Neboj se, ó maličké stádce

Lukáš 12, 29-37

Neboj se, ó maličké stádce, neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království.

verš 32

Lid uznávající nad sebou Stvořitele Boha a očekávající Jeho království, tvořil vždy nepatrnou menšinu, která se v moři ostatního lidstva vždy ztrácela.

Vezměme dobu Noemovu. Mravní a duchovní úpadek dostoupil v době Noemově takového stupně, že Bůh přikročil k vyhlazení lidstva. Svůj soud nad mravně padlým lidstvem zjevil Noemovi, který byl jediný, jenž mravnímu a duchovnímu úpadku tehdejší doby nepodlehl a proto měl být zachován. Plných 120 roků oznamuje Noe tehdejšímu lidstvu blížící se Boží soud. Kolik lidí se nechalo varovat, aby nastoupili na cestu pokání? Kromě rodiny Noemovy ani jeden.

Naříkáme nad mravním a duchovním úpadkem dnešního lidstva. Nedá se upřít, že tento úpadek je veliký. Válka stíhá válku, nenávist jednoho vůči druhému zachvacuje celý svět. Ještě nejsou zaceleny rány způsobené posledním požárem a již hřmí nanovo děla a ničivé bomby vraždí nejen bojovníky v bitevní linii, ale i nevinné děti a ženy v městech i na venkově a tak člověk 20. století se stává dravou krvelačnou bestií. Ale je dnešní mravní a duchovní úpadek lidstva větší, než byl v době Noemově? Vezměme mravní a duchovní úpadek v národě Izraelském za krále Achaba a jeho manželky Jezábel. Všickni Boží proroci byli vyvražděni a celý národ propadl pohanské modloslužbě. V pozdější době Boží muž prorok Izaiáš naříká nad úpadkem svého lidu: „Slyšte nebesa, a ušima pozoruj země, nebo Hospodin mluví: Syny jsem vychoval a vyvýšil, oni pak strhli se mne. Vůl zná hospodáře svého, a osel jesle pánů svých; Izrael nezná, lid můj nesrozumívá.“ (Iz. 1, 2-3).

A v době proroka Malachiáše? „Lid prohlašuje: Daremná jest věc sloužiti Bohu, a jaký zisk, budeme-li ostříhati nařízení jeho, a budeme-li choditi zasmušile, bojíce se Hospodina zástupů? Nýbrž nyní blahoslavíme pyšné. Ti, kteříž páší bezbožnost, vzdělávají se, a pokoušející Boha vysvobozeni bývají.“ (Mal. 3, 14-15).

Stádce Božího lidu bylo vždy maličké a naprosto se ztrácelo v moři ostatního nevěřícího lidstva. A proto také ostatní svět hleděl vždy na toto maličké stádce s opovržením. „Kolik je vás?“, bývá otázka nevěřících a žádný z nich nemá ani chuti rozhovořit se s vámi o důkazech pravdy. Světu jde o počet, ne o pravdu. Světu imponuje množství, ne pravda. A přece Pán Ježíš přivolává tomuto maličkému stádci: „Neboj se, ó maličké stádce, neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království.“ Jakoby chtěl říci: Nebude ta pravda na věky utlačena. Nebude to maličké stádce Božího lidu vždy opomíjeno, opovrhováno, potlačování.

...neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království. Jaké království? Co je slovem království myšleno? Hlavní smysl těchto slov „Boží království“ je Boží vláda v srdci člověka a Boží vláda nad celým tímto světem. Písmo svaté nám na mnoha místech svědčí, že Bůh je králem nade vší zemi: „Ale Hospodin jest Bůh pravý, jest Bůh živý a král věčný, před jehož prchlivostí země se třese, aniž mohou snésti národové rozhněvání jeho.“ (Jerem. 10, 10). Že Bůh je vládcem, králem celého vesmíru, světa materiálního i světa duchovního, je věřícímu Božímu lidu naprosto jasné. Avšak knížectví, správu nad naší zemí, svěřil Bůh jednomu z nejvyšších cherubů, který zneužil své vysoké postavení – chtěl se učinit rovný Bohu a tak Bohu jako králi se vzepřel a naši zemi, která mu byla svěřena, učinil místem odboje vůči Bohu. Národy země jsou nyní ovlivňovány tímto padlým duchovním knížetem. Bůh však nepustil naši zemi ze zřetele. Knížectví na zemi sice satanu ještě neodejmul, ale po všechny věky posílal na zem své posly, proroky, kteří svým mocným Božím poselstvím usilovali zmařit dílo satanovo a člověka, svedeného satanem, usilovali znovu získat Bohu. Byli to rozsévači slova Božího. Všude tam, kde padlo jejich símě v srdce člověka, stával se člověk znovu Božím dítětem. Avšak ani satan nelenil. I on pilně rozséval a rozsévá. Sem spadá podobenství Pána Ježíše z evangelia Matouše 13, 24-30, 36-43. Rozsévač dobrého semene je Syn člověka, pole jest tento svět. Dobré símě jsou synové království. Koukol jsou synové zlostníka a nepřítel, kterýž jej rozsívá, jest ďábel. Žeň jest skonání světa, ženci andělé. Jakož vybrán bývá koukol a ohněm spálen, tak bude při skonání světa. Pošle Syn člověka anděly své i vyberou z království ty, kteří činí nepravost a uvrhnou je do pece ohnivé. A tehdáž spravedliví stkvíti se budou jako slunce v království Otce svého. U proroka Malachiáše čteme: „Tehdy obrátíte se, a uzříte rozdíl mezi spravedlivými a bezbožným, mezi tím, kdo slouží Bohu, a tím, kdo mu neslouží.“ (Mal. 3, 18). Nevěřící svět považuje tyto zvěsti za pouhé báje a má pro ně pohrdlivý úsměv. My věřící bereme tato svědectví za naprostou skutečnost. Věříme s naprostou jistotou, že království Boží bude uskutečněno i na této zemi . Prvním příchodem Ježíše Krista bylo toto království světu jen přiblíženo, Uskutečněno bude až druhým příchodem Ježíše. Při druhém příchodu nepřijde Pán Ježíš co chudé betlémské dítě, ale přijde jako Pán všech pánů a jako Král všech králů, neboť Bůh, pro jeho oběť na kříži, dal Jemu jméno nad každé jméno, aby ve jménu Ježíše každé koleno klekalo. Těch, kteří jsou na nebesích i těch, kteří jsou na zemi, i těch, kteří jsou pod zemí. A každý jazyk aby vyznával, že Ježíš Kristus je Pánem v slávě Boha Otce – viz Fil. 2, 9-11. A apoštol Pavel k tomu poznamenává: „Potom bude konec, když vzdá království Bohu a Otci, když vyprázdní všeliké knížatstvo, i všelikou vrchnost i moc. Neboť on musí kralovati, dokudž nepoloží všech nepřátel pod nohy jeho. Nejposlednější pak nepřítel zahlazen bude smrt. Nebo všecky věci poddal pod nohy jeho. Když pak praví, že všecky věci poddány jsou, zjevnéť jest, že kromě toho, kterýž jemu poddal všecko. A když poddáno jemu bude všecko, tehdy i sám Syn poddá se tomu, kterýž jemu poddati má všecko, aby byl Bůh všecko ve všech.“ (1. Kor. 15, 24-28).

„Neboj se, ó maličké stádce, neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království.„

Bratři a sestry! Dnes tvoříme ve světě mizivou menšinu, pohrdanou, posmívanou, jsme, jak praví ap. Pavel, tomuto světu jako smetí. Učení, které hlásáme, je světu bláznovstvím. Ale přes všechno pohrdání a výsměch ze strany tohoto světa stále ještě rostou řady těch, kteří zvěsti Ježíšova evangelia přijímají za absolutní, Bohem zjevenou pravdu. Tato naše víra má hluboké základy. Je podložena osobními zkušenostmi s Bohem. Bůh nežádá slepou víru, ale vyzývá: Zkuste mne! K našemu náboženskému přesvědčení jsme dospěli cestou hlubokého přemýšlení a hledání Boha. Uposlechli jsme výzvy Božího proroka Izaiáše: „Hledejte Hospodina, dokudž může nalezen býti; vzývejte ho, pokudž blízko jest. Opusť bezbožný cestu svou, a člověk nepravý myšlení svá, a nechť se navrátí k Hospodinu,a slitujeť se nad ním, a k Bohu našemu, nebť jest hojný k odpuštění.“ (Iz. 55, 6-7). Učinili jsme tak a první naší osobní zkušeností bylo, že Bůh skrze zásluhy Ježíše Krista sejmul z nás tíhu našich hříchů a naše srdce naplnil svým nebeským pokojem. A od této chvíle jsme činili jednu zkušenost za druhou.

To další, co položilo pevný základ našemu věření, bylo poznání, že Písmo svaté obsahuje přesný plán vykoupení lidstva. Ačkoliv Bible se skládá ze 66 knih psaných různými spisovateli v různých dobách, přec od prvního listu Bible až do posledního rozvíjí se jeden Boží plán a pozorný čtenář Bible vidí, jak jednotlivé části tohoto Božího plánu jsou jedna za druhou postupně uskutečňovány.

Další zkušenost: Bible obsahuje řadu prorockých předpovědí líčících události, které se měly odehrát až po stech a tisících letech. A čtenář Bible a opravdový hledač pravdy zase zjišťuje, jak tyto prorocké předpovědi se jedna za druhou naplňují. V prorockých předpovědích byl načrtnut vznik i zánik světových říší i jejich vládců a věřící člověk zase vidí, jak všechno to dění v lidstvu, mezi národy, děje se přesně podle prorockých předpovědí obsažených v Bibli.

Dle prorockých předpovědí bylo veškeré dění lidstva rozděleno do života a trvání čtyř hlavních světových říší, které následovaly v tomto pořadí: světová říše Babylonská, pak Médsko-Perská, potom Řecká, poslední světová říše byla Římská. Každý písmák ví, že my žijeme v době rozpadnutí poslední světové říše, říše Římské. Tato říše se rozpadla na celou řadu menších i větších království. A prorocká předpověď prohlašuje, že mezi národy, zeměmi, vzniklými z rozpadnuté říše Římské, budou vyvíjet veliké úsilí o přátelskou dohodu mezi sebou, ale marně. Že všechno úsilí o přátelskou dohodu ztroskotá. A toto dění my právě prožíváme a prorocká biblická předpověď se zde naplňuje do poslední literky. A podle prorockého předpovědění, naprostým rozpadnutím říše Římské a podle předpovědi samého Ježíše Krista, že v poslední době povstane národ proti národu, všechno světové dění má být ukončeno druhým příchodem Ježíše Krista, který učiní konec všem rozbrojům, takže národové skují meče své v motyky a oštěpy v srpy a nikdo víc se nebude učit boji a na zemi bude uskutečněno království Ježíšovo, království pokoje, spravedlnosti a lásky. A poněvadž všechny předpovědi prorocké se plní do poslední literky, věříme, že se naplní i ta předpověď o druhém příchodu Ježíše Krista a o uskutečnění Božího království i zde na zemi. Tedy naše věření je podloženo osobními zkušenostmi s  Bohem a přesným naplňováním a uskutečňováním Božích plánů a Božích prorockých předpovědí. Proto i uskutečnění Božího království na této zemi je nám naprostou skutečností.

A tady jsme zase u našeho textu: „Neboj se, ó maličké stádce, neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království.“

Vláda padlého duchovního knížete na zemi chýlí se ke konci. Proto ten jeho veliký hněv, jak o tom čteme: „Běda těm, kteříž přebývají na zemi a na moři; nebo ďábel sstoupil k vám, maje hněv veliký, věda, že krátký čas má.“ (Zj. 12, 12). Víme, že tento jeho hněv v dohledné době na zemi vyvrcholí. Blíží se hodina největšího pokušení, která má přijít na celý svět. Věřící člověk spoléhá na Boží slib obsažený v Písmu: „A poněvadž jsi ostříhal slova trpělivosti mé, i jáť tebe ostříhati budu od hodiny pokušení, kteráž přijíti má na všecken svět, aby zkušeni byli obyvatelé země. Aj, přijduť brzy. Drž se toho, co máš, aby žádný nevzal koruny tvé.“ Až se naplní i ty poslední části Božího plánu a Božích prorockých předpovědí, bude satanu vláda nad tímto světem odejmuta a vlády na zemi se ujme Pán všech pánu a Král všech králů, Ježíš Kristus sám. A s Ním bude kralovat Jeho maličké stádce, Jeho lid. Zde se uskuteční Ježíšova slova: „Amen, pravím vám, že vy, kteříž jste následovali mne, v druhém narození, když se posadí Syn člověka na trůnu velebnosti své, sednete i vy na dvanácti trůnech, soudíce dvanáctero pokolení Izraelské. A každý, kdož opustil by domy, bratry, neb sestry, neb otce, neb matku, neb manželku, neb dítky, neb pole pro jméno mé, stokrát více vezme, a život věčný dědičně obdrží.“ K tomuto království, ke království Ježíšovu je upřen náš zrak. Budeme účastni nejen tohoto království na zemi, ale i toho království, jímž jsou míněny příbytky věčné Boží slávy, tedy oblast ve světě duchovním, kam nic poskvrňujícího nevejde.

Proto věřící člověk pohrdá tím, co mu nabízí tento pomíjitelný svět. Nevzpíráme se občanským povinnostem, které nás vážou k tomuto světu, ale náš cíl je vyšší. Nevěřící svět nám ovšem nemůže rozumět. Rozumí jen tomu, co může nahmatat. Vše ostatní odmítá. Nám byl otevřen duchovní zrak. Vidíme vírou! Duchovní zážitky nás ve víře utvrzují. Ovšem to, co prožíváme ve vniterném životě se svým Bohem, to pouhými slovy vyjádřit nejde. A aby to mohl druhý pochopit, musí to nejdříve prožít sám. Jen takové náboženské přesvědčení, které je ne naučené, ale osobně prožité, které se opírá o vlastní, osobní zkušenost s Bohem, dává člověku tak bohatou duchovní náplň, že není moci na světě, která by mohla člověku tuto skutečnost vyvrátit.