Kdybys znala ten dar Boží

Jan 4, 1-15

A jakž poznal Pán, že slyšeli farizeové, že by Ježíš více učedlníků činil a křtil než Jan. (Ačkoli Ježíš sám nekřtil, ale učedlníci jeho), Opustil Judstvo, a odšel opět do Galilee. Musil pak jíti skrze Samaří. I přišel k městu Samařskému, kteréž slove Sichar, vedlé popluží, kteréž byl dal Jákob Jozefovi, synu svému. Byla pak tu studnice Jákobova. Protož ustav na cestě Ježíš, posadil se tak na studnici. A bylo okolo šesté hodiny. I přišla žena z Samaří vážiti vody. Kteréž řekl Ježíš: Dej mi píti. Nebo učedlníci jeho byli odešli do města, aby nakoupili pokrmů. I řekla jemu žena ta Samaritánka: Kterakž ty, jsa Žid, žádáš ode mne nápoje od ženy Samaritánky? (Nebo neobcují Židé s Samaritány.) Odpověděl Ježíš a řekl jí: Kdybys znala ten dar Boží, a kdo jest ten, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé. I dí jemu žena: Pane, aniž máš, čím bys navážil, a studnice jest hluboká. Odkudž tedy máš tu vodu živou? Zdaliž jsi ty větší nežli otec náš Jákob, kterýž nám dal tuto studnici, a sám z ní pil, i synové jeho, i dobytek jeho? Odpověděl Ježíš a řekl jí: Každý, kdož pije vodu tuto, žízniti bude opět.. Ale kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému. Řekla jemu žena: Pane, dej mi té vody, abych nežíznila, ani chodila sem vážiti.

Kdybys znala ten dar Boží…

Oč méně bolu, zklamání, utrpení, by bylo v našem životě, kdybychom znali kdy, kde a odkud ono zklamání přijde, kdybychom věděli, které a jaké věci to budou, z nichž nám vzejde bolest a utrpení a naproti tomu které a jaké věci to jsou, jež mohou náš život zradostnit a obohatit. Oč šťastnější by byl náš život, kdybychom znali a dovedli uchopit za vlasy každou tu příležitost, kdy samo nebe nám klade štěstí do klína, ale my pro svoji slepotu to, co bylo k našemu štěstí, odmítáme. Často teprve až po letech se nám rozjasní v mysli a my si musíme říci: Ó bych to byl věděl a tu příležitost tenkrát využil, mohl jsem být dnes šťastným člověkem. Na cestě naším životem potkáváme dobré i zlé. To nejtragičtější v našem životě je, že my často to dobré pokládáme za zlé a to zlé pokládáme za dobré. A v tom smyslu se buď pro jedno nebo pro druhé rozhodujeme. Teprve ovoce, následky našeho rozhodnutí, nás poučí, byla-li naše volba dobrá či zlá.

Setkáte se se ženou zdrcenou manželským rozvratem, slyšíte její nářek: „Ó bych byla věděla, že ty naše povahy jsou tak protichůdné! Kolik jiných příležitostí ke vdávání jsem si nechala ujít a do tohoto manželství jsem šla jako slepá.“ Setkáte se s chudými starými rodiči. Dali své děti na studia, aby jim připravili lepší budoucnost. Sami nejedli, strádali, dřeli se ve dne, v noci, v naději, že se jim děti jednou odmění. A výsledek? Děti zpanštěly, zmoudřely, rodičům se odcizily a nyní se za svoje chudobné rodiče i dokonce stydí. A starým zedřeným rodičům srdce krvácí žalem a s pláčem si říkají: „Kdybychom jen tušili, že naše děti právě touto cestou se nám odcizí, že je ztratíme, byli bychom to s nimi jinak zařídili.“ Pojďme do historie Starého zákona. Ó by byl Kain věděl, že ta zsinalá tvář jeho bratra Ábela jím zabitého dnem i nocí bude děsit jeho duši a že palčivé výčitky jeho svědomí budou jej štvát z místa na místo a nikdy a nikde nedají jemu pokoje. Ó by byl Kain věděl, jak hřích dovede uštvat člověka a učinit mu život přímo nesnesitelným, jistě by se byl ve chvíli, kdy se ho hněv vůči bratrovi zmocnil, jistě by se ovládl a svého bratra nezabil. Ó by byl David věděl, jak hrozně se vymstí jeho vlastní hřích s ženou Uriášovou na jeho vlastní rodině, byl by jistě ve chvíli pokušení sám nad sebou zvítězil a tohoto hříchu se nedopustil. A vezměte si zradu Jidášovu: Byl by Jidáš svého Mistra zradil, kdyby byl znal všechny důsledky této své zrady? Ó kdyby lidé znali, že hřích se mstí na člověku do třetího i čtvrtého pokolení, ale že hned v zápětí vyvolává v našem životě samou bolest a samé utrpení a že každý námi vykonaný hřích je vyryt železným perem na deskách našeho srdce a že s touto živou knihou se musíme jednou postavit před soudnou stolici Boží. Kdyby lidí tuto skutečnost znali, jak jinak by usměrňovali celý svůj život. Příčinou naší nevědomosti, naší neznalosti, pokládáme dobré za zlé a zlé za dobré. A v tomto smyslu se rozhodujeme ve věcech, které ovlivňují celý náš další život. A každý z nás si občas povzdechne: „Ó, kdybych znal, věděl!“ Někdo z vás by mohl snad říci: „A proč tedy Bůh ponechává člověka v takové tmě? Proč ho neuchrání takových osudných omylů a nezjeví mu, co by bylo k jeho prospěchu a co k jeho zhoubě?“

Bratři, sestry, přátelé!

Vezměte do ruky knihu Božího zjevení – Bibli – a v ní se dočtete, jak Bůh na tisíce způsobů a cest se snažil to učinit člověku jasným, pochopitelným, jak se vyhnout zkáze, záhubě a jak dosáhnout plného, radostného života. Ale člověk si posloužit nedal. Upozorním vás jen na některá místa v Bibli: „Když takto říkával Hospodin: Zastavte se na cestách, a pohleďte, a vyptejte se na stezky staré, která jest cesta dobrá, i choďte po ní, a naleznete odpočinutí duši své, tedy říkávali: Nebudeme choditi. Když jsem pak ustanovil nad vámi strážné, řka: Mějtež pozor na zvuk trouby, tedy říkávali: Nebudeme pozorovati. Protož slyšte, ó národové, a poznej, ó shromáždění, co se děje mezi nimi. Slyš, ó země: Aj, já uvedu zlé na lid tento, ovoce myšlení jejich, proto že nepozorují slov mých, ani zákona mého, ale jím pohrdají.“ (Jer. 6, 16-19). „Ale toto přikázal jsem jim, řka: Poslouchejte hlasu mého, a budu vaším Bohem, a vy budete mým lidem, a choďte po vší cestě, kterouž jsem vám přikázal, aby vám dobře bylo. Však neposlechli, aniž naklonili ucha svého, ale chodili po radách, a podlé zdání srdce svého zlého. Obrátili se ke mně hřbetem a ne tváří svou.“ (Jer. 7, 23-24).

Celý Starý zákon je svědectvím, jak Bůh hledal cestu k srdci člověka, aby jej uvedl na cesty pokoje a radostného života a jaký byl výsledek jeho trpělivosti, hledající lásky? A myslíte, že tomu tak bylo jenom v životě národa Izraelského? Nejednal tak Bůh s tebou, se mnou? S námi všemi?

Boží láska je však nevyčerpatelná. Když člověk nechtěl porozumět starozákonním prorokům, přestože pravdivost svého tvrzení dokazovali často způsobem nadpřirozeným, přichází na svět Bůh sám v Ježíši Kristu. A příčina jeho příchodu? „Já světlo na svět jsem přišel, aby žádný, kdož věří ve mne, ve tmě nezůstal.“ (Jan 12, 46). A zde jsme u našeho textu: „Kdybys znala ten dar Boží…“ Co? Světlo života, ve kterém nemůže člověk zbloudit, ve kterém si nemůže změnit zlé za dobré a dobré za zlé, ale vede ho k nejvyšším metám života.

Ó, bys poznal i ty, a to alespoň v tento den tvůj, které věci by ku pokoji tobě byly!

Přicházíme k setkání Pána Ježíše se ženou Samaritánkou. Nemysleme si, že toto setkání bylo náhodné. V životě nejsou náhody. Ve všem dění je určitý Boží plán. Pro Samaritánku to byl ten její den. Každý člověk má ve svém životě takový Bohem určený den, kdy Bůh zvláštním způsobem se blíží k srdci člověka, aby v něm rozsvítil světlo nového života, ale ne všichni poznají takovýto svůj den. Samaritánka poznala, že to je její chvíle života, která má rozhodnout o celém dalším jejím životě. Nepoznala to hned. Pán Ježíš musel napřed odkrýt clonu z jejího minulého života a ukázat jí na její hřích: „Nebos pět mužů měla, a nyní kteréhož máš, není tvůj muž.“ (verš 18). Jak to její nitro odkryl! Nikdy Ježíš nepřišel do její blízkosti, ani ona do jeho. A přece četl v její duši jako v otevřené knize. Tak bude jednou číst v duši každého jednoho z nás. Před jeho zrakem jsou všechny věci nahé a odkryté. „Řekla jemu žena: Pane, vidím, že jsi ty prorok.“ (verš 19). A Samaritánka začíná rozumět jeho slovům: „Kdybys znala ten dar Boží, a kdo jest ten, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé.“ Ano, tak je to! Dokud člověk nepozná svůj hřích, své zahynutí, dokud nevidí svoji duchovní bídu, musí se Pán Ježíš doprošovat koutečku v jeho srdci. Ale když pak odkryje hřích a my vidíme své zahynutí, pak se karta obrací a člověk začíná prosit, protože začíná chápat, kde je pro něho milost, odpuštění a pokoj.

Vy, kteří se stále bráníte učinit rozhodný krok za Ježíšem, živíte se domněnkou, že to jsou jiní, kteří se musí k Pánu Ježíši obrátit, s vámi že to není až tak zlé, pamatujte! Jednou poznáte svůj omyl, ale nebude již pozdě? Ó, kdybys znala, kdybys znal, že všechna spravedlnost je jako roucho ohyzdné, Pán Ježíš by se nemusel doprošovat místečka ve tvém srdci, ale ty by ses mu otevřel cele a tehdy by jsi také plně poznal, kdo je ten, jenž ti říká: „Synu můj, dej mi srdce své!“

Samaritánka poznala, jaký je dar napít se vody živé, kterou jí Pán Ježíš nabídl. V jejím životě to vyvolalo veliký převrat. Začala chodit ve světle Ježíšově. To už nebylo bloudění, to už nebylo chodění v hříchu! První, co učinila, přivedla k Pánu Ježíši z města Sichar celý zástup lidu. Vidím ji, jak jde od domu k domu a všude zve: „Poďte, vizte člověka, kterýž pověděl mi všecko, což jsem koli činila. Není-li on ale Kristus?“ (verš 29). I Samaritáni očekávali příchod zaslíbeného Mesiáše. A pozvání Samaritánky, aby šli s ní ke studnici Jákobově, nalézá podivuhodný ohlas mezi obyvatelstvem. Nehledí na její temnou minulost, vždyť je to právě zvláštnější, že právě ona přichází s takovým poselstvím. Veliký zástup lidu jde s ní daleko za město ke studnici. Vše se kupí kolem Pána Ježíše a z jeho úst se řine radostné poselství pro všechny. Ježíšovo poselství je uchvacuje a s vděčností se obrací k ženě Samaritánce: „Již ne pro tvé vypravování věříme; nebo sami jsme slyšeli, a víme, že tento jest právě spasitel světa, Kristus.“ (verš 42). Dva dny zůstává Pán Ježíš v městě Sichar aby ty, kteří v něho u věřili, utvrdil a rozšířil obzor jejich duchovního vědění. A tak v Sichar přičiněním prosté ženy vzniká veliký křesťanský sbor a živé vody Ježíšova evangelia rozlévají se po celém Samaří. Prostá žen s temnou minulostí, uchvácena však Ježíšem a skrze víru v něho co Spasitele světa, od hříchu očištěna a z moci hříchu vysvobozena, stává se požehnanou misionářkou. Jak se zde osvědčuje svědectví Ježíšovo dané předním knížatům z národa Izraelského: „Amen pravím vám, že publikáni a nevěstky předcházejí vás do království Božího.“ (Mat. 21, 31). A apoštol Pavel píše do Korintu: „Vidíte zajisté povolání své, bratří, že nemnozí moudří podlé těla, nemnozí mocní, nemnozí urození. Ale což bláznivého jest u světa, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a to, což jest u světa mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné. A neurozené u světa a za nic položené vyvolil Bůh, anobrž kteréž nejsou, aby ty věci, kteréž jsou, zahladil, Proto aby se nechlubilo před oblíčejem jeho žádné tělo.“ (I. Kor. 1, 26-29). Chce-li si Bůh učinit z člověka svůj požehnaný nástroj, pak mu v tom nevadí ani jeho minulost, ani jeho přítomnost, neb je to nejmenší věcí u něho, aby shladil stopy minulosti a aby jej uvedl na cestu nového života. Bůh žádá od člověka jen jedno, aby mu otevřel své srdce a vpustil jej do svého nitra a kde tak člověk učiní, tam mocí svého Ducha, své lásky, změní srdce kamenné v srdce masité a uzpůsobí i mysl i ducha k Božímu království. Tak tomu bylo i se ženou Samaritánkou a tak tomu bylo a dosud může být s mnohým z nás. Jen poznat ten Boží dar, poznat Toho, z nějž prýští prameny vody živé a pak tyto prameny se rozlijí nejen naším nitrem, ale i kolem nás. „Kdybys znala ten dar Boží, a kdo jest ten, kterýž praví tobě: Dej mi píti, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé.“ „Žízní-li kdo, pojď ke mně, a napij se. Kdož věří ve mne, jakož dí písmo, řeky z břicha jeho poplynou vody živé.“ (Jan 7, 37-38). Kéž by poznal i ty, co by tobě ku pokoji bylo a to aspoň v takovýto den tvůj.

Je možné, že právě dnes se ke tvému srdci blíží Bůh? Poznáš svůj den? Neztrácej tuto příležitost! Možná se to už nikdy nevrátí.

A my, kterým se dostalo milosti od Boha, těžíme z ní? Zveme jiné k pramenům živé vody? Žeň je mnohá i dnes a dělníků málo, nechceš být právě ty požehnaným nástrojem v Božích rukou? Nehleď na svoji neumělost, na dřívější bloudění, ale dej se Pánu cele k dispozici, ke službě, staň se samaritánem, samaritánkou ve svém okolí. Pán i tvoje snahy požehná.

1935 Ostrava