Kalich mnohého spasení

Žalm 116, 12-16

Čím se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho mně učiněna? Kalich mnohého spasení vezmu a jméno Hospodinovo vzývati budu.

Kalich mnohého spasení vezmu...

Slovo spasení vyjadřuje souhrn Božího díla při člověku. Spasení, které Bůh ve své milosti nabízí člověku, bychom mohli rozdělit na čtyři části: Vykoupení, Smíření, Posvěcení, Oslavení.

1. Vykoupení

Co to je vykoupení? Není to ještě tak dávno, kdy se konaly trhy s otroky. Stávalo se, že klidná osada byla přepadena lupiči, mladí lidé byli zajímáni a odvlečeni do otroctví. Víme z historie, že například v hlavním městě Řecka v Athénách na 25 000 svobodných občanů připadalo 200 000 otroků. Takový otrok musel sloužit všem choutkám svého pána. Jeho pán si s ním mohl dělat, a také si dělal, co chtěl. Otrok neměl v ničem svobodnou vůli. Byl čistě loutkou svého pána. Stávalo se však, že některým šlechetným lidem zželelo se otroka a tak šli za jeho majitelem a vykoupili ho a dali mu svobodu. Otrok vykoupený z otroctví jistě rozuměl slovu vykoupení, vždyť vykoupení mu přineslo svobodu. Postupem doby bylo tělesné otroctví zrušeno. Avšak existuje jiná otroctví, horší toho prvního, otroctví ducha.

Mluvil jsem s otcem velmi početné rodiny, jehož duch byl zotročen alkoholem. Řekl mi toto: „Já vím, že svou pijáckou vášní sebe ničím, že tím ničím svoji rodinu, ale já si nemohu pomoci. Když se mne tato vášeň zmocní, zhroutí se mi všechna předsevzetí a já musím pít.“ Duchovní otrok!

Před několika lety přišel jsem do rodiny, kde jsem byl svědkem tohoto výstupu: Muž žádal ženu o peníze na kořalku: „Dej mi peníze, já musím do hospody.“ „Nedám,“ pravila žena. „Dej mi peníze, já je musím mít...“ Když to trvalo asi půl hodiny, kdy muž si vynucoval na své ženě peníze, žena mu v největším rozhořčení pravila: „Já tě už budu muset snad zabít, jinak nebudu mít od tebe pokoj...“ A muž ji na to řekl: „Třeba mě zabij, to je mi jedno, ale teď mi dej peníze, já musím do hospody.“ Otrok alkoholu!

Stál jsem ve skupině lidí a najednou vidím, jak dosti slušně oděný muž stále na zemi něco hledá. Měl jsem zato, že něco ztratil. Najednou se radostně shýbne a zvedá odhozený zbytek ohořelé cigarety. Otrok nikotinu!

Byl jsem před několika lety na návštěvě u jedné věřící rodiny. V tom někdo klepe a vejde jeden z našich přátel, který navštěvoval občas naše shromáždění. Byl velmi rozrušen. Ptali jsme se po příčině jeho rozrušení a on se dal do pláče a po chvilce nám pravil: „Jsem ničema, jdu od nevěstky z domu hanby.“ Doma měl hezkou ženu. Otrok pohlavní vášně!

Tak se setkáte s otroky lakomství, s otroky sportu, biografu, karbanu, pomlouvačství, prchlivé, hněvivé povahy, apod. Člověk, který je spoutaný čímkoliv, není pánem sama sebe, není svobodným člověkem, je otrokem. Jen si všimněte takového kuřáka, když nemá tu svou cigaretu, jak je celý nervózní, nesvůj.

Kdo zajal tyto lidi? Kdo je zbavil svobodné vůle? Kdo je uvedl do takového duchovního otroctví? Slyšme Písmo: „Darmo jste sebe prodali, protož bez peněz vykoupeni budete.“ (Iz. 52,3). A tady jsme u toho slova „vykoupení“. Ze stavu duchovního otroctví si člověk sám pomoci nemůže. Z moci hříchu nás může vykoupit jen jeden – a to je Ježíš Kristus. A tu jsme u jednoho omylu: Mnozí mají zato, že spasení , vykoupení, které Pán Ježíš vydobyl světu svou obětí na kříži, týká se výhradně posmrtného života. Vykoupení je však akt, který zasahuje náš život už zde na zemi. „Kterýž dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil sobě samému lid zvláštní, horlivě následovný dobrých skutků.“ (Tit. 2 ,14). To je vykoupení, jehož část prožíváme již zde na zemi. „Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.“ (2. Kor. 5, 17). Prožil jsi již každý díl Božího vykoupení? Kdo jsi ho neprožil, slyš! Pán Ježíš Kristus je hotov odpustit ti každý hřích a je mocen vysvobodit tě z moci, z otroctví jakéhokoliv hříchu. Pojď k Němu milá duše, pojď k Němu, milý příteli, pojď k Němu takový, jaký jsi! Kdyby jsi byl sebevíce zmazaný hříchem, kdyby jsi byl otrokem jakékoliv vášně, vezmeš-li to s Pánem Ježíšem doopravdy, vložíš-li svůj život do Jeho rukou, v Něm staneš se novým člověkem již zde, již v tomto životě. To je první část vykoupení, vykoupení z moci hříchu.

Druhá část vykoupení týká se našeho vykoupení ze zlořečenství zákona. Dokud bylo lidstvo pod zákonem, ležela na něm strašlivá kletba, neboť stojí psáno: „Zlořečený každý, kdož nezůstává ve všem, což je psáno v knize zákona, aby to plnil.“ (Gal. 3, 10). Nikdo z lidí to však nedokázal a nedokáže, aby všecko, co je psáno v zákoně Božím, naplnil. A tak každým prohřešením se proti zákonu Božímu uvaloval člověk na sebe klatbu. Z tohoto zlořečenství nás Pán Ježíš vykoupil tím, že zaplatil za nás tu nejvyšší cenu, Nejenže nás vytrhl z moci temnosti, z otroctví hříchu, ale On i vyrovnal naši minulost tím, že všechno zlořečenství naše vzal sám na sebe a svou obětí zhladil každou stopu našeho hříšného života. Ti, kteří Pána Ježíše přijali za svého osobního Spasitele, jsou Pánem Ježíšem od každého hříchu očištěni, i od těch, do kterých upadli v minulosti, i od těch, do kterých ve své mdlobě ještě snad v budoucnosti upadnou. Jejich hřích je smyt, odpuštěn, nikdo už je nebude pro jejich hřích soudit. To je vykoupení. A tady se musím vrátit ke slovům Izaiáše: „Darmo jste sebe prodali, protož bez peněz vykoupeni budete.“ Ano, vykoupení skrze krev Beránkovu udílí Bůh zdarma. Nic od tebe Bůh nežádá, než abys to vykoupení z Jeho ruky s vděčností v srdci přijal jako dar. Jako jsme četli v Žalmu 116: „Čím se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho mně učiněna? Kalich mnohého spasení vezmu a jméno Hospodinovo vzývati budu.“ Pro své spasení nic víc nemůžeš učinit, než žádostivě sáhnout po vzácném daru a pak za to Boha velebit. Všecko bohatství v Pánu Ježíši ti Bůh nabízí zdarma. A ty se ještě zdráháš Ho přijmout? Ty ještě své rozhodnutí se pro Pána Ježíše oddaluješ? Či se snad domníváš, že stopy tvého hříšného života zahladíš před Bohem sám? A kdo ještě toto vykoupení nemáš, sáhni po něm, chtivě, radostně, a pak jdi a vypravuj všem, jaké veliké věci učinil tobě Bůh.

2. Smíření

O smíření se může mluvit jen tam, kde bylo předtím nepřátelství. Na čí straně bylo nepřátelství? Na straně Boží nebo na straně naší? „Poněvadž se zalíbilo Otci, aby v něm všecka plnost přebývala, a skrze něho, aby smířil s sebou všecko, v pokoj uvodě skrze krev kříže jeho, skrze něj, pravím, buďto ty věci, kteréž jsou na zemi, buď ty, kteréž jsou na nebi. Ano i vás, někdy odcizené a nepřátele v mysli, skrze skutky zlé, nyní již smířil, tělem svým skrze smrt, aby vás postavil svaté, a nepoškvrněné, a bez úhony před obličejem svým.“ (Kol. 1, 19-22). Ano, i vás, někdy odcizené a nepřátele v mysli... Kdo se zde odcizil? Bůh nám nebo my Jemu? „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Neboť neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho. Kdož věří v něho, nebude odsouzen, ale kdož nevěří, jižť jest odsouzen; nebo neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Totoť pak jest ten soud, že světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli světlo; nebo skutkové jejich byli zlí. Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla, a nejde k světlu, aby nebyli trestáni skutkové jeho. Ale kdož činí pravdu, jde k světlu, aby zjeveni byli skutkové jeho, že v Bohu učiněny jsou.“ (Jan 3, 16-21). Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla ... Zde je příčina, proč lid nenávidí Boha a proč je mu vše Boží, svaté, tak odporné? Lidé ležící v hříchu jsou přímo vydráždění k hněvu, když k nim přijdete se svědectvím o Bohu, o Ježíši Kristu. A kdyby mohli, tak by náboženství vyhladili ze země. Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla...

Hřích vyvolává v srdci člověka vzpouru vůči Bohu. „I vás obživil mrtvé v vinách a hříších. V nichž jste někdy chodili podle obyčeje světy tohoto, a podle knížete mocného v povětří, ducha toho, kterýž nyní dělá v synech vzpoury. Mezi nimiž i my všickni obcovali jsme někdy v žádostech těla svého, činivše to, což se líbilo tělu a mysli, a byli jsme z přirození synové hněvu jako i jiní. (Ef. 2, 13-17). Všude tam, kde u vědomí svého zahynutí, u víře přiblížili jsme se k Ježíši Kristu, všude tam Pán Ježíš mocí své lásky naše nepřátelství vůči Bohu mění v synovství. Pod požehnaným vlivem Ježíšovy odpouštějící lásky nemůžeme jinak, než Pána Boha celým svým srdcem milovat. Dobře si všimněte svědectví Písma: „To pak všecko jest z Boha, kterýž smířil nás s sebou skrze Jezukrista, a dal nám služebnost smíření toho. Neboť Bůh byl v Kristu, v mír uvodě svět s sebou, nepočítaje jim hříchu jejich, a složil v nás to slovo smíření. Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze nás žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem. Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal,. za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.“ Smiřte se s Bohem! Kdo se má smířit? Bůh? Ne, Bůh nám není nepřítelem, to nepřátelství je v našem srdci, protože je tam hřích. Smiřte se s Bohem znamená právě tolik, jako dejte se očistit, dejte se od hříchu osvobodit! Pán Ježíš je hotov to učinit, Pán Ježíš je mocen to učinit. Ale proti tvojí vůli to činit nebude. On do tvého srdce násilně nevejde. Ale stojí u dveří a tluče, zda-li se mu dveře tvého srdce neotevřou.

Příteli! Jak dlouho Ho necháš za dveřmi srdce stát? „Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze nás žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem.“ Kdo z vás otevře dnes své srdce?

Smíření je dalším aktem spasení a za ním hned přichází

3. Posvěcení

Nejenže nás Pán Ježíš svou krví od hříchu očistil, On nás svou krví i posvětil, jinými slovy řečeno, oblékl v roucho své svatosti. Vy víte, že je napsáno, že bez svatosti nikdo neuzří Pána. Nazývá-li Písmo věřící lid lidem svatým, pak tak činí ne proto, že by věřící stáli již na takovém stupni dokonalosti. Vždyť i mezi věřícím lidem je ještě samá nedokonalost. Ale svatými je nazývá proto, protože Pán Ježíš každého, kdo v Něho vpravdě uvěřil a Jej za svého Spasitele přijal, každého takového oblékl v roucho své svatosti: „Posvětiž jich v pravdě své, slovo tvé pravda jest. Jakož jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět. A já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě.“ (Jan 17, 17-19).

4. Oslavení

Oslavení je tím čtvrtým článkem v souhrnu spasitelného díla. K němu teprve spějeme. Vyvrcholí v druhém příchodu Páně. „Pohleďte, jako lásku dal nám Otec, totiž abychom synové Boží slouli. Protoť svět nezná nás, že jeho nezná. Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještěť se neokázalo, co budeme. Vímeť pak, že když se okáže, podobni jenu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jakž jest.“