Již staletí, ba dokonce tisíciletí, se člověk snaží vyřešit si otázky: Jak a proč vznikl život na této zemi, proč zde žije člověk, jaký je jeho životní cíl, jak má žít, apod.
Dva směry řeší tyto otázky: filozofie – rozumovým uvažováním a náboženství – vírou.
Staří řečtí filozofové začali uvažovat o těchto otázkách, nevyřešili je však a dnešní filozofové nejsou o nic dále. Vznikly nanejvýš nějaké domněnky a teorie, které nejsou ničím dokázány a jsou založeny na víře.
Mám mluvit o původu života. Nebudu to řešit filozoficky; když s tím nehnuli učení mužové po tolik tisíc let, ani my bychom to zde nevyřešili. Vezmeme si na pomoc náboženství – Bibli. Je k tomu potřeba víra. Avšak máme-li věřit myšlence, která se zrodila v hlavě nějakého filozofa a není nic, co by ji dokázalo, proč bychom neměli věřit Bibli? Vždyť k tomu, abychom nevěřili v Boha je třeba právě tolik víry, jako k tomu, abychom v Něj věřili. A zase zde nebudu řešit otázku víry v Boha. To není mým úkolem.
Vycházím z předpokladu, že všichni v Boha věříme. Otevřeme si tedy Bibli a budeme hledat místa, kde se mluví o původu života. Vynecháme vypravování o stvoření člověka ve Starém zákoně a podíváme se hned do Nového zákona: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest.“ (Jan 1, 1-3). V ep. Pavla ke Kol. 1, 15-17 čteme:„Kterýž jest (mluví se zde o Pánu Ježíši ) obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření. Nebo skrze něho stvořeny jsou všecky věci, kteréž jsou na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, buďto trůnové neb panstva, buďte knížatstva neb mocnosti; všecko skrze něho a pro něho stvořeno jest. A on je přede vším, a všecko jím stojí.“
Apoštol Petr mluví ve Skutcích sv. apoštolů přímo o Pánu Ježíši jako o dárci života. Vyčítá tam Židům: „Bůh Abrahamův a Izákův a Jákobův, Bůh otců našich, oslavil Syna svého Ježíše, kteréhož jste vy vydali, a odepřeli se před tváří Pilátovou, kterýž ho soudil býti hodného propuštění. Vy pak toho svatého a spravedlivého odepřeli jste se, a prosili jste za muže vražedlníka, aby vám byl dán. Dárce pak života zamordovali jste. Kteréhož Bůh vzkřísil z mrtvých; čehož i my svědkové jsme.“ (Sk. 3, 13-15).
Jako dárce života určuje Kristus též jeho délku. Ve Zj. Jana oslovuje Pán Ježíš Jana: „Neboj se. Já jsem ten první i poslední. A živý, ježto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na věky věků. Amen. A mám klíče pekla i smrti.“ (Zj. Jana 1, 17-18). Klíče smrti, to je symbol moci nad smrtí. Tuto moc vidíme též v jeho působení na zemi. Evangelista Lukáš vypravuje o vzkříšení dcery knížete Jaira (Luk. 8, 49-56). Na Ježíšův rozkaz vrací se duch dcery Jairovy, který již vyšel z těla, zpět. Mohlo by se snad namítnout, že ještě nebyla mrtvá, že to bylo jen bezvědomí. Ale ukážeme si případy mrtvých, kde se již nemůže mluvit o zdánlivé smrti. Tentýž evangelista líčí vzkříšení mladíka, kterého nesli již na hřbitov (Luk. 7, 11-16). I tomuto mládenci vrací Pán Ježíš život. A konečně, evangelista Jan vypráví o vzkříšení již čtyři dny mrtvého Lazara (Jan 11, 21-27, 38-44). Kristus je tedy dárcem i pánem života, jím žijeme, hýbeme se i trváme. Na Jeho zavolání vstaneme všichni z hrobu ke dni soudu, jak čteme: „Nedivte se tomu; neboť přijde hodina, v kterouž všickni, kteříž v hrobích jsou, uslyší hlas jeho. A půjdou ti, kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu.“ (Jan 5, 28-29). Z toho, že Kristus je pánem našeho života, plynou také pro nás určité důsledky: Jsme-li každou vteřinou svého života závislí na Něm, měli bychom se bát hněvat Jej svými hříchy, poněvadž On bude naším soudcem a může nás odsoudit. Měli bychom být vždy poslušní Jeho slova, protože takovou poslušnost On odměňuje: „Kdož by měl přikázání má, a ostříhal jich, onť jest ten, kterýž mne miluje. A kdož mne miluje, milován bude od Otce mého, a jáť jej budu milovati, a zjevím jemu sebe samého. Řekl jemu Judas, ne onen Iškariotský: Pane, jakž jest to, že sebe nám zjeviti chceš, a ne světu? Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Miluje-li mne kdo slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej milovati, a k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme.“ (Jan 14, 21-23).
Měli bychom Jemu dát celé svoje srdce, abychom patřili jedině Jemu, protože jen ti, kteří jsou Jeho, vejdou s Ním v slávu božích příbytků, jak čteme u Jana 17, 24-26. Je to konec té slavné modlitby Pána Ježíše: „Otče, kteréž jsi mi dal, chciť, kdež jsem já, aby i oni byli se mnou, aby hleděli na slávu mou, kteroužs mi dal; nebo jsi mne miloval před ustanovením světa. Otče spravedlivý, tebe svět nepoznal, ale já jsem tebe poznal, a i tito poznali, že jsi ty mne poslal. A známéť jsem jim učinil jméno tvé, a známo učiním, aby milování, kterýmž jsi mne miloval, bylo v nich, a i já v nich.“
Žádné komentáře:
Okomentovat