Aby vám dal podle bohatství slávy své moci posilněnu býti skrze Ducha svého na vnitřním člověku

Efez. 3, 14-17

Pro tuť příčinu klekám na kolena svá před Otcem Pána našeho Jezukrista. Z něhož všeliká rodina na nebi i na zemi se jmenuje. Aby vám dal, podlé bohatství slávy své, mocí posilněnu býti skrze Ducha svého na vnitřním člověku. Aby Kristus skrze víru přebýval v srdcích vašich.

Kdo je ten vnitřní člověk v nás? Či snad žijeme dvojím životem? Ano!

Uvěřením v Pána Ježíše Krista, přijetím ho za svého Spasitele, pána a vůdce, stali jsme se novými lidmi. „Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.“ (II. Kor. 5, 17). A dále: „Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteříž jste někdy byli dalecí, blízcí učiněni jste skrze krev Kristovu. Nebo onť jest pokoj náš, kterýž učinil oboje jedno, zbořiv hradbu dělící na různo, A nepřátelství, totiž zákon přikázaní v ustanoveních, vyprázdniv skrze tělo své, aby ty oboje vzdělal v samém sobě v jednoho nového člověka, tak čině pokoj.“ (Ef. 2, 13-15). Jestliže jsme se stali skrze víru v Ježíše Krista novými lidmi, co se stalo se starým člověkem v nás? „To vědouce, že starý člověk náš s ním spolu ukřižován jest, aby bylo umrtveno tělo hřícha, abychom již potom nesloužili hříchu.“ (Řím. 6, 6). „Ale vy ne tak jste se vyučili od Krista. Ač jestliže jste ho slyšeli, a o něm byli vyučeni, jakž jest pravda v Ježíšovi.. Totiž, žeť vám náleží složiti ono první obcování podlé toho starého člověka, rušícího se, podlé žádosti oklamávajících. Obnoviti se pak duchem mysli své. A obléci toho nového člověka, podlé Boha stvořeného, v spravedlnosti a v svatosti pravdy.“ (Ef. 4, 20-24). Uvěřením, přijetím Pána Ježíše, narodil se v nás ten „nový člověk“ a ten „starý“ v nás byl umrtven. Apoštol Petr píše věřícím ženám: „Též podobně i ženy buďte poddané mužům svým, aby, byť pak kteří i nevěřili slovu, skrze pobožné obcování žen bez slova získáni byli, Spatřujíce v bázni svaté vaše obcování. Kterýchžto ozdoba budiž ne ta zevnitřní, v zpletání vlasů, a províjení zlatem, aneb v odívání plášťů. Ale ten skrytý srdce člověk, záležející v neporušitelnosti krotkého a pokojného ducha, kterýž před oblíčejem Božím velmi drahý jest.“ (I. Petr. 3, 1-4). „Ale nyní složtež i vy všecko to, hněv, prchlivost, zlobivost, zlořečení, i z úst svých. Nelžete jedni na druhé, když jste svlékli s sebe starého člověka s skutky jeho. A oblékli toho nového, obnovujícího se k známosti, podlé obrazu toho, kterýž jej stvořil.“ (Kol. 3, 8-10). A o tohoto nového člověka, skrytého v našem nitru, šlo ap. Pavlovi: „Pro tuť příčinu klekám na kolena svá před Otcem Pána našeho Jezukrista.
Z něhož všeliká rodina na nebi i na zemi se jmenuje. Aby vám dal, podlé bohatství slávy své, mocí posilněnu býti skrze Ducha svého na vnitřním člověku.“ (Ef. 3, 14-16). To posilnění vidí apoštol Pavel v tom, aby Kristus skrze víru přebýval v našich srdcích. A proč apoštolovi Pavlovi tak o to jde? Vždyť je-li v nás ten starý člověk ukřižován, nemůže náš duchovní život nijak ohrožovat? Žel, že ten starý člověk v nás ukřižován není. Naším uvěřením v Pána Ježíše mu sice byla zasazena smrtelná rána, ale přesto ten starý člověk v nás ještě žije a jsa posilován satanem, usiluje znovu ovládnout naše srdce. A tak mezi starým člověkem v nás a mezi tím novým člověkem v nás je ustavičný boj. Tělo žádá proti duchu a duch proti tělu. Tělesný člověk v nás se chce řídit zákonem těla a duchovní člověk se chce řídit zákonem ducha. Vítězství je jednou na straně těla, jindy zase na straně ducha. Člověk je sám v sobě rozpolcený. Tělesný člověk v nás tíhne k zemi, duchovní člověk v nás by se chtěl povznést výš k Bohu, ale tělo svým zákonem jej strhuje k zemi. Tělo je ve výhodě tím, že operuje věcmi nahmatatelnými, viditelnými, duch nám však předkládá věci, které nelze nahmatat, které nutno chápat cestou duchovních smyslů – vírou. A nebýt toho, že tělesný člověk v nás, i když mu ve všem povolíme, zanechává naše srdce prázdné, rozhárané, zneklidněné, snadno bychom tomu tělesnému podlehli. Apoštol Pavel dobře znal rozpolcenost člověka i ten ustavičný boj mezi tělesným člověkem v nás a mezi duchovním člověkem v nás. I když sám stál na vyšší duchovní úrovni, než stojíme my, v jeho nitru byl tentýž boj, jako je tomu při nás, Vyjadřuje to jasně: „Vímť zajisté, že nepřebývá ve mně, (to jest v těle mém), dobré. Nebo chtění hotové mám, ale abych vykonati mohl dobré, tohoť nenalézám. Nebo nečiním dobrého, kteréž chci, ale činím to zlé, jehož nechci. A poněvadž pak, čehož já nechci, to činím, tedyť již ne já činím to, ale ten hřích, kterýž ve mně přebývá. Nalézám tedy zákon, když chci činiti dobré, že se mne přídrží zlé. Nebo zvláštní líbost mám v zákoně Božím podlé vnitřního člověka;. Ale vidím jiný zákon v oudech svých, odporující zákonu mysli mé, a jímající mne zákonu hřícha, kterýž jest v oudech mých. Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“ (Řím. 7, 18-24). A Pavel si sám odpovídá na tuto těžkou otázku: „Děkujiť Bohu skrze Jezukrista Pána našeho. A takž tedy tentýž já sloužím myslí zákonu Božímu, ale tělem zákonu hřícha.“ (Řím. 7, 25). Tak velký Boží muž, jemuž se dostalo zvláštního zjevení od Boha, kterého si Bůh zvláštní cestou povolal k dílu Božímu, zde vyznává, že jeho vlastní boj sama se sebou by byl marný, ale dostává vítězství skrze Ježíše Krista. On, Kristus vítězí za něho. Ukřižování starého člověk v nás je v Písmu svatém vyjádřeno symbolicky, ve skutečnosti se starým člověkem v nás budeme mít co činit tak dlouho, dokud budeme v tomto těle, Kdybychom však se starým člověkem v nás nebojovali, kdybychom jej znovu a znovu neumrtvovali, zvítězil by nad námi v takové míře, že by v nás udusil i tu jiskřičku víry, kterou si přivlastňujeme zásluhy Ježíšovy oběti na kříži a Kristus by přestal zůstávat skrze víru v srdcích našich. Spasení v Ježíši Kristu získáváme jedině vírou v jeho slovo. On sám prohlašuje: „Amen, amen pravím vám: Že kdož slovo mé slyší, a věří tomu, kterýž mne poslal, máť život věčný, a na soud nepřijde, ale přešelť jest z smrti do života.“ (Jan 5, 24). „Řekl jí Ježíš: já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.“ (Jan 11, 25). A jeho věrný svědek, apoštol Petr praví: „A přikázal nám kázati lidu a svědčiti, že on jest ten ustanovený od Boha soudce živých i mrtvých. Jemuť všickni proroci svědectví vydávají, že odpuštění hříchů vezme skrze jméno jeho všeliký, kdožkoli uvěřil by v něho.“ (Skut. 10, 42-43). Vírou přijímáme svědectví Písma, že starý člověk v nás jest ukřižován s Kristem a že Boží soud, který byl vykonán na Ježíši Kristu na kříži, byl vykonán za nás. A proto na nás Boží soud více konán nebude. A tak i to přebývání Krista v srdcích našich se může dít jen skrze víru. „Aby Kristus skrze víru přebýval v srdcích vašich.“ Ale toto je možné je tehdy, když v nás ten starý člověk je umrtvován a ten vnitřní člověk posilován. „Pro tuť příčinu klekám na kolena svá před Otcem Pána našeho Jezukrista. Z něhož všeliká rodina na nebi i na zemi se jmenuje. Aby vám dal, podlé bohatství slávy své, mocí posilněnu býti skrze Ducha svého na vnitřním člověku.“

Bratři a sestry!

O toto posilnění na vnitřním člověku nám všem musí dnes jít. A jak ho docílíme? Pavel ho chtěl vyprosit pro efezské na kolenou. V duchovním a náboženském životě žádná univerzita nemůže věřícímu člověku dát to, co mu může dát tichá chvíle strávená u víře na kolenou v živém obecenství s Bohem. Aby Kristus skrze víru přebýval v srdcích našich a my tak byli posilněni na vnitřním člověku, to se získává jedině na kolenou. Úpadek našich sborů není zapříčiněn duchem dnešní doby, nedostatkem kazatelů, nýbrž nevyužití našich kolen, nedostatkem věrných modlitebníků v našich sborech, neb jedině na kolenou před Pánem se nám dostává Boží moudrosti k řízení našich sborů, jedině na kolenou před Pánem se nám dostává posilnění na vnitřním člověku tak, že pak může Kristus skrze víru přebývat v našich srdcích. A pak se dostavuje Boží zmocnění i v tom dalším, jak to čteme: „A přikázal nám kázati lidu a svědčiti, že on jest ten ustanovený od Boha soudce živých i mrtvých. Jemuť všickni proroci svědectví vydávají, že odpuštění hříchů vezme skrze jméno jeho všeliký, kdožkoli uvěřil by v něho.“ (Ef. 3, 18-19).

Ach, jak nám všem, celé naší Jednotě, toto naplnění ve všelikou plnost Boží chybí. Proto jsme se ocitli tam, kde jsme. Nedostali jsme se na hloubky Boží lásky, brali jsme Boží věci jen povrchně, nepoznali jsme širokost Boží lásky, která je tak široká, že zahrnuje a chce zahrnout v sebe celý svět. Nepoznali jsme hlubokost Boží lásky, ve které Ježíš Kristus s nebes sestoupil v propast hříchu a tmy na naši zemi a zde vzal na sebe naše viny. Vzdal se vší slávy, kterou měl u Otce, sestoupil v hlubokost země a vzal na sebe náš hřích, abychom nezahynuli na věky. Jek málo oceňujeme hlubokost jeho lásky. I když zpíváme: Všeho vzdám se pro Ježíše, vše mu v oběť dám – je to jen v našich ústech, nejsme hotovi se ve prospěch jeho díla se vzdát ani toho nejmenšího.

A vysokost jeho lásky? Vyzvedl nás z propasti hříchu a tmy a je hotov nás uvést v příbytky Boží slávy. A my se stále zdráháme vydat se mu cele, abychom snad něco neztratili ze zemských věcí pomíjejících.

A dlouhost jeho lásky? Zůstává věrný i když se mu my zpronevěřujeme. Tuto širokost, hlubokost, vysokost a dlouhost jeho lásky poznáváme jen tam, kde jsme naplněni ve všelikou plnost Boží a to je tam, kde se nám dostává posilnění na vnitřním člověku a to je na kolenou, v tichých chvílích našeho ztišení se před Pánem v modlitbách.

Bratři a sestry!

Co vyvodíme z tohoto poznání? Svět buduje armády k boji. Kdy my, věřící lid, začneme budovat armádu živých, věrných modlitebníků, k boji proti starému člověku v nás, aby Kristus skrze víru mohl přebývat v našich srdcích? Či snad budeme čekat, až nás ještě větší rány srazí na kolena? Pán nám svěřil veliké poslání a my, kteří bychom měli jít s radostnou zvěstí Ježíšova evangelia mezi lid a moc evangelia dokázat na prvním místě při nás samých, tetelíme se obavou, strachem, protože nám moc Ducha chybí. Ach, jak všichni potřebujeme zmocnění na vnitřním člověku. Hledejme ho tam, kde ho hledal Pavel. Tvořme hloučky opravdových modlitebníků a vyprošujme si zmocnění na vnitřním člověku, nejen pro sebe, ale pro všechen Boží lid. Více jak kdy jindy platí nám napomenutí Slova Božího: „Dále pak, bratří moji, posilňte se v Pánu a v moci síly jeho. Oblecte se v celé odění Boží, abyste mohli státi proti útokům ďábelským. Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko. A protož vezměte celé odění Boží, abyste mohli odolati v den zlý, a všecko vykonajíce, státi. Stůjtež tedy, majíce podpásaná bedra svá pravdou, a oblečeni jsouce v pancíř spravedlnosti,
A obuté majíce nohy v hotovost k evangelium pokoje. A zvláště pak vezmouce štít víry, kterýmž byste mohli všecky šípy ohnivé nešlechetníka toho uhasiti. Lebku také spasení vezměte, i meč Ducha, jenž jest slovo Boží. Všelikou modlitbou a prosbou modléce se každého času v Duchu, a v tom bedliví jsouce se vší ustavičností a prošením za všecky svaté.“ (Ef. 6, 10-18).

Na jednu věc při tom nezapomínejme: Vítězství nad starým člověkem v nás sami svou vlastní silou nedobudeme. Nedobyl ji ani Pavel. Jeho vlastní úsilí ho přivedlo tam, že musel volat: „Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“ (Řím. 7, 24). Zde si však Pavel uvědomil význam oběti Pána Ježíše na kříži. On dokonal za nás. „Nebo jednou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteříž posvěceni bývají.“ (Žid. 10, 14). To však nás neoprošťuje od toho, abychom bojovali se starým člověkem v nás. Ale konečné vítězství náleží Pánu, ne nám. A to nás zavazuje k větší vděčnosti.

1954 Rokytnice