Zbraně věřícího člověka

Efez. 6, 10-18

Posilňte se v Pánu a v moci síly jeho. Oblecte se v celé odění Boží, abyste mohli státi proti útokům ďábelským. Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temnosti věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko.

Nezasvěcenec do misterií života bude těžko rozumět obsahu tohoto oddílu Božího slova. Těžko pochopí, že popud, ať již k dobrému nebo ke zlému, přichází do našeho srdce zvenčí, ze světa duchovního. Je svět dobra a je svět zla. Oba tyto duchovní světy nás obklopují a na nás působí. Člověk má sice svobodnou vůli k rozhodování, ale ta je ovlivňována dobrem i zlem a k čemu se člověk více nakloní, to pak vítězí v jeho srdci. Jsou lidé, kteří jsou přímým ztělesněním všeho zla. Ale naproti tomu jsou zase lidé, kteří se celou silou své duše zlému vzepřeli a kteří ve svém srdci dávají průchod dobru. Mezi těmito dvěma světy je ustavičný boj. Svět je pak takový, kým se nechá ovlivňovat.

Zde nám Slovo Boží praví: „Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temnosti věku tohoto.“ Jaké knížatstvo, jaké mocnosti a jací páni světa temnosti jsou zde myšlení? Zde je myšlen duchovní svět temna s jeho knížaty, svět démonů – padlých to andělů, v jejichž čele stojí mocný duchovní kníže, kdysi strážce trůnu Božího, padlý cherub. Bůh ještě před věky svěřil mu knížectví na této zemi. Toto knížectví mu dosud neodebral. Sám Pán Ježíš ho nazývá knížetem tohoto světa. Tím on dosud je. Svět stojí pod jeho vlivem a vedením. Když Pán Ježíš po svém křtu v řece Jordánu se odebral na poušť, aby se zde v naprosté samotě připravil na svou mesiášskou činnost, tento kníže jej vzal v duchu na vysokou horu, ukázal mu všecka království světa a jejich slávu a pravil mu: „Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš mi se klaněti.“ (Mat. 5, 9). Jinými slovy: Uznáš-li moje panství a podřídíš-li se mojí vůli... Pán Ježíš odmítl. Vždyť přišel na tento svět, aby zde panství satanovo bořil. Věděl, že knížectví na této zemi je svěřeno satanu jen dočasně a že ještě v tomto věku Bůh s ním vejde v soud pro jeho nevěrnost, že mu vladařství odebere a dá jej Ježíši. Slovo Boží nás ujišťuje s naprostou jistotou, že knížectví satanovo bude potřeno i s těmi, kteří stojí v jeho službě a že bude vyzdvižena korouhev Beránkova, korouhev lásky, pokoje a spravedlnosti.

Až dosud je naše země místem satanova odboje vůči Bohu. Úsilí satanovo směřuje k tomu strhnout do propasti hříchu a tmy vše, co se ještě strhnout dá. Za tím účelem rozpoutává na této zemi jednu válku za druhou. Každý sebemenší krůček k větší svobodě, k lepšímu zítřku, stojí nové a nové potoky lidské krve. Proti každé ušlechtilé snaze o spravedlivější řád na zemi staví satan nové hráze a rozpoutává všechny démonické síly, aby toto úsilí zmařil. A tak jsme svědky a ještě mnozí z nás budou svědky takového dramatu, jaký svět ještě neviděl.

Znovu upozorňuji: Bouře, jaké století od století valí se světem, ta hrozná žeň smrti na bojištích, v žalářích, ta úžasná nenávist člověka proti člověku, všechno to maření úsilí o budování království Božího na zemi, to je dílem této moci temnosti. A to nejtragičtější přitom je, že člověk se sám staví do služeb této pekelné moci. Nikdy by člověk nebyl schopen takové bestiality, kdyby k tomu nebyl inspirován démonickými silami. Ano, naše bojování není proti tělu a krvi, zápas mezi člověkem a člověkem je zaněcován a živen z podsvětí démonů, z říše satanovy. Takové bouře v lidstvu, ve světě, může přečkat jen ten národ, který bude mít na sobě celé odění Boží. A zde jsme u našeho textu: „Posilňte se v Pánu a v moci síly jeho.“ Kdo z nás by necítil potřebu nové síly? Kde brát jinde sílu, trpělivost, jak získávat pevnou půdu pod nohami, aby nás tyto životní bouře nesmetly, nestrhly do svého víru? Stojí-li za vším tím neklidem, nenávistí, pekelný kníže sám, pak nám může pomoci jedině ten, jehož moc je větší, než moc tohoto knížete. Není člověka na světě, který by nás mohl ochránit před zásahy, kterými mocnosti v povětří chtějí celý svět strhnout do propasti. I před nejhorším člověkem se uchráníte, ubráníte, ale tam, kde jsou rozpoutané démonické síly, je každá obrana člověka marná.

Pán Ježíš je duchovní moc. U Jeho nohou, pod Jeho vedením, v Jeho rukou jsi bezpečným za každé bouře. Nikdo tě nevytrhne z Jeho rukou. Bezpečnější ochranu nikde nenajdeš.

A nyní si všimněme ještě dalšího textu: „Oblecte se v celé odění Boží“. Jinými slovy: Vezměte to s Bohem doopravdy. V knize Jobově čteme: „Kdybys ty opravdově hledal Boha silného a Všemohoucímu se modlil, a byl čistý a upřímný, jistě žeť by se probudil k tobě a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.“ (Job 8, 5-6). Nevyplácí-li se polovičatost ve světě hmotném, nevyplácí se teprve ve světě duchovním. Člověk, který není zakotven cele v Bohu, ať nepočítá s tím, že mu polovičaté náboženství něco přinese. Bůh k upřímnému upřímně se má, ale s převráceným převráceně jedná. Nic tak Bůh nenávidí jako neupřímnost. Čteme: „Ó bys studený byl neb horký. A tak že jsi vlažný, a ani studený , ani horký, vyvrhu tě z úst tvých.“ (Zj. 3, 15-16). „Oblecte se v celé odění Boží, abyste mohli odolati v den zlý.“

Boji o lepší zítřek není ještě konec. Ještě tu stojí silné hráze satanovy, které musí být zdolány. Svět se bude zachvívat ještě nejednou bouří, kdy boj mezi dobrem a zlem bude rozhodující. Co bude život jedince v tomto boji? Odolat, nepropadnout beznaději, udržet si naději a víru v lepší svět, udržet si víru ve vítězství dobra a spravedlnosti. To dokážeš jedině tehdy, budeš-li svou sílu čerpat v Ježíši Kristu a budeš-li se opírat o moc Jeho síly.

V těch dalších verších čteme, jaké to celé odění Boží je myšleno: „Stůjtež tedy, majíce bedra svá podpásaná pravdou.“ Jakou pravdou? Svět má svou pravdu, každý z nás má svou pravdu. Jen co je různých pravd a teorií o tom, jak povstal život. A kdo tento svět udržuje, co je účelem našeho života, jaký je smysl našeho života. Sotva se svět ustálí na nějaké pravdě, teorii, maje za to, že konečně dospěl k pravdě, povstane nový učenec a svou novou teorií zvrátí teorii starou. Nějakou dobu bojuje, až se svět s novou teorií smíří a za pár let se tato komedie opakuje znovu. Zase přijde nový učenec, zase zvrátí dřívější teorii a to se znovu opakuje. Co se už vystřídalo na světě teorií o vzniku života, je-li Bůh či není, je-li život za hrobem či není, a nic se nedivme, že my věřící bereme všechna bádání s velikou rezervou, protože jsme si jisti, že co se nám dnes podává jako pravda, za 10 – 20 let se zhroutí.

Když Pán Ježíš stál před Pilátem, na otázky odpověděl: „Proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě.“ (Jan 18, 37). A na jiné místě praví: „Já světlo, na svět jsem přišel, aby žádný, kdo věří ve mně, ve tmě nezůstal. Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (Jan 14). Není otázka, na kterou nám Ježíš nedal jasnou odpověď. V Ježíšově učení se nesetkáte nikdy se slovy: možná, asi, nepravděpodobně, ale v každém jeho slově a za každým vyjádřením stojí Amen i Amen – jistě i jistě. Přináší světlo i na otázky, do kterých člověk ve své moudrosti nikdy nevnikne. Učení Ježíše Krista je do všech podrobností Bohem zjevenou pravdou a touto pravdou máme mít podpásaná naše bedra. Tato pravda má být základem našeho života, má určovat našemu životu směr. Kdyby dnes svět, národy, církve, stály na této pravdě, nebyli bychom svědky toho, co se kolem nás děje.

Svět Ježíšovu pravdu odmítl, i církev, která se chlubí, že stojí na místě Kristově, zašlápla Ježíšovu pravdu do prachu, nehodila se jim do kšeftu s náboženstvím, a tak je svět sycen samou lží i ze strany církve. Nic se tedy nedivte, že celý život dnešního člověka je samá lež, přetvářka, neupřímnost. „Stůjtež tedy, majíce bedra svá podpásaná pravdou.“ Nemáme tolik času, abychom si mohli nyní probrat alespoň ty nejdůležitější body Ježíšovy pravdy. Jen bych chtěl vzít a postavit před vás jeden takový paprsek z toho celku. Bůh je! Život za hrobem je! Smrt jen mění formu života. Život na zemi nám je dán proto, abychom se zde mohli připravit pro život další. Za tento život jsme Pánu Bohu odpovědni. „Všichni my zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý to. což skrze tělo působil.“ (II. Kor. 5, 10). Uloženo jest lidem zemříti a potom bude soud. Člověk, jsa stržen satanovým odbojem vůči Bohu, sešel z Božích cest a tak se zpronevěřil svému určení být obrazem svého Stvořitele. Je ve všem pod vlivem a moci hříchu a marně se snaží vyprostit se z jeho otroctví. Je jen jedna cesta k záchraně. Touto cestou je Ježíš Kristus.

Spasení, které Ježíš přinesl tomuto světu, je v tom, že mocí svého Božství láme v člověku moc hříchu, vysvobozuje ho z jeho pout, vrací člověku svobodnou vůli, kterou hřích zlomil, svou obětí na kříži shlazuje naše viny, posvěcuje nás a smiřuje s Bohem, umrtvuje naše staré já a přetvořuje jej v nového člověka. Tento proces nazývá novým rodem a praví o něm, že kdo se takto znovu narodí, nemůže vejít do Božího království.

Pod vlivem a mocí Ježíše Krista mění se mysl, povaha, charakter člověka. Celý život pak se nám jeví v jiném světle. Skrze tento nový život vcházíme do obecenství s Bohem a stáváme se tak občany duchovního světa. Bůh zjevený v Ježíši Kristu se nám stává zdrojem radosti, pokoje a života vůbec. Smrt nás neleká, bouře světa nás neleká, vždyť nade vším vládne Bůh, jehož ochranu, péči, lásku, pociťujeme na každém kroku. Majíce podpásaná bedra svá Ježíšovou pravdou hledíme vpřed s plným vědomím, že první i poslední slovo ve všem dění na světě má Bůh. Tato pravda nás sílí, posvěcuje a zmocňuje k novému životu a určuje každý náš krok.

Bratři a sestry! Bude-li Pán Ježíš Alfou i Omegou našeho života, přečkáme nejen tuto světovou bouři, ale projdeme vítězně každou jinou revolucí o lepší zítřek. Víra, živá důvěra k Bohu je moc, ve které člověk překonává největší těžkosti, s kterými se v životě setkává.

Rokytnice rok 1961

Víra a skutky

Jakub 2, 14-16

Co prospěje, bratři moji,praví-li se kdo víru míti a nemá-li skutků? Zdaliž jej ta víra může spasiti?Nebo jakož tělo bez duše jest mrtvé, takť i víra bez skutků jest mrtvá.

Největším nebezpečím i pro věřícího člověka je to, aby se mu náboženství nestalo pouhým zvykem, pouhou formou. aby mu náboženství nebylo jen takovým svátečním kabátem, který si oblékne, když jde do shromáždění a když je po shromáždění, zase jej svlékne a obleče na sebe zase ten starý kabát. Tito lidé jsou jiní ve shromáždění a doma ve všedním životě jsou zase jiní. V tom všedním životě jako by do nich vešel rarach. S lidmi tohoto charakteru, jimž náboženství je jen svátečním kabátem, se setkáváme již ve Starém zákoně. „Ty pak, synu člověčí, slyš, synové lidu tvého často mluvívají o tobě, za stěnami i ve dveřích domů a říkají jeden druhému a každý bratru svému, řka: Pojďte medle a poslechněte, jaké slovo vyšlo od Hospodina. I scházejí se k tobě, tak jako se schází lid a sedají před tebou lid můj a poslouchají slov tvých, ale nečiní jich. A ačkoli je sobě ústy svými libují, však za mrzkým ziskem svým srdce jejich odchází. A aj, ty jsi jim jako zpěv libý pěkného zvuku a dobře znějící. Slyšíť zajisté slova tvá, ale žádný jich nečiní.“ (Ezech. 33, 30-32).

Bratři a sestry! Pravá zbožnost musí pronikat skrz naskrz celým naším životem. Dovede-li někdo jednu chvíli se modlit a jinou chvíli je otrokem své prudké povahy a svých nálad, pak ta předcházející modlitba byla jen výrazem jeho lživého náboženství. Tuto skutečnost bychom si měli všichni uvědomit. Jak málo je pravé zbožnosti v životě lidí, kteří se mají za věřící. Jak málo je takových rodin, v nichž by i muž i žena svým tichým bohabojným životem dokazovali svou víru v Ježíše Krista. Ne pouhými slovy, nábožnými řečmi, ale skutky lásky, pokory a poslušenství vůči svému Pánu. Je mnoho věřících, kteří v  řešení problémů denního života počínají si právě tak, jako nevěřící. Jsou netrpěliví, popudliví, urážliví, svárliví, pro každou maličkost dovedou vyvolat mezi sebou svár, hněv, neklid. Je tu snad jakási víra, ale bez skutků a víra bez skutků jest mrtvá.

Víra a skutky! Maličko se u těchto slov zastavíme.

Víra.

Je nesporné, že spasení získáváme vírou, ne skutky. Spasení nelze získat nějakou zásluhou. Co je zásluha? Něco, co jsme vykonali nad svoji povinnost. Co je největší povinností náboženského člověka? „Tedy přistoupil jeden ze zákoníků, slyšev je spolu se hádající a vida, že jim dobře odpověděl, otázal se ho: Které jest přikázání první ze všech? A Ježíš odpověděl jemu: Slyš, Izraeli, Pán Bůh náš jeden jest. Protož milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze všech mocí svých. To jest první přikázání. Druhé pak podobné toto. Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Většího přikázání jiného nad tato není. I řekl jemu ten zákoník: Mistře, dobře jsi v pravdě pověděl: Neboť jeden jest Bůh a není jiného kromě něho.“ (Marek 12, 28-32). Co je největší povinností náboženského člověka? Milovat Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší duše své a ze vší mysli své a bližního svého jako sebe samého. Našel se na světě takový člověk, který by byl toto největší Boží přikázání naplnil a tak splnil svou náboženskou povinnost? Jak zní Boží svědectví o člověku? „Hospodin s nebe popatřil na syny lidské, aby viděl, byl-li by kdo rozumný a hledající Boha. Všickni se odvrátili, napořád neužiteční učiněni jsou, není, kdo by činil dobré, není ani jednoho.“ (Žalm 14, 2-3). Není, kdo by činil dobré, není ani jednoho. A když není člověk schopný naplnit ani tu největší svou povinnost a když zásluha je jen to, co člověk učinil nad svoji povinnost, kde je u lidí nějaká zásluha? Spasení nelze získat zásluhou, poněvadž není člověka, který by byl schopen nějaké zásluhy dosáhnout. Spasení lze dosáhnout jedině vírou. „Protož z skutků zákona nebude ospravedlněn žádný člověk před obličejem jeho; nebo skrze zákon poznání hřícha. Ale nyní bez zákona spravedlnost Boží zjevena jest, osvědčená zákonem i proroky. Spravedlnost totiž Boží, skrze víru Ježíše Krista, ke všem a na všecky věřící. Neboť není rozdílu. Všickniť zajisté zhřešili a nemají slávy Boží. Spravedliví pak učiněni bývají darmo, milostí jeho, skrze vykoupení,kteréž se stalo v Kristu Ježíši. (Řím. 3, 20-24).

Nyní jsme však u druhé věci:

Je-li spasení jenom z víry, proč ten požadavek skutků? Jak to, že ap. Jakub zde zdůrazňuje, že víra bez skutků je mrtvá? Víme, že byl za tato slova nazván Lutherem slaměným apoštolem. Jak to, že apoštol Jakub je toho mínění, že víra bez skutků nemůže člověka spasit? Zamyslíme-li se na tím hlouběji, pochopíme jednu skutečnost: víra bez skutků není vírou. Vezměte elektrickou lampu: ve vypínači elektrického světla jsou svedeny dva dráty. Jeden vede k lampě a druhý k elektrické centrále. Když tyto dráty spojíte, lampa svítí. Spojením lampy s elektrickou centrálou se musí lampa rozsvítit. Víra je lano, které spojuje naše srdce s Bohem. A výsledek spojení našeho srdce s Boží centrálou může být jen jeden - světlo nového života, nový život v Bohu - jinými slovy „skutky“. Máme-li živou víru v Ježíše Krista, je tu ihned i ovoce víry, ovoce nového života. A kde není toto ovoce, je to tím, že tu vpravdě živé víry není.

Skutečná víra nemůže být mrtvá, nemůže nepřinášet skutky, vždyť živá víra je dar Ducha svatého a v srdci, kde působí Duch svatý, je i jeho ovoce. „Ovoce Ducha jest láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, středmost.“ (Gal. 5, 22). Není-li toto ovoce, tyto skutky při nás, pak tu není živé víry a pak není pro nás ani spásy.

Zdůrazňuji! Pravá zbožnost prýští jen z živé víry a živá víra se projevuje živými skutky. A skutky jsou zase přirozeným ovocem živé víry. A taková zbožnost, která se projevuje činy, plněním Boží vůle, Božích rozkazů, má pronikat skrz naskrz celým naším životem. Kde tomu tak není, tam je naše víra mrtvá a ta nás spasit nemůže.

A zde bychom se měli jeden každý co nejvážněji zamyslet nad svým vlastním životem.

Bratře, sestro, jaká je tvoje víra? Dokazuješ ji svým životem?

Brno rok 1940

Spasení

Co rozumíme pod slovem „spasení“?

a) Smíření s Bohem.

Proč smíření? Znamená to, že žijeme v nepřátelství s Bohem? Ano! Proč je člověk nepřítelem Božím? Slyšme svědectví Písma: „A skrze něho aby smířil s sebou všecko, pokoj uvodě skrze krev kříže jeho, skrze něj, pravím buďto ty věci, kteréž jsou na zemi, buď ty, kteréž jsou na nebi. Ano i vás, někdy odcizené a nepřátele v mysli skrze skutky zlé, nyní již smířil.“ (Kol. 1, 20-21). „Totoť jest ten soud, že světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli světlo; nebo skutkové jejich byli zlí. Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla a nejde k světlu, aby nebyli trestáni skutkové jeho.“ (Jan 3, 19-20).

V nitru každého člověka, v němž je vědomí Boha, ozývá se mravní zákon, který nám říká tichým hlasem našeho nitra: To smíš, to nesmíš. Tomu hlasu říkáme svědomí. Satan se snaží hlas svědomí v nás ohlušit, otupit. Jakou cestou? Postaví nám hřích, špatný skutek, do takového světla, že my v tom zlém skutku, kterého se dopouštíme, hřích nevidíme. Uspává naše svědomí. Tím, že nám hřích zmenšuje, dociluje toho, že nakonec ani ten nejšpatnější skutek za hřích nepovažujeme. Ale Pán Bůh skrze působnost Ducha svatého naše svědomí stále probouzí, z každého hříchu nás obviňuje, vyvolává v naší duši po každém spáchaném hříchu nepokoj. A poněvadž si člověk svedený satanem v hříchu libuje, cítí ve svém nitru vůči Bohu, o kterém ví, že je svatý a že hřích nenávidí, nepřátelství. „Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla a nejde k světlu, aby nebyli trestáni skutkové jeho.“

Každý člověk má v určité míře ve svém nitru vědomí, že je Bůh. Ale toto vědomí je mu nepříjemné a snaží se ho potlačit a jde v tom tak daleko, že si stále namlouvá, že žádný Bůh není. Mnohým lidem se to podaří, že nakonec vědomí Boha v sobě úplně potlačí a těmto lidem je i slovo Bůh přímo odporné. A tady jsme u slova – smíření s Bohem. Bůh i takového člověka, který se brání zuby nehty myšlence, že je Bůh, nepouští ze zřetele, ale hledá cestu k jeho srdci. A poněvadž mezi takovým člověkem a Bohem je nepřeklenutelná propast, Pán Bůh poslal na svět svého Syna Ježíše Krista a ten skrze oběť na kříži vzal hřích člověka na sebe, aby tak umožnil padlému člověku návrat k Bohu. Svým poselstvím evangelia probouzí člověka z duchovní mrtvoty, z duchovního spánku a nepřátelství v nitru člověka vůči Bohu proměňuje v živelnou touhu po Bohu, po Jeho odpuštění a po spočinutí v Otcovské náruči. Hřích člověka bere sám na sebe a i tu pokutu za hřích vzal Pán Ježíš na sebe a tak smiřuje člověka s Bohem. „A skrze něho aby smířil s sebou všecko, pokoj uvodě skrze krev kříže jeho, skrze něj, pravím buďto ty věci, kteréž jsou na zemi, buď ty, kteréž jsou na nebi. Ano i vás, někdy odcizené a nepřátele v mysli skrze skutky zlé, nyní již smířil.“ (Kol. 1, 20-21). Smíření člověka s Bohem je první část spasení. Znamená odpuštění našich hříchů, očištění našeho srdce a posvěcení nás k životu věčnému. Zároveň znamená vytržení nás z moci satana. „Kterýž vytrhl nás z moci temnosti a přenesl do království milého Syna svého.“ (Kol. 1, 13). A nyní pochopíme naléhavou výzvu apoštola Pavla: „Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.To pak všecko jest z Boha, který smířil nás s sebou skrze Jezukrista a dal mám služebnost smíření toho. Neboť Bůh byl v Kristu, v mír uvodě svět s sebou, nepočítaje jim hříchů jejich a složil v nás to slovo smíření. Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze nás žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem. Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.“ (II. Kor. 5, 17-21).

První část spasení je smíření s Bohem.

Pán Ježíš odstranil z našeho života hřích tím, že náš hřích i pokutu za něj vzal sám na sebe. A nepřátelství v našem srdci vůči Bohu změnil v touhu po Bohu. Z moci ďábla nás vytrhl a přenesl nás do království svého. Jak? Vždyť jsme ještě na zemi. Tak, že naše jména zanesl do knihy života. „Avšak z toho se neradujte, že se vám poddávají duchové, ale raději se radujte, že jména vaše napsána jsou v nebesích.“ (Luk.10, 20). Kdo z vás je již v knize života? Můžeme to vědět? „A totoť jest svědectví to, že život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu jeho jest. Kdož má Syna, má život; kdož nemá Syna Božího, života nemá. Tyto věci psal jsem vám věřícím ve jménu Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život a abyste věřili ve jméno Syna Božího.“ (I. Jan 5, 11-13).

Řekněme si něco o království Božím, neboli nebi. Je to sféra ve světě duchovním, tedy určité místo, kde kraluje Bůh a kde jediným zákonem je láska. My všichni jsme obklopeni světem duchovním. Ten nelze vidět tělesným zrakem. Můžeme do něho vidět jen tehdy, když nám Bůh otevře zrak duchovní. Uvedu vám příklad z Bible: „Když pak král Syrský bojoval proti Izraelovi a vešel v radu s služebníky svými, řka: Na tom a na tom místě položí se vojsko mé: Tedy poslal muž Boží k králi Izraelskému, řka: Viz, abys netáhl přes to místo, nebo tam Syrští jsou v zálohách. Protož posílal král Izraelský na to místo, o kterémž mu byl řekl muž Boží, a vystříhal ho, aby se ho šetřil a to j¨nejednou ani dvakrát. A tak zkormoutil se v srdci svém král Syrský pro tu věc a svolav služebníky své, řekl jim: Proč mu neoznámíte, kdo z našich králi Izraelskému donáší? Jemuž řekl jeden z služebníků jeho: Nikoli, pane můj králi, ale Elizeus prorok, kterýž jest v Izraeli, oznamuje králi Izraelskému slova, kteráž ty mluvíš v nejtajnějším pokoji svém. Kterýž řekl: Jděte a vizte, kde jest, abych poslal a jal jej. I oznámeno jemu těmito slovy: Hle, jest v Dotain. Protož poslal tam koně a vozy a vojsko veliké. Kteříž přitáhše v noci, oblehli město. Vstav pak ráno služebník muže Božího, vyšel a aj, vojsko obklíčilo město, koni o vozové. I řekl služebník ten jeho k němu: Ach, pane můj, co budeme dělat? Kterýž odpověděl: Neboj se, nebo mnohem více jich jest s námi, než s nimi. I modlil se Elizeus a řekl: Ó Hospodine, otevři, prosím, oči jeho, aby viděl. A tak otevřel Hospodin oči služebníka toho, a viděl, a aj, hora ta plná koňů a vozové ohniví okolo Elizea.“ (II- Král. 6, 8-17). Jen čas od času Bůh otvíral svým služebníkům duchovní zrak a dával jim nahlédnout do světa duchovního. (II. Kor. 12, 1-4, Zj. 1, 9-19). Duchovní svět je teda rozdělen na duchovní sféry. Nebe, nebo-li království Boží, je jedna z těch sfér určená pro Boží lid. Do této sféry nás, věřící, uvede Pán Ježíš při druhém příchodu. (Jan 14, 1-3; I. Tes. 4, 13-18).

Jsou tu ještě jiné sféry. Je tu sféra, kterou Slovo Boží nazývá peklo. Je oddělena od ostatních sfér. Je to místo, které je určeno pro ty, kteří setrvali ne službě hříchu, ve službě satana a smíření s Bohem odmítli. Je to místo věčného zahynutí.

Sféra, do které Pán Ježíš uvede věřící, Boží lid, je místem, kde nebude již žádné bolesti ani smrti. (Zj. 20, 1-4; 21, 1-5).

O té druhé sféře, určené pro lid nesmířený s Bohem, máme jen malou poznámku ve slovech Pána Ježíše. „Ale synové království vyvrženi budou do temností zevnitřních. Tam bude pláč a skřípení zubů.“ (Mat. 8, 12; 13, 37-43). Zde máme jasně pověděno, že při skonání světa bude lidstvo rozděleno. Jedni budou uvedeni do duchovní sféry, kterou Písmo nazývá Božím královstvím, nebem. Druzí budou uvrženi do duchovní sféry, kterou Písmo nazývá temnosti zevnitřní, peklem.

A nyní si dobře všimněte té druhé věty ve verši: ... a přenesl nás do království milého Syna svého. Co je to království Ježíše Krista? Je to sféra ve světě duchovním, kde Bůh má svůj trůn a kde jediným zákonem je LÁSKA. Tato sféra je vyhrazena Božímu lidu. Každý, kdo se smířil s Bohem, byl přenesen do tohoto království. Jak? Vždyť jsme ještě na zemi! Písmo svaté nám mluví o Knize života. V tu je zapsán každý, kdo je smířený s Bohem a vírou přijal spasení v Ježíši Kristu. (Luk. 10, 17-20; II. Mojž. 32, 31-33; Filip. 4, 3; Zj. 20, 1-15).

Tedy přenesení nás věřících do království Božího je zatím v tom, že naše jména jsou napsána v Knize života.

1955 Rokytnice (dorost)

Požehnání utrpení

Jakub 1, 2-4

Za největší radost mějte, bratři moji, kdyžkoli v rozličná pokušení upadáte....

Rozličným pokušením zde nejsou myšlena pokušení, která nás svádí k hříchu, ale jsou zde myšleny různé životní zkoušky, těžkosti a boje. Že bychom se však mohli radovat z takových trpkých životních zkoušek, které nás mnohdy připravují o všechen duševní klid, které jsou příčinou našich bezesných nocí, jejichž příčinou nám zešediví, zbělí předčasně náš vlas? Že bychom takové vyčerpávající vysilující trpké zkoušky a boje mohli mít za největší radost? To je nám těžko pochopit!

Což některá utrpení se dají ještě snést. Přijdou a zase odejdou. Ale jak si počínat v takových případech, kdy z našeho utrpení není žádné východisko?

Člověk se stane obětí nějaké pomsty. Dostane se nevinně do vězení na řadu let. Je mořen zimou, hladem. Týden za týdnem míjí a vysvobození nepřichází. Je možné i z takového utrpení se radovat? Dva mladí lidé se vezmou. Každý z nich má ideál manželství. Brzy však zjistí, že jejich povahy jsou naprosto protichůdné, že se k sobě povahami naprosto nehodí. V každé maličkosti na sebe narážejí a propast mezi nimi se den ode dne prohlubuje. Je možné se z takového nerovného manželství radovat? A přece v Písmu stojí: „Za největší radost mějte, bratři moji, kdyžkoli v rozličná pokušení upadáte.“

Nezapomeňme, že tato slova jsou psána věřícím, tedy nám, kteří víme, že náš pozemský život je přípravou pro život věčný. A přece i nám věřícím jsou tato slova Písma velmi těžce přijatelná. Co nás přivedlo k Pánu? Nebyla to jen touha po spasení, i když na prvním místě se nám jednalo o odpuštění našich hříchů a o dosažení věčného života. Ale přitom jsme počítali i s tím, že nás Pán Bůh vezme do své péče, do své ochrany a že nás povede cestami, na kterých budeme ušetřeni všelijakého utrpení. I my věřící jsme také jen lidé a jsme na světě i když nejsme ze světa. Všichni si děláme nárok na kousek radostného života. Jak to tedy pochopit, že to máme mít za největší radost, když upadáme do rozličných pokušení, do rozličných životních zkoušek?

Podívejme se na tuto věc ve světle Slova Božího, proč věřící člověk musí trpět? „...jestliže kdy potřebí jest zkormouceni jsouce v rozličných pokušeních...“ Jestliže kdy potřebí jest....

Bratři a sestry! Jednou provždy si plně uvědomme, že Pán Bůh bez potřeby žádnou zkoušku, žádné pokušení, na nás nedopouští.

Nezapomeňme však na jednu věc: Bůh zplodil nás v naději živou k dědictví neporušitelnému a neposkvrněnému a neuvadlému, které se chová nám věřícím. Kde? V nebesích! Pán Bůh nás vyvolil – ze světa. I když jsme vyšli ze světa, v srdci jednoho každého z nás z toho porušeného světa mnoho zůstalo. A poněvadž do království Božího nic nečistého nevejde, uvádí nás Pán do ohně různých životních zkoušek, které mají při nás ten účel vyjádřený v přečteném oddílu Slova Božího: „Aby zkušení víry vaší, mnohem dražší nežli zlato, kteréž hyne, avšak se v ohni zkušuje, nalezeno bylo vám k chvále a ke cti a k slávě při zjevení Ježíše Krista.“ Teprve v životních zkouškách objevujeme při sobě co vše při nás zůstalo ze světa. Často, často, se již považujeme za duchovně dokonalé, ale někdo nás urazí slovem a již v nás vzkypí hněv a nenávist k tomu člověku. Někdo se dopustí vůči nám křivdy, ublíží nám a již je tu myšlenka pomsty, odplaty. Stane se malá nehoda – a již je po naší tichosti a trpělivosti. Stihne nás nemoc - a hned je po naší víře. Narazíme na neporozumění u našich nejbližších – a již jsme v srdci podrážděni a hned jsme nakloněni k sváru. Pokušení, zkoušky, v nás odkrývají, co v nás zůstalo ještě ze starého člověka. A poněvadž s vlastnostmi starého člověka do království Božího vejít nemůžeme, musí nás Pán vést k poznání sama sebe, abychom viděli, s čím ještě musíme bojovat. To je jedna požehnaná stránka utrpení.

Požehnání utrpení však sahá ještě dál. Činí nás shovívavými k mdlobám a nedostatkům jiných bratří. Není nebezpečnějšího stavu v církvi, ve sboru věřících, jako když začne jeden druhého podceňovat, kritizovat a pomlouvat. V takovém sboru Duch svatý nemůže působit. Kde se jede nad druhého povyšuje, vyhasíná bratrská láska a tam místo milosrdných samaritánů nastupují pyšní farizeové, kteří jsou největší překážkou v díle Božím. Proto Bůh dopouští i na věřící lid různé životní zkoušky, často i duchovní pád, aby se v srdci věřícího člověka nezakořenila duchovní pýcha.

V trpkých životních zkouškách a pokušeních se hroutí všechna naše vymyšlená dokonalost a člověk poznává, že jestli stojí – a stojí jen Boží milostí – že nemá nic, čím by se nad druhého povyšoval. I apoštol Pavel sám vyznává: „A abych se vysokostí zjevení nad míru nepozdvihl, dán jest mi osten do těla, anděl satan, abych se nad míru nepovyšoval. Za to třikrát jsem Pána prosil, aby to odstoupilo ode mne. Ale řekl mi: Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci dokonává se.“ (II. Kor. 12, 7-9).

Nikdo z nás netuší, kolik duchovní pýchy se skrývá v nitru jednoho každého z nás. Myslíte, že my jsme lepší, než ti, co přivedli do chrámu ženu cizoložnou a chtěli ji pro její hřích kamenovat? Či my nekamenujeme ty, kteří jsou duchovně slabší než my? Ne sice kameny, ono je možné kamenovat druhé také pohledem, slovem, myšlenkou. Někdy se přiblížíte k bratrovi, sestře a máte pocit, jako by vás někdo udeřil, takový odpor vycítíte z něho. Hodil po vás kamenem v tom duchovním smyslu. Pán Bůh musí naši pýchu nějak krotit a tak často zanechává v nás, v našem těle, v naší duši osten, který nás udržuje v pokoře. Jak rádi bychom se někdy zbavili oné slabosti. Bojujeme s ní, rveme se s ní sami v sobě – a ne a ne ji zdolat a ona nad námi znovu a znovu vítězí.

Jak rádi bychom se zbavili nemoci. Říkáme si, že bychom mohli Pánu lépe sloužit, že bychom pro Jeho dílo mohli více vykonat.

Milý bratře, sestro, osten, který je ti dán do těla, má při tobě určité poslání. Především aby jsi zůstal skromný – na Boží milosti závislý. Kdyby nebylo toho ostnu při tobě, tvůj duchovní život by se vyvíjel ke tvé škodě. Měl by jsi jiné zájmy, jiné plány, které by tě odváděly od zdroje Božího života. A tak jen dost měj na Boží milosti. Že jsi při těch zkouškách duchovně sláb? To neubírá nic na spasení, které ti Pán Ježíš vydobyl. Moc Jeho i v nemoci se dokonává. On dá umdlenému sílu.

Další požehnání utrpení je v tom, že poznáváme pomíjitelnost všeho, co nám může poskytnout svět. Všechno, co je na světě, od světa a ze světa, podléhá ustavičným proměnám. Dnes se tím těšíš – zítra to již nemáš. Utrpení obrací naši mysl k Bohu a nutí nás k tomu, abychom hledali Jeho pomoc, Jeho milost a království. Vede nás k tomu, abychom zde na zemi si na ničem nezakládali, aby naše srdce k ničemu nepřirostlo. Abychom stále počítali s tím, že to, co nám bylo svěřeno, můžeme každou chvíli ztratit.

Máš radost ze svých dětí? I ty jsou ti jen Pánem svěřeny. Každou chvíli ti je Pán může odebrat. Nic, zhola nic, není na této zemi trvalé – všecko je časné. A proto si na ničem nezakládej. K ničemu nenech přirůst srdce.

Pomíjitelnost všeho poznáváme v životních zkouškách. Nás věřící nic nemá v životě překvapit. Ať se dostaví v našem životě ztráta čehokoliv, nás to nesmí uvést v zoufalství, máme předem s těmito ztrátami počítat.

A ještě jedno místo z  Písma svatého chci uvést, které nám ukazuje na požehnání utrpení: „Aj, přepálím tě, ačkoli ne jako stříbro, přeberu tě v peci soužení. Pro sebe, pro sebe učiním to. Nebo jakž by mohlo v lehkost vydáno býti? Slávy své zajisté jinému nedám. Slyš mne, Jákobe a Izraeli, povolaný můj: Já jsem první, já jsem i poslední.“ (Iz. 48, 10-12).

Rozumíte? Nebýt utrpení, v němž si uvědomujeme svou malost, své malomocenství, v němž děláme tu zkušenost, že všechna lidská pomoc je marná, bychom patřičnou slávu Bohu nikdy nedali. My bychom všechnu slávu, která patří jedině Bohu, přivlastnili člověku, často sami sobě. A tak Pán Bůh nám musí čas od času ukázat, čím jsme bez Něho. Oheň soužení často spaluje v nás to, co není z Boha, shazuje s trůnu naše pyšné já a postupuje místo Bohu. Pán Bůh jako náš Stvořitel má na to plné právo, aby byl v našem srdci, v našem životě, první i poslední, ale my toto právo nerespektujeme – ovšem – k naší škodě. Bůh není despotický vládce. Chce-li vládnout v našem srdci, pak jen k našemu dobru. Nechce nás zbavit naší svobody, ale dává nám svobodu vyšší, ve které se skutečně stáváme pány své vůle a svého chtění. My tomu však nechceme rozumět, chceme si sami vládnout bez Něho, ale ke své zhoubě. A proto často utrpení, ve kterém nám Bůh dává poznat naše poblouznění a nutnost se k Němu přivinout. Přepalování v peci soužení řídí náš Pán sám. I v tomto přepalování je plno lásky a milosrdenství. Čím vyšší duchovní cíl má Bůh pro člověka, tím těžšími zkouškami jej provádí. Nezapomínejme, že Pán Bůh si nás i zde na zemi již připravuje pro nebeské úkoly.

Chceš, aby Pán Bůh byl ve tvém srdci první i poslední? Ponech v té věci Pánu Bohu volnou ruku, On to s tebou myslí dobře. Je-li tvůj boj, utrpení, větší a těžší, než u jiných, věz, Pán Bůh s tebou má také vyšší, slavnější cíl.

Proto i Job volá: „Aj, jak blahoslavený člověk, kteréhož tresce Bůh! A protož káráním Všemohoucího nepohrdej.“ (Job 5, 17).

A ještě jednu věc si uvědomme: Jestliže nás Pán uvádí do větších a těžších životních zkoušek, pak k nim dá také potřebnou sílu. Věřící člověk nikdy neprožívá Boží přítomnost ve větší míře jako tehdy, kdy je zbaven poslední trošky své vlastní síly. Ano, Jeho moc se dokonává v naší mdlobě. Zároveň si uvědomme, že spasení, které máme v Pánu Ježíši Kristu, naše mdloba nevyprazdňuje. Máme-li skutečné obecenství s Pánem, kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Zarmoucení? Úzkost? Protivenství? Hlad? Nahota?

„Ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížactvo, ani mocnosti, ani nastávající věci, ani budoucí. Nic nás neodloučí od lásky Kristovy“ – tak volá apoštol Pavel.

Pravdou je, že my bychom tak rádi ukázali světu naši dokonalost, chtěli bychom se světu pochlubit, co všechno dokážeme. Ale utrpení, zkoušky, boje při nás dokazují, že my sami jsme jen samá mdloba. Je-li v nás něco ušlechtilého, není to z nás, ale je to Boží moc působící v nás a skrze nás.

„Za největší radost mějte, bratři moji, kdyžkoli v rozličná pokušení upadáte.“ Pán tím tříbí tvoji víru a učí tě trpělivost a tvojí mdlobu nahrazuje svojí mocí a dokonalostí a svým posvěcením.

Patříce na vůdce a dokonavatele víry Ježíše

Židům 12, 1-3

Protož i my, takový oblak svědků vůkol sebe majíce, odvrhouce všeliké břímě, i snadně obkličující nás hřích, skrze trpělivost konejme běh uloženého sobě boje. Patříce na vůdce a dokonavatele víry Ježíše, kterýž místo předložené sobě radosti strpěl kříž, opováživ se hanby, i posadil se na pravici trůnu Božího. A považte, jaký jest ten, kterýž snášel od hříšníků taková proti sobě odmlouvání, abyste neustávali, v myslech svých hynouce.

V dnešní naší úvaze, i ve všech dalších úvahách, přál bych si docílit jedno: Vidět Pána Ježíše tak, jak o Něm mluví Písmo. Všechna naše jak tělesná, tak duchovní bída, prýští z neznámosti Pána Ježíše. Svět v Něho nevěří jen proto, že ho nezná. Člověk Pánem Ježíšem opovrhuje jen proto, že Ho nezná. Věřící člověk Ho zrazuje proto, že Ho nezná. A přec On je Alfa i Omega, počátek i konec všeho života.

Nuže – k svědectví Písma! Chceme se zahledět na Pána Ježíše tak, abychom viděli jedině Jeho.

„ Všecky věci skrze ně učiněny jsou a bez něho není nic učiněno, což učiněno jest. V něm život byl a život byl světlo lidí.“ (Jan 1, 1-14) Pánem Ježíšem začíná všechen život, i my a také v Jeho rukou je každé naše dchnutí. Jím žijeme, hýbeme se i trváme. On je dárcem všeho života.

„Kterýž jest obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření. Nebo skrze něho stvořeny jsou všecky věci, kteréž jsou na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné, buďto trůnové neb panstva, buďto knížatstva neb mocnosti; všecko skrze něho a pro něho stvořeno jest. A onť jest přede vším, a všecko jím stojí. A onť jest hlava církve, kterýž jest počátek a prvorozený z mrtvých, aby tak on ve všem prvotnost držel. Poněvadž se zalíbilo Otci, aby v něm všecka plnost přebývala.“ (Kolos. 1, 15-19).

„Vy pak toho svatého a spravedlivého odepřeli jste se a prosili jste za muže vražedlníka, aby vám byl dán. Dárce pak života zamordovali jste. Kteréhož Bůh vzkřísil z mrtvých; čehož my svědkové jsme.“ (Skut. 3, 14-15).

Bratři a sestry, domysleme význam tohoto svědectví. Z rukou Pána Ježíše jsme vzali a bereme život. On rozhoduje o každé vteřině našeho života a proto Jemu jsme zodpovědní za každou vteřinu našeho života. Jak že je to psáno? „Všichni my ukázati se musíme....“ A my si počínáme tak, jako bychom byli pány svého života. Jako by Pán Ježíš vůbec nebyl. Žijeme tak, že Ho ten náš život musí urážet a to jen proto, že si neuvědomujeme, kdo nám dal život a komu jsme za něj zodpovědní.

Dnes si musíme uvědomit:

Kolos. 1, 15 ... že je obraz Boha neviditelného

Žid. 1, 3 ... že je blesk slávy Otce

Skut. 10, 42 ... že je soudcem živých i mrtvých

Mat. 28, 18 ... a že jest mu dána všeliká moc na nebi i na zemi

A nyní snad pochopíme, co to znamená v Pána Ježíše nevěřit, Pána Ježíše nemilovat, Pána Ježíše zrazovat nebo dokonce jím opovrhovat.

Toto je však pohled na Pána Ježíše před Jeho příchodem na svět. Není tím zdaleka vystižena všechna Jeho moc a sláva, kterou měl u Otce, než vzal na sebe způsob člověka a přišel na tento svět. Všichni víme, že hned po pádu prvního člověka zde na zemi, svedeného cherubem Luciferem, Pán Bůh zaslíbil naší zemi Vykupitele, Mesiáše. Nepřišel hned, nejdříve musel člověk poznat, okusit ovoce svého odvrácení se od Boha. Historii lidstva od pádu Adama až po příchod Pána Ježíše na svět možno nazvat historií hříchu. Za dobu 4 000 let se mohl člověk přesvědčit, že bez zásahu Boží milosti, svou vlastní silou se z okovu, z pout hříchu, nevydobude. Musel přijít Vykupitel, aby právě v tom, v čem první člověk padl, On zvítězil. Proto musel přijít jako člověk.

A tu stojí před námi Pán Ježíš jako nejvyšší ztělesnění Boží lásky.

Slyšme, co o tom praví Písmo: „Kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu. Ale samého sebe zmařil. způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn. A v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže.“ (Filip. 2, 6-8). V těchto slovech nalézáme sedm stupňů, po kterých Pán Ježíš z lásky k nám hynoucím sestoupil z trůnu své slávy dolů.

1. Ačkoliv byl rovný Bohu, z lásky k člověku se vzdal mocenského postavení.
2. Samého sebe zmařil.
3. Přijal způsob služebníka.
4. Byl podobný nám lidem.
5. V způsobu nalezen jako člověk.
6. Ponížil se, poslušný byv.
7. Až do smrti a to smrti kříže.

Své mocenské postavení vyměňuje za místo v chudé rodině tesaře. Zde snáší chudobu i opovržení ze strany bohatých. Sám sebe vydává v zmar. On, Pán pánů a Král králů, jemuž se koří andělské kůry, před jehož majestátem se sklání statisíce nebešťanů, jde na svět, aby zde sloužil hříchem poskvrněnému člověku. Jako každý jiný pozemšťan je vystaven nahotě, hladu, žízni, únavě, zármutku, bolu, zklamání, lidské zlobě a konečně i potupné smrti. Podrobuje se lidskému zřízení, nechává se soudit a odsoudit padlým člověkem, trpělivě snáší, když mu plivají do tváře, když ho políčkují, když ho bijí uzlovatým bičem. A poněvadž ví, že jen smrt spravedlivého může ospravedlnit nespravedlivého, je poslušný svého Otce až do smrti a to smrti kříže. Tak miloval svět, tebe i mne... Tak hluboko se ponížil... Ale člověk neporozuměl. Právě Jeho ponížení vede většinu lidí k tomu, že Ho považuje za nic. „Nechceme Boha, který se nechal ukřižovat,“ prohlásil nedávno mluvčí jednoho státu. Nepochopil svět, že to byla jediná cesta k vykoupení člověka. Přesně se naplnilo to, co předpověděl prorok Izaiáš: „Kdo uvěřil kázání našemu? A rámě Hospodinovo komu jest zjeveno? Nebo před ním vyrostl jako proutek a jako kořen z země vyprahlé, nemaje podoby ani krásy. Viděli jsme jej, ale nic nebylo viděti toho, proč bychom ho žádostiví byli. Nejpohrdanější zajisté a nejopovrženější byl z lidí, muž bolestí, a kterýž zkusil nemocí, a jako ukrývající tvář svou; nejpohrdanější, pročež jsme ho za nic nevážili.“ (Iz. 53, 1-3).

Jinak však na to hledí Bůh. Pán Ježíš sestoupil z trůnu své slávy 7 stupňů dolů, Bůh Ho za to povýšil sedmi stupni vzhůru: „Protož i Bůh povýšil ho nade vše, a dal jemu jméno nad každé jméno, aby ve jménu Ježíše každé koleno klekalo, těch, kteříž jsou na nebesích, a těch, kteříž jsou na zemi, i těch, kteříž jsou pod zemí. A každý jazyk aby vyznával, že Ježíš Kristus jest Pánem v slávě Boha Otce.“ (Fil. 2, 9).

1. Povýšil ho nade vše.
2. Dal jemu jméno nad každé jméno.
3. Aby ve jménu Ježíše každé koleno klekalo.
4. Kteří jsou na nebi.
5. kteří jsou na zemi.
6. Kteří jsou pod zemí.
7. A každý jazyk aby vyznával, že Ježíš Kristus je Pánem v slávě Otce.

Tak stojí dnes Pán Ježíš před námi. (Zj. 1, 9-18). Patříce na vůdce a dokonavatele víry Ježíše...

Vidíš, milá duše, tu Jeho moc? Slávu? I lásku, ve které se obětoval? Uvědomuješ si i Jeho moc, která je mu dána na nebi i na zemi? Uvědomuješ si, že staneš před Jeho soudnou stolicí?

Čím ti je Pán Ježíš? Blahoslavení, kteří v Něho uvěřili...

Ostrava rok 1941

On dává ustalému sílu

Izaiáš 40, 29

On dá ustalému sílu, a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.

Ano, takový je Bůh ve své lásce a ve svém milosrdenství. Třtiny nalomené nedolomí a lnu kouřícího neuhasí. „Ne podle našich hříchů nakládá s námi, ani vedle nepravosti našich odplácí nám. Nebo jako jsou vysoko nebesa nad zemí, tak jest vyvýšené milosrdenství jeho nad těmi, kteříž se ho bojí. A jak daleko jest východ od západu, tak daleko vzdálil od nás přestoupení naše“ (Žalm 103, 10-12). Proto tak často přivolává padlému člověku „Neboj se...“

Dobře zná malomocenství člověka, že i tam, kde má nejlepší vůli vykonat dobré, ve většině případů se ho přidrží zlé. Člověk je celkem padlý tvor. Není jedno místo v jeho srdci, aby nebylo poskvrněno hříchem. A přece jej Bůh den ode dne zahrnuje svou láskou a milosrdenstvím. Dokud si je člověk své bídy vědom a dokud si je vědom, že nebýt Božího milosrdenství a Boží lásky, že by byl ve svých hříších dávno zahynul a dokud člověk v té bídě vztahuje své ruce k Bohu, dotud je Boží otcovská náruč člověku otevřena a platí mu pozvání:

„Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám.“ (Mat. 11, 28). „A kdo žízní, přijdi, a kdo chce, naber vody života darmo.“ (Zj. 22, 17). „On dává ustalému sílu a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.“ (Izaiáš 40, 29).

Často myslím na Eliáše. Všechna jeho důvěra v Boží vítězství byla najednou v troskách a on prchá před šířícím se zlem v jeho vlasti a ani si nepřeje déle žít. Vysíleného a uštvaného ho nalézá anděl v pustém kraji pod jalovcem, kde si žádá od Boha smrt. V tomto vysílení usnul. A když se probudil, nalézá u své hlavy chléb a číši vody, tímto pokrmem se posiluje a v síle pokrmu jde 40 dní a nocí, až na horu Boží Oréb, kde dostává další pokyny od Boha. Neděje se i nám tak nejednou v našem životě? Všechna naše důvěra v Boží pomoc a v Boží vedení jako by nás najednou opustila. Člověk vidí jen všude šířící se zlo a nespravedlnost, šklebí se na něj ze všech stran nejistá budoucnost se všemi nepříznivými okolnostmi, na všech stranách se setkává s neporozuměním a tak nakonec pod tíhou života klesá unavený a přál by si nežít. A právě v takových chvílích posílá Bůh své anděly s pokrmem a v síle Božího pokrmu se člověk vzpamatuje a spěchá, aby na takové Boží hoře Oreb, jinými slovy řečeno u nohou Ježíšových, si vyžádal další radu a sílu k boji. „On dává ustalému sílu a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.“

Četl jsem, jak se císař Alexandr ve své válečném tažení ocitl ve velmi nepříjemné situaci. Jeho vojsko stálými útoky na nepřátele a pak dlouhými pochody bylo úplně vyčerpáno. Umdlévalo velkou žízní a také i sám císař. Úplně zemdlen ležel ve svém stanu. Zpráva o tom se dostala mezi vojíny a tu jeden z nich s nasazením vlastního života se vplížil v noci mezi nepřítele, který je obkličoval, prošel všechny jeho hlídky, až se dostal k vodě, nabral ji do čepice a řetězem nepřátelských hlídek se zase s nasazením života vplížil zpět do svého tábora a podal vodu císaři. Věrností a láskou prostého vojína byl císař tak dojat, že vzal vodu z rukou vojína a pravil: „Dovedou-li hrdinně snášet žízeň moji druhové, bylo by pro mne velikým zahanbením, abych zahnal svoji žízeň vodou, která byla donesena jedním z nich s nasazením vlastního života.“ A vodu vylil na zem. Zpráva se roznesla po celém táboře a nadchla vojsko tak, že časně ráno podniklo nový útok na nepřátelské pozice, nepřítel byl poražen a vojsko dostalo vodu i pokrm vedle bohaté kořisti. Ježíš nasazuje svůj vlastní život, aby ukojil žízeň naší duše. Z lásky k člověku, k unavené duši. Podstupuje nejtěžší boj s naším nepřítelem, svou smrtí vykupuje naši svobodu, svojí krví smývá náš hřích a zjednává nám přístup k Božímu trůnu.

Proč?

Pán Ježíš viděl, že člověk ve svém malomocenství vůči hříchu si pomoci nemůže. Nebýt Golgoty, nebýt oběti Ježíše Krista, nebylo by se dostalo umdlenému síly, hřích by nás uštval. Svojí smrtí na kříži nám otevřel Pán Ježíš zdroj nevyčerpatelné síly a věčného života. Z Golgoty vztahuje Bůh svoji Otcovskou náruč i vůči těm, kteří pod tíhou životního boje, pod tíhou vlastního hříchu, upadli do takové mdloby, že se jim nedostává více síly k boji dalšímu.

„On dává ustalému sílu a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.“

Nedostává se ti síly? Umdléváš? Trápí tě myšlenky, že Bůh nemůže mít své zalíbení v takové nalomené třtině? Nezoufej! On třtinu nalomenou nedolomí. Jeho láska spočívá v tom, že se milostivě sklání právě k takovým nalomeným třtinám. Ztiš se na chvíli před Pánem, zamysli se nad dílem Golgoty a když ve víře pohlédneš ke kříži, otevřená Boží otcovská náruč, která ti kyne z Kristova kříže, bude ti duchovním pokrmem, v jehož síle půjdeš do dalšího boje. Slyš, co ti přivolává Bůh skrze svého služebníka Izaiáše: „Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano, i s tím, kterýž jest zkroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce zkroušených.“ Jak by mohla zapomenout žena na nemluvně? Ale právě takovým je Bůh ve své lásce. A tuto jeho lásku si máme dnešní památkou večeře Páně znovu připomenout. Jen připomenout? Nejen to, ale plnými doušky ji do sebe nasát a s upřímnou vděčností za ni děkovat.

(kázání č. 188, rok 1931)

Není střední cesta

Matouš 12, 30

Kdož není se mnou, proti mně jest; a kdo neshromažďuje se mnou, rozptylujeť.

Je-li možné ve všech otázkách života najít střední cestu, na poli náboženském této střední cesty není. Na duchovním poli se buď člověk rozhodne cele pro Boha a stane se upřímným vyznavačem Boží pravdy, nebo zůstane vůči pravdám evangelia uzavřeným, vlažným a tím se postaví, třeba nepřímo, na odpor Boží pravdě.

Lidstvo se sice pokoušelo najít i v náboženství jakousi střední cestu, nebýt ani příliš nábožným ani příliš bezbožným, ale Bůh v každém takovém případě ukázal člověku, že takový kompromis je nemožný.

Takové hledání střední cesty v otázce náboženské nalézáme u národa Izraelského v době krále Achaba. Král Achab se svojí manželkou Jezábel počali ve své zemi šířit pohanský kult. A poněvadž izraelští proroci se postavili ostře proti tomu, královna Jezábel nechala všechny Boží proroky, které dopadla, vyvraždit. V této době bylo velmi těžko postavit se proti šíření tohoto pohanského kultu a tak velká část lidu izraelského uznala za nejlepší přizpůsobit se duchu doby. Když prorok Eliáš viděl tuto dvojakost lidu, s nasazením svého vlastního života svolal izraelský lid na horu Karmel a tam postavil národ před rozhodnutí: Dokud budete kulhat na obě strany? Jestliže je Hospodin Bohem, následujte ho! Pak-li Bál, jděte za ním.

Za doby Pána Ježíše by kníže Nikodém a Josef z Arimatie rádi našli nějakou střední cestu mezi Ježíšem a židovstvím. Z toho, co Ježíš učil, většinu uznávali. Viděli také, že Ježíš není obyčejným člověkem, ale že je od od Boha poslaný Mistr. Vidíme to z rozmluvy Nikodéma s Ježíšem: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ (Jan 3, 2). A přesto ani Nikodém ani Josef z Arimatie neměli odvahu veřejně se postavit za Ježíše a proto hledali nějakou střední cestu. Ale marně. Pán Ježíš jim ukázal na nemožnost takového kompromisu svým jasným prohlášením: „Kdož není se mnou, proti mně jest; a kdo neshromažďuje se mnou, rozptylujeť.“ A ve svém požadavku jde ještě dál. „Kdožkoli vyzná mne před lidmi, vyznámť i já jej před Otcem svým, kterýž jest v nebesích. Kdož by pak mne zapřel před lidmi, zapřímť ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích.“ (Mat. 10, 32-33). A ještě dál: „Jde-li kdo ke mně a nemá-li v nenávisti otce svého i mateře své, i ženy, i děti, i bratří, i sester, ano i té duše své, nemůž býti mým učedlníkem.“ (Luk.14, 26).

A zde stojíme před otázkou: Proč Pán Ježíš staví tak těžké požadavky před ty, kteří by chtěli u něho dosáhnout věčného života? Odpověď na tuto otázku máme v písni číslo 145:

Ach, už raz se rozhodněte,

koho chcete milovat.

Nemožné je světu sloužit

a Kristu se věnovat.

Buďto pustíš hříchy světa

a k Bohu se přivineš,

anebo si zvolíš rozkoš

a v ní věčně zahyneš.

Celé srdce Bůh si žádá,

neb On celé podává,

není spásy, ne pro toho,

kdo půl sobě nechává.

Ježíš Kristus se vzdal všeho, i sama sebe, aby svou obětí na kříži zachránil hříchem zotročené lidstvo. Ježíš se nebude dělit o tvé srdce se světem. Buď budeš cele Jeho, aby jsi se stal dědicem jeho Božího království aneb jím pohrdneš a postavíš se tak na stranu jeho nepřátel. Střední cesty tu není. Ježíš to prohlašuje velmi jasně a srozumitelně: „Kdož není se mnou, proti mně jest; a kdo neshromažďuje se mnou, rozptylujeť.“

Jsi Kristův cele? Anebo hledáš dosud střední cestu a tím nejsi ani studený ani horký?

Co praví Písmo o takových? „Protože nejsi ani studený ani horký, vyvrhu tě z úst svých.“

Celé srdce Bůh si žádá,

neb On celé podává,

není spásy, ne pro toho,

kdo půl sobě nechává.

Rokytnice 1959 (křest)

Mějtež se dobře

II. Kor. 13,11

Naposledy, bratři, mějtež se dobře, dokonalí buďte, potěšujte se, jednostejně smyslete, pokoj mějte a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.

Zvláštní napomenutí, zvláštní Boží příkaz: Mějte se dobře.

Jsem vděčný našemu Pánu za těch několik týdnů, které jsem směl i se svojí manželkou strávit ve vašem bratrsko sesterském kruhu. Bylo nám mezi vámi opravdu dobře. Zvláště mi bylo velmi milé, že jsem si mohl ve všem tak dobře rozumět s vaším milým bratrem kazatelem. Musím při tom myslet na slova Žalmu 133: „Aj, jak dobré a jak utěšené, když bratři v jednomyslnosti přebývají.“

Nemyslete si, že bratrská jednomyslnost je věcí samozřejmou. Na žádném poli nepodniká satan na věřící lid tak prudké a soustavné útoky, jako na tomto poli, kde věřící lid usiluje o bratrskou jednomyslnost. Vnést do sboru věřících roztříštěnost, rozdílnost názorů, namyšlenost, vyvolat v nás vědomí, že ti druzí jsou méně duchovní, vydráždit nás k tomu, abychom se uráželi na chybách těch druhých, pro každou malichernou věc se hněvat na druhého, stavět před naše oči nedostatky bratří, které Pán staví do služby evangelia, zvláště kazatele a jeho rodinu, to je dílo satanovo a kde se mu to podaří, kde získá takového bratra, sestru, kteří mu na tento rozbíječský a rozvratný plán naletí a k této rozvratné službě se satanovi propůjčí, aniž by si uvědomili, komu slouží, tam se sbor nemůže mít dobře.

Jednomyslnost mezi bratrstvem ve sboru, vzájemná hřejivá bratrská láska, to není samozřejmost, to je výsledek společného, duchovního úsilí všeho bratrstva o uposlechnutí napomenutí: „Dokonalí buďte!“

Bratři a sestry! Važte si, že máte mezi sebou hřejivé, bratrsko sesterské prostředí a bděte nad tím, aby ho nikdo z vás v ničem a nikde neporušoval. Chraňte se domýšlivosti, braňte se myšlence, že jste lepší než ti druzí. Všichni jsme porušení, každý z nás má své nedostatky, všichni jsme přijali spasení z pouhé Boží milosti. Nemáme nic, čím bychom se jeden nad druhého povyšovali. Pyšné sebevědomí je dílo satanovo, nikdy ho do svého srdce nevpusťte. A vůči těm, kteří vám Slovem Božím slouží, naplňte příkaz Písma z I. Tes. 5, 12-13: „Prosím pak vás, bratři, znejtež ta, kteří pracují mezi vámi, a předloženi jsou vám v Pánu a napomínají vás. A velice je milujte pro práci jejich. A mějte se k sobě pokorně.“

My baptisté jsme církví demokratickou. Nemáme žádné církevní hodnostáře, kteří by nad námi panovali. Ale při této demokracii jdeme někdy až tak daleko, že zapomínáme, že ten bratr, který je povolán ke službě evangelia a který je k této službě obzvláště oddělený, je na prvním místě služebníkem Pána Ježíše Krista. Čteme: „Pavel, služebník Jezukristův, povolaný apoštol, oddělený ke kázání evangelium Božího.“ (Řím. 1, 1). Při vší naší demokracii mějme vždy biblický postoj k těm, kteří jsou služebníci Ježíše Krista a kteří jsou odděleni ke kázání evangelia Božího a velice je milujte pro práci jejich. To je také jedna podmínky, aby se měl sbor dobře. Přejeme vám i s mojí manželkou, abyste se zde měli všichni dobře.

„Naposledy, bratři, mějtež se dobře, dokonalí buďte, potěšujte se, jednostejně smyslete, pokoj mějte a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.“ Děkujeme vám za všechnu bratrskou lásku, kterou jste nám věnovali a přejeme vám plnost Božího požehnání.

Bratislava 1964

Hříchy zbělají jako sníh

Izaiáš 1, 1-19

Pojďte a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchy vaše jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělají; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.

Hřích, hřích, o ten se stále jedná mezi člověkem a Bohem. Dokud naše svědomí je potřísněno hříchem, Bůh zavírá oči i před naší modlitbou. V předcházejících slovech volá Bůh skrze proroka: „...kdo toho z ruky vaší hledal, abyste šlapali síně mé? Nepřinášejte více oběti klamání. Protož když rozprostíráte ruce vaše, skrývám oči své před vámi a když množíte modlitbu, neslyším; ruce vaše krve plné jsou. Umyjte se, očisťte se, odvrzte zlost skutků vašich od očí mých, přestaňte zle činiti.“

V tom je smysl náboženství. Lidé, kteří obrací svůj zrak k Bohu, aniž by měli v úmyslu změnit svůj hříšný život, jsou největšími nepřáteli pravdy. „Lid tento rty mne ctí, srdce pak jejich daleko jest ode mne.“ (Marek 7, 6). Kolik je lidí na světě, kteří jsou nábožní až příliš, ale jejich náboženství je samo pokrytectví, jejich srdce je plné jedu, plné nenávisti a zhoubných vášní. Proto volá Bůh v Žalmu 50, 16: „Co tobě do toho, že vypravuješ ustanovení má a bereš smlouvu mou v ústa svá. Poněvadž jsi vzal v nenávist kázeň a zavrhl jsi slova má. Ústa svá pouštíš ke zlému a jazyk tvůj skládá lest. Usazuješ se a mluvíš proti bratru svému ...“ Proto dnes vyhovuje lidem taková církev, která se spokojí jen s povrchní pobožností a jinak nechá člověka dělat co chce. Ale Bůh ukazuje na jejich konečný cíl: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli Otce mého, který jest v nebesích. Mnozí mi dí v onen den: Pane, Pane, zdali jsme v tvém jménu neprorokovali a ve jménu tvém ďábla nevymítali a ve tvém jménu divy nečinili? A tehdy jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti...“ (Mat. 7, 21-23).

Není nic pošetilejšího, než se domnívat, že ten svůj hřích můžeme přikrýt pláštěm nějaké pobožnosti. Kde se nejedná o odstranění hříchu, o nápravu v životě, o nový život, tam platí slova našeho Boha: „...když rozprostíráte ruce vaše, skrývám oči své před vámi a když množíte modlitbu, neslyším.“ (Iz. 1, 15). Všechno naše náboženství je marné, jestliže hřích, který poskvrňuje naše svědomí, není z našeho srdce odstraněn. Hřích, ať je jakýkoliv, rozděluje člověka s Bohem a dokud není odstraněn, rozdělení zůstává. A stav takového odděleného člověka je hrozný. Je plný neklidu, nic ho neuspokojuje, stále se do něčeho vrhá, hned za tím či oním se pachtí, ale uspokojení nenachází v ničem. Na každém kroku se setkáte s člověkem, který je štvaný svým zneklidněným a neuspokojeným srdcem. Největší bída je v tom, že člověk hlavní příčinu svého neklidu a nespokojenosti nezná. Cítí ji, ale neví, jak ji upokojit. Kdykoliv jdu kolem kina a vidím tam ten zástup mladých lidí, je mi smutno. Tam nejlépe vidíte obraz lidské bídy. Co je tu mladých lidí toužících po radosti a poněvadž neznají pravý zdroj radosti a pokoje, sytí své mladé neukojené srdce takovýmto svinským mlátem. Hříchem poskvrněné a s Bohem nesmířené srdce je štváno věčným neklidem a proto hledá zapomenutí ve světských radovánkách, které nejsou zase ničím jiným, než ďábelským nástrojem k strhnutí člověka do dalších hříchů. Smířeného člověka s Bohem tam nenajdete. Jsou-li případy, že člen sboru tam hledá uspokojení svých tužeb, pak můžete být ubezpečeni, že je v tenatech nějakého hříchu a že je rozloučen s Bohem a tam hledá své zapomenutí, ale marně.

A nyní si všimněme blížeji našeho textu: Umyjte se a očisťte se. Ale jak? Lidé to zkouší všelijak. Dokonce jedna církev prohlásila, že má moc od Boha hříchy odpouštět. Že ale sami v tom nemají žádnou jistotu, svědčí skutečnost, že i za samého papeže, když umře, se slouží zádušní mše. Na smrtelné posteli si volají kněze, vyzpovídají se mu, kněz jim odpustí, ale za nebožtíka se dávají peníze na modlitby a záhrobní mše dál. A zeptejte se těch lidí, když se vyzpovídají, jestli jsou si jisti, že mají hříchy odpuštěné a že vejdou do království Božího. Co vám odpoví? Běda by bylo člověku, kdyby Bůh odpouštění hříchů svěřil člověku. Doklad toho máme v historii, viz prodávání odpustků. Slova Ježíše, na která se tato církev odvolává, mají docela jiný smysl. Můžeme si na ně ukázat: „A to pověděv, dechl, a řekl jim: Přijměte moc Ducha svatého. Kterýmžkoli odpustili byste hříchy, odpouštějí se jim; kterýmžkoli zadrželi byste, zadržáni jsou.“ (Jan 20, 22-23). Jak máme těmto slovům rozumět, vidíme z jiných Ježíšových slov: „Zhřešil-li by proti tobě bratr tvůj, jdi a potresci ho mezi sebou a jím samým. Uposlechl-li by tebe, získal jsi bratra svého. Jestliže by neuposlechl, přijmi k sobě ještě jednoho aneb dva, aby v ústech dvou neb tří svědků stálo každé slovo. Pakli by jich neuposlechl, pověz církvi. Jestliže i církve neuposlechne, budiž tobě jako pohan a publikán. Amen pravím vám: Cožkoli svážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi a cožkoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ (Mat. 18, 15-18).

Z těch slov vidíme, že tam, kde dává Ježíš moc učedníkům k odpouštění hříchů, že se jednalo jen o takové provinění, kde se jednalo o církevní kázeň. Kde se však jedná o prohřešení se proti Bohu, takový hřích nemůže odpustit žádný člověk.

Jak se tedy očistit?

Někteří lidé to dělají tak, že sami u sebe ten hřích tak omlouvají, až se jim zdá, že to, co učinili, žádným hříchem není. Slyšme, co o takových lidech mluví Písmo: „Nebo bys se umyla sanitrem a mnoho mýdla na sebe vypotřebovala, přece patrná jest nepravost tvá před obličejem mým, praví Panovník Hospodin.“ (Jer. 2, 19-23). Člověk může hřích všelijak omlouvat a umývat, před Bohem hřích zůstává hříchem.

Jak se tedy očistit?

Slyšme slovo Zachariáše 13, 1: „V ten den bude studnice otevřená domu Davidovu a obyvatelům Jeruzalémským k obmytí hříchu a nečistoty.“ Co je to za studnici, jejíž vodou se může člověk očistit od všeliké nepravosti? „Odpověděl Ježíš a řekl: Každý, kdo pije vodu tuto, žízniti bude opět. Ale kdo by se napil vody té, kterou já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta, kterou já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému.“ (Jan 4, 13-15). Studnicí k obmytí hříchu a nečistoty, na kterou poukazoval již prorok Zachariáš, je Pán Ježíš sám. Kde se duše člověka ponořila do hlubin Jeho lásky a Jeho milosti a kde s vděčným srdcem saje do sebe vodu živou prýštící z Něho, tam krev prolitá na Golgotě nás očišťuje od všelikého hříchu. A tam přichází splnění slov našeho textu: „Pojďte a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchy vaše jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělají; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.“ Každý stín, jakákoliv stopa po dřívějším hříšném životě člověka, v Pánu Ježíši mizí. A o tom, že je člověku odpuštěno, dostává takové ujištění, že ví s určitostí, že je přijatý na milost a že bude brát podíl v Božím království.

A tato jistota odpuštění a věčného života odstraňuje poslední neklid z našeho srdce.

Milá duše!

Dosáhla jsi již tohoto uklidnění ve smíření s Bohem? A jestli ještě ne, co tě zdržuje? Je ti to ještě málo, že Bůh je hotov zahladit každou stopu tvého hříšného života? „Pojďte a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchy vaše jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělají; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.“ Čekáš ještě na větší důkaz Boží lásky, než je tento? Nic po tobě Bůh nežádá, než abys přišla se svým převráceným srdcem k Pánu Ježíši a ponořila se do hlubin Jeho lásky a milosti. Proč nejdeš? Není hřích, který by ti nebyl hotov odpustit, není rány, kterou by nedovedl zahojit, proč váháš mu vydat celé své srdce?

„Budete-li povolní a poslušní, dobré věci země jísti budete. Pak-li nebudete povolní ale vzpurní, od meče sežráni budete; nebo ústa Hospodinova mluvila.“ (Izaiáš 1, 20).

(kázání č. 154)