Církev Kristova ve svém počátku III.

3. Církev jako chrám Ducha svatého

Ef. 2, 17-22

Aj, již tedy nejste hosté a příchozí, ale spoluměšťané svatých a domácí Boží, Vzdělaní na základ apoštolský a prorocký, kdež jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus, Na němž všecko stavení příslušně vzdělané roste v chrám svatý v Pánu. Na kterémž i vy spolu vzděláváte se v příbytek Boží, v Duchu svatém.

4. Církev svícnem pro celý svět

V I. Kor. 3, 16 čteme: „Zdaliž nevíte, že chrám Boží jste, a Duch Boží v vás přebývá?“ Jak málo si uvědomujeme tuto skutečnost. A co z vyplývá? Je-li takový sbor, taková církev chrámem, příbytkem Ducha svatého, pak všichni údové mají nad tím bdít, aby působnosti Ducha svatého v církvi nebyly kladeny žádné překážky. V církvi také nesmí rozhodovat názor toho nebo onoho člena, církev se má podřizovat ve všem vedení Ducha svatého, zvláště v otázkách učení, v otázkách víry a církev si má ve všem řešení jakýchkoliv problémů vyprošovat Boží vedení. Když v prvotní církvi judaisté, nebo-li ti věřící, kteří uvěřili ze Židů, začali znepokojovat sbory otázkou zachovávání zákona z hora Sinaj a nutili věřící, kteří uvěřili z pohanů k obřízce a zachovávání soboty, prvotní církev svolala hned do Jeruzaléma konferenci, na které společně řešila tuto otázku. A výsledek řešení je zaznamenán v Bibli: „Poněvadž jsme slyšeli, že někteří vyšedše od nás, zkormoutili vás, řečmi zemdlévajíce duše vaše, pravíce, že se musíte obřezovati a zákon zachovávati, jimž jsme toho neporučili: I vidělo se nám shromážděným jednomyslně vybrané muže poslati k vám s těmito nejmilejšími svými, Barnabášem a Pavlem, Lidmi těmi, kteříž vydali duše své pro jméno Pána našeho Ježíše Krista. Protož poslali jsme Judu a Sílu, a tiť i ústně povědí totéž. Vidělo se zajisté Duchu svatému i nám, žádného více na vás břemene nevzkládati, kromě těchto věcí potřebných, Abyste se zdržovali od obětovaného modlám, a od krve, a od udáveného, a od smilstva. Od těch věcí budete-li se ostříhati, dobře budete činiti. Mějte se dobře.“ (Sk. 15, 24-29 – pro lepší pochopení je dobře si přečíst celou kapitolu 15). Osobní názor judaistů musel ustoupit stranou, protože učitelem, který učil a vedl církev, byl Duch svatý. Tak tomu bylo ve všech jiných otázkách. „A aj, nyní já sevřín jsa duchem, beru se do Jeruzaléma, nevěda, co mi se v něm má státi, Než že Duch svatý po městech osvědčuje mi, pravě, že vězení a ssoužení mne očekávají. Však já nic na to nedbám, aniž jest mi tak drahá duše má, jen abych běh svůj s radostí vykonal, a přisluhování, kteréž jsem přijal od Pána Ježíše, k osvědčování evangelium milosti Boží. A aj, já nyní vím, že již více neuzříte tváři mé vy všickni, mezi kterýmiž jsem chodil, káže o království Božím. Protož osvědčujiť vám v dnešní den, žeť jsem čist od krve všech. Nebo jsem neobmeškal zvěstovati vám všeliké rady Boží. Buďtež tedy sebe pilni i všeho stáda, v němž Duch svatý ustanovil vás biskupy, abyste pásli církev Boží, kteréž sobě dobyl svou vlastní krví. Nebo já to vím, že po mém odjití vejdou mezi vás vlci hltaví, kteříž nebudou odpouštěti stádu. A z vás samých povstanou muži, kteříž budou mluviti převrácené věci, aby obrátili učedlníky po sobě.“ (Sk. 20, 22-30). Volba služebníků evangelia, kazatele, starších ve sboru, dělá se vždy na modlitbách za vedení Ducha svatého a vše, co se dálo v církvi, dále se na modlitbách, s půstem a vždy se očekávalo na jasný a zřetelný pokyn Ducha svatého. „A když oni služby Páně konali, a postili se, dí Duch svatý: Oddělte mi Barnabáše a Saule k dílu, k kterémuž jsem jich povolal.“ (Sk. 13, 2). Pravá církev Kristova je příbytkem, chrámem Ducha svatého a proto všichni údové církve mají bdít nad tím, aby působnosti Ducha svatého nebyly kladeny v ničem překážky. Přítomnost Ducha svatého v církvi vyžaduje posvěcený život všeho členstva. Proto příkaz: „Usilujíce zachovávati jednotu Ducha v svazku pokoje.“ (Ef. 4, 30). Duch svatý přítomný v církvi pojí si všechny údy církve v jedno tělo, v jednu Boží rodinu, proto mezi věřícími je zvláštní, hřejivý vztah jednoho ke druhému. Tyto svazky mezi věřícími jsou daleko vřelejší a pevnější, než svazky rodinné, pokrevní, poněvadž jsou budovány mocí Ducha svatého.

V církvi jsou také Duchem svatým rozdělovány různé duchovní dary, bez nichž není možný duchovní růst církve. Stojí-li člověk mimo církev, nemůže mít podíl na těchto darech. Konečně, kdo je vpravdě Kristův, Pán ho nenechává mimo církev, ale uvádí jej do církve: „Chválíce Boha, a milost majíce u všeho lidu. Pán pak přidával církvi na každý den těch, kteříž by spaseni byli.“ (Skut. 2, 47).

4. Církev jako svícen pro celý svět

A nyní přicházíme k tomu poslednímu svědectví Písma o církvi, ve kterém ji přirovnává ke svícnu svítícímu celému světu: „Já Jan, i bratr váš, i spoluúčastník v ssoužení, i v království, i v trpělivosti Ježíše Krista, byl jsem na ostrově, kterýž slove Patmos, pro slovo Boží a pro svědectví Ježíše Krista. A byl jsem u vytržení ducha v den Páně, i uslyšel jsem za sebou hlas veliký jako trouby, An dí: Já jsem Alfa i Oméga, ten první i poslední, a což vidíš, piš do knihy, a pošli sedmi zborům, kteříž jsou v Azii, do Efezu, a do Smyrny, a do Pergamu, a do Tyatiru, a do Sardy, a do Filadelfie, i do Laodicie. I obrátil jsem se, abych viděl ten hlas, kterýž mluvil se mnou, a obrátiv se, uzřel jsem sedm svícnů zlatých,. Tajemství těch sedmi hvězd, kteréž jsi viděl v pravici mé, a sedm svícnů zlatých: Sedm těch hvězd jsou andělé sedmi zborů, a sedm svícnů, kteréžs viděl, jest sedm zborů.“ (Zj. 1, 9-12, 20).

Každý sbor, k němuž se dostalo poselství Pána Ježíše, je zde zobrazen zlatým svícnem. Svícen je nositelem světla. Takovým svícnem je sbor vřících. Světlo, které věřící přijali od Pána, mají nyní nést dál a dál ostatnímu světu. Všichni znáte slova Ježíšova řečené věřícím: „Vy jste světlo světa. Nemůžeť město na hoře ležící skryto býti. Aniž rozsvěcují svíce a stavějí ji pod kbelec, ale na svícen; i svítí všechněm, kteříž jsou v domě. Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích.“ (Mat. 5, 14-16). Život věřících, sboru, církve, má být takový, aby byl ostatní svět přiveden k chválení a slavení Boha.

Bratři a sestry!

To je náš úkol. Jak zodpovědný to úkol! Svět leží ve tmě. Nechápe pravý smysl a cíl života. Nezná Boha. Nerozumí Božím cestám. Nuže, sbor věřících, církev Páně má to poslání, aby světu, který leží ve tmě, jasně ukázal pravý smysl a pravý cíl života. Boží lásku, Boží moc, Boží moudrost – to vše má věřící člověk demonstrovat svými skutky, svým celým životem. Všecko bohatství Ducha, které věřící člověk nalézá v Ježíši Kristu, má se zrcadlit v jeho životě. To je smysl Ježíšova příkazu: „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích.“

Jak daleko jsme ještě od splnění tohoto příkazu. Jak mdlé je naše duchovní světlo, které z nás věřících vyzařuje. V kolika případech je věřící člověk světu tmou a místo, co by svým světlým životem jiné ke Kristu přiváděl, svou tmou je odpuzuje. A zde je hlavní příčina, proč nevěřící svět, bloudící a hynoucí v hříchu, nehledá Boha, netouží po poznání Boha a proč setrvává na cestách zahynutí. Církev, sbor, jako zlatý svícen uprostřed tohoto převráceného světa – jaké to vznešené poslání. Z našich slov, skutků, jednání, z celého způsobu života má svět poznávat Boha, jeho milost, jeho odpouštějící lásku, jeho moc i slávu. Pokud taková církev, takový sbor, věrně plní své poslání, má právo na svou existenci. Přestane-li plnit toto poslání, přestane-li být ostatnímu světu světlem, ztrácí své právo na existenci. Jen si všimněme Ježíšova poselství, je sboru do Efezu: „Andělu Efezské církve piš: Totoť praví ten, kterýž drží těch sedm hvězd v pravici své, kterýž se prochází u prostřed těch sedmi svícnů zlatých: Známť skutky tvé, a práci tvou, i trpělivost tvou, a že nemůžeš trpěti zlých; a zkusil jsi těch, kteříž se praví býti apoštolé, ale nejsou, a shledals je, že jsou lháři. A snášel jsi, a trpělivost máš, a pro jméno mé pracovals a neustal. Ale mámť proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil. Protož pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání, a první skutky. Pakliť toho nebude, přijdu na tebe rychle, a pohnuť svícnem tvým z místa jeho, nebudeš-li pokání činiti.“ (Zj. 2, 1-5).

Kolik zpočátku nadějných sborů nakonec zahynulo. Pán pohnul jejich svícnem, protože nesplnily své poslání. Nevydávaly potřebné světlo. Církev Boží, sbor věřících, je zlatým svícnem, jehož úlohou je nést světu ležícímu ve tmě duchovní světlo. Dokud tak činí, Pán stojí za ním se svojí ochranou, má jej ve svojí péči, udržuje jeho život. Zpronevěří-li se svému poslání, přestane-li plnit svůj úkol, není-li více světel, Pán se od něho odvrací, odejímá od něho svoji ochranu a své požehnání, až nakonec pohne jeho svícnem, ukončí jeho trvání.

Bratři a sestry!

Jak je to s naším sborem? Svítí? Přivádí jiné k záchraně? A jak je to s tebou? Se mnou? S jedním každým z nás? Jsme světlem ostatnímu světu nebo tmou?

A nyní k závěru našich úvah o církvi:

Slovo Boží před nás postavilo čtyři obrazy církve:

Církev – jako dům Boží

Církev – jako tělo Kristovo

Církev – jako chrám Ducha svatého

Církev – jako zlatý svícen

Konáme jako celek i jako jednotlivci to, k čemu nás Pán povolal? Nekonáme-li to, co nás očekává? „Zpívati již budu milému svému píseň milého svého o vinici jeho: Vinici má milý můj na vrchu úrodném. Kterouž ohradil, a kamení z ní vybral, a vysadil ji vinným kmenem výborným, a ustavěl věži u prostřed ní, také i pres udělal v ní, a očekával, aby nesla hrozny, ale vydala plané víno. Nyní tedy, obyvatelé Jeruzalémští a muži Judští, suďte medle mezi mnou a vinicí mou. Což ještě činěno býti mělo vinici mé, ješto bych jí neučinil? Proč, když jsem očekával, aby nesla hrozny, plodila plané víno? A protož oznámím vám, co já učiním vinici své: Odejmu plot její, a přijde na spuštění; rozbořím hradbu její, i přijde na pošlapání. Zapustím ji, nebude řezána, ani kopána, i vzroste na ní bodláčí a trní; oblakům také zapovím, aby nevydávali více na ni deště. Vinice zajisté Hospodina zástupů dům Izraelský jest, a muži Judští révové milí jemu. Očekával pak soudu, a aj, nátisk; spravedlnosti, a aj, křik“. (Iz. 5, 1-7).

Zkušujme každý sám sebe!

1961 Rokytnice