Slovo kříže těm, kteří hynou

I. Kor. 1, 18-31

Nebo slovo kříže těm, kteříž hynou, bláznovstvím jest, ale nám, kteříž spasení dosahujeme, moc Boží jest. Nebo psáno jest: Zahladím moudrost moudrých, a opatrnost opatrných zavrhu. Kde jest moudrý? A kde učený? A kde chytrák tohoto světa? Zdaliž Bůh neobrátil moudrosti tohoto světa v bláznovství? Nebo když v moudrosti Boží svět nepoznal skrze moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznové kázaní spasiti věřící, Poněvadž i Židé zázraků žádají, i Řekové hledají moudrosti. Myť pak kážeme Krista ukřižovaného, Židům zajisté pohoršení, a Řekům bláznovství, Ale povolaným i Židům i Řekům Krista, Boží moc a Boží moudrost. Nebo to bláznovství Boží jest moudřejší nežli lidé, a mdloba Boží jest silnější než lidé. Vidíte zajisté povolání své, bratří, že nemnozí moudří podlé těla, nemnozí mocní, nemnozí urození. Ale což bláznivého jest u světa, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a to, což jest u světa mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné. A neurozené u světa a za nic položené vyvolil Bůh, anobrž kteréž nejsou, aby ty věci, kteréž jsou, zahladil, Proto aby se nechlubilo před oblíčejem jeho žádné tělo. Vy pak jste z něho v Kristu Ježíši, kterýž učiněn jest nám moudrost od Boha, i spravedlnost, i posvěcení, i vykoupení, Aby, jakož jest napsáno, kdo se chlubí, v Pánu se chlubil.

Vědomí Boha a všechny věci, které z toho vyplývají, bylo mnoha lidem, a to ve všech dobách., bláznovstvím. Od duchovního pádu prvních rodičů nastal u člověka odklon od Boha a čím více se člověk Bohu vzdaloval, tím ve větší míře ztrácel smysl, schopnost, pro chápání Božích věcí a světa duchovního. Myšlenka, že není Bůh, není výsledkem nějakého vědeckého bádání, protože největší učenci, filosofové a vědečtí badatelé byli lidé hluboce náboženští. Myšlenka, že není Bůh, ujímá se všude tam, kde byl člověk zaujat výhradně jen tělesnými zájmy. Již před dvěma tisíci lety žák velkého filosofa Gamaliele, Pavel, prohlašuje, že tělesný člověk nechápe těch věcí, které jsou Ducha Božího, že jsou mu bláznovstvím, jelikož tyto věci musejí být duchovně rozsuzovány. ( I. Kor. 2, 14). Duchovní věci vyžadují hluboké, vážné přemýšlení, především pak mravně čistý život, jak to vyjádřil sám Pán Ježíš: „Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.“ (Mat. 5, 8). Námitky těch, kteří nevěří v Boha, že nikdo Boha neviděl, jsou příliš naivní, malicherné. Je tisíce věcí v přírodě, které nemůžeme ani vidět, ani nahmatat a přece jsou. Můžeme vidět, nahmatat atomovou energii? A přece jako je to úžasná síla. Atomovou energii poznáváme jen po jejím projevu. I Boha, jeho tvůrčí moc, poznáváme v přírodě na každém kroku podle jeho projevu. „Nebo což poznáno býti může o Bohu, známé jest jim, Bůh zajisté zjevil jim. Nebo neviditelné věci jeho, hned od stvoření světa, po věcech učiněných rozumem pochopeny bývají, totiž ta jeho věčná moc a Božství, tak aby oni byli bez výmluvy, Proto že poznavše Boha, nectili jako Boha, ani jemu děkovali, ale marní učiněni jsou v myšleních svých, a zatmíno jest nemoudré srdce jejich. Měvše se za moudré, blázni učiněni jsou. Nebo směnili slávu neporušitelného Boha v podobenství obrazu porušitelného člověka, i ptactva, i hovad čtvernohých, i zeměplazů. Protož i Bůh vydal je v žádosti srdce jejich k nečistotě, aby zprznili těla svá vespolek. Jako ty, kteříž směnili pravdu Boží za lež, a ctili i sloužili stvoření raději nežli stvořiteli, kterýž jest požehnaný na věky. Amen.“ (Řím. 1, 19-25) Je nanejvýš zajímavé, že vždy, kdykoliv se člověk vzdálil od svého Stvořitele, od svého Boha, učinil si boha z člověka a místo Stvořiteli sloužil stvoření. Tak tomu bylo i za apoštola Pavla před dvěma tisíci lety. „Nebo neviditelné věci jeho, hned od stvoření světa, po věcech učiněných rozumem pochopeny bývají, totiž ta jeho věčná moc a Božství, tak aby oni byli bez výmluvy.“ (Řím. 1, 20). Zajímalo mě prohlášení známého francouzského učence, bakteriologa Pasteura, který pravil: „Čím více studuji přírodní vědy, tím větším úžasem a obdivem mě naplňují skutky Stvořitele. Já se při své práci v laboratoři modlívám.“ Veliký učenec botanik Lysl prohlásil: „Započneme-li bádati kterýmkoliv směrem, všude shledáváme jasné důkazy tvůrčí inteligence aneb jejího určení, moci a moudrosti.“ A slavný geolog Heer prohlašuje: „Čím hlouběji vnikáme v poznání přírody, tím vroucněji se stává naše přesvědčení, že jen víra ve všemohoucího Stvořitele dovede rozluštit záhadu přírody i lidského žití.“ Mohl bych citovat řadu dalších učenců, vědátorů, z jejichž vyznání bychom viděli, že myšlenka, že není Bůh, není výsledkem vědeckého bádání, protože většina vědců a filosofů byla hlubokého náboženského přesvědčení. Zde rozhoduje, jak člověk myslí a jak a na jakém základě usměrňuje svůj život. To však jen úvodem k výkladu našeho oddílu Slova Božího.

„Nebo slovo kříže těm, kteříž hynou, bláznovstvím jest!“ Ústřední zvěst evangelia Ježíšova, že Pán Ježíš zemřel na kříži za naše hříchy, že pro nás vstal a vstoupil na nebesa, odsud přijde ještě jednou, aby své království, které svým prvním příchodem na zemi započal, svým druhým příchodem přivede k plnému vítězství. Je přirozené, že nechce-li člověk připustit tu první skutečnost, že je Bůh a věčnost, tím tížeji připustí skutečnost, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a že při svém druhém příchodu uvede svou církev do svých v nebi připravených příbytků a nad ostatním světem vykoná svůj Boží soud.

Jak rád by člověk vymazal navždy ze svého vědomí i nejmenší pomyšlení na věčnost, ale právě tak, jako není možné zbavit se vědomí, že je Bůh, tak není možné zbavit se vědomí věčnosti. Kdyby nebyl věčný život, proč by myšlenka na smrt člověka tak lekala? Proč by se člověk lekal něčeho, co neexistuje? Proč blížící se smrt tak úžasně zneklidňuje ty, kteří po celý život prohlašovali, že Bůh a věčnost není? A proč bázeň před smrtí mizí tam, kde člověk zakotvil v Ježíši Kristu? Nemylte se, že tato bázeň před smrtí je člověku vštěpována náboženskou naukou a že zmizí ihned, bude-li člověk vychován bez náboženství. Vědomí Boha a věčnosti vložila do nitra člověka sama Boží prozřetelnost a proto přesto, že již plných 6 000 let určitá část lidstva usiluje o to zbavit se tohoto vědomí, lidstvu se to až dosud nepodařilo. Je skutečně zvláštní, že člověk se poselství kříže tak brání. Vždyť není radostnější zvěst, jako je právě tato. Což je možné někomu popřít, že jsme v moci hříchu a že hřích nás činí nešťastnými? Kdo z vás cítí radost v srdci, zvítězil-li nad ním hřích? Proč nám upadnutí do hříchu přináší takové výčitky svědomí? Proč po vykonaném hříchu ten neklid a rozervanost v nitru? Kdyby nebyl Bůh a věčnost, nebyla by odplata za hřích a pak bychom mohli klidně zabíjet jeden druhého na potkání, aniž by nás to zneklidňovalo. Ale že je tu Bůh i věčnost a že se blíží k člověku cestou jeho nitra, proto konáme-li dobro, proto ten zvláštní pocit blaha a spokojenosti v našem srdci a naproti tomu, konáme-li zlo, proto nespokojenost, rozervanost a neklid v našem nitru. Může někdo tuto skutečnost popřít? Je sice pravda, že svědomí, tento hlas Boží v člověku, se dá ustavičným konáním zla tak otupit, že se člověk stane bezcitným zvířetem, jak jsme to viděli v době okupace u německého národa, ale toto otupění svědomí se dá provést jen na čas a časem se probouzí i u těch nejtěžších zločinců. A pak je rozervanost v lidské duši desateronásobná. Kolik zločinců při takovém probuzení svědomí zešílelo! Oč radostnější je položení se do Božích rukou se vší duchovní bídou! Je pravda, že odpouštějící Boží lásku, nám v Ježíši Kristu a jeho oběti projevenou, svým rozumem ani chápat nedovedeme. Nejme schopni pochopit tu náhlou změnu v našem nitru, která působením Boží milosti při nás najednou nastala. Více a více si uvědomujeme, že je v tom nesmírná Boží milost, že my, kteří jsme byli u světa za nic položeni, uvěřením a přijetím slova kříže stali jsme se Božími vyvolenými lidmi, ne pro nějaké svoje zásluhy, ale že Bůh, nás u světa za nic položené, proto vyvolil, aby při nás dokázal moc své milosti a lásky, proto aby se před ním nemohlo chlubit žádné tělo. Ježíš Kristus skrze víru se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením i vykoupením. Velikost Boží milosti, které se nám dostalo, nikdy nepochopíme, ale moc Boží milosti a lásky pociťujeme na každém kroku našeho života. Světu je to vše bláznovstvím. Svět má svoji moudrost a ta mu stojí v cestě k poznání a pochopení Boží moudrosti. V našem oddílu Písma čteme: „ „Kde jest moudrý? A kde učený? A kde chytrák tohoto světa? Zdaliž Bůh neobrátil moudrosti tohoto světa v bláznovství? Nebo když v moudrosti Boží svět nepoznal skrze moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznové kázaní spasiti věřící, Poněvadž i Židé zázraků žádají, i Řekové hledají moudrosti. Myť pak kážeme Krista ukřižovaného, Židům zajisté pohoršení, a Řekům bláznovství, Ale povolaným i Židům i Řekům Krista, Boží moc a Boží moudrost. Nebo to bláznovství Boží jest moudřejší nežli lidé, a mdloba Boží jest silnější než lidé.“ Ach, jak zvláštní jsou ty Boží věci. Kdybychom je brali pouhým naším rozumem, ani my bychom do Božích tajemství nevnikli. Ale působící Boží moc skrze slovo kříže, zvláštní pokoj, jaký se rozlévá naším nitrem, když jsme naše hříchy uvalili na Božího Beránka, to je tak přesvědčující, že o pravdivosti zvěsti evangelia, o požehnaném poselství kříže, nelze ani okamžik pochybovat. A co mne nejvíce naplňuje údivem, je právě ta skutečnost, že Bůh ve svém výběru se zastavuje právě u těch nejbídnějších. Jedná-li se o účast v zodpovědných věcech, svět si vybírá ty nejschopnější, nejsilnější, nejdovednější a přece ve všem krachuje. I zde se jedná o uskutečnění velikých věcí, o uskutečnění Božího království, ale Bůh k velikému úkolu povolává ty u světa za nic položené. Pán Bůh toho, kterého povolává, si sám vyzbrojuje a uschopňuje, poněvadž chce, aby se člověk chlubil ne svojí silou, svojí moudrostí, ale moudrostí Boží, Boží milostí, Boží mocí a silou. Na díle jeho spasení, jeho vykoupení, nemáme nejmenší zásluhu, vše je pouhá Boží milost. „Nebo to bláznovství Boží jest moudřejší nežli lidé, a mdloba Boží jest silnější než lidé.“

Příteli! Cítíš svoji mdlobu? Tíží tě tvůj hřích? Přesvědčuješ se znovu a znovu o svém marném boji proti hříchu? Zde je pro tebe pomoc. Uchop se té milosti, kterou ti Bůh v Ježíši Kristu nabízí. Přijmeš-li tuto milost, ona tě zmocní k novému životu. Nedbej na to, že svět to má za pouhé bláznovství. Je v tom Boží moc a Boží moudrost. Nikde jinde a v ničem jiném uspokojení své mysli nenajdeš. Život je boj. Denně a denně nás staví před nové a nové problémy. Kde vzít k tomuto boji sílu? Denní život staví nás před nové a nové otázky. Kde najít odpověď na všechny?

Ve svém mládí jsem se živil myšlenkou, že není Bůh několik let. Tato životní filosofie zanechala mou duši tak prázdnou a uštvanou, že se mi stal život břemenem a kdyby se nebyl Bůh slitoval nad mým blouděním a nepřivedl mě k poznání sebe a věčnosti, mám za to, že bych dávno již nebyl mezi živými. Jen vědomí Boha a věčnosti dává smysl lidskému životu a zaujme-li člověk k Bohu poměr dítěte k otci, na podkladě a ve smyslu slova kříže, dostává se tím ke zdrojům Boží moci a síly, které obohacují jeho život v míře nejvyšší. Ano, slovo kříže těm, kteří hynou, je bláznovstvím, ale těm, kteří spasení dosahují, je Boží mocí a Boží moudrostí.

1953 Rokytnice