Já jsem!

Matouš 16, 13-17

Přišed pak Ježíš do krajin Cesaree Filipovy, otázal se učedlníků svých, řka: Kým praví lidé býti mne, Syna člověka? A oni řekli: Někteří Janem Křtitelem, jiní pak Eliášem, jiní pak Jeremiášem, aneb jedním z proroků. I dí jim: Vy pak kým mne býti pravíte? I odpověděv Šimon Petr, řekl: Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého. A odpovídaje Ježíš, řekl mu: Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův; nebo tělo a krev nezjevilo tobě, ale Otec můj, kterýž jest v nebesích.

Se zvláštní otázkou přichází Pán Ježíš ke svým učedníkům. Kým praví lidé býti mne Syna člověka? Na vyřešení této otázky závisel další, niterní vztah učedníků k Pánu Ježíši samému. A na vyřešení této otázky závisí i náš vztah Němu, ano i utváření se našeho duchovního a náboženského života závisí jedině od vyřešení této otázky. A proto dnes chceme věnovat naši pozornost výhradně této otázce.

Za vodítko řešení nám budou výhradně jen slova Ježíšova a svědectví Jeho učedníků. Pročítáte.li evangelia, tak se v nich často setkáte se slovy Pána Ježíše: Já jsem …. a nyní následuje, co je. Život, světlo, dveře, pastýř, chléb života, vinný kmen atd.

Já jsem život!

Kde je toto zapsáno? „Dí jemu Ježíš: Já jsem ta cesta, pravda i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14, 6). „Bůh Abrahamův a Izákův a Jákobův, Bůh otců našich, oslavil Syna svého Ježíše, kteréhož jste vy vydali, a odepřeli se před tváří Pilátovou, kterýž ho soudil býti hodného propuštění. Vy pak toho svatého a spravedlivého odepřeli jste se, a prosili jste za muže vražedlníka, aby vám byl dán. Dárce pak života zamordovali jste. Kteréhož Bůh vzkřísil z mrtvých; čehož my svědkové jsme.“ (Skut. 3, 13-15) „Nebo skrze něho stvořeny jsou všecky věci, kteréž jsou na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, buďto trůnové neb panstva, buďto knížatstva neb mocnosti; všecko skrze něho a pro něho stvořeno jest. A on jest přede vším, a všecko jím stojí.“ (Kolos. 1, 16-17). „A učinil z jedné krve všecko lidské pokolení, aby přebývalo na tváři vší země, vyměřiv jim uložené časy a cíle přebývání jejich. Aby hledali Pána, zda by snad makajíce, mohli nalezti jej, ačkoli není daleko od jednoho každého z nás. Nebo jím živi jsme, a hýbeme se, i trváme, jakož i někteří z vašich poetů pověděli: Že i rodina jeho jsme.“ (Skut. 17, 26-28). Z popudu koho jsme tedy přišli na svět? Kdo je dárcem našeho života? A kdo našemu životu vytkl cíl a vyměřil jeho délku? A tak jako je Pán Ježíš dárcem našeho tělesného života, tak je i dárcem života duchovního. „Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, kterýž podlé mnohého milosrdenství svého znovu zplodil nás v naději živou skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých.“ (I. Petr. 1, 3). Že Pán Ježíš je jediným zdrojem našeho duchovního života, k tomu se ještě vrátíme.

Já jsem světlo!

„Tedy Ježíš opět jim mluvil, řka: Já jsem světlo světa. Kdož mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“ (Jan 8, 12). „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest. V něm život byl, a život byl světlo lidí. A to světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly. Byl člověk poslaný od Boha, jemuž jméno bylo Jan. Ten přišel na svědectví, aby svědčil o tom světle, aby všickni uvěřili skrze něho. Nebyl on to světlo, ale přišel, aby svědectví vydával o tom světle. Tentoť byl to pravé světlo, kteréž osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět.“ (Jan 1, 1-9). Pamatujte si jednu skutečnost. Bůh neuvádí nikoho, žádného člověka v tento pozemský život, aniž by jeho nitro neosvěcoval svým světlem. Jiskra Božího světla je v nitru každého člověka a záleží jen na tom, jak se člověk k tomuto světlu ve svém nitru staví. Dává-li mu volný průchod ve svém srdci, pak dříve nebo později musí přijít k plnému poznání Boha a Jeho cest. Bohužel, většina lidí se od tohoto světla odvrací. „Totoť pak jest ten soud, že světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli světlo; nebo skutkové jejich byli zlí. Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla, a nejde k světlu, aby nebyli trestáni skutkové jeho. Ale kdož činí pravdu, jde k světlu, aby zjeveni byli skutkové jeho, že v Bohu učiněni jsou.“ (Jan 3, 19-21). Proto je na světě tolik duchovní tmy, tolik bloudění, jak v životě jednotlivců, tak v životě národů. Já jsem světlo světa! Jak jsme si již řekli: Toto světlo osvětluje člověka již při prvním kroku na tento svět a neodvrací-li se člověk od něho, svítí mu vždy ve větší míře, až u někoho dříve, u někoho později, se Pán Ježíš zjevuje člověku v takové míře, že v Něm poznává svého Spasitele a pak svůj život vkládá do Jeho rukou.

Já jsem cesta!

Všude tam, kde se člověk neodvrací od světla, kterým Bůh osvětluje jeho nitro, poznává, že pozemský život má vyšší smysl, než jen se najíst, napít a ukojit žádosti těla, nýbrž že je nám dán proto, abychom se v něm připravili pro další život, pro život věčný. K dosažení věčného života je Pán Ježíš jedinou cestou. Víme, že Bůh je svatý a že do Jeho věčných příbytků nevejde nic nečistého. My však jsme všichni nečistí, jednoho vedle druhého poskvrňuje hřích. Marně se hříchu bráníme, upadáme do jeho osidel znovu a znovu a v tomto stavu bychom se k Bohu nikdy nedostali. Očistit od hříchu nás může jedině Pán Ježíš sám. On je jedinou cestou, kterou se můžeme dostat k Bohu takoví, jací jsme. Všude tam, kde jsme přišli se svojí bídou, se svými hříchy, k Pánu Ježíši, On nás od hříchu očišťuje svou krví na kříži prolitou, posvěcuje, obléká nás v roucho své spravedlnosti. Takto očištění, ospravedlnění, posvěcení, smíme před Boží trůn. To je jediná cesta k Bohu. Já jsem ta cesta! V slávu Božích příbytků vejde jedině ten, kdo Pána Ježíše učinil cestou svého života. Kdo Pána Ježíše nepřijal, kdo Jeho svědectví neuvěřil, kdo Jej nenásleduje, nikdy věčného života v Bohu nedosáhne. On je jedinou cestou k Bohu.

Já jsem dveře!

On je také jedinými dveřmi do církve Božího, vyvoleného lidu.

„Amen, amen pravím vám: Kdož nevchází dveřmi do ovčince ovcí, ale vchází jinudy, ten zloděj jest a lotr. Ale kdož vchází dveřmi, pastýř jest ovcí.Tomuť vrátný otvírá, a ovce hlas jeho slyší, a on svých vlastních ovec ze jména povolává, a vyvodí je. A jakž ovce své vlastní vypustí, před nimi jde, a ovce jdou za ním; nebo znají hlas jeho. Cizího pak nikoli následovati nebudou, ale utekou od něho; nebo neznají hlasu cizích. To podobenství pověděl jim Ježíš, ale oni nevěděli, co by to bylo, což jim mluvil. Tedy opět řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Že já jsem dvéře ovcí. Všickni, kolikž jich koli přede mnou příšlo, zloději jsou a lotři, ale neslyšeli jich ovce. Já jsem dvéře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu nalezne.“ (Jan , 1-9). „Známo buď všechněm vám i všemu lidu Izraelskému, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kteréhož jste vy ukřižovali, jehož Bůh vzkřísil z mrtvých, skrze toho jméno tento stojí před vámi zdravý. Toť jest ten kámen za nic položený od vás stavitelů, kterýž jest v hlavu úhelní. A neníť v žádném jiném spasení; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni býti.“ (Skut. 4, 10-12). Vešel jsi již těmito dveřmi?

Já jsem dobrý pastýř!

„Já jsem ten pastýř dobrý. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce.“ (Jan 10, 11). Všichni ti, kteří vstoupili na cestu k věčnému životu, kterou je On sám a kteří vešli do Jeho ovčince dveřmi, kterými je zase On sám, ti všichni jsou v péči tohoto nebeského pastýře. Za ně platila Jeho oběť. O těchto ovečkách má Pán Ježíš od svého otce zvláštní příkaz: „Tatoť jest pak vůle toho, kterýž mne poslal, Otcova, abych ničeho toho, což mi dal, neztratil, ale vzkřísil to v nejposlednější den. A tatoť jest vůle toho, kterýž mne poslal, aby každý, kdož vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. A jáť jej vzkřísím v den nejposlednější.“ (Jan 6, 39-40). Jak snadno bychom sami zabloudili, upadli do nebezpečí, ale Pán Ježíš nad každou svou ovečkou bdí.

Já jsem chléb života!

Kdo se sytí tímto chlebem, tomu platí Ježíšovo ujištění: „Ježíš pak řekl jim: Jáť jsem ten chléb života. Kdož přichází ke mně, nebude nikoli lačněti, a kdož věří ve mne, nebude žízniti nikdy.“ (Jan 6, 35). „Jáť jsem ten chléb živý, kterýž jsem s nebe sstoupil. Bude-li kdo jísti ten chléb, živ bude na věky. A chléb, kterýž já dám, tělo mé jest, kteréž já dám za život světa.“ (Jan 6, 51).

Já jsem vinný kmen!

Tento vinný kmen je jediným zdrojem našeho duchovního života. Každé sebemenší se uchýlení od Něho, z Jeho cest, má za následek, že okamžitě usycháme. Náš duchovní život, naše obecenství s Bohem, je podmíněno zůstáváním v Kristu. Každé odchýlení se od Něho má za následek duchovní smrt.

Jak si k Pánu Ježíši stojíme, čím nám Pán Ježíš je, podle toho se utváří náš duchovní a náboženský život. A zde jsme u otázky: Kým mne praví lidé býti? Je ti životem? Je ti světlem, cestou, dveřmi, pastýřem, chlebem života a vinným kmenem? Jak sis vyřešil tuto otázku, podle toho vypadá tvůj duchovní a náboženský život.

Ostrava rok 1944