Když je Bůh, proč je na světě tolik utrpení?

(Job 5,17-18).

Aj, jak blahoslavený je člověk, kterého tresce Bůh. A protož káráním Všemohoucího nepohrdej. On zajisté uráží, on i obvazuje; raní, ruka jeho také léčí.

Kdo z vás četl pozorně rozhovory spisovatele Čapka s T.G.Masarykem, upamatuje se, že s touto otázkou přišel k Masarykovi spisovatel Čapek. Když Masaryk vyznal, že věří v Boha, že k uznání všemohoucího Stvořitele ho vede účelnost světa, účelnost života, spisovatel Čapek mu položil tuto otázku: „A jak vyložíte odkud a proč a nač je všecko to zlé, bolest a neštěstí, války a pohromy?“ Masaryk na to odpověděl: „Nevyložím! Nedovedu vyložit! Ale řekněte, proč by to špatné, bolestné, co nám život dává, mělo vážit víc, než to zdravé, šťastné a pěkné? Dobrého je v řádu světa víc. Bez přemáhání překážek, bez naléhavých a někdy i bolestných příčin by život nebyl životem.“

Jak vidíte, otázka, kterou jsme učinili předmětem naší dnešní úvahy, hýbala a hýbe myslí mnoha a mnoha lidí. A je dosti těch, kteří vám řeknou: „Já v žádného Boha nevěřím, kdyby byl, jak by se mohl na to všechno utrpení dívat?“

Tak se tedy této věci podíváme trochu na kloub…

V Bibli čteme: „Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování (Job 14,1). V Žalmu 90,10 čteme: Všech dnů let našich jest let sedmdesáte aneb jestli kdo silnějšího přirození, osmdesáte let, a i to, což nejzdárnějšího v nich, jest práce a bída…“ Je tomu tak? JE!!

Život člověka od samé kolébky až po hrob je jeden řetěz samého boje a utrpení. A zde stojíme před otázkou: Kdo na tom nese vinu? Pán Bůh či člověk sám? U proroka Jeremiáše 29,11 čteme: „Takto zajisté praví Bůh: Nebo já nejlépe znám myšlení, která myslím o vás, dí Hospodin, myšlení o pokoji, a ne o trápení.“ Pán Bůh to myslí s člověkem dobře. Jeho vůle je, aby žil životem klidným, pokojným a radostným, ne aby se trápil.

Kde je tedy příčina lidského utrpení? A další otázka: Není-li možné, aby lidský život byl bez utrpení, proč netrpí všichni stejným dílem? Proč jedni tráví větší část svého života v blahobytu a jiní musí kalich hořkosti vypít až na dno? A ještě další otázka: Když Písmo praví, že Bůh je láska, že je spravedlivý a že je všemohoucí, proč nezasáhne do lidského dění tak, aby z něj utrpení úplně vymizelo? Proč nevyslýchá vždy modlitby těch, kteří k Němu v úzkosti a bolesti svého srdce volají a o pomoc prosí?

Přiznám se vám, že na těchto otázkách jsem si brousil svůj rozum řadu let, než jsem našel uspokojující odpověď na všechny tyto otázky, To, co vám chci nyní podat, je osobně prožitá zkušenost a výsledek uvažování a přemyšlování.

Je naše země tak chudou, že by nás matička všechny neuživila? Není krize v našich spižírnách - ty Pán Bůh rok co rok bohatě plní, ale je krize v lidských srdcích, která svým sobectvím, svým zpronevěřením se Bohu – zkameněla.

Je tím Bůh vinen?

A pojďme ve své úvaze dál. Je tím Bůh vinen, že člověk obilí, ve kterém Bůh dává chléb, obrací na alkohol a alkoholem rozvrací štěstí a blahobyt tisíců a tisíců rodin a jednotlivců? Je tím Bůh vinen, že člověk ve své převrácenosti železo, ocel, měď a jiné kovy používá k výrobě děl a strojních pušek k vražedné válce?

Snad někdo řekne: A proč tomu Bůh nezabrání! Jak? Má sáhnout na svobodnou vůli člověka a učinit ho ve svých rukách bezduchým nástroje? Chtěli byste být tvory bez svobodné vůle? Pak by přestal být člověk člověkem. Svobodná vůle, ve které se člověk smí dobrovolně rozhodovat buď pro dobré nebo zlé, je nevyšší dar, kterým člověk převyšuje všecko tvorstvo. Ale tím, že se člověk uchýlil z cest, které mu Bůh předem vyměřil, tím, že se odcizil svému Stvořiteli a pohrdl Jeho moudrostí a radou a že svoji svobodnou vůli postavil do služeb zla, tím se dostal na pochybné cesty, které ho nyní vedou k záhubě. A zde je příčina veškeré lidské bídy. Avšak musíme se dostat ještě blížeji našemu předmětu“

Ze svých vlastních zkušenosti víme, a z obsahu Písma jsem poznal, že člověk trpí:

1. Cizí vinou
2. Svou vlastní vinou
3. Zásahem vyšších tajemných sil

Podíváme se nejdříve na utrpení cizí vinou:

Jsou mnozí, jimž utrpení bylo dáno hned při jejich narození do kolébky a sice neúprosným zákonem dědičnosti. Je zde zákon, že každé přestoupení přírodních i Božích zákonů zanechává zhoubné následky v lidském zdraví, v duši i charakteru člověka.

Domnívají-li se mnozí, že Pán Bůh by měl být takovým policistou, který by každého hříšníka chytil za límec a hned na místě ztrestal, Pán Bůh tak nečiní. Bůh má své zákony. Nedbá-li jich člověk, trestá se sám. Respektuje-li tyto zákony, ušetří si mnohé bolesti. Bůh člověka neomezuje násilně, neužívá při člověku násilí ani tam, kde se jedná o jeho dobro. Bůh respektuje svobodu člověka. Boží zákony jsou zde proto, aby chránily člověka před zlem. Chce-li však člověk jednat za každou cenu proti těmto Božím zákonům, může, ale musí počítat s následky své neposlušnosti.

Ukáži vám to názorně:

Když jsem ještě působil na Drahanské vysočině, navštěvoval jsem rodinu, která měla sedm dětí. Z těchto sedmi dětí bylo 5 úplně blbých, naprosto neschopných k životu. Byl to smutný obraz. Šel jsem po stopách příčin. Rodiče žili spořádaným životem, ale dědeček a babička těchto dětí byli notorickými opilci, denně opilými. Následek opilství jednu generaci vynechal a postihl až generaci druhou. Těchto 5 blbých dětí mělo co děkovat za své utrpení dědečkovi a babičce. Nesly následky otravy alkoholem. Trpěly za hřích svých prarodičů.

Každý hřích, každé přestoupení Božího zákona, zeslabuje náš tělesný organismus a toto oslabení zaviňuje různé choroby nejen při nás, ale při našich potomcích. Navštivte ústav slepců a ptejte se lékařů po příčině jejich slepoty. V 90% zjistíte u rodičů těchto slepců nezřízený pohlavní život, pohlavní nákazu, hřích smilstva. Hřích spáchali rodiče a trpí za ně děti. Nákaza se dostala do krve a poněvadž dítě je krev z jejich krve, odnáší následky hříšného života svých rodičů. Trpký úděl života dali do kolébky – rodiče. Trpí cizí vinou. Jeden zajímavý obrázek: Profesor Pelmann v Bonnu sledoval život potomků z ženy, která se oddala opilství. Ve třetím pokolení počet těchto potomků vzrostl na 834 osob. Z nich bylo:

Nemanželských dětí 106, žebráků živících se žebrotou 142, v chudobincích 64, veřejných nevěstek 181, zločinců 76. Hřích opilství jedné ženy zatížil 569 jejich potomků a zmařil tak účel jejich života.

A zde jsme u jedné příčiny lidského utrpení. Následky neposlušnosti člověka vůči Bohu, následky hříchu – hřích sám, ať už je to vášeň pijáctví, vášeň smilstva, hněv, nenávist, dychtivost po cizím majetku, všechny ty sklony ke zlu přenáší se z člověka na člověka, z pokolení na pokolení – plodí nové hříchy a přináší lidem nové utrpení. Veliká část lidí trpí touto cizí vinou – za hříchy svých předků.

Příteli! Nebude trpět někdo tvojí vinou?

Utrpení z vlastní viny:

Další část lidí, kteří prochází v životě utrpením, trpí svojí vlastní vinou. Ve věcech, kdy se rozhodovalo o jejich štěstí, o jejich budoucnosti, neptali se v jejich záležitostech na Boží vůli, nežádali si Boží rady, nečekali na Boží vedení. Nechali se vést svými vášněmi, nechali rozhodovat své tělesné pudy, nechali se strhávat svým klamných citem. A tak činili kroky, jejichž následky se již nikdy odčinit nedají. Kolik manželství svedla dohromady ne čistá láska, ale pohlavní vášeň a když z této vášně jeden či druhý vystřízlivěl, ukázalo se, že jsou si jeden druhému cizí a nastal rozvrat.

Lidé všechen neúspěch v životě svalují na jakýsi osud a zapomínají, že do určité míry si tvoří osud každý sám. Můžete věřit, že by Bůh dal někomu takový osud, aby se válel opilý v příkopě? Bůh dal člověku rozum, aby než něco učiní, nějaký důležitý krok, vše vážně, zdravě uvážil. Nečiní-li tak, musí trpět za své nerozvážné, nemoudré jednání. Největší část utrpení v našem životě přichází naší vlastní vinou, jsou to následky naší vlastní neposlušnosti vůči Božím zákonům. V Písmu čteme: Ó by mne můj lid poslouchal a po cestách mých chodil… byl bych je krmil jádrem pšenice a medem ze skály sytil bych je (Žalm 81). Každý pohár tělesné rozkoše má na dně silnou dávku jedu, který nakonec otráví tělo i duši.

Lidé mají zásadu: Jezme, pijme, zítra zemřeme. Máme jen to, co užijeme. A tak život velké části lidstva je jediný shon za tělesnými požitky. V tom vidí smysl svého života. Tím však upadají z jedné neřesti do druhé a nakonec je celý jejich život otrávený. Kolik mladých jinochů a dívek si přivodilo tancem tuberkulózu a pak měsíce, někdy i léta pozvolna umírali. Kdo byl vinen jejich utrpení? Bůh? Osud? Trpí za svou vinu. A zde si dovolím prohlásit jednu věc: Oč méně utrpení v lidském životě by bylo, kdyby v srdci člověka bylo více bázně před Bohem. Dobře praví písmo: Bázeň Hospodinova je pramen života k vyhýbání se osidlům smrti.

A nyní chci upozornit na třetí příčinu utrpení v našem životě a sice

zásahem vyšších tajemných sil.

V evangeliu Janově se nám vypravuje, jak jednou procházel Pán Ježíš se svými učedlníky kolem slepce, který se slepý narodil. Učedlníci se táží svého Mistra: Mistře, kdo zhřešil? Tento aneb rodičové jeho, že se slepý narodil? Pán Ježíš jim odpovídá: „Ani tento, ani rodiče jeho, ale aby zjeveny byly skutky Boží na něm.“ A po těchto slovek přistoupil ke slepci a otevřel jeho zrak. Z tohoto případu vidíme, že jsou případy, kdy určitá utrpení vložila na nás sama prozřetelnost. Nesmíme zapomenout na jednu věc. Je-li v tomto hříšném a převráceném světě něco ušlechtilého, krásného, je-li kde soucit, vzájemné porozumění, hřejivá láska k bližnímu, pak to vyrostlo z utrpení. Lidé, kteří neprošli utrpením, mají srdce jako z kamene. Nikde se nesetkáme s takovou tvrdostí, jako u těch lidí, kteří nikdy nepocítili ve svém životě bolest a bídu. A já si dovolím směle prohlásit: Odstraňte utrpení z lidského života a lidská srdce zkamení. Pročítejte životopisy těch, kteří od svého dětství se museli rvát se životem o každou skývu chleba. A všímejte si lidí, kteří byli vždy upíry a vykořisťovateli jiných. Byli to většinou lidé, kteří byli vypipláni v hedvábí a blahobytu. Jsou sice i zde výjimky, ale jen výjimky.

A podívejme se na utrpení ještě z jiné stránky: Jsme-li si vědomi Boží jsoucnosti, že je zde Bůh, dárce všeho života a že tento pozemský život je jedním článkem z tohoto řetězu nekonečného vývoje, že tedy smrtí náš život nekončí, smrt že nás převádí jen do další fáze života, pozemský život je pro nás přípravou pro život další a uvědomíme-li si, že utrpení je tou nejprospěšnější školou života, že nás nic tak nevede k přemýšlení a nepřivádí k Bohu, jako právě utrpení, pak porozumíme volání žalmisty: K dobrému je mi to, že jsem pobyl v trápení, abych se naučil ustanovením tvým (Žalm 119).

Dále nesmíme zapomínat, že Bůh, náš Stvořitel, má s každým člověkem svůj plán. Ale my, příčinou neznámosti Boha a Jeho cest, často rušivě zasahujeme do těchto Božích plánů, maříme tak účel svého vlastního života a často se vzpamatujeme z toho svého poblouznění až tehdy, když procházíme utrpením. Utrpení je Boží pluh, kterým Bůh kypří tvrdou půdu našich srdcí a připravuje se tak tuto půdu pro své myšlenky. Znázorním vám to příběhem: Malé dítě se napilo jedu. Otec spěchá k lékaři vlakem a neustále to dítě budí, burcuje, nedá mu usnout, což velmi nelibě nesou spolucestující. Otce odsuzují pro hrubost: „Což nevidíte, že vaše dítě je unavené a touží po spánku?“ Otec vysvětluje, že ho nemůže nechat usnout, protože se napilo jedu a kdyby usnulo, už by se neprobralo.

Utrpení, jestli ho pochopíme, jsou často provázky Božího milování, kterými si nás Bůh přitahuje k sobě, dává nám pochopit pravý smysl pozemského života. Zvláště taková utrpení, která vložila na nás sama prozřetelnost Boží, přináší našemu lidstvu nejlepší prospěch. Nechci tím říci, že bychom měli utrpení vyhledávat. Zvláště ne ta utrpení, na jehož příčiny jsem poukázal na počátku. Skutečnost je ta, že kdybychom žili v souzvuku s Nekonečným, v harmonii s Bohem, utrpení by se stalo zbytečné a také by v tak velké míře nebylo. Ještě k naší věci. Je tedy utrpení, která na nás vložila sama Boží prozřetelnost. Takové utrpení není náhodné, není také projevem Božího hněvu, nýbrž Bůh se chce skrze toto utrpení v nás a skrze nás oslavit, chce na nás a při nás oslavit skutky své lásky a své moci a chce si nás touto cestou uzpůsobit k Božímu království. Proto takové utrpení, které jsme si nezavinili sami, ale které na nás vkládá Boží prozřetelnost, máme přijímat v pokoře a tichosti, vědouce, že je to k našemu dobru. Utrpení, které přichází cizí vinou, se neubráníme. Zde nám nezbývá nic jiného, než se smířit s naším trpkým údělem života a hledat radost a uspokojení ve věcech vyšších. Nejsme zde jen pro časný život. Pozemský život není naším konečným cílem. Je nám jen přípravou pro další život. Jsme-li zakotveni v Bohu, tedy i takové utrpení, kde trpíme cizí vinou, vede nás k Němu blíž a nutí nás k tomu, abychom nestavěli své štěstí na věcech pomíjejících, ale abychom obraceli svůj zrak k věčnosti.

A co se týče utrpení, kde trpíme vlastní vinou, uvědomme si, že se to nevyplácí šlapat Boží zákony a že každá neposlušnost vůči Bohu, dříve nebo později, se jistě na nás samotných vymstí. Tohoto utrpení se můžeme uchránit. Uvedeme-li svůj denní život, své jednání, způsob života do harmonie s Bohem, budeme ušetřeni mnohého a mnohého utrpení, jehož jsme si sami vinni. Znovu vás upozorňuji na tuto skutečnost: Odstraňte utrpení ze života člověka a lidská srdce zkamení. Utrpení je Boží řeč k člověku. Je to moc, kterou máme být uváděni z našich bludných cest na cesty Božího života.

A konečně si musíme uvědomit, že aby byl život životem, musí každá věc zde na světě mít svůj protějšek. Nikdy byste nepocítili slast odpočinku, kdybyste předtím nebyli pocítili únavu. Radost oceníte jen tehdy, jestli jste před tím okusili hořkost žalu. Cenu míru, pokoje, oceníte po prožití zhoubné vražedné války. Jaro by nemělo svou krásu, kdyby mu nepředcházela krutá zima. Život, aby byl životem, je plný radostných i bolestných proměn. Tak to Bůh ve své nekonečné moudrosti zařídil. Že by Bůh měl zalíbení v utrpení člověka - n e m á ! Bůh příčinou našeho utrpení není a dopouští-li utrpení, pak ho dopouští jen k prospěchu člověka. Každá věc v životě má svou příčinu. Nejsme ještě na takovém stupni duchovního vývoje, abychom ve všem porozuměli Božím cestám a Božímu vedení. Nejméně jim pak rozumíme ve věcech utrpení. Utrpení je však nejlepší školou života. Každý z nás neseme nějaký kříž. Kéž by nás tento kříž přiváděl blíž k Bohu. Nejtěžší kříž nesl Pán Ježíš Kristus. Nesl ho za nás. Z Jeho utrpení vzešel nám život. Je-li nám někdy ten náš kříž těžký, zamysleme se nad křížem Ježíšovým. Nikdy nezapomeňme na Jeho slova: Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, vezmi kříž svůj a následuj mne. A nikdy nezapomínejme na Jeho pozvání: Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám.

Bratře, sestro, příteli!

Ať trpíš třeba cizí vinou, ať trpíš za hřích jiných, ať trpíš svojí vlastní vinou za svoji neposlušnost a nemoudrost, ať utrpení, kterým procházíš vložila na tebe sama Boží prozřetelnost, pojď se svou bolestí, se svým křížem ke Kristu. On má lék pro každou tvoji bolest. Jedině v Něm se utišíš, uspokojíš a budeš-li cele v Kristu a na Kristu založený, i to největší soužení ti bude lehoučkým břemenem.

(rok 1947)