Jan 3,1 – 10
Zastavujeme-li se v našich úvahách u otázky znovuzrození, činíme tak proto, že požadavek znovuzrození je základní podmínkou Ježíšova evangelia ke vjití do Božího království. Každý, jen poněkud uvědomělý člověk, zná prohlášení Pána Ježíše k Nikodémovi: „Amen, amen, pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího.“
Je dosti lidí, kteří v posmrtný život nevěří. Svůj názor odůvodňují obyčejně těmito slovy: „Ještě nikdo ze záhrobí nepřišel, aby nám pověděl, je-li jaký život za hrobem.“ Že nikdo ze záhrobí, ze světa duchovního nepřišel, aby nám pověděl, je-li jaký život za hrobem? Přišel! A Bůh nemohl poslat věrohodnějšího svědka o tom, co je za hrobem, než jakého nám poslal v osobě Ježíše Krista. Ježíšovu velikost uznávají i bezvěrci. A Ježíš Kristus prohlašuje: „Vyšelť jsem od Otce a přišel jsem na svět. A opět opouštím svět, a jdu k Otci. V domě mého Otce příbytkové mnozí jsou. Kdyby nebylo tak, pověděl bych vám. Jdu, abych vám připravil místo a když odejdu,a připravím vám místo, zase přijdu a poberu vás k sobě samému, abyste kde jsem já, i vy byli.“ Nevěří-li lidé tomuto svědku, neuvěřili by žádnému jinému. Kdo se nechce přesvědčit o skutečnosti, že život za hrobem pokračuje, toho nepřesvědčíte žádnými argumenty.
Pán Ježíš mluví o dvou místech za hrobem. Jedno z nich se nazývá Božím královstvím, nebeskými příbytky. O tomto místě podává nám Písmo svaté to nejradostnější svědectví. Svědčí o něm, že tu nebude již žádné bolesti. Ani pláče, ani smrti. Nic zlořečeného že sem nepřijde a Boží Beránek bude sám naplňovat tužby svého lidu. Oko lidské nikdy nevidělo a ucho lidské nikdy neslyšelo a na srdce lidské nikdy nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kteříž jej milují. Druhé místo – druhou sférou v duchovním světě – záhrobí, nazývá Pán Ježíš místem věčného zahynutí. O tomto místě praví, že je to místo bolesti, kde červ svědomí nikdy neumírá a jeho oheň nikdy nehasne. Pocítil již někdo z vás palčivý oheň výčitek probuzeného svědomí? Víte o tom, že tento oheň výčitek svědomí dovede již zde na zemi učinit člověku hotové peklo? Kolik lidí bylo výčitkami svého probuzeného svědomí uštváno, dohnáno až k sebevraždě.
A přec, zde na zemi, se dá ještě naše svědomí alespoň na určitou dobu utlumit, potlačit. Ale v duchovním světě, za hrobem, v místech zahynutí věčného, tento palčivý oheň výčitek probuzeného svědomí ničím a nikdy uhasit nelze. Pán Ježíš zdůrazňuje, že červ svědomí v místě zahynutí nikdy neumírá a jeho oheň že nikdy nehasne. Nikdy! A smějí-li se lidé biblickému slovu „peklo“, mohu vás ujistit, že toto peklo nosí již mnozí a mnozí ve svém nitru již zde na zemi. Nikde a v ničem nenalézají uspokojení, klid, stále je pronásledují zlé předtuchy, všeho se lekají a myšlenka na smrt je přímo děsí. V záhrobí, v místech věčného zahynutí, bude toto peklo nesnesitelné.
A my si musíme uvědomí jednu skutečnost: My všichni, mladí nebo staří, se den co den blížíme k věčnosti. Ke hrobu máme všichni, mladí i staří, stejně daleko. Umírají nejen staří, umírají i mladí. A nikomu z nás nemůže být lhostejné, kde a jak budeme trávit věčnost.
Zde se právě dostáváme k našemu textu: „Amen, amen, pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího. Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest. Nediviž se, že jsem řekl tobě: Musíte se znovuzrodit.“
Pán Ježíš se dotýká dvojího zrození - zrození z těla a zrození z Ducha. Zrozením z těla jsme prošli všichni. Ne všichni však prošli zrozením z Ducha. Pán Ježíš ale prohlašuje, že kdo neprošel tím druhým zrozením z Ducha, nemůže království Boží ani vidět a ani do něho vejít. Znovuzrození z Ducha je pro Pána Ježíše základní podmínkou ke vjití do Božího království. To znamená, že můžeš být v jakékoliv církvi, můžeš být od dětinství vychováván v Písmu svatém, můžeš dosáhnout sebevětšího náboženského vzdělání, můžeš svou pílí dosáhnou i doktorát bohosloví, můžeš navštěvovat kostel nebo shromáždění, můžeš být pokřtěn v kostele nebo u baptistů v modlitebně, můžeš být sebenábožnější - jestliže jsi se nenarodil znovu, z vody a z Ducha, do království Božího nevejdeš. To je prohlášení Pána Ježíše Krista. Platí tobě, mně, platí nám všem. Toto prohlášení Pána Ježíše boří jakoukoliv domněnku, že by člověka mohla spasit nějaká církev. V žádné jiné věci nepoužívá Pán Ježíš slova: „ Musíte!“
Ale zde, kde se jedná o vejití do Božího království, prohlašuje: „Musíte se znovuzrodit!“
Chci ještě zdůraznit, že se tu naprosto nejedná o nějakou reinkarnaci, znovuvtělení. Pán Ježíš výrazně upozorňuje, že to, co se narodilo z tělo, je tělo. Kdybys se člověk tisíckrát znovuvtělil, bude to vždy narození z těla a bude to vždy znamenat tělesné zatížení. Tělesný člověk myslí vždy jedná ukojení žádosti těla. Hřích je mu tak přirozeným že ho pije jako vodu. člověk, který prošel jen tělesným zrozením se, má i tělesné náboženství. I když se modlí, chodí do kostela, zpívá nábožné písně, čte i slyší Boží slovo, nemůže se vymanit z otroctví hříchu, z otroctví tělesných vášní. Jeho tělesné náboženství mu dovoluje lhát, nenávidět, pomlouvat, smilnit, mamonit, brát Boží jméno nadarmo, zlořečit, apod. Pán Ježíš o lidech s tělesným náboženstvím praví: „Rty svými mne ctí, ale srdcem svým jsou daleko ode mne.“
Musíme si také povšimnout i toho, že Pán Ježíš předkládá tuto podmínku právě zbožnému Nikodémovi. Kdyby ji předložil nevěstce v domě Šimona farizea, nebo cizoložnici, kterou přivedli do chrámu, aby ji soudil, nebo podvodnému Zacheovi, rozumělo by se to samo sebou. Zde však podmínku předkládá knížeti Nikodémovi. Muži, který stál na vysokém stupni duchovního a náboženského života. A už z toho vidíme, že nikdo z nás, kdo chce vejít do království Božího, nemůže se nijak vyhnout této podmínce. Každému z nás platí Ježíšovo: „Musíte se znovuzrodit!“
A nyní přímo k otázce: A co je to, narodit se znovu? Znovuzrození má několik stupňů, na které si nyní ukážeme.
Prvním stupněm k znovuzrození jest: Duchovní probuzení. „Probuď se ty, kdož spíš, a vstaň z mrtvých a zasvítiť se tobě Kristus.“ (Efez. 5, 14). Hřích je jako narkóza, uspává svědomí člověka a činí ho vůči hříchu necitelným. Pokud je člověk v narkóze hříchu, může se brodit v sebevětší mravní špíně a nečistotě a neuvědomuje si svou mravní bídu a také netouží a neusiluje dostat se na vyšší úroveň duchovního života. V duchovním spánku je člověk schopen každého hříchu a je také ke všem otázkám Božího království vlažným a lhostejným.
K duchovnímu probuzení ze stavu duchovní mrtvoty přicházíme nejčastěji skrze kázané slovo Boží. Najednou cítíme ve svém srdci mocné obvinění z hříchu. Až do té doby jsme mohli pít hřích jako vodu a naše svědomí nám nečinilo žádné výčitky, ale nyní jako by nám padly šupiny z očí a my přímo cítíme – takovým jsem před Bohem!. Najednou si uvědomujeme všechnu svou duchovní bídu a cítíme, že kdybychom se v tomto stavu měli ocitnout na věčnosti před tváří svatého Boha, že bychom před Jeho soudem neobstáli. Člověk takto Duchem svatým skrze slovo Boží probuzený, se přímo hroutí pod tíhou svých hříchů a i to, co mu kdysi ani hříchem nebylo, leží nyní na jeho probuzeném svědomí jako těžký balvan. Mohu vám říct, že stav duchovního probuzení není příjemný, protože nás pokořuje do prachu a nutí nás hledat pomoc. Duchovní probuzení je dílem Ducha svatého a je prvním stupněm znovuzrození. Neusilujeme-li hlas Ducha svatého v našem nitru udusit, jsme-li Duchu povolni, pak tentýž Duch nás vede k dalšímu stupni znovuzrození a tím je pokání.
„Pokání čiňte!“ byla první slova Ježíšova kázání, když započal svou mesiášskou činnost. Bez pravého pokání, byť byl člověk i duchovně probuzen, nemůže v duchovním růstu učinit kupředu ani ten nejmenší krok.
Co je to pokání? Někdo by mohl říci: Litovat svých hříchů. Klam! I Jidáš svého hříchu litoval – a byl spasen? Písmo nám vypráví, že Jidáš ve své lítosti, když si uvědomil, co učinil, šel a oběsil se. Plakat nad svými hříchy není ještě žádným pokáním, i když lítost k pokání náleží.
Co je tedy pokání? „Probuď se ty, kdož spíš…“ a to další? „ A vstaň z mrtvých!“ Jinými slovy: Vyjdi ze stavu své dosavadní duchovní mrtvoty, duchovní vlažnosti a lhostejnosti! Opusť cestu širokou a obrať se na cestu života! Pokání znamená ve skutečnosti obrácení. Znamená to úplnou změnu mysli a změna mysli znamená změnu života. „Opusť bezbožný cestu svou, a člověk nepravý myšlení svá, a nechť se navrátí k Hospodinu, i slitujeť se nad ním,a k Bohu našemu, nebť je hojný k odpuštění.“ (Iz. 55, 7). Bez pravého pokání se nikdo na další stupeň k znovuzrození nedostane. Pokání je druhým stupněm znovuzrození. Nejdříve musí dojít k duchovnímu probuzení, které musí přivést ke skutečnému pokání, či-li obrácení. Mnoho lidí bylo slovem Božím duchovně probuzeno, ale poněvadž neučinili ten další krok, nevyšli ze stavu své duchovní mrtvoty, neobrátili se z cest hříchu na cesty věčného života, bylo jejich svědomí znovu uspáno. Zdůrazňuji! Duchovní probuzení, při kterém může člověk i plakat nad svými hříchy, není ještě obrácením. A také probuzení i obrácení není ještě znovuzrozením! To jsou teprve první stupně, které ke znovuzrození vedou, dá-li se člověk Duchem svatým vést.
Třetím stupněm znovuzrození je živá víra v Ježíše Krista, tedy skutečné uvěřené v Pána Ježíše. „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ Evangelium Ježíše Krista nám přináší tu nejradostnější zvěst, že nikdo nemusí pro svůj hřích zahynout, že Pán Ježíš proto přišel, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo, že sám sebe položil v oběť, co Boží Beránek, za náš hřích.
Věřit evangeliu - znamená jít k Božímu Beránku, tíži svých hříchů uvalit na Něho a v naprosté důvěře celý život položit do Jeho rukou.
Věřit evangeliu - znamená přijmout slovo evangelia co slovo Boha živého, tímto slovem se nechat vést a na něm založit všechny své naděje. Kdo tak v pravdě učinil, hned plně pociťuje, že tíže jeho hříchu je z něho sejmuta a v srdci člověka se usidluje takový klid, jaký nikdy ve svém životě nepocítil. A tato naprostá důvěra v Ježíše Krista a v Boží slovo se stává v životě mravní a duchovní mocí, která přetváří naši povahu, náš charakter a pod vlivem této moci se rodí v nás „nový člověk“ tak, jak to čteme v I. Jan. 5, 1-4: „Každý, kdo věří, že Ježíš jest Kristus, z Boha se narodil… Všecko zajisté, což se narodilo z Boha, přemáhá svět; a toť je naše vítězství, kteréž přemáhá svět, víra naše.“ A zde jsme u jádra znovuzrození. Vliv živé víry v Ježíše Krista a Jeho evangelia působí v nás skrytě, ale mocně. My sami nechápeme, co se to najednou s námi děje. Pán Ježíš popisuje tento stav slovy: „Vítr kam chce věje, a hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak jest každý, kdo se z Ducha narodil.“
Tento akt rození se nového člověka v nás je předpověděn již ve Starém zákoně prorokem Ezechielem těmito slovy: „Nebo dám jim srdce jedno, a Ducha nového dám do vnitřností vašich, a odejmu srdce kamenné z těla jejich a dám jim srdce masité, aby v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali, a činili je. I budou lidem mým a já budu jejich Bohem.“
(Ez. 11, 19-20).
A zde jsme u tajemství znovuzrození. Jen působením Ducha svatého v nás, skrze víru v Ježíše Krista, přichází člověk k narození se znovu, nebo-li k znovuzrození. „Znovuzrozeni jsouce ne z porušitelného semene, ale neporušitelného, skrze živé slovo Boží a zůstávající na věky.“ (1. Petr. 1, 23).
Teprve nyní, takto jsouce znovuzrozeni skrze Ducha, jsme schopni žít novým životem. „Jestli kdo v Kristu , nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.“ (2, Kor. 5, 17).
A toto znovuzrození skrze Ducha je základní podmínkou Ježíšova evangelia ke vjití do Božího království. Jak jsme si již řekli: Začíná duchovním probuzením, vede ke skutečnému pokání a skrze pokání vede k živé víře v Ježíše Krista. Živá víra v Ježíše Krista a jeho evangelium je v nás elementární Boží mocí, která přetvořuje naši přirozenost a pod jejím vlivem se v nás rodí nový člověk.
Bůh je hotov učinit dílo své milosti v srdci jednoho každého z nás, proto nám přivolává: „Probuď se ty, kdož spíš, a vstaň z mrtvých a zasvítiť se tobě Kristus.“
Milá duše! Prošla jsi již tímto znovuzrozením? Nechala jsi se již probudit slovem Božím z duchovního spánku? Nastoupila jsi také již cestu skutečného pokání a uchopila jsi se již s celou důvěrou svého srdce nabízené ti pomoci v Ježíši Kristu? Uvědom si dosah slov Pána Ježíše: „Amen, amen, pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího.“ Chceš být zbaven břemene svých hříchů? Chceš dosáhnout odpuštění u Boha a s Ním života věčného? Pak musíš nastoupit tuto cestu! Musíš se vírou uchopit Božího Beránka, na Něho uvalit svůj hřích a skrze víru v Něho státi se novým člověkem. Jiné cesty k spasení není.
A nyní bych rád ukázal, docela stručně, na závazky, které vyplývají ze znovuzrození. Všichni ti, kteří se uchopili vší silou své víry v Ježíše Krista, své uvěření zpečeťovali biblickým křtem. Nikdy dřív! Teprve až uvěřili. A nikdy jinak! Kde není živé víry, není dle slova Božího žádné právo ke křtu (Sk. 8, 26-40). Ke křtu vodou docházelo i tam, kde předcházel křest Duchem svatým (Sk.10, 44-48). Všem vpravdě věřícím byl a je křest biblický svatým příkazem Ježíše Krista. Biblický křest jim symbolizoval smrt starého člověka a oblečení Krista (Řím. 6,4, Gal. 3,27).
Další závazky: Každý věřící člověk se stává svědkem Ježíše Krista. Platí mu příkaz Ježíšův: „Navrať se do domu svého a vypravuj, jak veliké věci učinil tobě Bůh.“ Srdce věřícího člověka přímo překypuje vším tím, co v Ježíši Kristu nalezl a vírou přijal. Proto o tom, co v Kristu a s Kristem prožívá, nemůže mlčet.
Povolal-li nás Ježíš Kristus k novému životu, pak chce v nás a skrze nás demonstrovat moc svého Ducha a moc své odpouštějící lásky a proto pro nás platí Jeho příkaz: „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích“ (Mat. 5,16).
Milá duše, jak je to s tebou? Jsi znovuzrozená? A ne-li, kde budeš trávit svou věčnost?
Žádné komentáře:
Okomentovat