Přísloví 6, 16-19
Těchto šesti věcí
nenávidí Hospodin a sedmá ohavností jest duší jeho: Očí
vysokých, jazyka lživého a rukou vylévajících krev nevinnou,
srdce, kteréž ukládá myšlení nepravá, noh kvapných běžeti
ke zlému. Svědka lživého, mluvícího lež a toho, jenž rozsívá
různice mezi bratřími.
Sedm věcí, které Bůh
nenávidí a které jsou člověku největší překážkou na cestě
k Bohu. Všimněme si jich:
1. Oči vysoké.
Jinými slovy pýcha. Není člověka, aby nebyl zotročený buď
v menší nebo větší míře tímto hříchem, aniž by si
toho byl vědom. Jak hluboko tkví pýcha v srdci člověka
ukazuje J.A.Komenský ve svém spise Hlubina bezpečnosti. Rozvádí
zde slova Písma: „Bůh ten, kterýž stvořil svět i všecko,
což jest na něm, ten jsa pánem nebe i země a nebydlí v chrámech
rukou udělaných. Aniž bývá ctěn lidskýma rukama, jako by
něčeho potřeboval, poněvadž on dává všechněm život i
dýchání i všecko. Nebo jím živi jsem a hýbeme se i trváme...“
(Sk. 17, 24-28). Komenský široce rozvádí obsah těchto slov a
zdůrazňuje, že jediným zdrojem života je Bůh. Že právě tak,
jako strojník jediným trhnutím páky uvádí stroj v pohyb
nebo ho zastavuje, tak i Bůh svojí tvůrčí mocí stroj našeho
života uvádí buď v pohyb nebo jej zastavuje. Že my svým
trváním, každou vteřinou života jsme závislí jedině na
Bohu, v Jeho rukou je náš život i smrt. Pravdivost těchto
slov není třeba nějak zvlášť zdůrazňovat. Máte před sebou
člověka kypícího zdravím a silou. Není u něj nejmenší známka
nějaké choroby. A tento člověk plný životní síly a svěžesti
se najednou před vámi skácí a v okamžiku je mrtev. Lékař
konstatuje – ranila ho mrtvice. Je tím něco vysvětleno? Nic. Já
bych prostě řekl: Bůh zastavil běh jeho života. V jiném
případě máte před sebou člověka, který je hotovou zříceninou,
V jeho těle není zdravého nic. Lékaři vzdali se poslední
naděje na uzdravení a vypočítají, kolik dní, hodin, bude ještě
živ. Najednou ve stavu nemocného nastane neočekávaný obrat,
nemocný se uzdraví a žije ještě celou řadu let. Žádáte od
lékaře vysvětlení, ale ten pokrčí rameny a je-li upřímný,
řekne vám: Tady zasáhla vyšší moc. Zde máte důkazy naší
naprosté závislosti na Bohu. Komenský to zdůrazňuje a praví:
Jsme-li s každou vteřinou života závislí na Bohu, dalo by
se očekávat, že budeme Boha nade všecko milovat, všechen náš
zřetel že budeme jen k Bohu obracet. Naše mysl že se bude
jen Bohem zaměstnávat, o každou pomoc že se budeme k Bohu
obracet. Že neučiníme v životě jediný krok, abychom se
neobrátili napřed k Bohu o Jeho radu a poněvadž v Bohu
je všecko umění i všecka moudrost, tudíž že Boží moudrosti
podřídíme i náš rozum, byť se proti tomu vzpíralo všech pět
našich smyslů. Komenský však ukazuje ba pravý opak . Ukazuje, že
člověk příčinou své pýchy všemi svými silami pracuje o to,
aby dokázal, že si stačí sám, Boha nepotřebuje. Pokušení
v ráji, že bylo tak silné jen proto, že mu bylo řečeno:
Nezemřete, ale budete jako bohové. Stačit si sám, nikoho
nepotřebovat, nikomu se nepodřizovat, nikoho se i noc neprosit,
nikomu nebýt v ničem poddán, ani Bohu, ani člověku... Odkud
vyvěrá tato touha? Z vlastní hrdosti, z vlastní pýchy.
Nejsilnější touhou člověka je opatřit si takové prostředky,
abychom vynikali nad jiné nebo se jiným vyrovnali, abychom se mohli
před jinými reprezentovat svým postavením, oblekem, zařízením
bytu, svou nezávislostí na jiných, uznáním ze strany jiných.
V každém z nás je kus této pýchy. Projevuje se už
v dítěti. Pokud si samo nestačí, je ještě k rodičům
přítulné, povolné, ale jak si samo vydělá na první skývu
chleba, hrdě zvedne hlavu a radu a pokyny rodičů přijímá nelibě
a hrubě jim dává najevo, že jejich radu a vedení již
nepotřebuje. A v největší míře projevuje se tato pýcha
v otázce náboženské. Žít ve vědomí, že je Bůh a že
vše, co máme, máme od Něho, ať život, ať naše zdraví, ať
naše schopnosti k práci nebo cokoliv jiného, Bůh je dárcem
všeho života, od Boha si máme vše vyprošovat a za vše, co jsme
obdrželi, děkovat - to vše se příčí hrdosti a pýše člověka.
Je celá řada i takových lidí, kteří jinak nábožensky cítí
a smýšlí, ale před světem své náboženské smýšlení
skrývají a to jen proto, aby je svět nepovažoval za nějaké
hlupáčky. Takové ponížení by nesnesli. Pýcha je to, která
brání člověka uznat svou vinu a zamezit další svár. Kolik
sváru vzniká mezi manžely příčinou uražené pýchy jednoho
nebo druhého. Kolik advokátů žije z uražené lidské pýchy.
Kolik lidských životů se stalo obětí uražené lidské pýchy.
Kolik duší uštvaných hříchem bloudí světem bez Boha jen
proto, že jejich vnitřní hrdost, pýcha, jim brání uznat a
vyznat všechnu jejich mravní bídu a tak se pokořit před Bohem a
v Pánu Ježíši přijmout nabízenou milost a spasení.
V Písmu čteme: „...pýchy a vysokomyslnosti –
nenávidím.“ (Přísl. 8, 13). „Pýcha člověka snižuje
jej, ale chudý duchem dosahuje slávy.“ (Přísl. 29, 23).
„Nebo den Hospodina zástupů se blíží na každého
pyšného.... A sehnuta bude pých člověka a snížena bude
vysokost lidská, ale vyvýšen bude Hospodin sám...“ ( Iz. 2,
12-17). „Nebo aj, den ten přichází hořící jako pec.
v němž budou všichni pyšní a všichni pášící bezbožnost
jako strniště. Vám pak, kteříž se bojíte jména mého, vzejde
slunce spravedlnosti a zdraví bude na paprscích jeho. A pošlapáte
bezbožné, tak že budou jako popel pod nohami vašimi v den,
kterýž já učiním, praví Hospodin zástupů.“ (Malach. 4,
1-3). Pýcha je matkou všech hříchů. Člověk se dopustí
nejednoho hříchu, aniž by mu to vehnalo stud do tváře, ale
vyznat veřejně Ježíše Krista co svého Spasitelem, to se stydí.
Ne nadarmo dí Pán Ježíš: „Nebo kdožby se koli za mne
styděl a za má slova v tomto pokolení cizoložném a hříšném,
i Syn člověka styděti se bude za něj, když přijde v slávě
Otce svého s anděly svatými.“ (Mar. 8, 38).
Bratře, sestro, příteli!
Nebrzdí i tebe pýcha v duchovní růstu? Není ona příčinou
tvé stálé nespokojenosti a tvého duševního neklidu? Není ti
překážkou k Bohu? Bůh oči vysoké nenávidí. Blahoslavení
chudí duchem – ti, kteří jsou si vědomi své naprosté nicoty
před Bohem, kteří zůstávají pokornými, malými, kteří se
sami menší, aby v nich mohl růst Kristus. On musí růsti, já
pak menšiti se...
2. Jazyk lživý
Nic tak člověka nesnižuje, nezneuctí, jako lež. Tímto duchovním
morem nebyl svět zachvácen v takové míře, jako v posledním
desetiletí. je to zvláštní znamení doby. Dcera lži je
přetvářka. Najdete dnes člověka, který by vám ukázal pravou
tvář? Myslíte, že my věřící jsme ušetřeni tohoto duchovního
moru? A přec – Bůh lež, přetvářku, nenávidí. „Zatratíš
mluvícího lež.“ (Žalm 5, 7). Když Jan ve svém zjevení
mluví o Novém Jeruzalému, praví: „A nevejdeť do něho nic
poskvrňujícího aneb působícího ohyzdnost ...a lež. Slovo
Boží vylučuje lháře z království Božího. Svět
nepřevrátíme. Ale jde o nás – věřící. Lež se zahnizďuje i
v životě věřících, i když nás dnešní svět přímo ke
lži nutí. Musíme usilovat, abychom v této věci si
zachovali štít čistý. Především buďme pravdiví sami k sobě.
Nechtějme z hříchu dělat ctnost. Buďme pravdiví k
Bohu. Nemysleme si, že Ho oklameme umělou zbožností, povrchním
náboženstvím. Buďme pravdiví jeden k druhému. Máš něco
proti druhému? Upřímně mu to pověz, ale nepřetvařuj se,
jakobys ho měl rád, ale rád ho nemáš. Přetvářka je lež a
lež Bůh nenávidí. My se hrozíme lži ve světě, ale i mezi námi
věřícími je mnoho lži. Vědomé i nevědomé. I lež z nouze
zkřivuje naši páteř. Jednejme tak, abychom v ničem a nikde
si nemohli pomáhat lží. Především se však varujte lži a
přetvářky mezi sebou. „Nelžete jedni na druhé, když jste
svlékli s sebe Starého člověka s skutky jeho.“
(Kol. 3, 9). Uslyšíme to nebo ono a tom neb onom bratru, sestře a
aniž bychom se přesvědčili, je-li to pravda, kolportujeme to dál.
Takové lži se dopouštějí mnozí a mnozí. Máme někoho
v podezření v jakékoliv věci a podezření šíříme
mezi druhými a ti to přijímají ne jako podezření, ale jako
skutečnou věc a zase se hromadí lež na lež. Nic se nedivme, že
Bůh prohlašuje: Zatratím mluvícího lež. Kolik kazatelů, kolik
bratří, sester, bylo očerněno šířenou lží. Běda tomu, skrze
něhož pohoršení pochází. Varujme se nejen lež šířit,
varujme se i lež přijímat. Slyšíš něco o někom, jdi přímo
k dotyčnému a přesvědč se, kolik je v tom pravdy a tak
zabráníš šíření lži. Svět ve lži utone, my se každé lži
varujme.
3. Vylévající krev
nevinnou. Zde si musíme uvědomit jednu skutečnost: Prolít
nevinnou krev, zabít, vraždit, nemusíme jen mečem, my můžeme
druhého zabít také jazykem. Že vražda je hřích, tomu rozumí i
dítě. O tom se rozšiřovat nemusíme, Ale utýrat někoho jazykem
až k zoufalství, ubít v někom duchovní život, to je
duchovní vražda, která také spadá pod slova vylévat krev
nevinnou. V kolika věřících lidech byl pomluvami jiných
ubit veškerý zájem o Boží království, jinými slovy byla na
nich spáchána duchovní vražda. Pomlouvačné ženy, pomlouvační
muži, to jsou duchovní vrahové svých bližních a Bůh je bude
volat k zodpovědnosti právě tak, jako ty, kteří vraždí
ocelovým nástrojem. Varujme se tohoto prolévání nevinné krve,
varujme se vraždění pomlouvačnými řečni – Bůh toto
nenávidí.
4. Srdce, které
ukládá v sobě myšlení nepravá. Které v sobě
živí takové myšlenky, které jsou v rozporu s Božím
přikázáním. Myšlenka je matka činu. Kolik lidí živí ve svém
srdci myšlenku hněvu vůči někomu ze svých bližních. Na ně se
vztahuje náš text. Ukládají ve svém srdci myšlení nepravá.
Tak můžeme ukládat ve svém srdci myšlenky smilné a živit tak
dlouho, až nás to svede ke hříchu. Každá myšlenka, která je
v rozporu s Božím přikázáním, je nepravá a jestli ji
ve svém srdci živíme, ukládáme, zmocní se naši vůle, našeho
chtění a strhnou nás do svého kalu. Proto napadne-li nás hříšná
myšlenka, máme ji hned ze své mysli vyhostit a ne ji v srdci
ukládat, jinak se brzy promění v čin a nás svým kalem
poskvrní. Bůh nenávidí člověka, který se s nečistými a
nepravými myšlenkami laská.
4. Nohy kvapné běžeti
ke zlému. Ukvapená povaha. Člověk, který hned vzplane
v hněvu, hned se nechá strhnout buď k tomu či onomu
hříchu, aniž by předem uvážil, jaké to může míti následky
pro jeho další život. „Spatřil-li bys člověka, an jest
kvapný ve věcech svých, lepší jest naděje o bláznu, než o
takovém.“ (Přísl. 129, 20). „Nebuď kvapný v duchu
svém k hněvu; nebo hněv v lůnu bláznu odpočívá.“
(Kaz. 7, 9). „... a kdož jest kvapných noh, hřeší.“
(Přísl. 19, 2). „...kdo věří, nebude kvapiti.“ (Iz.
28, 16). Ať konáme cokoliv, ve všem potřebujeme Boží vedení.
Abychom vystihli Boží radu, musíme se napřed v Bohu
uklidnit, utišit. Bůh se blíží k našemu srdci cestou
našeho nitra hlasem tichým, něžným. Tento hlas zachytíte jen
v klidu své duše. Ukvapenost vás připraví o vnitřní klid
a vy Boží radu nevystihnete. Bůh nenávidí ukvapených noh běžeti
ke zlému.
5. Svědek lživý.
O této věci se mnoho šířit nemusíme. Kde se člověk nechá
najmout ke křivému svědectví, tam je už mravní a duchovní
zchátralost. Pán Bůh nás chraň od takové podlosti a nízkosti.
6. Rozsívání různic
mezi bratřími. Jsou to zvláštní povahy, které místo pokoje
všude vnáší neklid. Obyčejně projevují v duchovních
věcech velikou horlivost, ale v této horlivosti jim chybí
umění. Ulpí třeba na nějaké myšlence, vyloží si po svém
verš z Písma a nyní běda těm, kteří by si ten samý verš
vyložili jinak. Ve sboru vznikne roztržka a satan má své hody.
Kolik roztržek vzniklo mezi věřícími skrze krátké nebo dlouhé
vlasy žen. V prvotní době křesťanství nosily krátké
vlasy jen veřejné nevěstky, prodejné ženy. Snad z té
příčiny apoštol Pavel psal Korintským, že ženě míti dlouhé
vlasy poctivé jest. Ale náboženští horlivci učinili z vlasů
náboženství. Roztržka mezi bratřími jim není hříchem, ale
krátké vlasy u žen ano. Bratr kazatel Králíček byl jednou volán
do jiné církve, aby jim pomohl urovnat roztržku mezi bratry, která
vznikla pro nošení žlutých střevíců. Jedni stáli na tom, že
nosit žluté střevíce je připodobňování se světu. Ach, jak
malicherné příčiny zaviňují roztržky mezi věřícími lidmi.
Ale ať už je jakákoliv příčina různic mezi bratřími, Slovo
Boží nám praví, že Bůh nenávidí takové, kteří rozsévají
různice. Kde jsou různice, tam Duch Boží nemůže působit.
Podmínkou úspěšné práce v církvi je jednomyslnost bratří
ve všech věcech. (Žalm 133).
Bratři a sestry, chraňme
se všeho, co by zaselo různici mezi nás. „Všecky věci vaše
ať se dějí v lásce.“ (I. Kor. 16, 14). Nechtějme
cedit komára a požírat velblouda. Pro malichernou věc vyvolávat
ve sboru velký hřích. Odstraňujme překážky, které nám stojí
v cestě k Bohu a ne abychom překážky stavěli.
Chtěl bych zakončit
slovy Písma: „Vyrovnejte, vyrovnejte, spravte cestu, odkliďte
překážky z cesty lidu mého. Nebo takto dí ten důstojný a
vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno jest
Svatý: Na výsosti a v místě svatém bydlím,ano i s tím,
kterýž jest zkroušeného a poníženého ducha přebývám,
obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce zkroušených.“
(Iz. 57, 14-15). Ó by nás Pán všechny obživil, zmocnil,
abychom měli dostatek síly k odklizení všech překážek,
které nám leží na cestě k Bohu a brzdí náš duchovní
vzrůst.
Rokytnice rok 1950
Žádné komentáře:
Okomentovat