Pokušeni II

Matouš. 4, 1-11

Tehdy Ježíš veden jest na poušť od Ducha, aby pokoušín byl od ďábla. A postiv se čtyřidceti dnů a čtyřidceti nocí, potom zlačněl. A přistoupiv k němu pokušitel, řekl: Jsi-li Syn Boží, rciž, ať kamení toto chlebové jsou. On pak odpovídaje, řekl: Psánoť jest: Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží. Tedy pojal jej ďábel do svatého města, a postavil ho na vrchu chrámu. A řekl mu: Jsi-li Syn Boží, spustiž se dolů; nebo psáno jest, že andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tebe, abys někde o kámen nohy své neurazil. I řekl mu Ježíš: Zase psáno jest: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého. Opět pojal ho ďábel na horu vysokou velmi, a ukázal mu všecka království světa i slávu jejich, A řekl jemu: Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš mi se klaněti. Tedy řekl mu Ježíš: Odejdiž, satane; neboť psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš, a jemu samému sloužiti budeš. Tedy opustil ho ďábel, a aj, andělé přistoupili a sloužili jemu.

Z Písma svatého víme, že satan si vyprosil na Bohu, aby směl zkoušet lid této země, uvádět ho do pokušení a tříbit jako pšenici. Bůh mu to dovolil. Co je zlatem, zůstane zlatem i kdyby to procházelo sebevětším ohněm. V ohni zkoušek se věřící člověk jen upevní, prohloubí, proto Bůh dovolil satanu toto tříbení. Nemysleme si však, že satan koná toto tříbení v zájmu Božího království. Ten pracuje ve svém vlastním zájmu třtinu nalomenou dolomit a strhnout do kalu hříchu vše, co se strhnout dá. Má velikou moc. Jeho království je mocné. Většina lidstva stojí v jeho službách. Avšak jeho úspěchy jsou dočasné. Dny jeho vlády jsou sečteny. Proto pracuje s desateronásobným úsilím. Příchodem Pána Ježíše na tuto zem byla jeho království zasazena první rána. Satan zmobilizoval k boji proti Ježíši Kristu všechny svoje síly. Hned narozenému dítěti v Betlémě vypověděl boj. Povraždění všech nemluvňátek v Palestině až do stáří dvou let rukou krále Herodes bylo satanovým dílem. Božím vedením unikl narozený Ježíš této zkáze. Bůh si své dílo kazit nedá.

Satan se tímto nezdarem nevzdal boje proti Pánu Ježíši Kristu. Od Boha měl dovoleno pokušením tříbit každého člověka. Ani Pán Ježíš neměl být tohoto tříbení ušetřen. A tady jsme u našeho textu: „Tehdy Ježíš veden jest na poušť od Ducha, aby pokoušín byl od ďábla.“ Nepřichází k Pánu Ježíši hned. Pán Ježíš odešel na poušť po svém křtu v řece Jordánu a v té chvíli byl naplněn Duchem svatým. Byl tak pohroužen v obecenství se svým Otcem v nebesích, že plných 40 dnů a nocí nebyla jeho mysl ničím jiným zaměstnaná než dílem, které mu Otec svěřil. Po celou dobu si satan netroufl na Pána Ježíše zaútočit. Teprve po čtyřicetidenním půstu, kdy tělo Ježíšovo bylo dlouhým půstem zeslabeno a kdy žádalo si naléhavě pokrmu, blíží se satan k Pánu Ježíši, aby jej zapletl do svých sítí. Přichází s myšlenkou, aby použil svou moc k ukojení hladu. Snaží se postem zemdlenou mysl upoutat k otázce tělesných potřeb, strhnout Ježíše k tomu, aby moc, kterou přijal od Boha, použil především pro vlastní zájmy. Satan dobře věděl, že tam, kde se mu podaří ovlivnit člověka do takové míry, aby otázku chleba postavil na první místo a zájmy Božího království na místo druhé, má satan vyhráno, tam má již člověka ve své moci. Každý jiný byl by na místě Ježíšově podlehl. Což nepostil se již plných 40 dnů? Nebyl již čas, aby své tělo dlouhým postem vyčerpané, něčím občerstvil? Nezapomeňme, že Pán Ježíš při svém příchodu na tento svět přijal lidské tělo, podléhající zákonům země jako naše tělo. Nu, mysl Pána Ježíše i v této chvíli byla zaujata tím, jak pomoci padlému lidstvu. Jeho vlastní potřeby byly mu vedlejší. Viděl k tomu jedinou cestu, cestu kříže, zmaření sama sebe. 40 dnů tichého obecenství tam na poušti, kdy obecenství s Bohem musely ustoupit i tělesné potřeby, naplnily jej posvěcenou odhodlaností přinést pro padlé lidstvo i tuto oběť.

Naplněn mocí Ducha svatého chce se vrátit z pouště mezi lid a započít své požehnané dílo. Dlouhým půstem, ustavičnou meditací, je však tělesně vysílen. Lačné tělo žádá občerstvení. Jak svůdná je myšlenka udělat z kamení chléb a nasytit se. „Jsi-li Syn Boží, rciž, ať kamení toto chlebové jsou.“ Jsi-li Syn Boží? Odkud ta pochybnost? Což nedostalo se mu při křtu jasného svědectví od Otce: „Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“ (Mat. 3, 17) Kdo se odvažuje zviklat jeho důvěru? A Pánu Ježíši je hned jasno, odkud přichází myšlenka z kamení udělat chléb, nasytit se a moc Boží použít na prvním místě ve svém vlastním zájmu. Ve svém rozhodnutí cele sloužit jen Božím zájmům má hned odpověď: „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží.“ Tato odpověď neplatila jen satanu. Ježíš těmito slovy mluví až dodnes i k nám. Otázkou chleba se nechalo svést z cest Božích miliony lidí. I k člověku se blíží satan právě ve chvílí, kdy otázka chleba je pro něho nejpalčivější. Kolik lidí pro skývu lepšího chleba zradilo své národní přesvědčení? Kolik pokušení má zde věřící mladík, věřící dívka před vstupem do manželství…

Nikdy není člověk tak blízký pochybnostem, nevěře, nedůvěře v Boží vedení, jako když se jedná o otázku chleba. existence. Zde satan útočí na věřícího člověka nejprudčeji. Jsi-li Syn Boží – jsi-li dítko Boží, proč tě Bůh nechává trpět, proč se nemůžeš vyléčit ze své nemoci, proč dopouští na tebe takové zkoušky, proč nevyslýchá tvé modlitby, proč dopouští, aby se tvé plány hroutily?

Proč, proč, proč?

A satan těmito proč neúprosně dlabe na naší víře a znovu a znovu staví před nás otázku chleba. Běda člověku, kde se satanu podaří učinit nám otázku chleba důležitější než otázku Božího království. „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží,“ jsou slova Ježíšova. Nejsme zde proto, abychom jen tišili hlad a žízeň těla, náš cíle je daleko vyšší. „Ale hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.“ (Mat. 6, 33). Jak málo mu dovedeme důvěřovat. První satanův útok byl odražen.

Satan útočí podruhé. Přivádí mu na mysl chladné přijetí, jakého se mu dostalo tam u řeky Jordánu, když prorok Jan jej představil všemu lidu slovy: „Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa. Tentoť jest, o kterémž jsem já pravil, že za mnou jde muž, kterýž mne předšel; nebo přednější jest než já.“ (Jan 1, 29-30). Tisíce let čekal lid na tohoto Mesiáše. Nyní stál před nimi. Ale lid stojí chladně. Žádné vítání, žádný jásot. žádné padnutí k nohám. Jen znovu a znovu jej měří svým chladným zrakem.To že by byl jejich Mesiáš? Tento prostý muž z lidu, bez královského roucha, bez královské koruny, bez královského vojska? Čekali jeho příchod nadpřirozenou cestou, že sestoupí někde z oblak, s mocí a slávou velikou a touto mocí že je vymaní z područí nenáviděných Římanů. Zde před nimi stál prostý muž. Přijali ho chladně, s nedůvěrou. Chladné přijetí staví satan Pánu Ježíši před oči a hned mu dává svoji radu. Vede ho v myšlenkách na věž jeruzalémského chrámu a praví mu: „Jsi-li Syn Boží, spustiž se dolů; nebo psáno jest, že andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tebe, abys někde o kámen nohy své neurazil.“ Spustit se z vysoké věže chrámové právě ve chvíli, kdy lid šel do chrámu, tímto zázrakem upoutat na sebe pozornost lidu a tak ho přesvědčit, že je tím zaslíbeným Mesiášem, Místo opovržení dostavil by se obdiv, jedním okamžikem stal by se slavným u všeho lidu. Kolik svůdnosti bylo i v této myšlence. Ale to nebyla vůle Boží. Syn Boží neměl být ušetřen zloby tohoto světa. Chudoba, pohrdání, hlad, nahota, zklamání, bolest, to vše mělo být i jeho údělem, aby nám byl ve všem podoben – kromě hříchu. Proto už jeho zrození nestalo se v královském paláci, ale v chudičkém chlévě. Jeho cesta měla být cestou kříže, nejen hřích všeho lidstva, ale i všechny následky hříchu měl nést Beránek Boží na sobě, aby přinesl spásu lidstvu.

Satanovým úsilím bylo znechutit Pánu Ježíši tuto cestu kříže a odvrátit ho od ní. Kolik záludnosti bylo v satanově pokušení. Ale Pán Ježíš tuto záludnost prohlédl okamžitě. Jen se myšlenka zrodila a již s ním byl hotov. „Zase psáno jest: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého.“ I těmito slovy Pán Ježíš mluví k nám. Jak i nám chce satan znechutit cestu sebezapření, cestu kříže, kterou nutno jít za Ježíšem. Kolik to rad, myšlenek ze strany satana, jak se vyhnout ponížení ze strany nevěřícího světa, jak se vyhnout utrpení, boji, spojenému s následováním Ježíše. Jak bychom i my rádi imponovali světu nějakou zvláštní duchovní mocí. Mít tak dar uzdravování nebo vidění do budoucnosti. Ne že by nám šlo o plnění Boží vůle. Toho jsme dalecí. Ale něčím imponovat světu, aby s námi neopovrhoval, aby nás obdivoval…. Pryč s tím pokušením !!!!

Do třetice zkouší satan na Pánu Ježíši své svůdné umění. V mysli ho vede na vysokou horu a staví před jeho zrak všechny království světa: „A řekl jemu: Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš mi se klaněti.“ Nač nějakou cestu ponížení, kříže, potupné smrti? Máš moc, přizpůsob se s ní světu, použij ji k ukojení jeho tužeb a celý svět padne k tvým nohám. Svět netouží po Bohu a jeho království, svět hledá nadčlověka, který by tuto zemi proměnil v tělesný ráj. Uznej mé panství, se svojí mocí postav se do mých služeb a celý svět bude tvůj! Jaká to skvělá nabídka pro někoho – ale ne pro Pána Ježíše. Tisíce lidí ji přijalo za cenu vlastní duše. Cestu kříže, sebezapření, vyměnili za cestu pozemské slávy. Pán Ježíš s krajní rozhořčeností odmítá drzou nabídku satanovu: „Tedy řekl mu Ježíš: Odejdiž, satane; neboť psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš, a jemu samému sloužiti budeš.“

Bratře, sestro, rozumíš?

Žádné ústupky světu, žádné kompromisy s ďáblem při všech jeho nabídkách! Raději sebezapření, raději ponížení, raději kříž a pak věčnou slávu, věčný život než chvilkovou rozkoš, chvilkové opojení a pak věční zavržení, věčné zahynutí.

Světská sláva – jako tráva! V každém poháru světské rozkoše je silná dávka jedu, který nakonec otráví nejen duši, ale i tělo.

„Tedy opustil ho ďábel, a aj, andělé přistoupili a sloužili jemu.“

Všude tam, kde člověk odolal pokušení dávaje přednost Božím věcem, otevírají se člověku zdroje Boží moci a Božího požehnání. Slovy Písma řečeno, přistupují andělé k němu, aby mu sloužili. v opačném případě je vydán napospas silám démonickým a nakonec se stává pouhou jejich hříčkou. Nu, ve své síle bychom nezvítězili nikdy! Všechno. co se narodilo z Boha, přemáhá svět. Kde není znovuzrození, tam není ani vítězství.

Závěr naší úvahy jsou zase jen slova Ježíšova: „Musíte se znovuzrodit!“ Jen živou vírou v Pána Ježíše, v jeho slovo, je možno přemáhat svět. Kde není tato víra – marný boj s pokušením.

Pane, přispoř nám víry – by mělo být modlitbou každého z nás. Jedna věc je radostnou útěchou – Pán Ježíš sám okusil sílu satanova pokušení. Jestliže vzdor svému nejlepšímu předsevzetí přece jen v některém pokušení podlehneme, Pán Ježíš je nám milosrdným soudcem – třtinu nalomenou nedolomí.