Kolos. 3, 18-25
Ženy poddány buďte
mužům svým tak, jakž sluší, v Pánu. Muži milujte ženy své,
a nemějte se přísně k nim. Dítky poslouchejte rodičů ve všem;
nebo to jest dobře libé Pánu. Otcové nepopouzejte k hněvivosti
dítek svých, aby sobě nezoufaly. Služebníci poslušni buďte ve
všem pánů tělesných, ne na oko sloužíce, jako ti, jenž se
usilují lidem líbiti, ale v sprostnosti srdce, bojíce se Boha. A
všecko, což byste koli činili, z té duše čiňte,
jako Pánu, a ne lidem, Vědouce, že ode Pána vzíti máte odplatu
dědictví; nebo Pánu Kristu sloužíte. Kdož by pak nepravost
páchal, odměnu své nepravosti vezme. A neníť přijímání osob
u Boha.
Bratři a sestry!
Dnes stojíme před
problémem, který je jeden z nejtěžších v lidském
životě, problém rodinného života. V čem je největší
těžkost? Manželské spolužití, má-li být šťastné a
požehnané, vyžaduje naplnění příkazu Slova Božího, jak máme
zapsáno v ep. Efez. 5, 21-22, 25: „Poddáni jsouce jedni
druhým v bázni Boží. Ženy mužům svým poddány buďte, jako
Pánu. Muži milujte ženy své, jako i Kristus miloval církev, a
vydal sebe samého za ni.“ Být poddaný jeden druhému, to je
to nejtěžší pro člověka. V každém z nás je velká
míra pýchy, sebevědomí a toto naše sebevědomé, pyšné „já“
chce mít všude přednost, staví se všude do popředí a nic není
tak těžké, jako ustoupit do pozadí. Manželství je největší
kompromis, vyžaduje ustavičné ustupování jednoho i druhého vůči
sobě. Jsou tu dva různí lidé, různého povahového založení,
různých sklonů a nálad, každý z nich má jiné povinnosti,
jiné úkoly, které vyžadují u každého z nich jiné vypětí
sil. Každý z nich má jiné schopnosti a také jiné
zkušenosti, jiný životní rozhled a každý je přímo pudově
hnán, aby uplatnil své schopnosti a své zkušenosti. A v této
věci jeden na druhého naráží a nic není těžšího jak pro
jednoho tak i druhého, jako vzdát se svého mínění a poddat se
mínění toho druhého. A to je možné jedině tam, kde je Boží
bázeň. A právě tato bázeň v rodinném životě chybí. Vše
jiné tu rozhoduje, jen ne Boží bázeň. Muž si myslí, jak by si
zadal, kdyby se měl podřídit mínění své ženy a naopak. A
přece tu stojí požadavek Slova Božího: . A všecko, což
byste koli činili, z té duše čiňte, jako Pánu, a
ne lidem, Vědouce, že ode Pána vzíti máte odplatu dědictví;
nebo Pánu Kristu sloužíte. Ach, co je duchovní bídy
v rodinách, i věřících, co je sporů, nedorozumění,
nelásky, nepokoje, bolesti a zklamání jen proto, že i muž i žena
se domnívá, že to jeho mínění je jediné správné a kdyby
ustoupil, že by tím rodině vzešla škoda. A proto jeden i druhý
houževnatě trvá na svém a ani jeden nevidí, kolik zla plodí
jejich vzájemná neústupnost. A jak daleko jde v neústupnosti
svět, o tom se bojím mluvit. Moderní dívka je přímo postrachem
kandidátů ženitby, a plným právem, ale to nemáme v programu,
nám jde o rodiny, které se chtějí řídit a spravovat Slovem
Božím.
Požadavek Slova Božího
je, aby manželé byli poddáni jeden druhému v bázni Boží a
všechno, co činí, aby činili jako Pánu. A s tímto
požadavkem se Slovo Boží obrací v první řadě na ženy.
Apoštol Petr dává ženám za vzor Sáru, manželku Abrahamovu,
která měla svého manžela v takové úctě, že ho nazývala
svým pánem. Zde by mi však mohla říci některá žena: Dobře,
ale každý muž není Abraham. A měla by pravdu. Proto je tu
požadavek Božího slova platící mužům: Muži, milujte ženy
své, jako i Kristus miloval církev. A to je zase jen možné tam,
kde je bázeň Boží. Obě strany, i muž i žena, musí plnit své
závazky vůči druhému. Ale co činit tam, kde jeden závazky
neplní a svým nesprávným postojem vůči druhému přímo boří
i ta nejlepší předsevzetí druhého? A co činit tam, kde jeden
z manželů je dokonce nevěřící? „Též podobně i ženy
buďte poddané mužům svým, aby, byť pak kteří i nevěřili
slovu, skrze pobožné obcování žen bez slova
získáni byli, Spatřujíce v bázni svaté vaše obcování.
Kterýchžto ozdoba budiž ne ta zevnitřní, v zpletání vlasů, a
províjení zlatem, aneb v odívání plášťů. Ale ten skrytý
srdce člověk, záležející v neporušitelnosti
krotkého a pokojného ducha, kterýž před obličejem Božím velmi
drahý jest.“ (I. Petr. 3, 1-4). Věřící vůči nevěřícímu
má tak jednat, tak žít, aby ten nevěřící byl získán jen tím
chozením v bázni Boží, beze slova, tj. aby tady mluvil
život. Ach, jak nám všem chybí svaté obcování v bázni
Boží a proto tolik nedorozumění a tolik bolesti i v našich
věřících rodinách. A často, často, právě v této věci
bývá hlavní příčina, proč i naše vlastní děti nemůžeme
získat pro Krista.
Vraťme se ještě
k našemu textu: „Ženy poddány buďte mužům svým tak,
jakž sluší, v Pánu. Muži milujte ženy své, a
nemějte se přísně k nim.“ Na tento poměr ženy k muži
a muže k ženě jsme si, alespoň zčástky, ukázali. Řekli
jsme si, že tu musí být vzájemná ústupnost, poddanství a to
v bázni Boží, tedy takový vzájemný poměr, který vylučuje
panovačné choutky chtít vládnout nad druhým. Někdy, pro Boží
bázeň, pro dosažení pokojného, klidného spolužití, musíme
být hotovi ustoupit druhému i tam, kde máme vědomí, že pravda
je na naší straně. Nechť tedy bázeň Boží usměrňuje rodinné
vztahy jednoho vůči druhému.
A nyní přicházíme
k poměru dětí vůči rodičům a rodičů vůči dětem.
I v této věci jsou
v našich rodinách velké nedostatky. Byl jsem jednou svědkem
tak nemístného, nepěkného jednání dětí vůči rodičům, že
mě bolelo přitom srdce. Na dětech, které se chovají hrubě vůči
rodičům, leží kletba. Mezi dospělým synem a starým otcem došlo
k prudkému sváru. Oba byli prudké a vznětlivé povahy. Hádka
mezi nimi vyvrcholila tak, že se syn vrhl na otce, strhl jej k zemi
a za vlasy ho vlekl po zemi ze světnice ven. Když ho táhl přes
práh, starý otec zvolal: „Dost synu, jen po tento práh jsem táhl
za vlasy starého otce já.“
Rozumíte? Každé hrubě
slovo, každý projev vzdoru a neposlušnosti vůči rodičům se
vrátí mnohonásobně dětem, až se sami stanou rodiči. Na každém
neposlušném, zpupném a vůči rodičům hrubém dítěti leží
kletba. Naproti tomu děti milující své rodiče, poslušné jejich
rozkazům a majících vůči svým rodičům lásku a úctu, jsou
provázeni Božím požehnáním po celý jejich život. „Dítky
poslouchejte rodičů svých v Pánu; neboť jest to spravedlivé.
Cti otce svého i matku, (toť jest přikázaní první s
zaslíbením), Aby dobře bylo tobě, a abys byl dlouhověký na
zemi.“ (Efez. 6, 1-3). Jsou však případy, kde rodiče sami
jsou vinni neposlušností svých dítek. Bývá to zejména tam, kde
je jim dítě modlou a kde mu promíjí trest za každou
neposlušnost. Rodiče, kteří netrestají své dítě ani tam, kde
si toho plně zaslouží, kazí své dítě a tato jejich nemoudrost
se na nich často hrozně vymstí. Proto napomenutí Písma: „Tresci
syna svého, dokudž jest o něm naděje, a k zahynutí
jeho neodpouštěj jemu duše tvá.“ (Přísl.
19, 18). Učinil jsem tu zkušenost, že ty děti, které jsou
trestány od svých rodičů (ovšem spravedlivě), mají ke svým
rodičům více lásky a větší úctu než ty, kterým je každá
špatnost dovolena a netrestána.
A
nyní ještě k napomenutí, které Slovo Boží dává rodičům:
„ Otcové nepopouzejte k hněvivosti dítek svých, aby sobě
nezoufaly.“ Jedná se zvláště o takové případy, kdy syn
nebo dcera dospívající v něčem klesli a nám udělali
hanbu, bolest. Trestání není vždy na místě. Někdy bychom mohli
svým nesmířlivým postojem, nehotovostí k odpuštění
dohnat své dítě k zoufalství. Takových případů se již
stalo mnoho. Zde se musíme nechat vést Duchem svatým. Láskou se
někdy docílí mnohem víc, než přísností hněvu. Ve všech
případech je nutná Boží bázeň. Jsou tu ještě mnohé jiné
rodinné problémy v rodinném životě, zatím jsme si ukázali
ty nejnutnější.
A za
co se máme modlit?
Máme děkovat za to, že
máme zaslíbení požehnání Božího pro manželství, rodinu a
domov. Máme děkovat za to, že Kristus vstupuje i do našich
rodinných vztahů, aby jim dal nový obsah a smysl.
Máme vyznávat, že
často ztrácíme ze zřetele smysl křesťanské rodiny, že
v denním a osobním životě nejdeme dobrým příkladem. Že
nemíváme dostatečný zájem o duchovní rozvoj a mravní růst
svých dětí.
Máme prosit, aby se Pán
Bůh přiznal k naší snaze o řádnou křesťanskou výchovu
doma i v církvi, aby naše mládež pochopila svou odpovědnost
před Bohem i před lidmi. A máme také prosit, aby naše domovy na
zemi byly podobenstvím a přípravou k věčnému životu
v nebesích.
Žádné komentáře:
Okomentovat