Cesta života i cesta smrti

V. Mojž. 30, 15-20

Hle, předložil jsem tobě dnes život a dobré, smrt i zlé). Což já přikazuji tobě dnes, abys miloval Hospodina Boha svého, chodě po cestách jeho a ostříhaje přikázaní jeho, ustanovení a soudů jeho, abys živ jsa, rozmnožen byl, a požehnal tobě Hospodin Bůh tvůj v zemi, do kteréž jdeš, abys ji dědičně obdržel. Pakli se odvrátí srdce tvé, a nebudeš poslouchati, ale přiveden jsa k tomu, klaněti se budeš bohům cizím a jim sloužiti: Ohlašuji vám dnes, že jistotně zahynete, aniž prodlíte dnů svých v zemi, do kteréž se přes Jordán béřeš, abys ji dědičně obdržel. Osvědčuji proti tobě dnes nebem a zemí, žeť jsem život i smrt předložil, požehnání i zlořečenství; vyvoliž sobě tedy život, abys živ byl ty i símě tvé, A miloval Hospodina Boha svého, poslouchaje hlasu jeho a přídrže se jeho, (nebo on jest život tvůj, a dlouhost dnů tvých), abys bydlil v zemi, kterouž s přísahou zaslíbil Hospodin otcům tvým Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá.

Ve volbě dobrého nebo zlého ponechal Bůh člověku svobodnou vůli. Bůh nechtěl mít z člověka bezduchý automat, stroj. Proto ho obdařil rozumem a povýšil ho nad všechny ostatní tvory. Ve volbě mu ponechal naprosto svobodnou vůli, ale nenechal ho bez osvědčení, s čím se na cestě setká, kam ho dovede cesta dobra a kam ho přivede cesta zla. Bůh jako Stvořitel, jako Tvůrce všeho života, musel vědět, které věci mohou sloužit k dobrému a které přivedou člověka k určité zkáze. Bůh však nechtěl znásilňovat svobodnou vůli člověka ani tam, kde se jednalo o jeho dobro. A proto předložil člověku cesty obě, cestu dobrého - cestu života, i tu druhou cestu - cestu zlého nebo-li cestu smrti. Svým svědectvím velmi jasně ukázal člověku, co ho na které cestě očekává.

Na té první cestě, kterou Bůh zřetelně označil jako cestu života, vyžadoval od člověka naprostou poslušnost a lásku k sobě. Aby ho mohl vést takovými cestami, které by člověku přinášely ve všech věcech dobro, musel od člověka požadovat plnou důvěru a naprostou poslušnost. Žádal tedy, aby mu člověk ve všem důvěřoval a aby ho cele miloval a to dobrovolně, ne z přinucení. Na této cestě zaslíbil Bůh člověku ta nejvzácnější požehnání. Jsou obsažena v V. Mojž. 28, 1-14: „Jestliže pak opravdově poslušen budeš hlasu Hospodina Boha svého, ostříhaje a čině všecka přikázaní jeho, kteráž já dnes přikazuji tobě, vyvýší tě Hospodin Bůh tvůj nade všecky národy země. A přijdou na tě všecka požehnání tato, a vyplní se při tobě, když jen poslušen budeš hlasu Hospodina Boha svého. Požehnaný budeš v městě, požehnaný i na poli. Požehnaný plod života tvého, úrody země tvé, i plod dobytka tvého, provorozené skotů tvých i stáda bravů tvých. Požehnaný koš tvůj i díže tvá. Požehnaný budeš vcházeje, požehnaný i vycházeje. A učiní Hospodin, že nepřátelé tvoji, kteříž by povstali proti tobě, poraženi budou před tebou; jednou cestou vytáhnou proti tobě, a sedmi cestami před tebou utíkati budou.. Přikáže Hospodin požehnání svému, aby s tebou bylo v špižírnách tvých a při všem, k čemu bys koli přičinil ruku svou, a požehná tobě v zemi, kterouž Hospodin Bůh tvůj dává tobě. Vystaví tě sobě Hospodin za lid svatý, jakož zapřisáhl tobě, když ostříhati budeš přikázaní Hospodina Boha svého, a choditi po cestách jeho. I uzří všickni národové země, že jméno Hospodinovo vzýváno jest nad tebou, a budou se báti tebe. Učiní také Hospodin, že hojnost míti budeš všeho dobrého, plodu života svého, i plodu dobytků svých, i úrod zemských v zemi, kterouž s přísahou zaslíbil otcům tvým, že ji tobě dá. Otevře Hospodin tobě poklad svůj výborný, nebe, aby vydalo déšť zemi tvé časem svým, a požehná všelikému dílu ruky tvé, tak že mnohým národům půjčovati budeš, sám pak nic nevypůjčíš. I ustanoví tě Hospodin za hlavu a ne za ocas, a budeš vždycky vyšší, a nikdy nižší, když poslouchati budeš přikázaní Hospodina Boha svého, kteráž já dnes tobě přikazuji, abys ostříhal a činil je. A neuchýlíš se od žádného slova, kteráž já dnes přikazuji tobě, ani napravo ani nalevo, odcházeje po bozích cizích, abys jim sloužil.“ Všecka tato požehnání měla být výsledkem dobrovolné poslušnosti člověka vůči Bohu. Na této první cestě, kterou Pán Bůh předložil člověku a kterou nazval cestou života, chtěl Bůh zahrnout člověka samým dobrým. To byl Boží plán s člověkem, pro kterou se měl sám dobrovolně rozhodnout. To, co je člověku vnuceno, i kdyby to bylo sebelepší, člověka netěší. A proto Pán Bůh ani v tom dobrém nikoho neznásilňuje. Pán Bůh ukázal člověku svým svědectvím, co jej čeká i na té druhé cestě, před kterou ho varoval a kterou nazval cestou smrti, cestou zahynutí. O ní praví: „Jestliže pak hlasu Hospodina Boha svého poslouchati, a všech přikázaní a ustanovení jeho, kteráž já dnes přikazuji tobě, ostříhati a činiti nebudeš, přijdou na tě všecka zlořečenství tato a postihnou tě. Zlořečený budeš v městě, zlořečený i na poli. Zlořečený koš tvůj, a zlořečená díže tvá. Zlořečený plod života tvého i úrody země tvé, prvorozené skotů tvých i stáda bravů tvých. Zlořečený budeš vcházeje, zlořečený i vycházeje. Pošle Hospodin na tě zlořečení, zkormoucení a bídu při všem, k čemuž bys koli přičinil ruky své a což bys koli dělal, dokudž nebudeš vyhlazen, a nezahyneš v náhle pro zlé skutky tvé, skrze něž jsi opustil mne. Dopustí Hospodin, aby se přidržely tebe morní bolesti, až tě i vyplení z země, do níž se béřeš, abys ji dědičně opanoval. Bíti tě bude Hospodin souchotinami, zimnicí, pálivostí, horkem, mečem, suchem a rudou, a budou tě stíhati, až tě i zkazí. I to nebe, kteréž jest nad hlavou tvou, bude měděné, a země, kteráž jest pod tebou, železná. Dá Hospodin zemi tvé místo deště prach a popel, a toť s nebe sstoupí na tě, dokudž bys nebyl vyhlazen. Učiní i to Hospodin, že poražen budeš od nepřátel svých; jednou cestou vytáhneš proti nim, a sedmi cestami utíkati budeš od tváři jejich, a musíš se smýkati po všech královstvích země. I budou těla vaše mrtvá za pokrm všemu ptactvu nebeskému, a šelmám zemským, a nebude, kdo by je odehnal. Raní tě Hospodin vředem Egyptským, neduhy na zadku, prašivinami a svrabem nezhojitelným. Raní tě Hospodin pominutím smyslu, slepotou a tupostí srdce, Tak že o poledni makati budeš, jako maká slepý ve tmě, a nebudeš míti prospěchu na cestách svých; k tomu také utiskán budeš, a loupen po všecky dny, a nebude, kdo by tě vysvobodil. Manželku sobě zasnoubíš, a jiný s ní obývati bude; dům vystavíš, a nebudeš bydliti v něm; vinici štípíš, a sbírati na ní nebudeš. Vůl tvůj před tvýma očima zabit bude, a ty jeho jísti nebudeš; osel tvůj uchvácen bude před tváří tvou, anižť se zase navrátí; dobytek tvůj vydán bude nepřátelům tvým, a žádný ho nevysvobodí. Synové tvoji a dcery tvé cizímu národu vydáni budou, a oči tvé na to hledíce, umdlívati budou pro ně celého dne, a nebude síly v ruce tvé. Úrody země tvé i všecko úsilí tvé sžíře národ, kteréhož ty neznáš, a nebudeš než potlačený a potřený po všecky dny. A omámený budeš nad těmi věcmi, kteréž viděti budou oči tvé. Raní tě Hospodin vředem nejhorším na kolenou i na lýtkách, tak že se nebudeš moci zhojiti, od spodku nohy tvé až do vrchu hlavy. Zavede tě Hospodin i krále tvého, kteréhož ustanovíš nad sebou, do národu, kteréhož jsi ty neznal, ani předkové tvoji, a sloužiti tam budeš bohům cizím, dřevu a kameni. A budeš k užasnutí a přísloví i v rozprávku všechněm národům, mezi kteréž zavede tě Hospodin. Mnoho semene vyneseš na pole k rozsívání, a málo shromáždíš, nebo sžerou to kobylky. Vinice štípíš a dělati je budeš, ale vína píti ani sbírati nebudeš, nebo červ sžíře je. Olivoví hojnost míti budeš ve všech končinách svých, a však olejem se pomazovati nebudeš, nebo sprchne ovoce s olivy tvé. Synů a dcer naplodíš, a nebudeš jich míti, nebo zajati budou. Všecko stromoví tvé i úrody země tvé kobylky zkazí. Cizozemec, kterýž s tebou přebývá, vzroste nad tebe, ty pak velice ponižovati se musíš. On půjčovati bude tobě, a ty nebudeš míti, co bys půjčil jemu; on bude přednější, a ty poslednější. A přijdou na tebe všecka zlořečenství tato a stíhati tě budou, a obklíčí tě, až i zahyneš…“ (V. Mojž. 28, 14-45). To byla ta cesta druhá, cesta, na které člověk chce být sám sobě bohem bez ohledu na Boha, na Jeho zákon, na Jeho přikázání. Obě tyto cesty Pán Bůh člověku předložil, cestu života i cestu smrti, cestu požehnání i cestu zlořečenství a ve volbě cesty ponechal člověku svobodnou vůli, ač ho vyzval k tomu, aby si zvolil cestu života.

V oddílu, který jsme si vzali za předmět naší úvahy, se praví: „Osvědčuji proti tobě dnes nebem a zemí, žeť jsem život i smrt předložil, požehnání i zlořečenství; vyvoliž sobě tedy život, abys živ byl ty i símě tvé, A miloval Hospodina Boha svého, poslouchaje hlasu jeho a přídrže se jeho,(nebo on jest život tvůj…“ Všichni víme, jak tato volba dopadla. Člověk nechtěl být vázán Božími rozkazy a zdálo se mu, že na té druhé cestě, před kterou ho Bůh varoval, bude svobodnější. Poslušnost vůči |Bohu byla člověku odpornou. Chtěl se ve všem řídit a spravovat svou vlastní vůlí, svým vlastním rozumem. A proto se rozhodl pro cestu druhou, před kterou ho Bůh tolik varoval.

Boží předpověď se naplnila. Sledujte historii lidstva. Stíhá ho jedna kletba za druhou. Vezměte zlořečenství – kletbu války. Je to strašná bilance, která dokazuje, že za 2000 let života, které má lidstvo za sebou, jen asi 270 roků prožilo v míru a asi 1730 let v samých válkách. A přece člověk po ničem tak netouží, jako po míru. Vina není v Bohu, vina je na člověku. Požehnáním, které mu Bůh nabízel, pohrdl, a tak to, s čím se člověk ve svém denním životě setkává, je výsledkem jeho vlastní volby. Je veliký kus pravdy v přísloví, že člověk je sám strůjcem svého štěstí. Člověk může žít v samém blahobytu, je-li zotročen nějakým hříchem a jde-li cestou zla, nic ho neuspokojí, je sám v sobě rozerván a neklid, který je v jeho duši, se přenáší na celé okolí.

U nás v Československu nemůžeme naříkat, že bychom měli hlad. U nás jsou hospodářské poměry tak uspořádané, že nikdo nemusí trpět hladem. A přece nemůžeme říci, že by z našich rodinných krbů vyzařoval radostný, pokojný a spokojený život. Proč? Kde je příčina disharmonie mezi manžely, mezi rodiči a dětmi? Proč si navzájem tak málo rozumíme? Proč přes veškeré úsilí se lidstvu nepodařilo jednou provždy odstranit válku, se všemi národy si bratrsky stisknout ruce a spojit se v jednu rodinu, v níž nejvyšším zákonem by byla láska? Proč všechny výsledky lidského bádání se vždy a vždy staví na prvním místě do služeb války a ta snaha mnohých a mnohých pro sbratření národů jakoby nemohla a nemohla zvítězit? A tu musíme myslet na slova našeho textu: „Jestliže pak hlasu Hospodina Boha svého poslouchati, a všech přikázaní a ustanovení jeho, kteráž já dnes přikazuji tobě, ostříhati a činiti nebudeš, přijdou na tě všecka zlořečenství tato a postihnou tě. Zlořečený budeš v městě, zlořečený i na poli. Zlořečený koš tvůj, a zlořečená díže tvá. Zlořečený plod života tvého i úrody země tvé, prvorozené skotů tvých i stáda bravů tvých. Zlořečený budeš vcházeje, zlořečený i vycházeje. Pošle Hospodin na tě zlořečení, zkormoucení a bídu při všem, k čemuž bys koli přičinil ruky své a což bys koli dělal…“ Tak je tomu v životě jednotlivce a tak je tomu v životě národů. Jasně je to vyjádřeno u proroka Jeremiáše 2, 13: „Nebo dvojí zlost spáchal lid můj: Mne opustili pramen vod živých, aby sobě vykopali cisterny, cisterny děravé, kteréž nedrží vody.“

Pramen života, radost, pokoj, je jedině v Bohu. Všechny ostatní zdroje jsou cisterny děravé, člověk v nich marně hledá uspokojení pro své choré srdce. Ano, člověk zašel ve svém poblouzení a odvrácení se od Boha tak daleko, že sám ve vlastní síle se už k Bohu ani navrátit nemůže. Není toho schopen. A tak Bůh, nechtěl-li, aby všechno lidstvo zahynulo, musel člověku návrat k sobě usnadnit. Poslal na svět Mesiáše, Syna svého Ježíše Krista a v Něm otevřel lidstvu novou cestu k sobě. Tato cesta je upravena tak, že ji může nastoupit neumělé dítě i vetchý stařec, spravedlivý i největší hříšník, bohatý i chudý, učený i prostý. Pro všechny má jedinou podmínku: Všechnu svou bídu, všechen svůj hřích, uvrhnout na tohoto Božího Beránka a z Jeho ruky přijmout u víře vykoupení, odpuštění a posvěcení jako dar Boží milosti. Ejhle Beránek Boží, který snímá hříchy světa!

Každý, kdo chce nastoupit novou cestu k Bohu, musí se vzdát své vlastní spravedlnosti. Pro ty, kteří si myslí, že jsou dost dobří, tato cesta není. Není to tedy cesta pro samospravedlivé, nýbrž pro ty, kteří poznali, že jsou samá bída a samý hřích a že si sami pomoci nemohou. Ti, kteří se domnívají, že jsou dost dobří, takové Pán Bůh ponechává, aby se spasili sami.

V Pánu Ježíši tedy předložil Bůh lidstvu novou cestu. A byla-li ta první cesta vybavena tak mnohým požehnáním, cesta v Pánu Ježíši Kristu je vybavena požehnáním daleko větším a vyšším. Slíbená požehnání ve Starém zákoně se týkala většinou pozemských věcí, požehnání cesty v Ježíši Kristu zaručuje následovníkům nejen Boží pomoc, ochranu v pozemském životě, ale na prvním místě mu zaručuje život věčný. V Ježíši Kristu se k nám sklání Bůh sám. Pro Jeho oběť na kříži nám odpouští každý náš hřích a uvádí nás do svého království. Je to cesta pokoje, radosti a vítězství. Vede k nejvyššímu cíli. Nikdo na ní nezbloudí. Tuto cestu nám Bůh předkládá dnes. Hle, předložil jsem tobě dnes život a dobré, smrt a zlé, vyvol sobě tedy život, neboť On je život tvůj – Kristus život náš.

Ani tuto cestu nikomu nevnucuje. Toliko na ní zve. Člověk ji může zamítnout, ale v takovém případě mu pak zbývá jen ta jedna cesta – cesta zlořečenství a zahynutí. Často přemýšlím na slovy apoštola Pavla, která napsal sboru v Korintu: „Kdo nemiluje Pána Ježíše, prokletý buď.“ Pavel tím vyjadřuje tu skutečnost, která nastává všude tam, kde člověk Boží láskou v Ježíši Kristu pohrdl. Zamyslete se nad tím, co stihlo národ Izraelský. Jemu byly na prvním místě předloženy ty dvě cesty – cesta požehnání a cesta zlořečenství. Tento národ pohrdl poslušenstvím vůči Bohu a dobrovolně si zvolil cestu druhou. Čteme o tom u proroka Jeremiáše 7, 23: „Ale toto přikázal jsem jim, řka: Poslouchejte hlasu mého, a budu vaším Bohem, a vy budete mým lidem, a choďte po vší cestě, kterouž jsem vám přikázal, aby vám dobře bylo. Však neposlechli, aniž naklonili ucha svého, ale chodili po radách, a podlé zdání srdce svého zlého. Obrátili se ke mně hřbetem a ne tváří svou.“

Divíte se, že po všechna ta století je stíhalo jedno zlořečenství za druhým, že v žádné zemi neměli trvalý pokoj? A vy si myslíte, že ty ostatní národy, které pohrdly cestou, kterou jim předložil Bůh v Ježíši Kristu, ujdou Božímu soudu? Opovrhne-li člověk cestou požehnání, pak mu nezbývá jiná cesta než cesta zlořečenství. Marně se člověk vymlouvá na Boha. Všechno, s čím se setkáváme na cestách našeho života, je výsledkem naší životní volby.

Milá duše, co vyvolíš? V Pánu Ježíši je tvůj život. Bez Něho spěješ k zahynutí. Výmluvu, že tu cestu v Ježíši Kristu nastoupit nemůžeš, že nejsi k tomu dost silný, nemáš. Bůh ti tu sílu chce v Pánu Ježíši dát. Že jsi příliš hříšný, že nejsi Boží lásky hoden, tak tuto výmluvu také nemáš, vždyť Bůh chce v Pánu Ježíši všechen hřích s tebe sejmout a mocí svého Ducha tě chce ke království Božímu uzpůsobit. Nenastoupíš-li cestu, kterou ti Bůh v Ježíši Kristu předkládá, je tu jen jedna příčina a sice ta, že tuto cestu nastoupit nechceš. Cesta k Bohu je uzpůsobena tak, aby ji mohl nastoupit každý, žebrák i král, hříšník malý i velký, člověk učený i neučený, bohatý i chudý. Před Bohem všechny rozdíly mizí. Všichni jsme zbloudili a na cestu svou se obrátili, všichni jsme zhřešili. Všem nám nabízí Bůh své odpuštění a s ním život věčný. Nikdo nemusí pro svůj hřích zahynout.

Milá duše, jak se rozhodneš? Kterou cestu si zvolíš? Od tvé volby závisí, budeš-li i nadále vlečen kalem hříchu co otrok svých vášní a přitom zmítán neklidem a nepokojem své duše nebo najdeš-li v Pánu Ježíši to odpočinutí, po kterém tvá duše již dávno žízní, prahne.

Boží náruč je ti v Pánu Ježíši cele otevřena, vřelé pozvání je ti předložené. To další musíš učinit ty sám. Pán ti dej milost, abys dobře volila. Než se naděješ, bude tvá životní pouť, tvá životní cesta u konce.

A potom?