V probírání
učení apoštolského jsme si už řekli, že to první, co bylo
obsahem jejich učení, jejich kázání, byla osobnost Ježíše
Krista a sice jeho božství. To druhé bylo poslání Pána Ježíše,
aby hledal a spasil, co bylo zahynulo. A to třetí bylo, v čem
spasení je. Rozdělili jsme si spasení na tři hlavní části:
Smíření s Bohem
Vykoupení
Posvěcení
Tyto věci jsme již
probrali.
Dnes přicházíme
k další části apoštolského učení a sice k otázce
křtu. Tuto otázku nemůžeme pominout, protože ona je také částí
apoštolského učení, jako všechna ostatní Ježíšova poselství,
ze kterých nikdo nemá právo nic ubrat ani k nim něco přidat.
Otázka křtu hýbe dnes
celou evangelickou církví. Stále přibývá těch, kteří na
základě evangelia Ježíšova dokazují, že křest nemluvňat,
jak jej reformační církve převzaly z církve
římskokatolické, není křest biblický a chceme-li stát na
základech Písma, že se musíme vrátit k biblickému křtu,
tj. ke křtu dospělých na základě osobní víry v Ježíše
Krista. A někteří z vedoucích činitelů dnešní
evangelické církve prohlašují, že do dvaceti let křest
nemluvňat bude v církvi nahrazen křtem dospělých. Že se
tak nestalo hned při reformaci, dá se vysvětlit tím, že tu
bylo tolik problémů, že nebylo možné je zvládnout. To, co
reformace učinila, bylo dílo přímo gigantické. Dnes se více a
více v protestantském světě uvažuje o tom, aby se reformace
dokončila.
A tak nyní k otázce
biblického křtu. Základem k jejímu řešení nám bude text:
„Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření.
Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude, kdož pak neuvěří, budeť
zatracen.“ (Marek 16, 15-16). Tento příkaz Pána Ježíše
je naprosto jasný. Má-li kdo Ježíšovu evangeliu uvěřit, musí
jej napřed slyšet. Jak se mohla církev odvážit křtít narozené
nemluvně, které o evangeliu nemá ani ponětí, je nepochopitelné.
Křesťanská církev to učinila tenkrát, kdy se nalézala již
v naprostém duchovním úpadku a kdy pravdy evangelia
nahrazovala učením církevním, které bylo v naprostém
odporu s Ježíšovým evangeliem. Reformace měla obrovskou
práci s tím, aby vyvedla lid z bludů církevního učení
a navrátila jej k pravdám evangelia. A jak jsme si již řekli,
na všechno nestačila. A tak nebiblický křest nemluvňat přešel
i do reformačních církví. Ještě větším podivením je, že
ještě dnes jsou i církve věřících, které se dosud s touto
otázkou nevyrovnaly a drží se zuby nehty nebiblického křtu
nemluvňat. I když dáte dítěti tu nejlepší náboženskou
výchovu, můžete ručit, že až dospěje, bude věřit v Pána
Ježíše co svého Spasitele? Nejsou to často děti i samých
kazatelů, ze kterých se později stávají bezvěrci?
Příkaz Pána Ježíše
týkající se křtu je naprosto jasný. Každý musí nejdříve
evangelium Pána Ježíše slyšet a pak, chce-li dosáhnout spasení,
musí pravdám evangelia uvěřit a teprve potom může svou víru
v Pána Ježíše vyznat ve křtu. Tak to učili a tak to činili
apoštolé. Ne jinak! „Pokání čiňte a pokřtí se jeden
každý z vás ve jménu Pána Ježíše Krista na odpuštění
hříchů. Tedy ti, kteří ochotně přijali jeho slova, pokřtěni
jsou…“ (Sk. 2, 36-41). Tedy ti, kteří ochotně přijali
jeho slova, pokřtěni jsou. Co myslíte? Museli je apoštolé k tomu
přemlouvat, aby se nechali pokřtít? A když byli pokřtěni, kam
že se připojili? K věřícím! A proč nezůstali v tom,
v čem se narodili? Všimněte si dobře slov verše 40: „A
jinými slovy mnohými osvědčoval a napomínal, řka: Oddělte se
od pokolení toho zlého.“ Koho tím myslel apoštol Petr?
Nevěřící, protože by mezi nimi duchovně zahynuli. Tak tedy ti,
kteří ochotně přijali slova Jeho, pokřtěni jsou. Byl někdo
pokřtěn z těch, kdo nepřijal evangelium Ježíše Krista?
Nikdo! Co neposlušnosti je dnes mezi těmi, kteří evangelium Pána
Ježíše slyší a vyznávají, že tomu věří a proč tedy své
uvěření nevyznají ve křtu? A proč se nepřipojí k věřícím?
Pojďme k dalším
důkazům: „Anděl pak Páně mluvil k Filipovi, řka: Vstaň a
jdi ku polední straně na cestu, kteráž vede od Jeruzaléma do
Gázy, kteréž jest pusté.
I vstav, šel. A aj, muž Mouřenín, kleštěnec, komorník královny Mouřenínské Kandáces, kterýž vládl všemi poklady jejími, a byl přijel do Jeruzaléma, aby se modlil,
Navracoval se, na voze svém sedě, a četl Iziáše proroka. I řekl Duch Filipovi: Přistup, a přiviň se k vozu tomu. A přiběh Filip, slyšel jej, an čte Izaiáše proroka. I řekl: Rozumíš-liž medle, co čteš? A on řekl: Kterakž bych mohl, leč by mi kdo vyložil? I prosil Filipa, aby vstoupil a seděl s ním. Místo pak toho písma, kteréž četl, toto bylo: Jako ovce k zabití veden jest, a jako beránek němý před tím, kdož jej střiže, tak neotevřel úst svých. V ponížení jeho odsouzení jeho vyhlazeno jest, rod pak jeho kdo vypraví, ačkoli zahlazen byl z země život jeho? A odpovídaje komorník Filipovi, dí: Prosím tebe, o kom toto mluví prorok? Sám-li o sobě, čili o někom jiném? Tedy otevřev Filip ústa svá, a počav od toho písma, zvěstoval jemu Ježíše. A když jeli cestou, přijeli k jedné vodě. I řekl komorník: Aj, voda. Proč nemám býti pokřtěn? I řekl Filip: Věříš-li celým srdcem, slušíť. A on odpověděv, řekl: Věřím, že Ježíš Kristus jest Syn Boží. I rozkázal státi vozu, a sstoupili oba do té vody, i Filip i komorník. I pokřtil ho. A když vystoupili z vody, Duch Páně pochopil Filipa,a neviděl ho více komorník; nebo jel cestou svou, raduje se.“ (Sk. 8, 26-39).
I vstav, šel. A aj, muž Mouřenín, kleštěnec, komorník královny Mouřenínské Kandáces, kterýž vládl všemi poklady jejími, a byl přijel do Jeruzaléma, aby se modlil,
Navracoval se, na voze svém sedě, a četl Iziáše proroka. I řekl Duch Filipovi: Přistup, a přiviň se k vozu tomu. A přiběh Filip, slyšel jej, an čte Izaiáše proroka. I řekl: Rozumíš-liž medle, co čteš? A on řekl: Kterakž bych mohl, leč by mi kdo vyložil? I prosil Filipa, aby vstoupil a seděl s ním. Místo pak toho písma, kteréž četl, toto bylo: Jako ovce k zabití veden jest, a jako beránek němý před tím, kdož jej střiže, tak neotevřel úst svých. V ponížení jeho odsouzení jeho vyhlazeno jest, rod pak jeho kdo vypraví, ačkoli zahlazen byl z země život jeho? A odpovídaje komorník Filipovi, dí: Prosím tebe, o kom toto mluví prorok? Sám-li o sobě, čili o někom jiném? Tedy otevřev Filip ústa svá, a počav od toho písma, zvěstoval jemu Ježíše. A když jeli cestou, přijeli k jedné vodě. I řekl komorník: Aj, voda. Proč nemám býti pokřtěn? I řekl Filip: Věříš-li celým srdcem, slušíť. A on odpověděv, řekl: Věřím, že Ježíš Kristus jest Syn Boží. I rozkázal státi vozu, a sstoupili oba do té vody, i Filip i komorník. I pokřtil ho. A když vystoupili z vody, Duch Páně pochopil Filipa,a neviděl ho více komorník; nebo jel cestou svou, raduje se.“ (Sk. 8, 26-39).
Kdo komorníkovi pověděl
o křtu?
Verš
35: „Tedy
otevřev Filip ústa svá, a počav od toho písma, zvěstoval jemu
Ježíše.“
Ve zvěsti o Ježíši
musela být také zvěst o křtu. Jak jinak by si komorník žádal
křest? „Aj, voda, proč nemám býti pokřtěn?“ A co
apoštol Filip? Má zvláštní podmínku: „Věříš-li celým
srdcem, slušíť.“ Co myslíte? Kladl apoštol Pavel tuto
podmínku jen v tomto případě? Nebo to bylo všeobecná
podmínka pro každého, kdo chtěl dosáhnout spasení? Apoštolé
nedělali žádný rozdíl mezi jedním a druhým, podmínky
k dosažení spasení byly pro všechny stejné. „Věříš-li
celým srdcem, slušíť.“ Může nemluvně věřit? Křest
v tomto případě neslušíť. A kde se koná, je to
nebiblické. Komorník na otázku Filipovu odpovídá jasně a
určitě: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“
A na toto vyznání Filip i komorník vstupují do vody a komorník
je pokřtěn. Museli oba sestoupit do vody? Vždyť stačí malá
nádobka vody, jak to vidíte v kostelech i v modlitebnách
některých církví? Biblický křest byl ponořením křtěnce pod
vodu. Ponoření křtěnce pod vodu mělo zvláštní význam:
„Zdaliž nevíte, že kteřížkoli pokřtěni jsme v Krista
Ježíše, v smrt jeho pokřtěni jsme? Pohřbeni jsme tedy s ním
skrze křest v smrt, abychom, jakož z mrtvých vstal Kristus k slávě
Otce, tak i my v novotě života chodili.“ (Řím. 6, 3-4).
Křest ponořením pod
vodu symbolizoval pohřeb starého člověka v nás. Voda
symbolizuje hrob a ponoření do vody symbolizuje pohřbení starého
člověka do hrobu a vyzvednutí z vody symbolizuje povstání
z hrobu k novému životu. Proto se křest vykonával
v řece nebo v rybníce, kde bylo možné ponoření
křtěnce pod vodu. Kropení vodou z malé nádobky není žádným
křtem. I zde platí slova Písma: „Osvědčujiť pak každému,
kdož by slyšel slova proroctví knihy této, jestliže by kdo
přidal k těmto věcem, žeť jemu přidá Bůh ran napsaných v
knize této. A jestliže by kdo ujal od slov proroctví tohoto,
odejmeť Bůh díl jeho z knihy života, a z města svatého, a z
těch věcí, kteréž jsou napsány v knize této.“ (Zj. 22.
18-19).
Nejdříve se tedy křest
vykonával v řece, později, kdy měla církev již své chrámy
nebo modlitebny, měla v nich velké křtitelnice, ve kterých
se dá křest provést ponořením pod vodu.
A ještě
jeden důkaz z Písma ohledně křtu:
„Tedy
Petr otevřev ústa, řekl: V pravdě jsem shledal, že Bůh není
přijimač osob. Ale v každém národu, kdož se ho bojí, a činí
spravedlnost, příjemný jest jemu; Jakž to oznámil synům
Izraelským, zvěstuje pokoj skrze Ježíše Krista, kterýž jest
Pánem všeho. Vy sami víte, co se dálo po všem Židovstvu, počna
od Galilee, po křtu, kterýž kázal Jan: Kterak Ježíše od
Nazaréta pomazal Bůh Duchem svatým a mocí. Kterýž chodil, dobře
čině, a uzdravuje všecky posedlé od ďábla; nebo Bůh s ním
byl.
A my jsme svědkové všeho toho, což činil v krajině Judské a v Jeruzalémě. Kteréhož zamordovali, pověsivše na dřevě. Toho Bůh vzkřísil třetího dne, a způsobil to, aby zjeven byl,
Ne všemu lidu, ale svědkům prvé k tomu zřízeným od Boha, nám, kteříž jsme s ním jedli a pili po jeho z mrtvých vstání. A přikázal nám kázati lidu a svědčiti, že on jest ten ustanovený od Boha soudce živých i mrtvých. Jemuť všickni proroci svědectví vydávají, že odpuštění hříchů vezme skrze jméno jeho všeliký, kdožkoli uvěřil by v něho. A když ještě Petr mluvil slova tato, sstoupil Duch svatý na všecky, kteříž poslouchali slova. I užasli se ti, kteříž z obřezaných věřící byli, kteříž byli přišli s Petrem, že i na pohany dar Ducha svatého jest vylit.
Nebo slyšeli je, ani mluví jazyky rozličnými, a velebí Boha. Tehdy odpověděl Petr: Zdali může kdo zabrániti vody, aby tito nebyli pokřtěni, kteříž Ducha svatého přijali jako i my?
A rozkázal je pokřtiti ve jménu Páně. I prosili ho, aby u nich pobyl za některý den.“ (Skut. 10, 34-48). Byly mezi nimi malé děti? Může malé dítě přijmout Ducha svatého? Všichni shromáždění v domě setníka Kornelia přijali Ducha svatého a byli pokřtěni. A zdá se, že apoštol Petr se jich ani neptal, jestli si křest přejí. Prostě rozkázal je pokřtít. Jsou někteří věřící, kteří říkají: Křest vodou není důležitý. Důležitější je křest Duchem svatým. Zde předcházel křest Duchem svatým. Proč apoštol Petr nařizuje ještě křest vodou? Protože to byl příkaz Ježíše Krista a ten mu byl svatým. Je-li tento příkaz Ježíšův i některým věřícím nesvatý, jak si to zodpoví před Pánem? Není to ubírání ze slov Pána Ježíše? Mám uvádět ještě další důkazy z Písma? Na obranu křtu nemluvňat jsou nejčastěji uváděna slova Pána Ježíše: „Nechte dítek jíti ke mně, neb takových jest království nebeské.“ (Marek 10, 13-14). Křtil Pán Ježíš ty děti? Ne! Tak co to má do činění s otázkou křtu?
A my jsme svědkové všeho toho, což činil v krajině Judské a v Jeruzalémě. Kteréhož zamordovali, pověsivše na dřevě. Toho Bůh vzkřísil třetího dne, a způsobil to, aby zjeven byl,
Ne všemu lidu, ale svědkům prvé k tomu zřízeným od Boha, nám, kteříž jsme s ním jedli a pili po jeho z mrtvých vstání. A přikázal nám kázati lidu a svědčiti, že on jest ten ustanovený od Boha soudce živých i mrtvých. Jemuť všickni proroci svědectví vydávají, že odpuštění hříchů vezme skrze jméno jeho všeliký, kdožkoli uvěřil by v něho. A když ještě Petr mluvil slova tato, sstoupil Duch svatý na všecky, kteříž poslouchali slova. I užasli se ti, kteříž z obřezaných věřící byli, kteříž byli přišli s Petrem, že i na pohany dar Ducha svatého jest vylit.
Nebo slyšeli je, ani mluví jazyky rozličnými, a velebí Boha. Tehdy odpověděl Petr: Zdali může kdo zabrániti vody, aby tito nebyli pokřtěni, kteříž Ducha svatého přijali jako i my?
A rozkázal je pokřtiti ve jménu Páně. I prosili ho, aby u nich pobyl za některý den.“ (Skut. 10, 34-48). Byly mezi nimi malé děti? Může malé dítě přijmout Ducha svatého? Všichni shromáždění v domě setníka Kornelia přijali Ducha svatého a byli pokřtěni. A zdá se, že apoštol Petr se jich ani neptal, jestli si křest přejí. Prostě rozkázal je pokřtít. Jsou někteří věřící, kteří říkají: Křest vodou není důležitý. Důležitější je křest Duchem svatým. Zde předcházel křest Duchem svatým. Proč apoštol Petr nařizuje ještě křest vodou? Protože to byl příkaz Ježíše Krista a ten mu byl svatým. Je-li tento příkaz Ježíšův i některým věřícím nesvatý, jak si to zodpoví před Pánem? Není to ubírání ze slov Pána Ježíše? Mám uvádět ještě další důkazy z Písma? Na obranu křtu nemluvňat jsou nejčastěji uváděna slova Pána Ježíše: „Nechte dítek jíti ke mně, neb takových jest království nebeské.“ (Marek 10, 13-14). Křtil Pán Ježíš ty děti? Ne! Tak co to má do činění s otázkou křtu?
Rokytnice rok 1956
Žádné komentáře:
Okomentovat