Kterýž zamiloval nás

Zjev. 1, 4-6

Jan sedmi zborům, kteříž jsou v Azii: Milost vám a pokoj od toho, kterýž jest, a kterýž byl, a kterýž přijíti má, a od sedmi duchů, kteříž jsou před obličejem trůnu jeho, A od Ježíše Krista, jenž jest svědek věrný, ten prvorozený z mrtvých, a kníže králů země, kterýž zamiloval nás, a umyl nás od hříchů našich krví svou, A učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému,

Bratři a sestry!

Než si poukážeme na nesmírnou lásku našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista k nám, ve které si nás zamiloval a umyl od hříchů našich krví svou a učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému, přál bych si, abychom se pokusili zrakem své víry vidět Pána Ježíše tak, jak jej viděl Jan ve svém vidění na ostrově Patmos. Slyšme o tom jeho vlastní svědectví: „Já Jan, i bratr váš, i spoluúčastník v soužení, i v království, i v trpělivosti Ježíše Krista, byl jsem na ostrově, kterýž slove Patmos, pro slovo Boží a pro svědectví Ježíše Krista. A byl jsem u vytržení ducha v den Páně, i uslyšel jsem za sebou hlas veliký jako trouby, An dí: Já jsem Alfa i Oméga, ten první i poslední, a což vidíš, piš do knihy, a pošli sedmi zborům, kteříž jsou v Azii, do Efezu, a do Smyrny, a do Pergamu, a do Tyatiru, a do Sardy, a do Filadelfie, i do Laodicie. I obrátil jsem se, abych viděl ten hlas, kterýž mluvil se mnou, a obrátiv se, uzřel jsem sedm svícnů zlatých, A u prostřed těch sedmi svícnů podobného Synu člověka, oblečeného v dlouhé roucho, a přepásaného na prsech pasem zlatým.“ (Zj. 1, 9-13). Pán Ježíš i po svém zmrtvýchvstání podržel si podobu, jakou na sebe přijal, když sestoupil s nebes výšin a tuto zem a stal se člověkem. Ale nejen podobu, ale i jizvy těch ran, kdy trnová koruna zranila Jeho hlavu, kdy hřeby probily Jeho ruce i nohy a kdy kopí otevřelo Jeho bok.Tyto jizvy svých ran nese Pán Ježíš na svém těle, aby nám byly svědectvím po všechny věky jak nás miloval. Tak ho viděl Jan uprostřed sedmi svícnů zlatých. Zlaté svícny představovaly sedm věřících sborů žijících v té době v Asii. Zlatý svícen – jaký to symbolický obraz. Tím zlatým svícnem má každý věřící sbor být. „Vy jste světlo světa.“ (Mat. 5, 14). Svět leží v duchovní tmě. Sbor věřících mu má být v této tmě světlem. Jak je tomu u nás? Je náš sbor svícnem zlatým? Svícnem, jehož světlo proniká duchovní tmou kolem nás? Zkušujme se !

Jan viděl Pána Ježíše uprostřed zlatých svícnů. Znamená to, že Pán je všude uprostřed svého lidu. „A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.“ ( Mat. 28, 20). A kde jsou dva nebo tři v Jeho jménu, On je uprostřed. Pán zde měl na sobě dlouhé roucho přepásané zlatým pásem. Zlatý pás nám připomíná Boží spravedlnost, ve které Pán bude soudit celý tento svět. „Hlava pak jeho a vlasové bílí, jako bílá vlna, jako sníh, a oči jeho jako plamen ohně.“ (Zj. 1, 14). Bílý vlas znamená jeho trvání od věčnosti. I Daniel ho tak viděl a nazývá Ho „Starým dnů.“ „Hleděl jsem, až trůnové ti svrženi byli, a Starý dnů posadil se, jehož roucho jako sníh bílé, a vlasové hlavy jeho jako vlna čistá, trůn jako jiskry ohně, kola jeho jako oheň hořící. Potok ohnivý tekl a vycházel od něho, tisícové tisíců sloužili jemu, a desetkrát tisíckrát sto tisíců stálo před ním; soud zasedl, a knihy otevříny byly.“ (Daniel. 7, 9-10). Izaiáš zase „Otcem věčnosti“,

… „a oči jeho jako plamen ohně.“ Vše pronikají, nic není před Ním skryto. Před Jeho zrakem je vše nahé a odkryté. Vidí až na dno našeho srdce, zná každou naši myšlenku, každý náš pocit. Nikdo Ho neoklame nějakou pobožnou tváří. „Znám skutky tvé,“ tak mluví ke všem sborům.

„Nohy pak jeho podobné mosazi, jako v peci hořící.“ Jako v peci hořící. Znamená to, že pošlape všechny nepřátele, každé koleno před Ním bude skloněno a potře i hlavu satana.

„a hlas jeho jako hlas vod mnohých.“ Národy ve své nespokojenosti jsou přirovnávány k moři a vodám. Hlas Pána Ježíše při Jeho zjevení se ve slávě převýší všechen hukot a lomoz lidských rozbrojů. Bude tak silný, že ho uslyší i ti, kteří v hrobech jsou.

„A měl v pravé ruce své sedm hvězd, a z úst jeho meč s obou stran ostrý vycházel; a tvář jeho jako slunce, když jasně svítí. A jakž jsem jej uzřel, padl jsem k nohám jeho, jako mrtvý. I položil ruku svou pravou na mne, řka ke mně: Neboj se. Já jsem ten první i poslední, A živý, ješto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na věky věků. Amen. A mám klíče pekla i smrti.“ (verš 16-18). Víme, že mečem je Jeho slovo a hvězdami v Jeho rukou jsou poslové, služebníci evangelia. Když se zjevil Pavlovi na cestě do Damašku, světlem z Jeho tváře Pavel oslepl. I Jan. pohleděv ve tvář svého Pána. když mu zde zjevil, padl k Jeho nohám jako mrtvý. Ale v tom samém okamžiku spočinula na něm ruka Ježíšova a Jan slyší slova: „Neboj se. Já jsem ten první i poslední, A živý, ješto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na věky věků. Amen. A mám klíče pekla i smrti.“

Kníže králů země!

Tak Ho svět ještě nezná, ba ani my. Kdybychom měli takto Pána Ježíše před svými zraky, nebyli bychom tak ustrašení, nesmělí, zakřiknutí, svět by musel cítit, že s Ježíšem býváme.

Bratři a sestry!

Přál bych si, abychom i my, v této chvíli, zrakem víry viděli Pána Ježíše tak, jak Ho viděl Jan na Ostrově Patmos.

A nyní k našemu textu: „kterýž zamiloval nás, a umyl nás od hříchů našich krví svou“.

Jako nejsme v stavu představit si Pána Ježíše v Jeho moci a slávě, kterou On má, a ve které se nám jednou zjeví, tak neumíme pochopit dosah a celý význam slov našeho textu.

„kterýž zamiloval nás“ – Zde jsme u největšího divu Boží lásky. Bloudili jsme jako jiní bloudí. Šlapali jsme po Božích přikázáních jako jiní šlapou. V mysli, v srdci, jsme byli Bohu nepřátelé právě tak, jako jsou jiní.| Vyhýbali jsme se a pohrdali jsme Slovem Božím jako to činí jiní. Nevěřili jsme Bohu a Jeho slovu jako mu nevěří jiní. V našem srdci převládala touha po rozkoších těla jako je tomu u jiných. Jak se to jen stalo, že všechen náš odpor vůči Bohu, všechny naše nechť ke všemu Božímu se najednou změnila v touhu, v žízeň po Bohu , ve které jsme si nedali pokoj, až jsme moli spočinout v náruči Boží? Odkud taková změna? Kdo vyvolal tuto změnu v našem nitru? Na tuto otázku jsem až dosud nenašel žádné jiné vysvětlení než to, které je vyjádřeno v našem textu: „kterýž zamiloval nás. Ne vy jste mne vyvolili…“ Byla to Ježíšova hledající láska, která způsobila požehnanou proměnu v našem srdci. Byly to provázky Jeho milování, kterými si nás pomaloučku přitahoval náš Pán k sobě. A když už jsme to pochopili, že bez Něho nemůžeme žít a se vší naší tělesnou i duchovní bídou jsme přišli k Němu, Jeho zbodená ruka nás pozvedla, umyla, očistila, posvětila a zmocnila k novému životu. Musím přitom myslet na slova proroka Izaiáš: „Ty, kteréhož jsem vychvátil od končin země, nýbrž pominuv přednějších jejich, povolal jsem tě, řka tobě: Služebník můj jsi, vyvolil jsem tě, aniž jsem zavrhl tebe.“ (Iz. 41, 9). Umyl nás krví svou. A nejen to, Jeho láska šla ještě dál: A učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému. V službu kněžskou nás Pán uvádí již zde na zemi. Naše kněžství je ve vydávání svědectví odpouštějící Boží lásce a v konání lásky a milosrdenství naším bližním. V službu králů budeme uvedeni až při druhém příchodu našeho Pána. Jaká to bude služba? Bůh má ve své správě celý vesmír. Jeho království je nekonečné. Každému z těch, kteří jsou věrni svému Pánu, dostane se určitého úseku, který mu bude svěřen, aby jej spravoval k prospěchu a k slávě našeho Pána. Stojí-li zde v Písmu, že nás učinil králi a kněžími, pak to není žádná fráze. Lid Boží bude skutečně kralovat a to pod korouhví svého nejvyššího Krále, před nímž bude skloněno každé koleno. Nyní nejsme schopni pochopit toto své povolání. Jsme ještě v těle a k tomu ve světě, nad nímž dosud vládne největší nepřítel našeho Pána, satan. Proto u nynějšího světa jsme v opovržení, pohrdáni, posmíváni, jsme, jak praví Písmo, divadlem tomuto světu. To nás drtí, pokořuje a tak je nám těžko pochopit, že my, opovrženi, bychom měli jednou zaujmout místa králů. A přece se tak stane. Knížetství satanovo padne a s ním padnou všichni ti, kteří dnes stojí v Jeho službě. A tak jako se stane, že před Pánem Ježíšem se bude muset sklonit každé koleno, tak se i stane, že i Ježíšův lid přijde ke své cti, zaujme místo po boku svého Krále a bude spolukralovat s Ním na věky věků.

„A učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému.“ Všechny tyto věci vyplývají z toho, že si nás Pán zamiloval a umyl od hříchů našich krví svou. Jak bychom Mu neměli pět chvalozpěvy? Jak bychom si neměli připomínat dílo Jeho lásky znovu a znovu?

Tyto věci mějme na mysli, když si budeme připomínat Jeho smrt a nechť naše srdce je naplněno díkučiněním a chválami za všechnu tu Jeho lásku, kterou si nás zamiloval.