Nebe – peklo

Nebe

Co je myšleno slovem nebe?

Někdy je slovem nebe myšlena obloha: „I nazval Bůh oblohu nebem. I byl večer a bylo jitro, den druhý.“ (I. Mojž. 1, 8).

Někdy je obloha také nazývána slovem nebesa: „Ta pak nebesa, kteráž nyní jsou, i země, týmž slovem odložená, chovají se k ohni, ke dni soudu a zatracení bezbožných lidí. Ale tato jedna věc nebuď před vámi skryta, nejmilejší, že jeden den u Pána jest jako tisíc let, a tisíc let jako jeden den. Nemeškáť Pán s naplněním slibů, (jakož někteří za to mají, že obmeškává), ale shovívá nám, nechtě, aby kteří zahynuli, ale všickni ku pokání se obrátili. Přijdeť pak ten den Páně, jako zloděj v noci, v kterémž nebesa jako v prudkosti vichru pominou, a živlové pálivostí ohně rozplynou se, země pak i ty věci, kteréž jsou na ní, vypáleny budou.
Poněvadž tedy to všecko má se rozplynouti, jací pak vy býti máte v svatých obcováních a v pobožnostech, Očekávajíce a chvátajíce ku příští dne Božího, v němžto nebesa, hoříce, rozpustí se, a živlové pálivostí ohně rozplynou se? Nového pak nebe a nové země podlé zaslíbení jeho čekáme, v kterýchž spravedlnost přebývá.“ (II. Petr. 3, 76-13). Toto nebe tedy pomine a to zároveň se zemí.

Nebe je Boží příbytek: „Hospodin jest v chrámě svatém svém, trůn Hospodinův v nebi jest; oči jeho hledí, víčka jeho zkušují synů lidských.“ (Žalm 11, 4). „A protož vy takto se modlte: Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé.“ (Mat. 6, 9). „A to pověděv, ani na to hledí, zhůru vyzdvižen jest, a oblak vzal jej od očí jejich. A když za ním v nebe jdoucím pilně hleděli, aj, dva muži postavili se podlé nich v rouše bílém, A řekli: Muži Galilejští, co stojíte, hledíce do nebe? Tento Ježíš, kterýž zhůru vzat jest od vás do nebe, takť přijde, jakž jste spatřili způsob jeho jdoucího do nebe.“ (Sk. 1, 9-11). „On pak pln jsa Ducha svatého, pohleděv do nebe, uzřel slávu Boží a Ježíše stojícího na pravici Boží. I řekl: Aj, vidím, nebesa otevřená a Syna člověka stojícího na pravici Boží.“ (Sk. 7, 55-56). „Víme zajisté, že byl-li by tohoto našeho zemského přebývání stánek zbořen, stavení od Boha máme, příbytek ne rukou udělaný, věčný v nebesích.“ (II. Kor. 5, 1).

Nebe co příbytek Božího lidu je také nazýváno královstvím Božím. „Odpověděl Ježíš: Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůž vjíti do království Božího.“ (Jan 3, 5). „A když oni jedli, vzav Ježíš chléb, a dobrořečiv, lámal, a dal učedlníkům, a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé. A vzav kalich, a díky činiv, dal jim, řka: Píjte z toho všickni. Nebo to jest krev má nové smlouvy, kteráž za mnohé vylévá se na odpuštění hříchů. Ale pravímť vám, žeť nebudu píti od této chvíle z tohoto plodu vinného kořene, až do onoho dne, když jej píti budu s vámi nový v království Otce svého.“ (Mat. 26, 26-29).

Nebo také královstvím nebeským. „V ten čas přistoupili učedlníci k Ježíšovi, řkouce: Kdo pak jest největší v království nebeském? A zavolav Ježíš pacholátka, postavil je u prostřed nich, A řekl: Amen pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského.“ (Mat. 18, 1-3).

Ze všech těchto slov vidíme, že nebe je určité místo, kam bude shromážděn všechen Boží lid. Než budeme moci vejít do nebe, musí se s námi něco stát. „Totoť pak pravím, bratří: Že tělo a krev království Božího dědictví nedosáhnou, aniž porušitelnost neporušitelnosti dědičně obdrží. Aj, tajemství vám pravím: Ne všickni zajisté zesneme, ale všickni proměněni budeme, hned pojednou, v okamžení, k zatroubení poslednímu. Neboť zatroubí, a mrtví vstanou neporušitelní, a my proměněni budeme. Musí zajisté toto porušitelné tělo obléci neporušitelnost, a smrtelné toto obléci nesmrtelnost. A když porušitelné toto tělo obleče neporušitelnost, a smrtelné toto obleče nesmrtelnost, tehdy se naplní řeč, kteráž napsána jest: Pohlcena jest smrt v vítězství.“ (I. Kor. 15, 50-54).

Kdy se to stane? „Nechciť pak, abyste nevěděli, bratří, o těch, kteříž zesnuli, abyste se nermoutili, jako i jiní, kteříž naděje nemají. Nebo jakož věříme, že Ježíš umřel a z mrtvých vstal, takť Bůh i ty, kteříž by zesnuli v Ježíšovi, přivede s ním. Toto zajisté vám pravíme slovem Páně, že my, kteříž živi pozůstaneme do příchodu Páně, nepředejdeme těch, kteříž zesnuli. Nebo Pán náš s zvukem ponoukajícím, s hlasem archanděla a s troubou Boží sstoupí s nebe, a mrtví, kteříž jsou v Kristu, vstanou nejprve. Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří, a tak vždycky se Pánem budeme.“ (I. Tes. 4, 13-17).

Nebe je také nazýváno Novým Jeruzalémem. Janovi byla dána ta milost, že mohl nahlédnout do Nového Jeruzaléma: „Potom viděl jsem nebe nové a zemi novou. Nebo první nebe a první země byla pominula, a moře již nebylo. A já Jan viděl jsem město svaté, Jeruzalém nový, sstupující od Boha s nebe, připravený jako nevěstu okrášlenou muži svému. I slyšel jsem hlas veliký s nebe, řkoucí: Aj, stánek Boží s lidmi, a bydlitiť bude s nimi, a oni budou lid jeho, a on Bůh s nimi bude, jsa jejich Bohem. A setřeť Bůh všelikou slzu s očí jejich, a smrti již více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více; nebo první věci pominuly. I řekl ten, kterýž seděl na trůnu: Aj, nové činím všecko. I řekl mi: Napiš to. Neboť jsou tato slova věrná a pravá. I dí mi: Již se stalo. Jáť jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Jáť žíznivému dám z studnice vody živé darmo. Kdož zvítězí, obdržíť dědičně všecko, a buduť jemu Bohem, a on mi bude synem.“ (Zj. 21, 1-7). „I ukázal mi potok čistý vody živé, světlý jako křišťál, tekoucí z trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed pak rynku jeho a s obou stran potoka bylo dřevo života, přinášející dvanáctero ovoce, na každý měsíc vydávající ovoce své, a listí své k zdraví národů. A ničeho zlořečeného již více nebude, ale trůn Boží a Beránkův bude v něm, a služebníci jeho sloužiti jemu budou. A tvář jeho viděti budou, a jméno jeho budeť na čelích jejich. A noci tam nebude, aniž budou potřebovati svíce, ani světla slunečného; nebo Pán Bůh je osvěcuje, a kralovati budou na věky věků. I řekl mi: Slova tato jsouť věrná a pravá, a Pán, jenž jest Bůh svatých proroků, poslal anděla svého, aby ukázal služebníkům svým, co se díti musí brzo. Aj, přijduť rychle. Blahoslavený, kdož ostříhá slov proroctví knihy této.“ (Zj. 22, 1-7).

Peklo

Je mnoho lidí, kteří se slovu peklo smějí. Říkají, že je to na strašení hloupých lidí. Ovšem, právě tak se smějí slovu nebe. Nu, takového člověka, který nevěří tomu, že je Bůh, že duch lidský je nesmrtelný, kdo nevěří v existenci duchovního světa, takového člověka nepřesvědčíte žádnými důkazy o tom, že všechny tyto věci existují. My jsme o existenci duchovního světa přesvědčeni. Bůh nenechal člověka ve tmě, aby nevěděl, co je za hrobem. Ze záhrobní říše, z duchovního světa, poslal nám Bůh na tuto zemi toho nejlepšího posla, svědka, aby nám svědčil o všech věcech, které za hrobem jsou. Pán Ježíš nikoho neklamal. Věříme-li lidem, kteří jsou zlí, hříšní, proč bychom neměli věřit Ježíši Kristu? Již před Ježíšem byla zde celá řada Božích proroků, kteří nám rovněž svědčili o tom, že život smrtí nekončí, ale že za hrobem pokračuje. Než přijdeme k Božímu svědectví o tom, že existuje nebe i peklo, chci vás upozornit na některá zvláštní svědectví o existenci světa duchovního:

„Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví. A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.“ (Job 19, 25-26).

„A pamatuj na stvořitele svého ve dnech mladosti své, prvé než nastanou dnové zlí, a přiblíží se léta, o nichž díš: Nemám v nich zalíbení; Prvé než se zatmí slunce a světlo, a měsíc i hvězdy, a navrátí se hustí oblakové po dešti; V ten den, v kterémž se třísti budou strážní domu, a nakřiví se muži silní, a ustanou melící, proto že jich málo bude, a zatmí se ti, kteříž vyhlédají z oken, A zavříny budou dvéře od ulice s slabým zvukem mlení, a povstanou k hlasu ptačímu, a přestanou všecky slibnosti zpěvu; Ano i vysokosti báti se budou, a úrazu na cestě, a kvésti bude mandlový strom, tak že i kobylka těžká bude, a poruší se žádost; nebo béře se člověk do domu věčného, a choditi budou po ulici kvílící; Prvé než se přetrhne provaz stříbrný, a než se rozrazí číše zlatá, a roztříští se věderce nad vrchovištěm, a roztrhne se kolo nad studnicí, A navrátí se prach do země, jakž prvé byl, duch pak navrátí se k Bohu, kterýž jej dal.“ (Kaz. 12, 1-7).

„A když on ještě mluvil, přišel jeden od knížete školy, řka jemu: Umřela dcera tvá, nezaměstknávej Mistra. Ale Ježíš uslyšav to, odpověděl jemu: Neboj se, věř toliko, a zdrávať bude. A všed do domu, nedopustil s sebou vjíti žádnému, než Petrovi a Jakubovi a Janovi, a otci a mateři té děvečky. Plakali jí pak všickni a kvílili. A on řekl: Neplačtež. Neumřelať, ale spí. I posmívali se jemu, vědouce, že umřela. On pak vyhnav ven všecky, a ujav ruku její, zvolal, řka: Děvečko, vstaň. I navrátil se duch její, a vstala hned. I kázal jí dáti jísti.“ (Luk. 8, 49-55).

„Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jduť, abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ (Jan 14, 1-3).

A nyní přejděme k našemu předmětu – peklo. Nejdříve si všimněme vypravování Pána Ježíše: „Byl pak člověk jeden bohatý, a obláčel se v šarlat a v kment, a hodoval na každý den stkvostně. A byl jeden žebrák, jménem Lazar, kterýž ležel u vrat jeho vředovitý, Žádaje nasycen býti těmi drobty, kteříž padali z stolu bohatce. Ale i psi přicházejíce, lízali vředy jeho. I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do lůna Abrahamova. Umřel pak i bohatec, a pohřben jest. Potom v pekle pozdvih očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama zdaleka, a Lazara v lůnu jeho. I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého v vodě, a svlaží jazyk můj; nebo se mučím v tomto plameni. I řekl Abraham: Synu, rozpomeň se, žes ty vzal dobré věci své v životě svém, a Lazar též zlé. Nyní pak tento se těší, ale ty se mučíš. A nad to nade všecko mezi námi a vámi propast veliká utvrzena jest, aby ti, kteříž chtí odsud k vám jíti, nemohli, ani od onud k nám přejíti.“ (Luk. 16, 19-26). Umřel Lazar a kam je nesen? Do lůna Abrahamova. Co to je? „Jeden pak z těch zločinců, kteříž s ním viseli, rouhal se jemu, řka: Jsi-li ty Kristus, spomoziž sobě i nám. A odpověděv druhý, trestal ho, řka: Ani ty se Boha nebojíš, ješto jsi v témž potupení? A my zajisté spravedlivě, nebo hodnou pomstu za skutky své béřeme, ale tento nic zlého neučinil. I dí Ježíšovi: Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království svého. I řekl mu Ježíš: Amen pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Luk. 16, 19-26). „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ V nebi? Ne. Proč ne? Kdy vstoupil Pán Ježíš do nebe? Ještě ten den, kdy zemřel? Ne. „Ale Maria stála u hrobu vně, plačeci. A když plakala, naklonila se do hrobu.
A uzřela dva anděly v bílém rouše sedící, jednoho u hlavy, a druhého u noh, tu kdež bylo položeno tělo Ježíšovo. Kteříž řekli jí: Ženo, co pláčeš? I dí jim: Vzali Pána mého, a nevím, kde ho položili. To když řekla, obrátila se zpátkem, a uzřela Ježíše, an stojí, ale nevěděla, by Ježíš byl. Dí jí Ježíš: Ženo, co pláčeš? Koho hledáš? Ona domnívajici se, že by zahradník byl, řekla jemu? Pane, vzal-lis ty jej, pověz mi, kdes ho položil, ať já jej vezmu. Řekl jí Ježíš: Maria. Obrátivši se ona, řekla jemu: Rabbóni, což se vykládá: Mistře. Dí jí Ježíš: Nedotýkejž se mne; nebo jsem ještě nevstoupil k Otci svému. Ale jdiž k bratřím mým, a pověz jim: Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu.“ (Jan 20, 11-17). Pán Ježíš vstoupil do nebe až čtyřicátý den po svém vzkříšení. „První zajisté knihu sepsalť jsem, ó Teofile, o všech věcech, kteréž začal Ježíš i činiti i učiti, Až do toho dne, v němž dav přikázaní apoštolům, kteréž byl skrze Ducha svatého vyvolil, vzhůru vzat jest. Kterýmž i zjevoval sebe samého živého po svém umučení ve mnohých jistých důvodích, za čtyřidceti dnů ukazuje se jim, a mluvě o království Božím. A shromáždiv je, přikázal jim, aby z Jeruzaléma neodcházeli, ale aby očekávali zaslíbení Otcova, o kterémž jste prý slyšeli ode mne. Nebo Jan zajisté křtil vodou, ale vy pokřtěni budete Duchem svatým po nemnohých těchto dnech. Oni pak sšedše se, otázali se ho, řkouce: Pane, v tomto-li času napravíš království Izraelské? I řekl jim: Neníť vaše věc znáti časy aneb příhodnosti časů, kteréž Otec v moci své položil. Ale přijmete moc Ducha svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědkové, i v Jeruzalémě, i ve všem Judstvu, i v Samaří, a až do posledních končin země. A to pověděv, ani na to hledí, zhůru vyzdvižen jest, a oblak vzal jej od očí jejich. A když za ním v nebe jdoucím pilně hleděli, aj, dva muži postavili se podlé nich v rouše bílém. A řekli: Muži Galilejští, co stojíte, hledíce do nebe? Tento Ježíš, kterýž zhůru vzat jest od vás do nebe, takť přijde, jakž jste spatřili způsob jeho jdoucího do nebe.“ (Sk. 1, 1-11). Lůno Abrahamovo je tedy jakási předsíň k nebi, je to sféra v duchovním světě, kde zemřelí v Pánu vyčkávají vzkříšení svého těla. Lazar tedy zemřel a nesen jest do lůna Abrahamova nebo-li do ráje. Zemřel i bohatec a když pozvedl svůj zrak, co viděl? Pozdvih očí svých v pekle. Co je to peklo? Je to ta nejnižší sféra v duchovním světě. Tak, jako mluví Pán Ježíš s naprostou určitostí o nebi, o příbytcích v domě jeho Otce, právě tak mluví s naprostou určitostí o sféře pekelné. „A nebojte se těch, kteříž mordují tělo, ale duše nemohou zamordovati; než raději se bojte toho, kterýž může i duši i tělo zatratiti v pekelném ohni.“ (Mat. 10, 28). „Jestliže pak oko tvé pravé horší tě, vylup je a vrz od sebe; neboť jest užitečněji tobě, aby zahynul jeden oud tvůj, než by celé tělo tvé uvrženo bylo do ohně pekelného.“ (Mat. 5, 29). „Pakli by tě oko tvé horšilo, vylup je. Lépeť jest tobě jednookému vjíti do království Božího, nežli obě oči majícímu uvrženu býti do ohně pekelného.“ (Marek 9, 47).

Již ve Starém zákoně se shledáváme s plným vědomím o jsoucnosti pekla: „Hospodine, ať nejsem zahanben, nebo jsem tě vzýval; nechať jsou zahanbeni bezbožníci, a skroceni v pekle.“ (Žalm 31, 17). „Peklo i zatracení jest před Hospodinem, čím více srdce synů lidských?“ (Přísl. 15, 11). „Svrženať jest do pekla pýcha tvá, i zvuk hudebných nástrojů tvých; moli tobě podestláno, a červi tě přikrývají. Jakž to, že jsi spadl s nebe, ó lucifeře v jitře vycházející? Poražen jsi až na zem, ještos zemdlíval národy. Však jsi ty říkával v srdci svém: Vstoupím do nebe, nad hvězdy Boha silného vyvýším stolici svou, a posadím se na hoře shromáždění k straně půlnoční. Vstoupím nad výsosti oblaku, budu rovný Nejvyššímu. A ty pak stržen jsi až do pekla, pryč na stranu do jámy.“ (Iz. 14, 11-15). „Nebo připraveno jest již dávno peklo, také i samému králi připraveno jest. Hluboké a široké je učinil, hranic jeho, ohně a dříví mnoho; dmýchání Hospodinovo jako potok siry je zapaluje.“ (Iz. 30, 33). A ještě jedno místo z Nového zákona: „A živý, ješto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na věky věků. Amen. A mám klíče pekla i smrti.“ (Zj. 1, 18).¨

Peklo je také nazýváno žalářem duchů: „Nebo i Kristus jedinou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu, umrtven jsa z strany těla, ale obživen Duchem. Skrze něhož i těm, kteříž jsou v žaláři, duchům, přišed, kázal, Tehdáž nepovolným, když ono jednou očekávala Boží snášelivost za dnů Noé, když dělán byl koráb, v kterémžto málo, to jest osm duší, zachováno jest u vodě.“ (I. Petr. 3, 18-20). „Nebo poněvadžť Bůh andělům, kteříž zhřešili, neodpustil, ale strhna je do žaláře, řetězům mrákoty oddal, aby k odsouzení chováni byli.“ (II. Petr. 2, 4). Mluví-li Písmo o ohni v pekle, nemyslí tím oheň fyzický, ale myslí tím oheň palčivých výčitek svědomí. Peklo je místem nesnesitelných duševních muk, místo naprostého odloučení od Boha, místo, kde satanská zloba bude věčně zneklidňovat ty, kteří v něm budou.

Kdo v něm všecko bude? „Viděl jsem trůn veliký bílý, a sedícího na něm, před jehož tváří utekla země i nebe, a místo jim není nalezeno. I viděl jsem mrtvé, malé i veliké, stojící před oblíčejem Božím, a knihy otevříny jsou. A jiná kniha také jest otevřína, to jest kniha života, i souzeni jsou mrtví podlé toho, jakž psáno bylo v knihách, totiž podlé skutků svých. A vydalo moře mrtvé, kteříž byli v něm, tolikéž smrt i peklo vydali ty, kteříž v nich byli, i souzeni jsou jeden každý podlé skutků svých. Smrt pak a peklo uvrženi jsou do jezera ohnivého, a toť jest smrt druhá. I ten, kdož není nalezen v knize života zapsán, uvržen jest do jezera ohnivého.“ (Zj. 20, 11-15).

Hošťálková rok 1951