Slavnost k dvacetiletému trvání sboru v Ostravě
Bratři, sestry, přátelé!
K tomu, co chci uvést nyní ze svých vzpomínek na počátky misijní práce zdejšího sboru, chtěl bych předeslat několik slov z I. Tess. 1, 2 – 6:
Bez přestání pamatujíce na skutek víry vaší a na práci lásky, a na trpělivost naděje…
Skutek víry, práce lásky a trpělivost naděje – na těchto třech pilířích byl budován ostravský sbor.
Všichni vy, kteří jste byli později zapojeni do této práce stěží pochopíte, kolik úsilí, kolik vroucích modliteb, kolik obětavé práce a sebezapření bylo třeba, než se nám podařilo seskupit kolem sebe první větší skupinu přátel a než první z nich byli získáni pro Krista a Jeho dílo.
Nehněvejte se na mne, když vám položím tuto otázku, mnozí z vás jste již celou řadu let ve sboru. Kolik duší jste přivedli za tu dobu ke Kristu? A to již nejste sami. Je zde celá řada bratří, sester, je zde sbor, máte kam takového přítele přivést, je zde modlitebna, je zde sbor zpěváků, je zde početné shromáždění, celá řada věrných přátel.
To všechno my jsme neměli – naše počáteční shromáždění čítalo 6 – 8 duší a přitom jsme se krčili v kuchyni Božích bojovníků, kde jsme byli trpěni jen z milosti.
Proč to uvádím?
Protože se často vyskytne někdo, kdo nemá ani tušení, s jakými těžkostmi my jsme museli zápasit, a takový začne kritizovat, co a jak se mělo to a ono udělat. Jen postavit takového kritika do těchto začátků…
Každý misijní pracovník či kazatel by měl projít takovými začátky – otevřít misijní pole tam, kde je třeba budovat od samých začátků, aby poznal, co je tu třeba úsilí, než se získá hrstka takových přátel a než je z nich získána jedna duše pro Krista. Takový kazatel, když pak přijde do jiného sboru, dovede ocenit všechny ty oběti, s jakými byl ten sbor vybudován.
Nu, misijní dílo, které zde bylo budováno, nebylo lidské, ale Boží, a proto jeho vzrůst nemohly zadržet, znemožnit ani také překážky, jaké se nám hned na počátku postavily do cesty.
První překážka:
V Ostravě jsme nenašli byt. Dojíždět z Lipové do Ostravy? U koho přenocovat? Měli jsme v Ostravě jedinou naši rodinu - Pilařovu – a ta obývala se svými dvěma malými dětmi malý pokoj, který jim sloužil za kuchyň, ložnici i kancelář. Rodina sestry Žídkové nám nebyla tehdy ještě tak nakloněna, abychom ji mohli se vším obtěžovat. Sestra Bergerová byla ve službě nevěřící rodině a bratr Drozd neměl rovněž svůj byt, a to byli všichni, kteří zde stáli u kolébky této práce.
Nezbylo jiného, než hledat byt mimo Ostravu. Našli jsme konečně právě dostavěnou novostavbu ve Vrbici u Bohumína. Tehdy jsem si neuvědomil, jaké to bude mít následky pro zdraví mojí rodiny – nastěhovat se do takové syroviny. Já měl radost, že mám byt a že mohu započít misijní práci v Ostravě. Tak jsme se nastěhovali do této syrové novostavby těsně před Vánocemi v roce 1925. Pět členů zde bylo a s námi dvěma nás tedy bylo sedm.
Hned na počátku se k nám připojila malá stanice rokytenského sboru Suchdol. Tam bylo tehdy 7 našich členů, kteří se přistěhovali v roce 1925 z Polska. Měli jsme tedy hned na počátku 1 misijní stanici, kterou jsem pravidelně navštěvoval a oni zase občas navštěvovali nás.
Shromažďovali jsme se v kuchyni Božích bojovníků (česká Armáda spásy), ale odsud nás brzy vypověděli a tak nezbylo nic jiného, než konat shromáždění zatím v mém bytě ve Vrbici, než se nám podaří nějakou místnost získat. Tím jsme ovšem ztratili možnost přivést do shromáždění někoho z přátel. Zde jsme se shromažďovali až do 20. března 1926. Během této doby přihlásili se do naší skupinky dva členové z Církve adventistů – bratr Stabrava a jeho stará matka.
V této době byli jsme uvedeni do nejtěžších životních zkoušek. Následkem syrové novostavby, ve které jsme bydleli, moje manželka onemocněla na zápal plic a zápal pohrudnic. Tři týdny byla mezi životem a smrtí. Naše děti byly malé. Byla to těžká zkouška, A přec i do této těžké chvíle pronikaly paprsky Božího sluníčka. Nikdy nemohu zapomenout, kolik upřímné bratrské lásky nám tehdy přinášel.ten malý kroužek našich milých. Přicházeli s takovou láskou, že to bylo až dojemné. Po těžkém, smrtelném zápase, přišel konečně obrat k lepšímu. Život zvítězil, ale zdraví zůstalo podlomeno pro celý život.
To bylo zaplaceno zachráněním čtyř hynoucích duší. V době, kdy horečky dostupovaly nejvyššího stupně, musel jsem zavolat kadeřnici paní Losertovou, aby mojí manželce ostříhala vlasy, aby studené obklady přilehly těsněji na hlavu a také aby nepřekážely při dávání obkladů. Není tomu dlouho, co tato paní zemřela na rakovinu jater. Byl jsem ji několikrát navštívit, neb jsme od nemoci mojí manželky pěstovali s touto rodinou stálé přátelství. Umírala ve víře ve svého Spasitele, kterého poznala v našich shromážděních. To byla jedna duše, s kterou jsme přišli v nemoci mojí manželky do styku, a které se touto cestou dostalo svědectví o vykoupení v Pánu Ježíši.
Dále jsem byl nucen zavolat si na pomoc sousedku, nynější sestru Kasíkovou, která žila se svojí matkou a se svojí rodinou hned vedle nás. Neměl jsem ani tušení, v jakých poměrech žije tato rodina. Teprve později jsem se dozvěděl, že důsledkem neutěšených, rozháraných poměrů v této rodině, byla naše sousedka i se svojí matkou odhodlána skončit sebevraždou. Ale právě v této době se dostala do našeho prostředí, dostalo se jí svědectví a zároveň pozvání do shromáždění. A netrvalo to dlouho a obě ženy, sestra Kasíková i její matka sestra Vrožínová, nastoupily cestu za Ježíšem.
A zde se mi dostalo vysvětlení, proč jsme museli až do Vrbice. Sestra Kasíková pak vydala živé svědectví své kamarádce Ryškové, nynější sestře Kubasové, a také tato žena vydala se Pánu a je dosud v našich řadách. I když tedy po tělesné stránce jsme ve Vrbici velmi utrpěli, na druhé straně bylo právě příčinou těchto našich zkoušek mnohým poslouženo.
V této době bylo také v tom našem malém hloučku tolik hřejivého tepla bratrské lásky, že všechno to bolestné se nám lehčeji neslo. Pán si nás posiloval a při všech těch nesnázích kroužek našich přátel rostl. Sestra Žídková seznámila nás s rodinou Vysmekovou, s kterou jsme brzo splynuli v jedno srdce. Rodina Vysmekova přiváděla zase jiné své známé.
Konečně jsme získali místnost pro shromáždění ve Slezské Ostravě. V hostinci dne 21. března 1926 u starého zámku jsme zde měli první shromáždění. Scházelo se nás již 25 – 30. Bylo to sice také dost daleko, ale přece jen blíž – jako do Vrbice.
Dne 15. srpna měli jsme první žeň z našich malých začátků. Tři duše z Ostravy a dvě ze Suchdolu vyznávaly svého Pána ve křtu. Křest se konal v Suchdole v řece Odře. Tak vzrostl náš hlouček i se Suchdolem na 21 duší.
Po tomto křtu rozhodli jsme se pro stanovou misii. Byl to krok veliké víry. Stanová misie vyžádala si velikého nákladu a velikého úsilí. Stan dovezli jsme z Brna a postavili jej naproti policejnímu ředitelství u nové radnice, v místě, kde nyní stojí palác Báňské hutní společnosti (nyní národní podnik). Stanovou misii zahájil bratr profesor Králíček třemi velmi vzácnými přednáškami, kterými nám otevřel cestu k širší veřejnosti. Po pět týdnů konali jsme den co den veřejná shromáždění v tomto stanu. Návštěva byla 200 – 250 duší. Tato stanová misie nám dala celou řadu nových přátel, z nichž mnozí později zakotvili v našem sboru. Rodina Legierských, rodina Maloškova, rodina Dybova, rodina Jirouškova a celá řada jiných zrodila se duchovně v tomto stanu.Do sboru byli přijati i s některými z dřívějších přátel, jako byla rodina Vysmekova a jiní až v příštím roce a sice 6. června 1927. Křest vykonal náš tehdejší host, bratr Dr. Víta z Ameriky. Bylo pokřtěno 22 duší, čímž vyrostl náš sboreček na 43 duší.
Přítomnosti bratra Dr. Víty využili jsme ke druhé stanové misii, kterou jsme uspořádali v Přívoze a to 9. května 1927 a hned nato ve Vítkovicích. Jak v Přívoze tak ve Vítkovicích sloužil bratr Dr. Víta. Výsledkem této stanové misie bylo pokřtění dalších 16 duší.
Hned po první stanové misie pronajali jsme pro naše shromáždění sál v hostinci pana Švrlánského v Přívoze, kde jsme se shromažďovali plných 6 let. Byla to místnost naprosto nevhodná. Hned ve vedlejší místnosti hrála hudba, bavila se společnost, po našem odchodu se v témže sále tančilo, hrálo divadlo, ale najít jinou místnost se nám nepodařilo. A přec návštěva ve shromáždění bývala 100 – 200 duší.
Ale při všech těchto nesnázích náš sboreček rostl. Co velmi zpomalilo úspěch naší misijní práci a znemožnilo mnohé dobré plány, bylo moje onemocnění. Byl to také zhoubný vliv našeho syrového bytu v novostavbě a pak silné nachlazení v zimě. Naše hmotné prostředky byly velmi nedostatečné, nebylo ani na dobrou zimní obuv. A tak dostavily se následky. Plná 4 léta měl jsem v krku hotovou výheň, krční trubice byla plná vřídků, v krku vše zapálené. Lékaři radili odchod z Ostravy, v Ostravě že to marně léčím. Po každém kázání měl jsem v krku takovou bolest, jako by mi trhali živé maso. Nepomohly ani Luhačovice. S bolestí očekával jsem prázdniny a musel jsem vždy na 2 – 3 měsíce z Ostravy ven. Tím práce trpěla. I moje manželka churavěla. A tak procházeli jsme novými trpkými zkouškami. Misijní práci vykonával jsem s největší námahou a s bolestí.
Domáhal jsem se výměny, ale marně, nikdo nechtěl do nezdravé Ostravy. K tomu se dostavilo neporozumění mezi bratřími. Přiznám se vám, že jsem den ze dne prosil Boha, aby mě z Ostravy jakoukoliv cestou odstranil. Později vyvrcholil můj zdravotní stav v úplné nervové zhroucení.
V této těžké době přišla německá okupace. Pán Bůh poslal do našeho shromáždění nový kruh přátel a s těmito přáteli přišel do sboru nový duch a ve sboru nastalo duchovní rozvlažení a probuzení. Vzácným porozuměním a upřímnou láskou těchto přátel, kteří se brzy stali členy našeho sboru, jsem nově okřál, a nejen já, ale i jiní.
A zase nastala radostná práce ve sboru, jako tomu bylo na počátku.
Avšak o vývoji a poměrech ve sboru po stanové misii poví vám jiný bratr, který se také duchovně narodil při první stanové misii( bratr Vilém Dyba).
Já bych chtěl jen na konec říci toto: Jsme všichni, jeden vedle druhého, jen chatrnými nástroji v Božích rukou. To, co zde bylo za tu uplynulou dobu na misijním poli vykonáno, je dílo Boží milosti a Boží lásky. Jestliže si mne aneb ty druhé bratry a sestry Pán upotřebil k rozšíření svého díla, pak to, co zde bylo až dosud vykonáno, nebylo z nás, nýbrž z Jeho moci a z Jeho lásky. My, kteří jsme byli zde nástroji v Božích rukou, nejsme této cti, této výsady ani hodni. Vždyť jsme jen samá mdloba.
A tak dívám-li se nazpět na to vše, co zde bylo za těch 20 let vykonáno, tlačí se mi slzy do očí a nevím ani, jak bych mému Pánu za to poděkoval. Je mi to zároveň zárukou, že náš Pán, který se tak mocně přiznával k naším snahám, v té samé míře bude žehnat i v příštích letech tomuto svému dílu.
Vracím se znovu k mému úvodnímu slovu:
Skutek víry, jinými slovy víra projevovaná skutkem, práce lásky, práce, která vyvěrala z upřímné lásky ku Pánu, a trpělivost naděje, to byly ty tři pilíře, na nichž byl budován tento sbor.
Na těchto třech pilířích budujte dál – a Pán se jistě i skrze vaše snahy oslaví.
