Příčiny Ježíšova příchodu na svět

I. Jan. 5, 20

I. Jan. 3, 5

I. Jan. 3, 14

I. Jan. 3, 2-3

A vímeť, že Syn Boží přišel a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého, a jsmeť v tom pravém, i v Synu jeho Ježíši Kristu. Onť jest ten pravý Bůh a život věčný.

Bůh, Stvořitel všeho, co žije, zjevil se nám v Synu svém Ježíši Kristu. „A v pravdě velikéť jest tajemství pobožnosti, že Bůh zjeven jest v těle…“ (I. Tim. 3, 16). V Ježíši Kristu se nám zjevil sám živý Bůh. K poznání této skutečnosti je třeba zvláštního duchovního smyslu, zvláštního vědění. Toto vědění nepochází z moudrosti lidské a není dáno každému. Poznat v Ježíši Kristu Syna Božího, poznat, že v něm se nám zjevil pravý Bůh, že v něm je život věčný a proto celým srdcem a celou hloubkou své víry zakotvit jedině v něm, k tomu je třeba zvláštní Boží milosti, zvláštního duchovního smyslu. „Žádný nemůž přijíti ke mně, jediné leč Otec můj, kterýž mne poslal, přitrhl by jej; a jáť jej vzkřísím v den nejposlednější.“ (Jan 6, 44). A v evangeliu Matouše 11, 25 čteme: „V ten čas odpověděv Ježíš, řekl: Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými, a zjevil jsi je nemluvňátkům.“ Pán Ježíš těmi moudrými myslí zde ty, kteří chtějí všechny věci rozluštit svým vlastním porušeným rozumem, aniž by si žádali vnitřního osvícení od Boha. K poznání světa hmotného, materiálního, má člověk pět smyslů – zrak, sluch, čich, hmat a chuť. Avšak mimo tento svět hmotný, materiální, je tu svět duchovní, k jehož poznání je třeba další smysl, kterému říkáme vnitřní duchovní osvícení a jen tam, kde se nám dostalo tohoto osvícení, můžeme pochopit věcí týkající se Boha a jeho království. Apoštol Pavel píše: „Ale tělesný člověk nechápá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství, aniž jich může poznati, proto že ony duchovně mají rozsuzovány býti.“ (I. Kor. 2, 14). Ještě jasněji je to přeloženo v novém překladu: „Ovšem člověk jen z přirozeným založením nepřijímá věci Ducha Božího. Neboť pro něho jsou pošetilostí a nemůže je poznati, poněvadž ty se posuzují duchovně.“ Věci Božího Ducha – Boží království – Pán Bůh skryl před každým, kdo usiluje vyřešit si tyto otázky svým vlastním, hříchem porušeným rozumem. „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými…“ Opatrnými má Pán Ježíš na mysli ty, kteří než se pro nějakou Boží věc rozhodnou, napřed dlouho, dlouho zvažují, počítají, jestli tím rozhodnutím se pro Krista neztratí něco na svém pohodlí, nebudou-li se muset něčeho vzdát, v něčem se obětovat a neztratí-li tím přízeň tohoto světa. I před těmito opatrnými Pán Bůh věci, které jsou v Něm – skryl, takže lidé tohoto charakteru nikdy k poznání Boha a jeho cest nepřichází. „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými… a zjevil jsi je komu? „a zjevil jsi je nemluvňátkům.“ Pán Ježíš zde nemá na mysli skutečná nemluvňátka, ale ty, kteří slyšíce poselství Božího Slova – nepitvají se v něm svým porušeným rozumem, ale přijímají jej jako poselství Boha živého s důvěrou dítěte, s důvěrou dětského srdce. Proto Pán Ježíš prohlašuje: „A řekl: Amen pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského.“ (Mat. 18, 3). Ano, je zvláštní milost znát a vědět, kdo nám v Pánu Ježíši přišel a že v něm se nám zjevil a sklonil sám živý Bůh a že každý, kdo přijal Pána Ježíše jako Syna Božího, vzal v něm a od něho život věčný.

Milá duše! Máš tento duchovní smysl a toto zvláštní vědění? Pán Ježíš přece přišel na svět, aby ty, kteří prahnou a žízní po poznání pravého smyslu života, uschopnil je k víře a k poznání živého Boha zjeveného v Pánu Ježíši Kristu. „A vímeť, že Syn Boží přišel a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého, a jsmeť v tom pravém, i v Synu jeho Ježíši Kristu. Onť jest ten pravý Bůh a život věčný.“ Nemáš-li toto vědění, pak všecko ostatní vědění tě povede jen k záhubě.

Přicházíme k další skutečnosti, proč Pán Ježíš přišel na svět: „A víte, že on se okázal, aby hříchy naše sňal, a hříchu v něm není.“ (I. Jan 3, 5). Vědomí hříchu má i ten nejzatvrzelejší člověk vůči Bohu. I v životě největších zločinců přichází chvíle, kdy tíže hříchů je drtí do prachu. Jako není možné zbavit se vědomí, že je Bůh, tak není možné zbavit se vědomí naší hříšnosti. Toto vědomí nás nejvíce zneklidňuje při vzpomínce na smrt. I ti lidé, kteří po celý život potlačovali ve svém nitru jakoukoliv myšlenku na Boha, když se ocitli se smrtí tváří v tvář, tíže jejich hříchů drtila je do prachu a v jejich srdci byla jediná touha – býti této tíže zbaven dříve, než ho zachvátí smrt. Písmo praví, že každý náš hřích je vyryt na tabuli našeho srdce. Čiň sám co chceš, ničím jej ze svého srdce nevymažeš. Každý z nás svým jednáním, myšlenkou, slovy, skutkem, svým životem, píšeme neviditelným písmem svou vlastní knihu života, kterou si přineseme na věčnost a podle ní budeme souzeni. Nic se neztratí, ani ta nejtajnější myšlenka, ani nejskrytější pohnutka. Hřích je břemeno, kterého se člověk svým vlastním úsilím nikdy nezbaví. Je jen jediná možnost, jediná cesta, kterou můžeme být zbaveni tohoto břemene. Znáš tuto cestu? „Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa.“ (Jan 1, 29). „A víte, že on se okázal, aby hříchy naše sňal…“(I. Jan. 3, 5). Nikdo nemusí pro svůj hřích zahynout. Nikdo nemusí na věčnost s břemenem svých hříchů. Pán Ježíš přišel proto na svět, aby břímě našich hříchů vzal sám na sebe a na svém vlastním těle jej vnesl na golgotský kříž.

Příteli! Víš o tom, že ještě dnes můžeš být zbaven břemene svých hříchů? Požehnané vědění! Mají ho jen ti, kteří pochopili, poznali, cestou zvláštního vnitřního osvícení. Kdo nepoznal v Pánu Ježíši Syna Božího, nepoznal ani že On proto přišel, aby z nás břímě našich hříchů sňal. Věřícího člověka břímě hříchů více netíží a proto ten pokoj a radost v jeho srdci. Svět se domnívá, jak to musí být těžké zříci se světa a jeho radovánek a jít cele za Ježíšem. Těžké je to jen pro toho, kdo Pána Ježíše nepoznal a kdo neokusil, co to je být oproštěn od břemene hříchů a být naplněn Božím pokojem. A kdo ještě nepochopil, že v Ježíši Kristu se nám zjevil sám živý Bůh.

Jeden z největších vědátorů, anglický přírodozpytec Newton na konci svého života prohlásil: „Naučil jsem se v životě dvě věci: První, že jsem velikým hříšníkem. A za druhé, že ještě větším je mi Ježíš Spasitelem.“ „A víte, že on se okázal, aby hříchy naše sňal…“

„My víme, že jsme přeneseni z smrti do života…“ (I. Jan. 3, 14). „Amen, amen pravím vám: Že kdož slovo mé slyší, a věří tomu, kterýž mne poslal, máť život věčný, a na soud nepřijde, ale přešelť jest z smrti do života.“ (Jan 5, 24).

My víme! Jistota spasení není, jak se někteří domnívají, nějaká klamná domněnka, nějaká pýcha, pyšná domýšlivost. To je požehnaná jistota, požehnané vědomí, které vkládá do našeho nitra sám Duch svatý. „Nepřijali jste zajisté ducha služby opět k bázni, ale přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, totiž Otče. Tenť Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme synové Boží.“ (Řím. 8, 15 - 16). Tedy vědomí, že jsme přeneseni ze smrti do života, nám dává sám Duch svatý. Jak bychom mohli tomuto ujištění Ducha svatého nedůvěřovat?

Konečně, rozdíl mezi naším dřívějším životem, kdy jsme ještě neznali slávu a velikost Ježíše Krista, kdy jsme ještě bloudili a hynuli v hříchu ustavičně znepokojováni výčitkami našeho, hříchem zatíženého svědomí, rozdíl mezi tímto starým naším životem a mezi nynějším novým, kdy v Pánu Ježíši nám vzešlo světlo nového života, tento rozdíl je tak veliký, že nás to neponechává ani na chvilku v pochybnostech, že jsme přešli ze smrti do života. Život, jaký jsme žili před naším uvěřením, to bylo umírání, ne život. Vždyť jsme nevěděli, proč žijeme, kam spějeme, jaký je smysl a cíl našeho života. Žili jsme ode dneška do zítřka, honili jsme se za každou bludičkou lidského štěstí, často unudění, rozmrzelí, rozrušení, uštváni všedním životem. To nebyl život, to bylo živoření. Ale skutečná smrt nás teprve očekávala – nejen smrt těla, ale i smrt duše – totiž věčné zahynutí. Z této duchovní tmy, prázdnoty, nás Pán Ježíš vyvedl – a dnes? Platí nám slovo apoštola Petra: „Ale vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid dobytý, abyste zvěstovali ctnosti toho, kterýž vás povolal ze tmy v předivné světlo své. Kteříž jste někdy ani lidem nebyli, nyní pak jste lid Boží;“ (I. Petr. 2, 9 -10). Jak slavnostně nám zní slova: „My víme, že jsme přeneseni z smrti do života…“ Požehnané vědění!

Máš ho i ty, milá duše? A nemáš-li ho, proč se již jednou nerozhodneš cele pro Pána Ježíše? Nebo i ty patříš mezi ty moudré a opatrné, kteří se věčně pitvají v poselství Božího Slova svým porušeným rozumem a nikdy k plnému poznání pravdy nepřichází? Zanech planého rozumování a vydej se Pánu celým srdcem, bez jakýchkoliv výhrad a podmínek. Přijmi radostné poselství evangelia s důvěrou dětského srdce a pak i ve tvém srdci vzejde požehnané vědění, že Pán Ježíš proto přišel, aby i tvoje hříchy sňal a převedl i tebe ze smrti do života.

Ještě na jednu příčinu příchodu Pána Ježíše na tento svět bych ukázal.

„Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještěť se neokázalo, co budeme. Vímeť pak, že když se okáže, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jakž jest. A každý, kdož má takovou naději v něm, očišťuje se, jakož i on čistý jest.“ (I. Jan. 3, 2-3). Prvním svým příchodem Pán Ježíš království Boží jen přiblížil. Svým druhým příchodem, o němž mluví se svými učedníky znovu a znovu, Pán Ježíš uskuteční své království i na zemi v plné moci a slávě. Nejdříve musela být přinesena oběť na vykoupení lidstva a muselo být dobyto vítězství nad vladařem smrti – nad knížetem temnosti – a nyní se blíží den, kdy Pán Ježíš přijde podruhé, aby z nás sejmul poslední stopu našeho porušení a pak uvedl v slávu svých nebeských příbytků.

„Vímeť pak, že když se okáže, podobni jemu budeme.“ Jaké to požehnané vědění! Nyní, jeden každý z nás, i my věřící, neseme obraz prvního porušeného Adama. Svět nám to často vytýká. A jen se k tomu přiznejme, nás to bolí, že se od ostatního nevěřícího světa moc nelišíme. Všichni známe Boží požadavek: A budete mi lid zvláštní mimo všecky lidi. Jak bychom rádi byli tímto zvláštním lidem, aby to bylo při každém z nás patrné, že chodíme s Ježíšem. Nu, že bychom se ničím od tohoto světa nelišili, to nám nikdo vytknout nemůže. Určitý rozdíl tu je, ale měl by být daleko patrnější. Každého z nás bolí, že jsme Pánu tak málo podobni. Ale jedno víme: Blíží se doba, kdy náš boj s hříchem bude ukončen, kdy náš Pán sejme z nás poslední stopu našeho porušení, kdy právě tak, jako jsme nesli obraz pozemského Adama, poneseme obraz Adama nebeského – Pána Ježíše Krista. A nebýt prvního příchodu Pána Ježíše a jeho vítězství nad knížetem temnosti, nemohlo by dojít ani k jeho druhému příchodu, ve kterém bude zjevena nejen sláva Ježíšova, ale i sláva lidu Božího. A k tomuto dni je upřen náš zrak. Pro tento svět to bude den soudu, pro nás věřící to bude den konečného vítězství a slávy.

Čím bude pro tebe, kdo nejsi ještě Ježíšův? Uvědom si, příteli, že všechny předpovědi Slova Božího se naplní do poslední literky. Dnes je ještě doba milosti. Boží otcovská náruč je v Pánu Ježíši dosud otevřena i tomu největšímu hříšníku. Pros Boha o to, aby i tobě dal smysl, abys mohl pochopit, že v Ježíši Kristu se sklonil k nám sám živý Bůh a že odmítnout Ježíše Krista znamená odvrhnout samého živého Boha. Je jen jedna cesta k Bohu a tou je Ježíš Kristus. „Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14, 6). Nechceš-li zahynout, musíš si vyřešit svůj poměr k Ježíši Kristu.

Učiň tak ještě dnes!

Ostrava - 1944