Květná neděle - vzkříšení Lazara

Jan 11, 1-44

Byl pak nemocen nějaký Lazar z Betany, z městečka Marie a Marty, sestry její. A to byla ta Maria, kteráž pomazala Pána mastí, a vytřela nohy jeho vlasy svými, jejíž bratr Lazar byl nemocen. Tedy poslaly k němu ty sestry, řkouce: Pane, aj, ten, kteréhož miluješ, nemocen jest. A uslyšav to Ježíš, řekl: nemoc ta není k smrti, ale pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží skrze ni. Miloval pak Ježíš Martu i sestru její i Lazara. A jakž uslyšel, že by nemocen byl, tedy pozůstal za dva dni na tom místě, kdež byl. Potom pak dí učedlníkům: Poďme zase do Judstva. Řekli jemu učedlníci: Mistře, nyní hledali tě Židé kamenovati, a zase tam chceš jíti? Odpověděl Ježíš: Zdaliž není dvanácte hodin za den? Chodí-li kdo ve dne, neurazí se; nebo světlo tohoto světa vidí. Pakliť by kdo chodil v noci, urazíť se; nebo světla není v něm. To pověděl, a potom dí jim: Lazar, přítel náš, spí, ale jduť, abych jej ze sna probudil. I řekli učedlníci jeho: Pane, spí-liť, zdráv bude. Ale Ježíš řekl o smrti jeho, oni pak domnívali se, že by o spání sna mluvil. Tedy řekl jim Ježíš zjevně: Lazar umřel. A raduji se pro vás, že jsem tam nebyl, abyste věřili. Ale poďme k němu. I řekl Tomáš, kterýž slove Didymus, spoluučedlníkum: Poďme i my, abychom zemřeli s ním. Přišel tedy Ježíš, a nalezl ho již čtyři dni v hrobě pochovaného. Byla pak Betany blízko od Jeruzaléma, okolo honů patnácte. Mnozí pak z Židů byli přišli k Martě a Marii, aby je těšili pro bratra jejich. Tedy Marta, jakž uslyšela, že Ježíš jde, vyšla proti němu, ale Maria doma seděla. I řekla Marta Ježíšovi: Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. Ale i nyníť vím, že cožkoli požádal bys od Boha, dá tobě Bůh. Dí jí Ježíš: Vstaneť bratr tvůj. Řekla jemu Marta: Vím, že vstane při vzkříšení v den nejposlednější. Řekl jí Ježíš: já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude. A každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumřeť na věky. Věříš-li tomu? Řekla jemu: Ovšem, Pane, já jsem uvěřila, že jsi ty Kristus, Syn Boží, kterýž měl přijíti na svět. A když to pověděla, odešla a zavolala tajně Marie, sestry své, řkuci: Mistr zde jest, a volá tebe. Ona jakž uslyšela, vstala rychle, a šla k němu. Ještě pak byl Ježíš nepřišel do městečka, ale byl na tom místě, kdež vyšla byla proti němu Marta. Tedy Židé, kteříž s ní byli v domě, a těšili ji, viděvše Marii, že rychle vstala a vyšla, šli za ní, řkouce: Jde k hrobu, aby tam plakala. Ale Maria, když tam přišla, kdež byl Ježíš, uzřevši jej, padla k nohám jeho, řkuci jemu: Pane, bys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. Ježíš pak jakž uzřel, ana pláče, i Židy, kteříž byli s ní přišli, ani plačí, zastonal duchem, a zkormoutil se. A řekl: Kdež jste jej položili? Řkou jemu: Pane, poď a pohleď I zaplakal Ježíš. Tedy řekli Židé: Aj, kterak ho miloval! Někteří pak z nich řekli: Nemohl-liž tento, kterýž otevřel oči slepého, učiniti aby tento neumřel? Ježíš pak opět zastonav sám v sobě, přišel k hrobu. Byla pak jeskyně, a kámen byl svrchu položen na ni. Dí Ježíš: Zdvihněte kámen. Řekla jemu Marta, sestra toho mrtvého: Pane, jižť smrdí; nebo čtyři dni v hrobě jest. Dí jí Ježíš: Všakť jsem řekl, že budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží. Tedy zdvihli kámen, kdež byl ten mrtvý pochován. Ježíš pak pozdvihl zhůru očí a řekl: Otče, děkuji tobě, že jsi mne slyšel. Já zajisté vím, že mne vždycky slyšíš, ale pro zástup, kterýž okolo stojí, řekl jsem, aby věřili, že jsi ty mne poslal. A to pověděv, zavolal hlasem velikým: Lazaře, poď ven. I vyšel ten, kterýž byl umřel, maje svázané ruce i nohy rouchami, a tvář jeho šatem byla obvinuta. Řekl jim Ježíš: Rozvažtež jej, a nechte, ať odejde.

Ani ten, kterého Bůh miluje, nebývá vždy ušetřen bolestných ztrát, zármutku, bolu a slz. Tři lidé, vzájemně se milující, vytvořili v městečku Betanii hřejivý rodinný krb, který i Pán Ježíš rád vyhledával. V takové rodině, kde láska a pohostinnost je domovem, si každý rád odpočine. Každá věřící rodina by měl být takovým živým chrámem, v němž by unavená duše nalezla i tělesné a duchovní občerstvení. I člověk hrubý, surový, Boží pravdě nepřístupný, v ovzduší upřímné hřejivé lásky se stává přístupným a povolným šlechetnějším citům a myšlenkám.

Po lásce touží celý svět. Svět hledá náboženství, které by teplem soucitné, upřímné lásky prohřálo jeho ustydlé srdce. Naše věřící rodiny si ani neuvědomují, kolik požehnané práce by mohly vykonat ve prospěch Božího království, kdyby ze svých rodinných krbů utvořily přijímací stanice, kde by každá uštvaná, unavená duše nalezla místečko, kde by mohla složit svou tíž a na výsluní upřímné, pohostinné lásky pookřát. Bohužel, že časti ani věřící rodiny nemají porozumění pro tuto samaritánskou službu. Příčinou svého pohodlí, svého sobectví, uzavírají se před každým, často i před věřícím bratrem, aby se nemuseli dělit s ním o požehnání, kterého se jim od Boha dostalo. Miloval pak Ježíš Martu i sestru její i Lazara. Nad touto rodinou, tří vzájemně se milujících duší, snesl se temný mrak. Lazar onemocněl. Snad zprvu nebral Lazar a ani jeho sestry onemocnění vážně. Vždyť měli Lékaře, který dovedl uzdravit každého, byť nemoc byla sebevážnější a tento Lékař byl jejich nejvěrnějším přítelem. Také ihned poslali za ním posly se vzkazem: Pane, aj, ten, kteréhož miluješ, nemocen jest. Avšak podiv. Ve všech jiných případech Pán Ježíš se obyčejně ihned odebral k nemocnému a to se jednalo o lidi jemu cizí. A zde, kde se jednalo o jednoho z těch, které tolik miloval, Pán Ježíš jakoby nedbal. Vzkaz nemocného i jejich sester odbývá slovy, kterým nikdo nemohl rozumět: Nemoc ta není k smrti, ale pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží skrze ni. Nemoc Lazarova se však horší, okamžik po okamžiku se mu přitěžuje a Pán Ježíš nepřichází. Každou chvíli vyběhne hned Marta, hned Marie, z domu, ale marně vyhlíží toho, na kterého tolik očekávali a na něhož se všemi svými nadějemi spoléhali. Pán Ježíš nepřišel a Lazar zemřel. Dům, kde bylo tolik hřejivého tepla, odkud vycházel radostný zpěv, se proměnil v dům pláče, v dům žalu, který se nedal ničím utišit. I ten, kterého Bůh miluje, nebývá ušetřen bolestných ztrát bolu a slz. Kde to však Bůh dopouští, činí proto, aby dříve nebo později v životě takto postižených lidí se tím více oslavil. Oslavení se Boha v životě člověka skrze utrpení nemusí být vždy v tomto životě. Vždyť pozemský život, byť trval sebedéle, je jen pouhým úlomkem vteřiny toho života, který za hrobem pokračuje a který trvá věčně věků. Avšak velmi často se Bůh oslaví skrze naše utrpení již zde na zemi, již v tomto životě, zvláště tehdy, kdy prožité utrpení nás přitáhlo k Bohu ještě blíž. A proto nereptejme, jestliže naše volání, naše modlitby v úzkostech, v bolestech, Pán Bůh hned nevyslýchá. Neznamená to, že by naše modlitby neslyšel, ale má s námi jiné plány, než jaké máme my před sebou. A tak i v bolu, v trápení, nepřestávejme spoléhat na Něho. Bude-li se chtít Bůh skrze naše soužení oslavit, On se jistě oslaví, i kdyby se nám zdálo, že je pro nás všechno ztraceno.

Když Lazar ležel již 4 dny v hrobě, Pán Ježíš teprve přichází do Betany. Zprávu o jeho příchodu Marie přijímá apaticky. Co je jí platný jeho příchod, když Lazar je již čtyři dny v hrobě. Jen Marta vychází Pánu Ježíši vstříc, ale její srdce je plné bolestných výčitek: Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. A z těchto slov mi vyvěrá další myšlenka, kterou chci vyzvednout.

Kde není Ježíš, tam se dostavuje smrt. Mluvím z vlastní zkušenosti. Prožil jsem léta, kdy jsem měl také jakési náboženství, ale Pán Ježíš v něm nebyl. Byly to naučené věty, naučená teorie o tom, že je Bůh, kdo je Bůh a jaký je Bůh. Slova o tom jsem se naučil při vyučování náboženství nazpaměť, byl jsem k tomu i veden, abych byl v chrámě účasten náboženských obřadů a ceremonií, kterým většinou nikdo nerozuměl. Bůh mi byl vzdálen, byl cizí a nežádostivý. Právě tak tomu bylo i s osobností Ježíše Krista. Krátce řečeno, Pán Ježíš v celém tom náboženství nebyl. Tak tomu byl o mne a tak je tomu u většiny těch, kteří se mají za křesťany. V srdci bylo prázdno, pusto. Stále jsem hledal nějakou radost, ale prázdnoty v srdci jsem se nemohl zbavit. Kde není Ježíš, tam všude je smrt. Nemusí to být smrt tělesná, může to být i duchovní. Život bez cíle není život. Teprve Pán Ježíš svou duchovní náplní dává našemu životu určitý smysl. Každému člověku, který nepoznal vpravdě Ježíše Krista a nezakotvil v Něm, mohu směle říci, že nežije, jen živoří. Náš život potřebuje určitou duchovní náplň, aby byl životem, jinak je to potácení se ve tmě, bloudění bez cíle.

Avšak nejen v životě nevěřících je bolest a smrt, i v životě věřících může se dostavit chvíle, kdy mohou být zbaveni Ježíšovy přítomnosti a kdy se dostaví znovu bolest a smrt. Ani věřící člověk sám sobě si nestačí. Zaviní-li svým duchovním pádem to, že se Pán Ježíš od něho musí odvrátit, pak i srdce věřícího člověka vyhasne, ztratí víru a tím i kontakt s Bohem. Takový člověk je potom dvojnásobně nešťastný.

Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. V tomto případě Ježíšova nepřítomnost nebyla zaviněna člověkem, nýbrž Pánem Ježíšem samým. Proč? Pán Ježíš chtěl vyzkoušet víru těch, kteří ho tolik milovali. Je snadné věřit tam, kde vlastně víry není ani třeba. Ale udržet si víru v Ježíše Krista i tam, kde nás postihla ztráta těch, které jsme nejvíc milovali, udržet si víru v Boží zásah, v Boží pomoc i tam, kde podle našeho rozumu je již všechno ztraceno, to dovede jen ten, kdo miluje Boha bezpodmínečně. Job, který byl tak těžce zkoušený, volá: „By mne (Bůh) i zabil, což bych v něho nedoufal?“ Bůh zůstává Bohem, ať se s námi děje cokoliv. V Jeho rukou jsme jen jako hlína v rukou hrnčíře. On má plné právo udělat z nás a s námi to, co chce. Nic není pošetilejšího, jako Pánu Bohu vzdorovat. Všude tam, kde dovedeme svému Bohu důvěřovat bezpodmínečně, Bůh koná s námi divy. Tak tomu bylo i v tomto případě. Jen proto nepřišel Pán Ježíš k lůžku nemocného Lazara, aby právě zde dokázal, že je mu dána všeliká moc na nebi i na zemi. Marta, Marie i Lazar se měli stát svědky toho, co může živá víra v Toho, který byl pánem života i smrti. Přecházím vědomě určité podrobnosti tohoto děje, abych se dostal k nejdůležitějšímu.

Marta vede Pána Ježíše k hrobu Lazara. A řekl: Kdež jste jej položili? A tu čteme: I zaplakal Ježíš. Není mu lhostejný žádný můj žal, mé slzy počítá, proč bych lkal? Bolest a smrt nevnesl Bůh do života, to vnesl do života nepřítel člověka satan, který má až dosud i vladařství smrti. Moc jeho vladařství však ustupuje všude tam, kde zasáhne Kníže života. Oč méně bolesti i smrti by bylo v našem životě, kdybychom v našich srdcích postoupili vládu Jemu. Zdvihněte kámen! – rozkazuje Ježíš těm, kteří stáli kolem, když před tím se ztišil sám v sobě. Pane, jižť smrdí; nebo čtyři dni v hrobě jest – upozorňuje Marta. A Ježíš? Všakť jsem řekl, že budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží. Marta neztratila víru ani v tomto nesmírném žalu. Již předtím vyznává Pánu: Ale i nyníť vím, že cožkoli požádal bys od Boha, dá tobě Bůh. Ale to, co chtěl nyní Ježíš učinit, přece jen přesahovalo i tu její velikou víru. Tušila, co Pán Ježíš chce odvalením kamene z hrobu. Nu, Pán Ježíš se nenechal mýlit lidskou nedověrou. Po odvalení kamene zvedá svůj zrak k nebi, k Otci. Nečiní tento krok ze své vůle. Je k němu nutkán vůlí Otcovou. V modlitbě několika slovy děkuje Otci za to, že ho slyší. A již mocným hlasem volá Lazara z hrobu: Lazare, pojď ven! Úžas všech přítomných roste. Bázeň je pojímá. Zrak všech je obrácen k východu z hrobu, kde již se objevuje vzkříšený Lazar. Poslední pochybnost zástupu o tom, je-li či není Ježíš Mesiášem, mizí. To, čeho byli nyní svědky, zachvělo až do základu všemi, kteří tomu přihlíželi. V němém úžasu stojí zde před Tím, který mocně dokázal, kým je.

Poslední myšlenka z tohoto děje: Příteli! Nejsi-li Ježíšův, jsi mrtvý ve vinách a hříších. Pán Ježíš však přišel, aby i tebe vyvolal, vyvedl z tohoto duchovního hrobu. Ústy svého služebníka Pavla volá k tobě: „Probuď se ty, kdož spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítíť se tobě Kristus.“ (Ef. 5, 14). Probuď se, probuď se z toho stavu duchovní mrtvoty, z duchovní vlažnosti, ze stavu duchovní nerozhodnosti. Vstaň z mrtvých, vyjdi z dosavadního způsobu svého života, který není životem, ale jen živořením, nebluď déle tímto životem bez Pána Ježíše s prázdnotou v srdci, v duši. I tebe vyvede z hrobu, uposlechneš-li Jeho hlas, Jeho volání a dá ti bohatou náplň duchovního života a pak poznáš, kdo On je - že má klíče pekla i smrti. Tisíce jiných Lazarů vyvedl již Pán Ježíš z hrobu, i mne vyvedl, i mnohé z těch, kteří jsou zde přítomní. I tebe vyvede, budeš-li ty chtít, budeš-li chtít slyšet Jeho hlas, Jeho pozvání. Nebo se ti líbí mrtvý stav tvé duše, že ho nechceš opustit?

Plakal-li Ježíš nad hrobem Lazara, není mu lhostejný ani stav tvojí duše, tvého srdce. A proto: Ven z hrobu, Pán Ježíš tě volá k životu.

Do domova Lazara, Marty a Marie se vrátila radost, štěstí, chvála a díkučinění Bohu v míře dvojnásobné. Zástupy lidu ze všech stran proudily do Betánie k jejich domu, aby na vlastní oči viděly to, o čem dosud jen slyšely a co znělo přímo neuvěřitelně. Každý Lazar se stává svědkem spasitelné moci v Kristu Ježíši.