čtvrtek 12. prosince 2013

Překážky na cestě k Bohu




Přísloví 6, 16-19
Těchto šesti věcí nenávidí Hospodin a sedmá ohavností jest duší jeho: Očí vysokých, jazyka lživého a rukou vylévajících krev nevinnou, srdce, kteréž ukládá myšlení nepravá, noh kvapných běžeti ke zlému. Svědka lživého, mluvícího lež a toho, jenž rozsívá různice mezi bratřími.

Sedm věcí, které Bůh nenávidí a které jsou člověku největší překážkou na cestě k Bohu. Všimněme si jich:
1. Oči vysoké. Jinými slovy pýcha. Není člověka, aby nebyl zotročený buď v menší nebo větší míře tímto hříchem, aniž by si toho byl vědom. Jak hluboko tkví pýcha v srdci člověka ukazuje J.A.Komenský ve svém spise Hlubina bezpečnosti. Rozvádí zde slova Písma: „Bůh ten, kterýž stvořil svět i všecko, což jest na něm, ten jsa pánem nebe i země a nebydlí v chrámech rukou udělaných. Aniž bývá ctěn lidskýma rukama, jako by něčeho potřeboval, poněvadž on dává všechněm život i dýchání i všecko. Nebo jím živi jsem a hýbeme se i trváme...“ (Sk. 17, 24-28). Komenský široce rozvádí obsah těchto slov a zdůrazňuje, že jediným zdrojem života je Bůh. Že právě tak, jako strojník jediným trhnutím páky uvádí stroj v pohyb nebo ho zastavuje, tak i Bůh svojí tvůrčí mocí stroj našeho života uvádí buď v pohyb nebo jej zastavuje. Že my svým trváním,  každou vteřinou života jsme závislí jedině na Bohu, v Jeho rukou je náš život i smrt. Pravdivost těchto slov není třeba nějak zvlášť zdůrazňovat. Máte před sebou člověka kypícího zdravím a silou. Není u něj nejmenší známka nějaké choroby. A tento člověk plný životní síly a svěžesti se najednou před vámi skácí a v okamžiku je mrtev. Lékař konstatuje – ranila ho mrtvice. Je tím něco vysvětleno? Nic. Já bych prostě řekl: Bůh zastavil běh jeho života. V jiném případě máte před sebou člověka, který je hotovou zříceninou, V jeho těle není zdravého nic. Lékaři vzdali se poslední naděje na uzdravení a vypočítají, kolik dní, hodin, bude ještě živ. Najednou ve stavu nemocného nastane neočekávaný obrat, nemocný se uzdraví a žije ještě celou řadu let. Žádáte od lékaře vysvětlení, ale ten pokrčí rameny a je-li upřímný, řekne vám: Tady zasáhla vyšší moc. Zde máte důkazy naší naprosté závislosti na Bohu. Komenský to zdůrazňuje a praví: Jsme-li s každou vteřinou života závislí na Bohu, dalo by se očekávat, že budeme Boha nade všecko milovat, všechen náš zřetel že budeme jen k Bohu obracet. Naše mysl že se bude jen Bohem zaměstnávat, o každou pomoc že se budeme k Bohu obracet. Že neučiníme v životě jediný krok, abychom se neobrátili napřed k Bohu o Jeho radu a poněvadž v Bohu je všecko umění i všecka moudrost, tudíž že Boží moudrosti podřídíme i náš rozum, byť se proti tomu vzpíralo všech pět našich smyslů. Komenský však ukazuje ba pravý opak . Ukazuje, že člověk příčinou své pýchy všemi svými silami pracuje o to, aby dokázal, že si stačí sám, Boha nepotřebuje. Pokušení v ráji, že bylo tak silné jen proto, že mu bylo řečeno: Nezemřete, ale budete jako bohové. Stačit si sám, nikoho nepotřebovat, nikomu se nepodřizovat, nikoho se i noc neprosit, nikomu nebýt v ničem poddán, ani Bohu, ani člověku... Odkud vyvěrá tato touha? Z vlastní hrdosti, z vlastní pýchy. Nejsilnější touhou člověka je opatřit si takové prostředky, abychom vynikali nad jiné nebo se jiným vyrovnali, abychom se mohli před jinými reprezentovat svým postavením, oblekem, zařízením bytu, svou nezávislostí na jiných, uznáním ze strany jiných. V každém z nás je kus této pýchy. Projevuje se už v dítěti. Pokud si samo nestačí, je ještě k rodičům přítulné, povolné, ale jak si samo vydělá na první skývu chleba, hrdě zvedne hlavu a radu a pokyny rodičů přijímá nelibě a hrubě jim dává najevo, že jejich radu a vedení již nepotřebuje. A v největší míře projevuje se tato pýcha v otázce náboženské. Žít ve vědomí, že je Bůh a že vše, co máme, máme od Něho, ať život, ať naše zdraví, ať naše schopnosti k práci nebo cokoliv jiného, Bůh je dárcem všeho života, od Boha si máme vše vyprošovat a za vše, co jsme obdrželi, děkovat - to vše se příčí hrdosti a pýše člověka. Je celá řada i takových lidí, kteří jinak nábožensky cítí a smýšlí, ale před světem své náboženské smýšlení skrývají a to jen proto, aby je svět nepovažoval za nějaké hlupáčky. Takové ponížení by nesnesli. Pýcha je to, která brání člověka uznat svou vinu a zamezit další svár. Kolik sváru vzniká mezi manžely příčinou uražené pýchy jednoho nebo druhého. Kolik advokátů žije z uražené lidské pýchy. Kolik lidských životů se stalo obětí uražené lidské pýchy. Kolik duší uštvaných hříchem bloudí světem bez Boha jen proto, že jejich vnitřní hrdost, pýcha, jim brání uznat a vyznat všechnu jejich mravní bídu a tak se pokořit před Bohem a v Pánu Ježíši přijmout nabízenou milost a spasení. V Písmu čteme: „...pýchy a vysokomyslnosti – nenávidím.“ (Přísl. 8, 13). „Pýcha člověka snižuje jej, ale chudý duchem dosahuje slávy.“ (Přísl. 29, 23). „Nebo den Hospodina zástupů se blíží na každého pyšného.... A sehnuta bude pých člověka a snížena bude vysokost lidská, ale vyvýšen bude Hospodin sám...“ ( Iz. 2, 12-17). „Nebo aj, den ten přichází hořící jako pec. v němž budou všichni pyšní a všichni pášící bezbožnost jako strniště. Vám pak, kteříž se bojíte jména mého, vzejde slunce spravedlnosti a zdraví bude na paprscích jeho. A pošlapáte bezbožné, tak že budou jako popel pod nohami vašimi v den, kterýž já učiním, praví Hospodin zástupů.“ (Malach. 4, 1-3). Pýcha je matkou všech hříchů. Člověk se dopustí nejednoho hříchu, aniž by mu to vehnalo stud do tváře, ale vyznat veřejně Ježíše Krista co svého Spasitelem, to se stydí. Ne nadarmo dí Pán Ježíš: „Nebo kdožby se koli za mne styděl a za má slova v tomto pokolení cizoložném a hříšném, i Syn člověka styděti se bude za něj, když přijde v slávě Otce svého s anděly svatými.“ (Mar. 8, 38).
Bratře, sestro, příteli! Nebrzdí i tebe pýcha v duchovní růstu? Není ona příčinou tvé stálé nespokojenosti a tvého duševního neklidu? Není ti překážkou k Bohu? Bůh oči vysoké nenávidí. Blahoslavení chudí duchem – ti, kteří jsou si vědomi své naprosté nicoty před Bohem, kteří zůstávají pokornými, malými, kteří se sami menší, aby v nich mohl růst Kristus. On musí růsti, já pak menšiti se...
2. Jazyk lživý Nic tak člověka nesnižuje, nezneuctí, jako lež. Tímto duchovním morem nebyl svět zachvácen v takové míře, jako v posledním desetiletí. je to zvláštní znamení doby. Dcera lži je přetvářka. Najdete dnes člověka, který by vám ukázal pravou tvář? Myslíte, že my věřící jsme ušetřeni tohoto duchovního moru? A přec – Bůh lež, přetvářku, nenávidí. „Zatratíš mluvícího lež.“ (Žalm 5, 7). Když Jan ve svém zjevení mluví o Novém Jeruzalému, praví: „A nevejdeť do něho nic poskvrňujícího aneb působícího ohyzdnost ...a lež. Slovo Boží vylučuje lháře z království Božího. Svět nepřevrátíme. Ale jde o nás – věřící. Lež se zahnizďuje i v životě věřících, i když nás dnešní svět přímo ke lži nutí. Musíme usilovat, abychom v této věci si zachovali štít čistý. Především buďme pravdiví sami k sobě. Nechtějme z hříchu dělat ctnost. Buďme pravdiví k  Bohu. Nemysleme si, že Ho oklameme umělou zbožností, povrchním náboženstvím. Buďme pravdiví jeden k druhému. Máš něco proti druhému? Upřímně mu to pověz, ale nepřetvařuj se, jakobys ho měl rád, ale rád ho nemáš. Přetvářka je lež a lež Bůh nenávidí. My se hrozíme lži ve světě, ale i mezi námi věřícími je mnoho lži. Vědomé i nevědomé. I lež z nouze zkřivuje naši páteř. Jednejme tak, abychom v ničem a nikde si nemohli pomáhat lží. Především se však varujte lži a přetvářky mezi sebou. „Nelžete jedni na druhé, když jste svlékli s sebe Starého člověka s skutky jeho.“ (Kol. 3, 9). Uslyšíme to nebo ono a tom neb onom bratru, sestře a aniž bychom se přesvědčili, je-li to pravda, kolportujeme to dál. Takové lži se dopouštějí mnozí a mnozí. Máme někoho v podezření v jakékoliv věci a podezření šíříme mezi druhými a ti to přijímají ne jako podezření, ale jako skutečnou věc a zase se hromadí lež na lež. Nic se nedivme, že Bůh prohlašuje: Zatratím mluvícího lež. Kolik kazatelů, kolik bratří, sester, bylo očerněno šířenou lží. Běda tomu, skrze něhož pohoršení pochází. Varujme se nejen lež šířit, varujme se i lež přijímat. Slyšíš něco o někom, jdi přímo k dotyčnému a přesvědč se, kolik je v tom pravdy a tak zabráníš šíření lži. Svět ve lži utone, my se každé lži varujme.
3. Vylévající krev nevinnou. Zde si musíme uvědomit jednu skutečnost: Prolít nevinnou krev, zabít, vraždit, nemusíme jen mečem, my můžeme druhého zabít také jazykem. Že vražda je hřích, tomu rozumí i dítě. O tom se rozšiřovat nemusíme, Ale utýrat někoho jazykem až k zoufalství, ubít v někom duchovní život, to je duchovní vražda, která také spadá pod slova vylévat krev nevinnou. V kolika věřících lidech byl pomluvami jiných ubit veškerý zájem o Boží království, jinými slovy byla na nich spáchána duchovní vražda. Pomlouvačné ženy, pomlouvační muži, to jsou duchovní vrahové svých bližních a Bůh je bude volat k zodpovědnosti právě tak, jako ty, kteří vraždí ocelovým nástrojem. Varujme se tohoto prolévání nevinné krve, varujme se vraždění pomlouvačnými řečni – Bůh toto nenávidí.
4. Srdce, které ukládá v sobě myšlení nepravá. Které v sobě živí takové myšlenky, které jsou v rozporu s Božím přikázáním. Myšlenka je matka činu. Kolik lidí živí ve svém srdci myšlenku hněvu vůči někomu ze svých bližních. Na ně se vztahuje náš text. Ukládají ve svém srdci myšlení nepravá. Tak můžeme ukládat ve svém srdci myšlenky smilné a živit tak dlouho, až nás to svede ke hříchu. Každá myšlenka, která je v rozporu s Božím přikázáním, je nepravá a jestli ji ve svém srdci živíme, ukládáme, zmocní se naši vůle, našeho chtění a strhnou nás do svého kalu. Proto napadne-li nás hříšná myšlenka, máme ji hned ze své mysli vyhostit a ne ji v srdci ukládat, jinak se brzy promění v čin a nás svým kalem poskvrní. Bůh nenávidí člověka, který se s nečistými a nepravými myšlenkami laská.
4. Nohy kvapné běžeti ke zlému. Ukvapená povaha. Člověk, který hned vzplane v hněvu, hned se nechá strhnout buď k tomu či onomu hříchu, aniž by předem uvážil, jaké to může míti následky pro jeho další život. „Spatřil-li bys člověka, an jest kvapný ve věcech svých, lepší jest naděje o bláznu, než o takovém.“ (Přísl. 129, 20). „Nebuď kvapný v duchu svém k hněvu; nebo hněv v lůnu bláznu odpočívá.“ (Kaz. 7, 9). „... a kdož jest kvapných noh, hřeší.“ (Přísl. 19, 2). „...kdo věří, nebude kvapiti.“ (Iz. 28, 16). Ať konáme cokoliv, ve všem potřebujeme Boží vedení. Abychom vystihli Boží radu, musíme se napřed v Bohu uklidnit, utišit. Bůh se blíží k našemu srdci cestou našeho nitra hlasem tichým, něžným. Tento hlas zachytíte jen v klidu své duše. Ukvapenost vás připraví o vnitřní klid a vy Boží radu nevystihnete. Bůh nenávidí ukvapených noh běžeti ke zlému.
5. Svědek lživý. O této věci se mnoho šířit nemusíme. Kde se člověk nechá najmout ke křivému svědectví, tam je už mravní a duchovní zchátralost. Pán Bůh nás chraň od takové podlosti a nízkosti.
6. Rozsívání různic mezi bratřími. Jsou to zvláštní povahy, které místo pokoje všude vnáší neklid. Obyčejně projevují v duchovních věcech velikou horlivost, ale v této horlivosti jim chybí umění. Ulpí třeba na nějaké myšlence, vyloží si po svém verš z Písma a nyní běda těm, kteří by si ten samý verš vyložili jinak. Ve sboru vznikne roztržka a satan má své hody. Kolik roztržek vzniklo mezi věřícími skrze krátké nebo dlouhé vlasy žen. V prvotní době křesťanství nosily krátké vlasy jen veřejné nevěstky, prodejné ženy. Snad z té příčiny apoštol Pavel psal Korintským, že ženě míti dlouhé vlasy poctivé jest. Ale náboženští horlivci učinili z vlasů náboženství. Roztržka mezi bratřími jim není hříchem, ale krátké vlasy u žen ano. Bratr kazatel Králíček byl jednou volán do jiné církve, aby jim pomohl urovnat roztržku mezi bratry, která vznikla pro nošení žlutých střevíců. Jedni stáli na tom, že nosit žluté střevíce je připodobňování se světu. Ach, jak malicherné příčiny zaviňují roztržky mezi věřícími lidmi. Ale ať už je jakákoliv příčina různic mezi bratřími, Slovo Boží nám praví, že Bůh nenávidí takové, kteří rozsévají různice. Kde jsou různice, tam Duch Boží nemůže působit. Podmínkou úspěšné práce v církvi je jednomyslnost bratří ve všech věcech. (Žalm 133).
Bratři a sestry, chraňme se všeho, co by zaselo různici mezi nás. „Všecky věci vaše ať se dějí v lásce.“ (I. Kor. 16, 14). Nechtějme cedit komára a požírat velblouda. Pro malichernou věc vyvolávat ve sboru velký hřích. Odstraňujme překážky, které nám stojí v cestě k Bohu a ne abychom překážky stavěli.
Chtěl bych zakončit slovy Písma: „Vyrovnejte, vyrovnejte, spravte cestu, odkliďte překážky z cesty lidu mého. Nebo takto dí ten důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno jest Svatý: Na výsosti a v místě svatém bydlím,ano i s tím, kterýž jest zkroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce zkroušených.“ (Iz. 57, 14-15). Ó by nás Pán všechny obživil, zmocnil, abychom měli dostatek síly k odklizení všech překážek, které nám leží na cestě k Bohu a brzdí náš duchovní vzrůst.


Rokytnice rok 1950


Žádné komentáře:

Okomentovat