Mat. 20, 1-16
Nebo podobno jest království nebeské člověku hospodáři, kterýž vyšel na úsvitě, aby najal dělníky na vinici svou.
Většina lidstva nepoložila si ještě nikdy s největší vážností otázku: Proč jsem přišel na tento svět? Co je zde mým posláním? Proč jsem se vůbec narodil?
Je dosti těch, kteří mají zato, že přišli na tento svět jen z vůle rodičů a smysl života vidí jedině v tom, aby jedli, pili, ženili a vdávaly se, to že je jediný životní úkol člověka. Slovy Písma jsou to ti, kteří stojí na rynku života, zahálejíce. U těchto lidí nenajdete žádného úsilí o vyšší, duchovní hodnoty. A k těmto právě přichází hospodář – Dárce všeho života se slovy: Co tu stojíte, zahálejíce?
Život člověka má vyšší cíl, než jen pouhé ukájení tělesných potřeb. Náš hospodář, náš Bůh, má s námi vyšší cíl, než je tento pozemský život, který je jen jedním článkem z řetězu nekonečného vývoje. Vše, co se ve světě děje, děje se podle určitých plánů Boží prozřetelnosti a shrnutí všech těchto Božích plánů se dá vyjádřit dvěma slovy: Boží království. V Božím království má každý tvor, od nejmenšího červíčka počínaje, až po korunu všeho stvoření, člověka, svoje poslání. Žel, že hřích zatemnil člověku úkol, který mu byl Bohem dán a zatemnil mu i samého Stvořitele a tak člověk stojí na rynku života se založenýma rukama, aniž by věděl, proč žije a kam spěje. Bloudí sem i tam, aniž by věděl, jaký je smysl a cíl jeho života. Než se však naděje, je jeho pozemská pouť u konce a tu teprve, až na smrtelné posteli, kdy vše tělesné se hroutí a duch člověka je pozvolna zbavován tělesných pout, probouzí se v člověku vědomí, že život pozemský byl mu pouze propůjčen, aby se v něm připravil pro další fáze života. Umírající člověk plně pociťuje, že stojí na prahu nových světů, ale čas, ve kterém se měl pro tento další život připravit, je pryč a proto ta hrůza ve tváři mnohých umírajících.
Oddíl Slova Božího, který jsme si četli, má vnést více světla do této otázky.
Nebo podobno jest království nebeské člověku hospodáři, kterýž vyšel – Kdy?- na úsvitě, aby najal dělníky na vinici svou. (verš 1).
Úsvit – doba dětství – věk tak do 15 let. Již k dětem tohoto věku přichází nebeský hospodář, aby je najal na svou vinici. Šťastné dítě, které již v úsvitu svého života uslyšelo hlas Spasitele: Pojď za mnou! Kolika špatností hříchů je takové dítě ušetřeno. Jeho radost ze života není kalena žádnými chmurnými vzpomínkami, které u jiných, hříchu propadlých lidí, později hlodají jako červ jejich svědomí. Dětská duše má pak tu přednost, že pod vlivem Ježíše Krista se dá formovat tak, jak Pán chce. Přijde-li člověk již v dětském věku pod požehnaný vliv Ježíšova evangelia, kdy jeho srdce je ještě povolné, vnímavé, prosté lži a falše, z takových dětí má Pán možnost učinit si nejpožehnanější nástroje ve svých rukou. Šťastné dítě, které porozumělo hned v úsvitu svého života, že jej Pán volá na svou vinici. A Pán k takovým přichází.
Chlapče, dívenko, víš o tom, že Pán i tebe volá na svoji vinici? Půjdeš?
„A vyšed okolo hodiny třetí, uzřel jiné, ani stojí na trhu zahálejíce. I těm řekl: Jdětež i vy na vinici, a co bude spravedlivého, dám vám.“ (verš3-4).
Okolo hodiny třetí ...
Tato doba nám znázorňuje dobu mládí, tak od 15 do 24 let. Pro vývoj člověka je tato doba nejnebezpečnější. V tomto věku jakoby Bůh i satan sváděli o duši člověka největší boj. Jednu chvíli vítězí v duši člověka ty nejsvatější ideály, ale zase přichází chvíle, kdy mladý člověk se ocitá ve víru nečistých žádostí a vášní a marně se snaží vymanit z jejich pout. Jednu chvíli má v sobě tolik energie, že žádná moc na světě není v stavu jej zadržet na cestě za vytčeným cílem. A zase jindy stačí sebemenší neúspěch a již se dostavuje určitá beznadějnost, někdy i zoufalost, která činí z mladého člověka nalomenou třtinu. Klid s bouří, bezpečnost s nejistotou, důvěra s pochybností, růžový optimismus s krajní skepsí, porážky s vítězstvím se střídají ustavičně v duši mladého člověka. Je tu úžasná energie, ale je neusměrněná, neukázněná. Strhne-li sílu mládí na svou stranu hřích, nadělá v životě mladého člověka takovou mravní zkázu, že někdy nestačí celý život na to, aby následky byly odstraněny.
Jak nesmírný význam má pro život mladého člověka, přišel-li v tomto věku pod požehnaný vliv Ježíše Krista a byla-li jeho mladistvá energie usměrněna Duchem Kristovým. Žel, že právě mladý člověk je nejméně přístupný evangeliu Pána Ježíše. A bývají to děti věřících rodičů, kteří přímo utíkají před tím, aby někdo neučinil na ně mravní nátlak, aby se obrátili k Pánu. A přece – jak šťastný každý mladík a dívka, kteří přes všechno pokušení mládí nechali se najmout na Boží vinici. Jejich mladistvá energie je usměrňována Duchem Kristovým a proto nejsou vláčeni bahnem hříchu a jsou ušetřeni mnohých pádů a poklesků!
Mladíku, dívko! I tebe Bůh hledá a volá na svoji vinici. Nebraň se! Neboj se, že tím něco ztratíš. Sám se brzo přesvědčíš, jak požehnaným byl tvůj krok za Ježíšem.
„Opět vyšed při šesté a devátí hodině, učinil totéž.“ (verš 5).
Šestá a devátá hodina znázorňuje nám dobu v našem životě, kdy jsme dosáhli mužného věku. Máme již za sebou kus životního boje a s ním nejednu trpkou zkušenost. Člověk poznává, že život je docela jiným, než si ho představoval ve svých snech nezkušeného mládí. Kolik je tu zklamaných nadějí, neuskutečněných plánů, nesplněných přání a tužeb, a to vše zanechává v duši člověka jakousi mezeru, kterou se člověk snaží něčím vyplnit. Začíná pociťovat potřebu mravní a duchovní síly, nemá-li ve všech bojích života ztroskotat. A člověk přichází k poznání, že tuto mezeru v jeho duši může vyplnit jedině Ježíš Kristus tím, že obrací zřetel člověka od věcí pomíjejících k hodnotám duchovním, věčným. Zapomíná na všechna zklamání, na všechny křivdy, na všechny neúspěchy a na utrpení pohlíží z jiného hlediska. V utrpení vidí nejlepší životní školu, nejlepší výchovný prostředek vedoucí člověka k vyšším metám. Muž, žena – ovlivněni Duchem Ježíše Krista- se dívají na pozemský život z hlediska věčnosti a proto dovedou mnoho protrpět, dovedou jeden druhému i jiným mnoho odpustit a všechny životní problémy řeší tak, aby jim vzešel z toho zisk pro jejich duchovní život. Všecko mohou v Kristu, který je posiluje. Je zajímavé, že nejvíce lidí se rozhodlo pro cestu za Kristem právě v tomto věku a mnozí z nich stali se sloupy, pilíři ve stavbě Božího království na zemi.
Muži, ženo! Prožíváš právě tuto dobu lidského věku? Pán Ježíš tě volá na svou vinici. Nezahálej na rynku života! Nech se najmout na Jeho roli. Než se naděješ, život ti uplyne a kde potom budeš trávit svou věčnost?
„Při jedenácté hodině vyšed, nalezl jiné, ani stojí zahálejíce. I řekl jim: Pročež tu stojíte, celý den zahálejíce? Řkou jemu: Nebo nižádný nás nenajal.“ (verš 6-7).
Jedenáctá hodina! Doba stáří, bílých hlav, kdy život člověka již vyhasíná I k takovým přichází ještě nebeský hospodář, aby v posledních dnech jejich života i je najal na svou vinici. Nechce jejich zahynutí. : „,Pročež tu stojíte, celý den zahálejíce?“ Z jejich odpovědí je slyšet zvláštní stesk. „ Nebo nižádný nás nenajal.“ Nezdá se vám, že tady padá na nás, kteří jsme již dříve přišli k poznání pravdy, určitá obžaloba? Nesmiloval se na námi náš Pán a neuvedl nás na cesty svého Božího království proto, abychom my jiné přiváděli k Němu? Co tu stojí na rynku života lidí zahálejících, nemajíce nejmenší známosti o Božím království, jichž dosud nikdo nenajal. Nebude jednou na nás žalovat?
Jedenáctá hodina – doba šedin. Zdálo by se, že v tomto věku by měl být člověk pravdě Boží nejpřístupnější. Žel, je tomu naopak. K pochopení Božích pravd, Božích cest a plánů je třeba svěží mysl, bystrého ducha, ale mysl starého člověka je mdlá, hlubšího přemýšlení často neschopná. Nerada se pouští do řešení nových problémů, nejraději setrvává při starých názorech. Proto to napomenutí Písma: „A pamatuj na Stvořitele svého ve dnech mladosti své, prve než nastanou dnové zlí, a přiblíží se léta, o nichž díš: Nemám v nich zalíbení.“ (Kaz. 12,1). Uvěří-li člověk až v hodinu jedenáctou, tedy v době šedin, je to zvláštní milost od Boha. Avšak nějaký duchovní růst od těchto lidí očekávat nemůžeme. I když je jejich srdce plné vděčnosti, přece jen jejich duch je již mdlý. Všechno je unavuje a velmi těžko se zbavují zlozvyků, na něž si již v životě navykli. Jsou sice i zde výjimky, ale jen výjimky. A já zdůrazňuji: Je to zvláštní milost od Boha, zvláštní projev Boží lásky, zastavuje-li se ještě u lidí i tohoto věku, kteří celý svůj život chodili cestami hříchu a všechnu svoji svěžest, svoji sílu a všechny své hřivny promarnili s tímto světem úsilím o věci pomíjející.
Je zde snad někdo, kdo prožíváš již jedenáctou hodinu svého života, aniž bys náležel Ježíši Kristu? Slyš, i tebe Pán Ježíš volá na svou vinici. Chceš ještě nyní, kdy se nalézáš již na kraji hrobu, pohrdnout Jeho pozváním?
A nyní k závěru: Jek veliký je Bůh ve své lásce a ve své milosti. Nechce zahynutí nikoho z nás. Každému z nás platí ta Jeho výzva obsažená v našem textu: „Jdete i vy na vinici.“
Jak je to s tebou, milá duše? Dala jsi se již najmou k Jeho dílu? Co je tu práce na Boží vinici a ty dosud zahálíš? A nejen že zahálíš, ale snad se i dokonce stavíš tomuto nebeskému hospodáři na odpor? Kde budeš potom trávit svou věčnost?
Konec oddílu pojednává o mzdě těch najatých dělníků. U té otázky se nebudu dnes zdržovat. Dnes mi jde o jednu věc: Vás, kteří ještě stojíte na rynku života, zahálejíce, vyzvat co nejvážněji, abyste se dnes nechali najmout na Boží vinici, abyste mohli vykročit do nového roku co Boží vyvolený lid.
A všechny ty, kteří se dali již najmout, vyzvat k pilné práci, neb rychle zraje klas a svět se blíží ke žni.
Je tu někdo, kdo by chtěl dnes učinit rozhodný krok za Ježíšem? Kdo by se chtěl nechat najmout pro život, ve kterém člověk, byť i při vší mdlobě, spěje k nebeským výšinám?
(Nový rok 1956)
Žádné komentáře:
Okomentovat