čtvrtek 12. prosince 2013

Tajemství znovuzrození



Jan 3,1 – 10

Zastavujeme-li se v našich úvahách u otázky znovuzrození, činíme tak proto, že požadavek znovuzrození je základní podmínkou Ježíšova evangelia ke vjití do Božího království. Každý, jen poněkud uvědomělý člověk, zná prohlášení Pána Ježíše k Nikodémovi: „Amen, amen, pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího.“
Je dosti lidí, kteří v posmrtný život nevěří. Svůj názor odůvodňují obyčejně těmito slovy: „Ještě nikdo ze záhrobí nepřišel, aby nám pověděl, je-li jaký život za hrobem.“ Že nikdo ze záhrobí, ze světa duchovního nepřišel, aby nám pověděl, je-li jaký život za hrobem? Přišel! A Bůh nemohl poslat věrohodnějšího svědka o tom, co je za hrobem, než jakého nám poslal v osobě Ježíše Krista. Ježíšovu velikost uznávají i bezvěrci. A Ježíš Kristus prohlašuje: „Vyšelť jsem od Otce a přišel jsem na svět. A opět opouštím svět, a jdu k Otci. V domě mého Otce příbytkové mnozí jsou. Kdyby nebylo tak, pověděl bych vám. Jdu, abych vám připravil místo a když odejdu,a připravím vám místo, zase přijdu a poberu vás k sobě samému, abyste kde jsem já, i vy byli.“ Nevěří-li lidé tomuto svědku, neuvěřili by žádnému jinému. Kdo se nechce přesvědčit o skutečnosti, že život za hrobem pokračuje, toho nepřesvědčíte žádnými argumenty.
Pán Ježíš mluví o dvou místech za hrobem. Jedno z nich se nazývá Božím královstvím, nebeskými příbytky. O tomto místě podává nám Písmo svaté to nejradostnější svědectví. Svědčí o něm, že tu nebude již žádné bolesti. Ani pláče, ani smrti. Nic zlořečeného že sem nepřijde a Boží Beránek bude sám naplňovat tužby svého lidu. Oko lidské nikdy nevidělo a ucho lidské nikdy neslyšelo a na srdce lidské nikdy nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kteříž jej milují. Druhé místo – druhou sférou v duchovním světě – záhrobí, nazývá Pán Ježíš místem věčného zahynutí. O tomto místě praví, že je to místo bolesti, kde červ svědomí nikdy neumírá a jeho oheň nikdy nehasne. Pocítil již někdo z vás palčivý oheň výčitek probuzeného svědomí? Víte o tom, že tento oheň výčitek svědomí dovede již zde na zemi učinit člověku hotové peklo? Kolik lidí bylo výčitkami svého probuzeného svědomí uštváno, dohnáno až k sebevraždě.
A přec, zde na zemi, se dá ještě naše svědomí alespoň na určitou dobu utlumit, potlačit. Ale v duchovním světě, za hrobem, v místech zahynutí věčného, tento palčivý oheň výčitek probuzeného svědomí ničím a nikdy uhasit nelze. Pán Ježíš zdůrazňuje, že červ svědomí v místě zahynutí nikdy neumírá a jeho oheň že nikdy nehasne. Nikdy! A smějí-li se lidé biblickému slovu „peklo“, mohu vás ujistit, že toto peklo nosí již mnozí a mnozí ve svém nitru již zde na zemi. Nikde a v ničem nenalézají uspokojení, klid, stále je pronásledují zlé předtuchy, všeho se lekají a myšlenka na smrt je přímo děsí. V záhrobí, v místech věčného zahynutí, bude toto peklo nesnesitelné.
A my si musíme uvědomí jednu skutečnost: My všichni, mladí nebo staří, se den co den blížíme k věčnosti. Ke hrobu máme všichni, mladí i staří, stejně daleko. Umírají nejen staří, umírají i mladí. A nikomu z nás nemůže být lhostejné, kde a jak budeme trávit věčnost.
Zde se právě dostáváme k našemu textu: „Amen, amen, pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího. Což se narodilo z těla, tělo jest, a což se narodilo z Ducha, duch jest. Nediviž se, že jsem řekl tobě: Musíte se znovuzrodit.“
Pán Ježíš se dotýká dvojího zrození - zrození z těla a zrození z Ducha. Zrozením z těla jsme prošli všichni. Ne všichni však prošli zrozením z Ducha. Pán Ježíš ale prohlašuje, že kdo neprošel tím druhým zrozením z Ducha, nemůže království Boží ani vidět a ani do něho vejít. Znovuzrození z Ducha je pro Pána Ježíše základní podmínkou ke vjití do Božího království. To znamená, že můžeš být v jakékoliv církvi, můžeš být od dětinství vychováván v Písmu svatém, můžeš dosáhnout sebevětšího náboženského vzdělání, můžeš svou pílí dosáhnou i doktorát bohosloví, můžeš navštěvovat kostel nebo shromáždění, můžeš být pokřtěn v kostele nebo u baptistů v modlitebně, můžeš být sebenábožnější - jestliže jsi se nenarodil znovu, z vody a z Ducha, do království Božího nevejdeš. To je prohlášení Pána Ježíše Krista. Platí tobě, mně, platí nám všem. Toto prohlášení Pána Ježíše boří jakoukoliv domněnku, že by člověka mohla spasit nějaká církev. V žádné jiné věci nepoužívá Pán Ježíš slova: „ Musíte!“
Ale zde, kde se jedná o vejití do Božího království, prohlašuje: „Musíte se znovuzrodit!“
Chci ještě zdůraznit, že se tu naprosto nejedná o nějakou reinkarnaci, znovuvtělení. Pán Ježíš výrazně upozorňuje, že to, co se narodilo z tělo, je tělo. Kdybys se člověk tisíckrát znovuvtělil, bude to vždy narození z těla a bude to vždy znamenat tělesné zatížení. Tělesný člověk myslí vždy jedná ukojení žádosti těla. Hřích je mu tak přirozeným že ho pije jako vodu. člověk, který prošel jen tělesným zrozením se, má i tělesné náboženství. I když se modlí, chodí do kostela, zpívá nábožné písně, čte i slyší Boží slovo, nemůže se vymanit z otroctví hříchu, z otroctví tělesných vášní. Jeho tělesné náboženství mu dovoluje lhát, nenávidět, pomlouvat, smilnit, mamonit, brát Boží jméno nadarmo, zlořečit, apod. Pán Ježíš o lidech s tělesným náboženstvím praví: „Rty svými mne ctí, ale srdcem svým jsou daleko ode mne.“
Musíme si také povšimnout i toho, že Pán Ježíš předkládá tuto podmínku právě zbožnému Nikodémovi. Kdyby ji předložil nevěstce v domě Šimona farizea, nebo cizoložnici, kterou přivedli do chrámu, aby ji soudil, nebo podvodnému Zacheovi, rozumělo by se to samo sebou. Zde však podmínku předkládá knížeti Nikodémovi. Muži, který stál na vysokém stupni duchovního a náboženského života. A už z toho vidíme, že nikdo z nás, kdo chce vejít do království Božího, nemůže se nijak vyhnout této podmínce. Každému z nás platí Ježíšovo: „Musíte se znovuzrodit!“
A nyní přímo k otázce: A co je to, narodit se znovu? Znovuzrození má několik stupňů, na které si nyní ukážeme.
Prvním stupněm k znovuzrození jest: Duchovní probuzení. „Probuď se ty, kdož spíš, a vstaň z mrtvých a zasvítiť se tobě Kristus.“ (Efez. 5, 14). Hřích je jako narkóza, uspává svědomí člověka a činí ho vůči hříchu necitelným. Pokud je člověk v  narkóze hříchu, může se brodit v sebevětší mravní špíně a nečistotě a neuvědomuje si svou mravní bídu a také netouží a neusiluje dostat se na vyšší úroveň duchovního života. V duchovním spánku je člověk schopen každého hříchu a je také ke všem otázkám Božího království vlažným a lhostejným.
K duchovnímu probuzení ze stavu duchovní mrtvoty přicházíme nejčastěji skrze kázané slovo Boží. Najednou cítíme ve svém srdci mocné obvinění z hříchu. Až do té doby jsme mohli pít hřích jako vodu a naše svědomí nám nečinilo žádné výčitky, ale nyní jako by nám padly šupiny z očí a my přímo cítíme – takovým jsem před Bohem!. Najednou si uvědomujeme všechnu svou duchovní bídu a cítíme, že kdybychom se v tomto stavu měli ocitnout na věčnosti před tváří svatého Boha, že bychom před Jeho soudem neobstáli. Člověk takto Duchem svatým skrze slovo Boží probuzený, se přímo hroutí pod tíhou svých hříchů a i to, co mu kdysi ani hříchem nebylo, leží nyní na jeho probuzeném svědomí jako těžký balvan. Mohu vám říct, že stav duchovního probuzení není příjemný, protože nás pokořuje do prachu a nutí nás hledat pomoc. Duchovní probuzení je dílem Ducha svatého a je prvním stupněm znovuzrození. Neusilujeme-li hlas Ducha svatého v našem nitru udusit, jsme-li Duchu povolni, pak tentýž Duch nás vede k dalšímu stupni znovuzrození a tím je pokání.
„Pokání čiňte!“ byla první slova Ježíšova kázání, když započal svou mesiášskou činnost. Bez pravého pokání, byť byl člověk i duchovně probuzen, nemůže v duchovním růstu učinit kupředu ani ten nejmenší krok.
Co je to pokání? Někdo by mohl říci: Litovat svých hříchů. Klam! I Jidáš svého hříchu litoval – a byl spasen? Písmo nám vypráví, že Jidáš ve své lítosti, když si uvědomil, co učinil, šel a oběsil se. Plakat nad svými hříchy není ještě žádným pokáním, i když lítost k pokání náleží.
Co je tedy pokání? „Probuď se ty, kdož spíš…“ a to další? „ A vstaň z mrtvých!“ Jinými slovy: Vyjdi ze stavu své dosavadní duchovní mrtvoty, duchovní vlažnosti a lhostejnosti! Opusť cestu širokou a obrať se na cestu života! Pokání znamená ve skutečnosti obrácení. Znamená to úplnou změnu mysli a změna mysli znamená změnu života. „Opusť bezbožný cestu svou, a člověk nepravý myšlení svá, a nechť se navrátí k Hospodinu, i slitujeť se nad ním,a k Bohu našemu, nebť je hojný k odpuštění.“ (Iz. 55, 7). Bez pravého pokání se nikdo na další stupeň k znovuzrození nedostane. Pokání je druhým stupněm znovuzrození. Nejdříve musí dojít k duchovnímu probuzení, které musí přivést ke skutečnému pokání, či-li obrácení. Mnoho lidí bylo slovem Božím duchovně probuzeno, ale poněvadž neučinili ten další krok, nevyšli ze stavu své duchovní mrtvoty, neobrátili se z  cest hříchu na cesty věčného života, bylo jejich svědomí znovu uspáno. Zdůrazňuji! Duchovní probuzení, při kterém může člověk i plakat nad svými hříchy, není ještě obrácením. A také probuzení i obrácení není ještě znovuzrozením! To jsou teprve první stupně, které ke znovuzrození vedou, dá-li se člověk Duchem svatým vést.
Třetím stupněm znovuzrození je živá víra v Ježíše Krista, tedy skutečné uvěřené v Pána Ježíše. „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ Evangelium Ježíše Krista nám přináší tu nejradostnější zvěst, že nikdo nemusí pro svůj hřích zahynout, že Pán Ježíš proto přišel, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo, že sám sebe položil v oběť, co Boží Beránek, za náš hřích.
Věřit evangeliu - znamená jít k Božímu Beránku, tíži svých hříchů uvalit na Něho a v naprosté důvěře celý život položit do Jeho rukou.
Věřit evangeliu - znamená přijmout slovo evangelia co slovo Boha živého, tímto slovem se nechat vést a na něm založit všechny své naděje. Kdo tak v pravdě učinil, hned plně pociťuje, že tíže jeho hříchu je z něho sejmuta a v srdci člověka se usidluje takový klid, jaký nikdy ve svém životě nepocítil. A tato naprostá důvěra v Ježíše Krista a v Boží slovo se stává v životě mravní a duchovní mocí, která přetváří naši povahu, náš charakter a pod vlivem této moci se rodí v nás „nový člověk“ tak, jak to čteme v I. Jan. 5, 1-4: „Každý, kdo věří, že Ježíš jest Kristus, z Boha se narodil… Všecko zajisté, což se narodilo z Boha, přemáhá svět; a toť je naše vítězství, kteréž přemáhá svět, víra naše.“ A zde jsme u jádra znovuzrození. Vliv živé víry v Ježíše Krista a Jeho evangelia působí v nás skrytě, ale mocně. My sami nechápeme, co se to najednou s námi děje. Pán Ježíš popisuje tento stav slovy: „Vítr kam chce věje, a hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak jest každý, kdo se z Ducha narodil.“
Tento akt rození se nového člověka v nás je předpověděn již ve Starém zákoně prorokem Ezechielem těmito slovy: „Nebo dám jim srdce jedno, a Ducha nového dám do vnitřností vašich, a odejmu srdce kamenné z těla jejich a dám jim srdce masité, aby v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali, a činili je. I budou lidem mým a já budu jejich Bohem.“
(Ez. 11, 19-20).
A zde jsme u tajemství znovuzrození. Jen působením Ducha svatého v nás, skrze víru v Ježíše Krista, přichází člověk k narození se znovu, nebo-li k znovuzrození. „Znovuzrozeni jsouce ne z porušitelného semene, ale neporušitelného, skrze živé slovo Boží a zůstávající na věky.“ (1. Petr. 1, 23).
Teprve nyní, takto jsouce znovuzrozeni skrze Ducha, jsme schopni žít novým životem. „Jestli kdo v Kristu , nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.“ (2, Kor. 5, 17).
A toto znovuzrození skrze Ducha je základní podmínkou Ježíšova evangelia ke vjití do Božího království. Jak jsme si již řekli: Začíná duchovním probuzením, vede ke skutečnému pokání a skrze pokání vede k živé víře v Ježíše Krista. Živá víra v Ježíše Krista a jeho evangelium je v nás elementární Boží mocí, která přetvořuje naši přirozenost a pod jejím vlivem se v nás rodí nový člověk.
Bůh je hotov učinit dílo své milosti v srdci jednoho každého z nás, proto nám přivolává: „Probuď se ty, kdož spíš, a vstaň z mrtvých a zasvítiť se tobě Kristus.“
Milá duše! Prošla jsi již tímto znovuzrozením? Nechala jsi se již probudit slovem Božím z duchovního spánku? Nastoupila jsi také již cestu skutečného pokání a uchopila jsi se již s celou důvěrou svého srdce nabízené ti pomoci v Ježíši Kristu? Uvědom si dosah slov Pána Ježíše: „Amen, amen, pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího.“ Chceš být zbaven břemene svých hříchů? Chceš dosáhnout odpuštění u Boha a s Ním života věčného? Pak musíš nastoupit tuto cestu! Musíš se vírou uchopit Božího Beránka, na Něho uvalit svůj hřích a skrze víru v Něho státi se novým člověkem. Jiné cesty k spasení není.
A nyní bych rád ukázal, docela stručně, na závazky, které vyplývají ze  znovuzrození. Všichni ti, kteří se uchopili vší silou své víry v Ježíše Krista, své uvěření zpečeťovali biblickým křtem. Nikdy dřív! Teprve až uvěřili. A nikdy jinak! Kde není živé víry, není dle slova Božího žádné právo ke křtu (Sk. 8, 26-40). Ke křtu vodou docházelo i tam, kde předcházel křest Duchem svatým (Sk.10, 44-48). Všem vpravdě věřícím byl a je křest biblický svatým příkazem Ježíše Krista. Biblický křest jim symbolizoval smrt starého člověka a oblečení Krista (Řím. 6,4, Gal. 3,27).
Další závazky: Každý věřící člověk se stává svědkem Ježíše Krista. Platí mu příkaz Ježíšův: „Navrať se do domu svého a vypravuj, jak veliké věci učinil tobě Bůh.“ Srdce věřícího člověka přímo překypuje vším tím, co v Ježíši Kristu nalezl a vírou přijal. Proto o tom, co v Kristu a s Kristem prožívá, nemůže mlčet.
Povolal-li nás Ježíš Kristus k novému životu, pak chce v nás a skrze nás demonstrovat moc svého Ducha a moc své odpouštějící lásky a proto pro nás platí Jeho příkaz: „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích“ (Mat. 5,16).
Milá duše, jak je to s tebou? Jsi znovuzrozená? A ne-li, kde budeš trávit svou věčnost?

Víra



Židům 11, 1, 3, 6
Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných.
Věrou rozumíme, že učiněni jsou věkové slovem Božím, tak že z ničeho jest to, což vidíme, učiněno.
Bez víry pak nemožné jest líbiti se jemu; nebo přistupující k Bohu věřiti musí, že jest Bůh, a těm, kteříž ho hledají, že odplatu dává.

Celý lidský život je založen na víře. Každý je nucen něčemu věřit, protože v životě je příliš mnoho věcí přirozených i nadpřirozených, o kterých se svým hmatem přesvědčit nemůžeme, které nemůžeme ani vidět, ani slyšet, ani nahmatat a přece ty věci tu jsou. Tyto neviditelné, neslyšitelné a nenahmatatelné věci často poznáme teprve tehdy, až vnikneme do jejich zákonů. Vezměte si elektřinu, magnetismus, radium, atomovou energii. Někteří dříve říkávali: Co nevidím, nenahmatám, tomu nevěřím. Tak se vyjadřovali o Bohu. Dnes jen naprostý nevědomec může prohlašovat, že co nevidí, tomu nevěří. Vezměte život, jak se například projevuje v zrnku obilí. Víme dobře, že takový biolog, chemik, vám přesně vypočítá, kolik je v  zrnečku té a té látky, z jakých je složeno a dovede ho i udělat z těch samých látek. Ale vložte umělé zrnko do země – poroste? Ne! A proč ne? Co v něm chybí? Ta neviditelná síla, které říkáme život. Jak by to bylo pošetilé popírat životodárnou sílu v zrnku jen proto, že ji nevidíme.
A tak je to i s Bohem! Že Boha nevidím? Všude vidím životodárnou sílu, která v přírodě všemu dává život a dává životu určitou pestrost. Tvoření života děje se ne nějakou náhodou, nýbrž podle přesných zákonů a kde jsou přesné zákony, tam je i Zákonodárce, kde je život, je Životadárce, kterého nazýváme Bohem, kterého i když nevidím, věřím, že zde je. To není nějaká slepá víra, ale je podložena rozumovými důvody. Zajděte si zjara na kvetoucí louku. Je zde tisíce a tisíce různých rostlin a květů. Jaká to směs barev, tvarů, vůně! Každá bylinka je jiného tvaru, jiné barvy a jiné vůně i jiné chutě. Jak to? Nevyrůstají všechny z jedné a téže země? Nesvítí na ně jedno a totéž slunce? Nesvlažuje je jedna a tatáž rosa? Odkud ta pestrost? Odkud ta rozmanitost? Chtěl by někdo dokazovat, že to vše se děje pouhou náhodou? Slavný geolog Heer praví: „Čím hlouběji vnikám v poznání přírody, tím vroucnější se stává přesvědčení, že jen víra ve všemohoucího Stvořitele dovede rozluštit záhadu přírody i lidského žití.“ A slavný bakteriolog Pasteur říká: „Potomstvo se ještě jednou zasměje nad hloupostí naší dnešní materialistické filosofii. Čím více studuji přírodní vědy, tím větším úžasem a obdivcem mne naplňují skutky Stvořitele. Já se při své práci v laboratoři modlívám.“ Profesor Lyell řekl veřejně svým žákům: „Započneme-li bádati kterýmkoliv směrem, všude shledáváme jasné důkazy tvůrčí inteligence nebo jejího učení, moci a moudrosti. A Masaryk prohlásil: „Účelnost světa, života, historického dějstva našeho poznání i mravního úsilí vede mne k uznání Stvořitele a ředitele všeho. Mluvit o náhodě a bezcílnosti světa je proti rozumu.“
Řekl jsem zpočátku, že každý musí něčemu věřit. Buď věřím, že je zde všemocný Stvořitel, Bůh, který všechno, co tu je, stvořil, všemu dává život a všechen život usměrňuje dle určitých zákonů, nebo musím věřit, že všechno, co tu je, všechen život, vznikl pouhou náhodou, že ho nikdo neusměrňuje a všechno se vyvíjí nahodile. Moje víra v Boha jako Stvořitele a ředitele všeho je podložena rozumovými důvody. Víra, že není Bůh, že vše se děje a tvoří pouhou náhodou, rozumovými důvody podložena není, je přijatelná jen těm, kteří nemyslí nebo neradi myslí.
A nyní k našemu textu: „Věrou rozumíme, že učiněni jsou věkové slovem Božím, tak že z ničeho jest to, což vidíme, učiněno. Bez víry pak nemožné jest líbiti se jemu; nebo přistupující k Bohu věřiti musí, že jest Bůh, a těm, kteříž ho hledají, že odplatu dává.“
Při počátečním tvoření světa nikdo z lidí nebyl.. Ale dokonalost stvoření a velikost toho, co bylo stvořeno, nás naplňuje úžasem a rozum říká, že tak veliké dílo mohl učinit jen všemohoucí Stvořitel – Bůh. Nevidíme ho, ale tušíme, a toto mocné tušení se nám stává vírou a my ve víře se obracíme k Tomu, kterého sice nevidíme, ale věříme, že zde jest a s plnou důvěrou vkládáme do Jeho rukou svůj život.
Abych nezapomněl, musím zdůraznit ještě jednu věc. Lidé, kteří přijali víru, že není Bůh, i v to musí člověk věřit, poněvadž se o tom nemůže přesvědčit, přichází k nám s otázkou: „Když učíte, že všechno stvořil Bůh, řekněte, kdo stvořil Boha?“ Odpovídám na to takto: „Vy materialisté učíte, že všechno je hmota. Až mi povíte, odkud se ta hmota vzala, povím vám, odkud se vzal Bůh.“ Materialisté říkají: „Hmota je věčná!“ My říkáme: „Bůh je věčný.“ A jsme hotovi.
Avšak naše víra, že je zde Bůh, který všechno tvoří a řídí, neplyne jen z našeho rozumového uvažování, nýbrž plyne hlavně z Božího zjevení. Bůh se člověku zjevoval: Skrze anděly při plném vědomí člověka, skrze proroky – buď ve viděních, kdy otvíral jejich duchovní zrak a dával jim nahlédnout do duchovna. Nebo skrze inspiraci, kdy své rozkazy vkládal do jejich pera nebo skrze sny, které byly tak živé, že člověk jasně pochopil to, co mu Bůh zjevoval. Bůh nenechal sebe bez osvědčení. Největší a nejmocnější pak zjevení se Boha bylo v Ježíši Kristu: „Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky, v těchto pak posledních dnech mluvil nám skrze Syna svého.“ (Žid. 1,1). Vímeť, že Syn Boží přišel a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého, a jsmeť v tom pravém, i v Synu jeho Ježíši Kristu. Onť jest ten pravý Bůh a život věčný.“ (I. Jan 5,20).
Naše víra není tedy slepá, nýbrž je podložena rozumovými důvody, je podložena Božím zjevením, Božím slovem, dílem Ježíše Krista a je také darem Ducha svatého a je mocně ověřena osobními zkušenostmi s Bohem. – „Nebo ne nějakých vtipně složených básní následujíce, známu učinili jsme vám Pána našeho Jezukrista moc a příchod, ale jakožto ti, kteříž jsme očima svýma viděli jeho velebnost. Přijalť zajisté od Boha Otce čest a slávu, když se stal k němu hlas takový od velebné slávy: Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se zalíbilo. A ten hlas my jsme slyšeli s nebe pošlý, s ním byvše na oné hoře svaté. A mámeť přepevnou řeč prorockou, kteréžto že šetříte jako svíce v temném místě svítící, dobře činíte, až by se den rozednil, a dennice vzešla v srdcích vašich. Toto nejprvé znajíce, že žádného proroctví písma výklad nezáleží na rozumu lidském. Nebo nikdy z lidské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svatým puzeni byvše, mluvili svatí Boží lidé.“ (II. Petr. 1, 16-21). A ze slyšení prorockého slova prýští víra. Tedy víra z slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží.“ (Řím. 10, 17). A řekl jsem, že víra je také darem Ducha svatého: (Řím. 12, 3).
A tu musím upozornit na další věc: Víra je moc, která nejen že nás spojuje s Bohem, ale uschopňuje nás k životu z Boha a s Bohem a proto satan všemi svými silami se snaží naši víru oslabit a to především tříbením: „I řekl Pán: Šimone, Šimone, aj, satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici. Ale jáť jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá. A ty někdy obrátě se, potvrzuj bratří svých.“ (Luk. 22. 31-32). Příklad nám dává Job: „Jednoho pak dne, když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně. Tedy řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji. I řekl Hospodin Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na zemi, a že jest muž sprostný a upřímný, bojící se Boha a varující se zlého. A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Zdaliž se Job darmo bojí Boha? Zdaž jsi ty ho neohradil i domu jeho a všeho, což má, se všech stran? Dílu rukou jeho požehnal jsi, a dobytek jeho rozmnožil se na zemi. Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se všeho, což má, nebude-liť zlořečiti v oči. Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, cožkoli má, v moci tvé buď, toliko na něj nevztahuj ruky své. I vyšel Satan od tváři Hospodinovy. Jednoho pak dne synové a dcery jeho jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného. I přišel posel k Jobovi, a řekl: Když volové orali, a oslice se pásly podlé nich, Vpád učinivše Sabejští, zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě. A když on ještě mluvil, přišed druhý, řekl: Oheň Boží spadl s nebe, a rozpáliv se na dobytek i na služebníky, sehltil je, já pak utekl jsem toliko sám, abych oznámil tobě. A když ten ještě mluvil, jiný přišed, řekl: Kaldejští sšikovavše tři houfy, připadli na velbloudy, a zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě. A když ten ještě mluvil, jiný přišel a řekl: Synové tvoji a dcery tvé jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného. A aj, vítr veliký strhl se z té strany od pouště, a udeřil na čtyři úhly domu, tak že se obořil na děti, i zemřeli, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě. Tedy Job vstav, roztrhl roucho své, a oholil hlavu svou, a padna na zem, poklonu učinil. A řekl: Nahý jsem vyšel z života matky své, nahý se také zase tam navrátím. Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo. V tom ve všem nezhřešil Job, a nepřivlastnil Bohu nic nemoudrého.“ (Job 1, 6-22). „I stalo se opět jednoho dne, že když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně, aby se postavil před Hospodinem. Tedy řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji. I řekl Hospodin Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na zemi, že jest muž sprostný a upřímý, bojící se Boha, a varující se zlého, a že po dnes trvá v upřímnosti své, ačkoli jsi ty mne popudil proti němu, abych jej hubil bez příčiny. A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Kůži za kůži, a všecko, což má člověk, dá za sebe samého. Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se kostí jeho, a masa jeho, nebudeliť v oči zlořečiti tobě. Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, v moci tvé buď, a však zachovej ho při životu. Protož vyšed Satan od tváři Hospodinovy, ranil Joba nežitem nejhorším, od zpodku nohy jeho až do vrchu hlavy jeho, Tak že vzal střepinu, aby se jí drbal, usadiv se v popele.“ (Job 2, 1-8). „Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému. Nebo mluvě Job, řekl: Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.“ (Job 3, 1-3). Největší útoky činí satan na naši víru a ne každý z nás může říci s apoštolem Pavlem: „Nebo já se již k tomu blížím, abych obětován byl, a čas rozdělení mého nastává. Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval. Již za tím odložena jest mi koruna spravedlnosti, kterouž dá mi v onen den Pán, ten spravedlivý soudce, a netoliko mně, ale i všechněm těm, kteříž milují to slavné příští jeho.“ (II. Tim. 4, 6-8). A proto také příkaz: „Bojuj ten dobrý boj víry, dosáhni věčného života, k němuž i povolán jsi, a vyznals dobré vyznání před mnohými svědky. Přikazujiť tobě před Bohem, kterýž všecko obživuje, a před Kristem Ježíšem, kterýž osvědčil před Pontským Pilátem dobré vyznání, Abys ostříhal přikázaní tohoto, jsa bez poškvrny a bez úhony, až do zjevení se Pána našeho Ježíše Krista.“ (I. Tim. 6, 12-14). Největší víra je ta, která neklade Pánu Bohu žádné podmínky.
Končím slovy Pána Ježíše: „I odpověděv Ježíš, řekl jim: Mějte víru Boží. Nebo amen pravím vám, že kdož by koli řekl hoře této: Zdvihni se a vrz sebou do moře, a nepochyboval by v srdci svém, ale věřil by, že se stane, cožkoli dí, staneť se jemu tak, což by koli řekl. Protož pravím vám: Zač byste koli, modléce se, prosili, věřte, že vezmete, a staneť se vám.“ (Marek 11, 22-24).



Rokytnice rok 1957




Náš Bůh



Bůh lásky
II. Kor. 13, 11
Naposledy, bratří, mějtež se dobře, dokonalí buďte, potěšujte se, jednostejně smyslte, pokoj mějte, a Bůh lásky a pokoje budeť s vámi.
Náš Bůh je Bohem lásky. Bůh láska jest. Svou láskou objímá celý svět. Snad by mohl někdo namítnout: A což všechno utrpení v životě lidstva? Co všechna ta tělesná i duchovní bída v životě jednotlivce i národů? A což to triumfující zlo ve světě, nespravedlnost, křivdy, které páchá silnější nad slabším? Co ty živelní pohromy v přírodě měnící často úrodná pole v poušť? A co ta různá neštěstí v životě jednotlivců, mnohé zhoubné nevyléčitelné choroby přinášející člověku nesnesitelná utrpení? A zhoubné ničící války mezi národy a všechno utrpení, které je s tím spojeno? Když Bůh je Bohem lásky, proč to dopouští, proč nezasáhne, proč nepřijde se svojí pomocí? Nejsme první, kteří si klademe tyto otázky. Již před tisíci lety, když Bůh volal k národu izraelskému skrze proroka Malachiáše: „Miluji vás, praví Hospodin, vy pak říkáte: V čem nás miluješ?“ (Mal. 1, 2). Lid izraelský se ptá vyčítavě: „V čem?“ Jejich země byla nepřítelem pustošená, národ byl uveden v otroctví mocnějšího národa, celý národ trpěl - v čem tedy byla ta Boží láska k němu? V čem nás miluješ? Jak tomu všemu rozumět? Kdo je tím vším vinen, co se ve světě, mezi národy, v rodinném životě i v životě jednotlivců děje? Je tím vinen Bůh nebo člověk?
Slyšme svědectví Písma: „Slyšte slovo Hospodinovo, ó synové Izraelští, neboť má rozepři Hospodin s obyvateli země této, proto že není žádné věrnosti, ani žádného milosrdenství, ani žádné známosti Boží v této zemi. Proklínání a lži a vraždy, a zlodějství i cizoložství na vrch zrostlo, a vražda vraždu postihá. Protož kvíliti bude tato země, a umdlí všecko, což v ní přebývá, živočichové polní i ptactvo nebeské, ano i ryby mořské zhynou.“ (Ozeáš 4, 1-3). Bůh má rozepři s obyvateli této země. Proč? Právě pro ty věci, které naplňují naši zemi bolestmi a zoufalstvím, protože všechno to utrpení vyvolávají lidé sami mezi sebou. Všechna bolest, všechno utrpení, s kterým se setkáváme buď ve vlastním životě nebo v životě jiných, vyvolává člověk a je to ovoce jeho zpronevěřování se Bohu a jeho uchylování se z Božích cest. Bůh to myslel a myslí s člověkem dobře. Aby ho uchránil před vlastní zkázou, vydal k jeho dobru zákon – směrnici, kterou by se člověk měl řídit. Ale člověk viděl a vidí v tomto Božím zákoně omezování své osobní svobody, spoutání své vůle a proto na Boží zákon nedbá, ve všem ho porušuje, řídí se vlastní vůlí a svým vlastním rozumem. Výsledek této revolty člověka vůči Bohu? Převrácenost ve všem! Člověk pomíjí to, co je k jeho prospěchu a činí to, co je ke zkáze. Marně Bůh napomíná, varuje, hrozí - Jeho napomínání, rady, varování nikdo nedbá. Kdyby Bůh nebyl Bohem lásky, byl by vešel již dávno s lidstvem v soud. Příčinou své nezměrné lásky je stále ještě shovívaný. Hledá k srdci pobloudilého člověka nové a nové cesty, aby jej přiměl. k návratu z cest zkázy na cestu života. I když člověk vším tím utrpením, s který se v životě setkává, je si většinou vinen sám, Bůh všechno to zlé, které si člověk sám přivozuje, obrací v jeho dobré. Nebýt Božích zásahů Boží lásky, byl by se člověk sám dávno zničil.
Milá duše! I tebe hledá. Aby tě vychvátil z moci zla, aby tě upozornil na pomíjitelnost všeho, co nám může poskytnout tento svět, používá k tomu ztrátu tvého majetku, ztrátu tvého zdraví, ztrátu tvých milých, zklamání i v těch nejvěrnějších přátelích, používá k tomu celou řadu jiných cest, aby ve tvém nitru probudil touhu po těch věcech, které jsou věčné. Skrze své proroky, skrze své slovo upozorňuje nás na příčiny naši tělesné i duchovní bídy a volá nás na cesty nového života. Jeho hledající láska vyvrcholila v poslání Ježíše Krista. Čím víc se člověk Bohu zpronevěřoval, tím ve větší míře se stupňovala Boží láska k člověku. Že Bůh nezasahuje dosud tento svět Božím soudem, příčinou je Boží nezměrná láska ke všemu jeho tvorstvu. První podstatou Boží jsoucnosti je láska. Vždyť kdyby měl Bůh spravedlivě zasáhnout, kdo z nás by ušel zásahu jeho spravedlnosti? Na každém z nás leží určitá vina. My všichni jsme tím vinni, že ve světě místo lásky panuje nenávist. Ani jeden z nás se neřídí ve svém životě zákonem lásky. Všichni milujeme i nenávidíme. Všechen svět propadl hříchu a před naprostou zkázou ho udržuje jen Boží shovívavost a Boží láska. Náš Bůh je Bohem lásky. Kdy tuto skutečnost pochopíme? Kdy už konečně zaujmeme vůči Bohu to správné stanovisko?

Bůh pokoje
Žid. 13, 20-21
A Bůh pokoje, který pro krev věčné smlouvy vyvedl z mrtvých našeho Pána Ježíše, toho velikého Pastýře ovcí, ať vás přivede k dokonalosti v každém dobrém skutku, abyste konali jeho vůli, když ve vás on působí to, co je v jeho očích příjemné, skrze Ježíše Krista, jemuž buď sláva na věky věků. Amen.
Bůh pokoje! Pokoj v mysli, v srdci, v duši, pokoj v sobě i kolem sebe, takový vyvěrá jen z živého obecenství s živým Bohem. Všude tam, kde člověk zaujme vůči Bohu stanovisko důvěřujícího dítěte k otci, kde člověk na prvním místě usiluje o naprostou harmonii s Bohem a jeho zákony, tam Boží pokoj jako proudy řeky se rozlévají jeho nitrem. Pokoj vyvěrající z živého obecenství s Bohem není závislý na příznivých či nepříznivých okolnostech života.
Mistr Jan Hus jde na hořící hranici. Je naplněn hrůzou před děsivou smrtí v hořících plamenech? Proklíná snad své vrahy? Nic takového. Zpívá si žalmy. Pokoj Boží, který nalezl v Ježíši Kristu, ho zbavuje hrůzy této smrti a ani hořící hranice, v jejímž plameni má nyní zemřít pro pravdu Kristovu, nemůže ho připravit o Boží pokoj v jeho duši.
Štěpán je kamenován pro víru v Ježíše Krista. Krev se řine z jeho zraněné hlavy. A Štěpán? Modlí se za své nepřátele a jeho tvář září jako tvář anděla. Boží pokoj naplňuje jeho srdce. Pavel a Sílas jsou uvrženi do žaláře, zbičováni před tím až do krve, na rukou i nohou železné okovy, aby se nemohli ani pohnout. A oni? Zpívají chválu Bohu s takovým nadšením, že jejich zpěv se rozléhá celým žalářem. Radují se, že mohou trpět pro svého Spasitele.
Chápete, co to je, mít Boží pokoj v srdci? Bůh je Bohem pokoje. Všude tam, kde se s naprostou důvěrou položíme do Jeho rukou, do Jeho péče a do Jeho ochrany, pokoj Boží naplní naše srdce v takové míře, že není na světě moci, která by nás mohla připravit o klid v naší duši. Když Bůh spokojí, kdo znepokojí? Známe slova Pána Ježíše: „Zanechávám vám pokoj, svůj pokoj vám dávám; já vám dávám, ne jako dává svět. Ať se vaše srdce nermoutí ani nestrachuje.“ (Jan 14, 27). I ve světě lze dosáhnout jakéhosi pokoje. Když se vám všechny plány daří, všechny vaše přání se plní, vaše peněžní úspory rostou a vy máte určitý blahobyt, také vám to poskytuje pokoj, ale jen dočasně. Dostaví se první neúspěch, dostaví se neštěstí, ztráta zdraví nebo majetku, upadnete do nepřízně toho či onoho a je po pokoji. Pokoj, který dává tento svět, závisí od příznivých okolností. Boží pokoj zůstává v srdci, v duši i tenkrát, kdy se všechny vaše plány hroutí, kdy vás postihuje jedna ztráta za druhou a kdy vám život zasazuje ty nejtěžší rány. A není člověka, aby byl ušetřen životních ran. Život na zemi je samý boj. Ale člověk odevzdaný Bohu ví, že dopouští-li Bůh na člověka těžké životní zkoušky, že to má určitý význam pro jeho duchovní život a že tím sleduje Bůh při člověku dosažení určitého cíle. I v takových zkouškách Bůh naplňuje srdce člověka pokojem a toho, koho zkušuje, obzvláště posiluje svou hřejivou láskou. Kéž by svět pochopil, že pokoj, o který tolik usiluje, prýští jedině z Boha. Bůh je Bohem pokoje a je-li dnes celý svět zmítán nepokojem, pramení z odvrácení se lidstva od Boha. Již prorok Izaiáš volá: „Ó kdybys byl šetřil přikázaní mých, bylť by jako potok pokoj tvůj, a spravedlnost tvá jako vlny mořské.“ (Iz. 48, 18). A na jiném místě: „Nemajíť žádného pokoje, praví Hospodin, bezbožní.“ (Iz. 48, 22).
Příteli, bratře, sestro! Máš Boží pokoj? Ten, který převyšuje všeliký lidský rozum? Nebo tě každá i sebemenší nepříjemnost hned zneklidní, rozruší? Stačí nepříznivé slovo, nepříznivý úsudek, kritika a hned jsi rozrušen, rozčilen, znepokojen? To vše záleží na tvém poměru vůči Bohu. Bůh je Bohem pokoje. Polož se s naprostou důvěrou do Jeho rukou, spolehni na Jeho slovo, na Jeho zaslíbení, buď poslušen Jeho rady, Jeho příkazů a Boží pokoj naplní tvé srdce do takové míry, že tě o tento klid žádná věc na světě nepřipraví.

Bůh všelikého potěšení
II. Kor. 1, 3-4
Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Jezukrista, Otec milosrdenství, a Bůh všelikého potěšení, Kterýž těší nás ve všelikém ssoužení našem, abychom i my mohli potěšovati těch, kteříž by byli v jakémkoli ssoužení, tím potěšením, kterýmž i my potěšeni jsme od Boha.
Tak, jak dovede Pán potěšit, nedovede potěšit nikdo. Když vás již vše zklamalo, když jste se již ve všech lidech zklamali, když ztroskotalo všechno vaše úsilí a vy tu stojíte bez jakékoliv vyhlídky, že byste se mohli z nepříjemné situace dostat ven, když ze všech stran se na vás šklebí jen zklamání a zoufalost, když už vás nedovede a světě potěšit nikdo, Pán Bůh má vždycky ještě pro vás slovo potěšení. Maminka dovede své dítě vždy potěšit, ale někdy ani ta maminka nemá pro nás už slova potěšení. Ale Pán Bůh má pro nás slovo potěšení vždycky. Třtiny nalomené nedolomí. Jeho otcovská náruč je otevřená i tomu nejpobloudilejšímu dítěti.
Milá duše! Až tě všecko ve světě zklame, když nikde a v ničem nenajdeš potěšení pro své srdce, v Bohu ho nalezneš.

Bůh naděje
Řím. 15, 13
Ať vás tedy Bůh naděje naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, abyste se rozhojňovali v naději skrze moc Ducha Svatého.
I svět má své naděje, ale ty se každou chvíli hroutí a každou chvíli zklamou. Avšak naděje, která prýští z Boha a z našeho obecenství s Ním, nezklame nikdy. Zejména ve chvíli smrti se hroutí všechny ty naděje, které může člověku poskytnout tento svět, kdežto ta naděje, kterou získáváme v Bohu, právě ve chvíli smrti nabývá ceny stonásobné. Tato naděje jde s námi i za hrob. Je vyjádřena slovy Pána Ježíše: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“ (Jan 11, 25). Tajemství síly prvních křesťanských mučedníků je právě v této naději. Co znamenala pro ně smrt těla? Smrt je spojovala s Pánem a uváděla je tam, kam se nesly jejich touhy. Člověka majícího naději v Bohu nic nezlomí. Náš Bůh je Bohem té nejslavnější naděje.
Milá duše, máš tuto naději? Jakou máš naději pro okamžik smrti? Založ svou naději na Ježíši Kristu, o tuto naději tě neoloupí ani smrt.

Bůh slávy
Sk. 7, 2
A on řekl: "Bratři a otcové, slyšte: Bůh slávy se ukázal našemu otci Abrahamovi, když byl v Mezopotámii, předtím než se usadil v Cháranu.“
Náš Bůh je Bohem slávy. Jsme příliš materiální, než abychom si dovolili učinit i sebemenší představu o Boží slávě. Odlesk této slávy spočinul na Pánu Ježíši Kristu. Byl tak mohutný, že když se Pán v této slávě zjevil Saulovi na cestě do Damašku, Saul oslepl. Když Mojžíš sestupoval s hory Sinaj od Hospodina, odlesk Boží slávy zůstal v jeho tváři. Synové izraelští nemohli mu ani pohledět ve tvář pro zář, která vyzařovala z jeho tváře. Když Mojžíš žádal Boha, aby mu ukázal svoji slávu, Bůh mu odpovídá: „Řekl opět: Okažiž mi, prosím, slávu svou. Kterýž odpověděl: Já způsobím to, aby šlo mimo tebe před tváří tvou všecko dobré mé, a zavolám ze jména: Hospodin před tváří tvou. Smiluji se, nad kýmž se smiluji, a slituji se, nad kýmž se slituji. Řekl také: Nebudeš moci viděti tváři mé; neboť neuzří mne člověk, aby živ zůstal. I to řekl Hospodin: Aj, místo u mne, a staneš na skále. A když tudy půjde sláva má, postavím tě v rozsedlině skály, a přikryji tě rukou svou, dokudž nepřejdu.“ II. Mojž. 33, 18-22). Taková je sláva Hospodinova, že pohled na ni by člověka usmrtil. A přece v tuto slávu budeme uvedeni. Znáte jistě slova Pána Ježíše: „A já slávu, kterouž jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jedno jsme. Já v nich, a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno, a aby poznal svět, že jsi ty mne poslal, a že jsi je miloval, jakožs mne miloval. Otče, kteréž jsi mi dal, chciť, kdež jsem já, aby i oni byli se mnou, aby hleděli na slávu mou, kteroužs mi dal; nebo jsi mne miloval před ustanovením světa.“ (Jan 17, 22-24).
Dnes má svět pro nás jen potupení. Ale blíží se doba, kdy i on pozná slávu Boha silného, slávu našeho Pána. A tehdy bude svět volat: „A řekli horám i skálí: Padněte na nás, a skrejte nás před tváří toho, kterýž sedí na trůnu, a před hněvem toho Beránka.“ (Zj. 6, 16).
Tehdy svět uvidí rozdíl mezi tím, kdo Bohu slouží a tím, kdo Bohu neslouží.
Bratři a sestry! Náš Bůh je Bohem slávy a v tuto slávu uvede jednou všechny ty, kteří jsou Jeho.
Milá duše! Co bude s tebou? Kde ty budeš trávit svou věčnost? Skloň pokorně svá kolena před tímto Bohem slávy dříve, než budeš k tomu donucen Božími soudy. Odevzdáním se Ježíši Kristu můžeš i ty dosáhnout podílu na této Boží slávě. Jak bohatý a slavný je náš Bůh! Bůh lásky, Bůh pokoje, Bůh všelikého potěšení, Bůh naděje a Bůh slávy.
Je tento Bůh i tvým Bohem?
A jsi ty Jeho dítětem?



Vysoké Mýto rok 1950

Kterýž zamiloval nás



Zjev. 1, 4-6
Jan sedmi zborům, kteříž jsou v Azii: Milost vám a pokoj od toho, kterýž jest, a kterýž byl, a kterýž přijíti má, a od sedmi duchů, kteříž jsou před obličejem trůnu jeho, A od Ježíše Krista, jenž jest svědek věrný, ten prvorozený z mrtvých, a kníže králů země, kterýž zamiloval nás, a umyl nás od hříchů našich krví svou, A učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému,

Bratři a sestry!
Než si poukážeme na nesmírnou lásku našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista k nám, ve které si nás zamiloval a umyl od hříchů našich krví svou a učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému, přál bych si, abychom se pokusili zrakem své víry vidět Pána Ježíše tak, jak jej viděl Jan ve svém vidění na ostrově Patmos. Slyšme o tom jeho vlastní svědectví: „Já Jan, i bratr váš, i spoluúčastník v soužení, i v království, i v trpělivosti Ježíše Krista, byl jsem na ostrově, kterýž slove Patmos, pro slovo Boží a pro svědectví Ježíše Krista. A byl jsem u vytržení ducha v den Páně, i uslyšel jsem za sebou hlas veliký jako trouby, An dí: Já jsem Alfa i Oméga, ten první i poslední, a což vidíš, piš do knihy, a pošli sedmi zborům, kteříž jsou v Azii, do Efezu, a do Smyrny, a do Pergamu, a do Tyatiru, a do Sardy, a do Filadelfie, i do Laodicie. I obrátil jsem se, abych viděl ten hlas, kterýž mluvil se mnou, a obrátiv se, uzřel jsem sedm svícnů zlatých, A u prostřed těch sedmi svícnů podobného Synu člověka, oblečeného v dlouhé roucho, a přepásaného na prsech pasem zlatým.“ (Zj. 1, 9-13). Pán Ježíš i po svém zmrtvýchvstání podržel si podobu, jakou na sebe přijal, když sestoupil s nebes výšin a tuto zem a stal se člověkem. Ale nejen podobu, ale i jizvy těch ran, kdy trnová koruna zranila Jeho hlavu, kdy hřeby probily Jeho ruce i nohy a kdy kopí otevřelo Jeho bok.Tyto jizvy svých ran nese Pán Ježíš na svém těle, aby nám byly svědectvím po všechny věky jak nás miloval. Tak ho viděl Jan uprostřed sedmi svícnů zlatých. Zlaté svícny představovaly sedm věřících sborů žijících v té době v Asii. Zlatý svícen – jaký to symbolický obraz. Tím zlatým svícnem má každý věřící sbor být. „Vy jste světlo světa.“ (Mat. 5, 14). Svět leží v duchovní tmě. Sbor věřících mu má být v této tmě světlem. Jak je tomu u nás? Je náš sbor svícnem zlatým? Svícnem, jehož světlo proniká duchovní tmou kolem nás? Zkušujme se !
Jan viděl Pána Ježíše uprostřed zlatých svícnů. Znamená to, že Pán je všude uprostřed svého lidu. „A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.“ ( Mat. 28, 20). A kde jsou dva nebo tři v Jeho jménu, On je uprostřed. Pán zde měl na sobě dlouhé roucho přepásané zlatým pásem. Zlatý pás nám připomíná Boží spravedlnost, ve které Pán bude soudit celý tento svět. „Hlava pak jeho a vlasové bílí, jako bílá vlna, jako sníh, a oči jeho jako plamen ohně.“ (Zj. 1, 14). Bílý vlas znamená jeho trvání od věčnosti. I Daniel ho tak viděl a nazývá Ho „Starým dnů.“ „Hleděl jsem, až trůnové ti svrženi byli, a Starý dnů posadil se, jehož roucho jako sníh bílé, a vlasové hlavy jeho jako vlna čistá, trůn jako jiskry ohně, kola jeho jako oheň hořící. Potok ohnivý tekl a vycházel od něho, tisícové tisíců sloužili jemu, a desetkrát tisíckrát sto tisíců stálo před ním; soud zasedl, a knihy otevříny byly.“ (Daniel. 7, 9-10). Izaiáš zase „Otcem věčnosti“,
… „a oči jeho jako plamen ohně.“ Vše pronikají, nic není před Ním skryto. Před Jeho zrakem je vše nahé a odkryté. Vidí až na dno našeho srdce, zná každou naši myšlenku, každý náš pocit. Nikdo Ho neoklame nějakou pobožnou tváří. „Znám skutky tvé,“ tak mluví ke všem sborům.
Nohy pak jeho podobné mosazi, jako v peci hořící.“ Jako v peci hořící. Znamená to, že pošlape všechny nepřátele, každé koleno před Ním bude skloněno a potře i hlavu satana.
a hlas jeho jako hlas vod mnohých.“ Národy ve své nespokojenosti jsou přirovnávány k moři a vodám. Hlas Pána Ježíše při Jeho zjevení se ve slávě převýší všechen hukot a lomoz lidských rozbrojů. Bude tak silný, že ho uslyší i ti, kteří v hrobech jsou.
A měl v pravé ruce své sedm hvězd, a z úst jeho meč s obou stran ostrý vycházel; a tvář jeho jako slunce, když jasně svítí. A jakž jsem jej uzřel, padl jsem k nohám jeho, jako mrtvý. I položil ruku svou pravou na mne, řka ke mně: Neboj se. Já jsem ten první i poslední, A živý, ješto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na věky věků. Amen. A mám klíče pekla i smrti.“ (verš 16-18). Víme, že mečem je Jeho slovo a hvězdami v Jeho rukou jsou poslové, služebníci evangelia. Když se zjevil Pavlovi na cestě do Damašku, světlem z Jeho tváře Pavel oslepl. I Jan. pohleděv ve tvář svého Pána. když mu zde zjevil, padl k Jeho nohám jako mrtvý. Ale v tom samém okamžiku spočinula na něm ruka Ježíšova a Jan slyší slova: „Neboj se. Já jsem ten první i poslední, A živý, ješto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na věky věků. Amen. A mám klíče pekla i smrti.“
Kníže králů země!
Tak Ho svět ještě nezná, ba ani my. Kdybychom měli takto Pána Ježíše před svými zraky, nebyli bychom tak ustrašení, nesmělí, zakřiknutí, svět by musel cítit, že s Ježíšem býváme.
Bratři a sestry!
Přál bych si, abychom i my, v této chvíli, zrakem víry viděli Pána Ježíše tak, jak Ho viděl Jan na Ostrově Patmos.
A nyní k našemu textu: „kterýž zamiloval nás, a umyl nás od hříchů našich krví svou“.
Jako nejsme v stavu představit si Pána Ježíše v Jeho moci a slávě, kterou On má, a ve které se nám jednou zjeví, tak neumíme pochopit dosah a celý význam slov našeho textu.
kterýž zamiloval nás“ – Zde jsme u největšího divu Boží lásky. Bloudili jsme jako jiní bloudí. Šlapali jsme po Božích přikázáních jako jiní šlapou. V mysli, v srdci, jsme byli Bohu nepřátelé právě tak, jako jsou jiní.| Vyhýbali jsme se a pohrdali jsme Slovem Božím jako to činí jiní. Nevěřili jsme Bohu a Jeho slovu jako mu nevěří jiní. V našem srdci převládala touha po rozkoších těla jako je tomu u jiných. Jak se to jen stalo, že všechen náš odpor vůči Bohu, všechny naše nechť ke všemu Božímu se najednou změnila v touhu, v žízeň po Bohu , ve které jsme si nedali pokoj, až jsme moli spočinout v náruči Boží? Odkud taková změna? Kdo vyvolal tuto změnu v našem nitru? Na tuto otázku jsem až dosud nenašel žádné jiné vysvětlení než to, které je vyjádřeno v našem textu: „kterýž zamiloval nás. Ne vy jste mne vyvolili…“ Byla to Ježíšova hledající láska, která způsobila požehnanou proměnu v našem srdci. Byly to provázky Jeho milování, kterými si nás pomaloučku přitahoval náš Pán k sobě. A když už jsme to pochopili, že bez Něho nemůžeme žít a se vší naší tělesnou i duchovní bídou jsme přišli k Němu, Jeho zbodená ruka nás pozvedla, umyla, očistila, posvětila a zmocnila k novému životu. Musím přitom myslet na slova proroka Izaiáš: „Ty, kteréhož jsem vychvátil od končin země, nýbrž pominuv přednějších jejich, povolal jsem tě, řka tobě: Služebník můj jsi, vyvolil jsem tě, aniž jsem zavrhl tebe.“ (Iz. 41, 9). Umyl nás krví svou. A nejen to, Jeho láska šla ještě dál: A učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému. V službu kněžskou nás Pán uvádí již zde na zemi. Naše kněžství je ve vydávání svědectví odpouštějící Boží lásce a v konání lásky a milosrdenství naším bližním. V službu králů budeme uvedeni až při druhém příchodu našeho Pána. Jaká to bude služba? Bůh má ve své správě celý vesmír. Jeho království je nekonečné. Každému z těch, kteří jsou věrni svému Pánu, dostane se určitého úseku, který mu bude svěřen, aby jej spravoval k prospěchu a k slávě našeho Pána. Stojí-li zde v Písmu, že nás učinil králi a kněžími, pak to není žádná fráze. Lid Boží bude skutečně kralovat a to pod korouhví svého nejvyššího Krále, před nímž bude skloněno každé koleno. Nyní nejsme schopni pochopit toto své povolání. Jsme ještě v těle a k tomu ve světě, nad nímž dosud vládne největší nepřítel našeho Pána, satan. Proto u nynějšího světa jsme v opovržení, pohrdáni, posmíváni, jsme, jak praví Písmo, divadlem tomuto světu. To nás drtí, pokořuje a tak je nám těžko pochopit, že my, opovrženi, bychom měli jednou zaujmout místa králů. A přece se tak stane. Knížetství satanovo padne a s ním padnou všichni ti, kteří dnes stojí v Jeho službě. A tak jako se stane, že před Pánem Ježíšem se bude muset sklonit každé koleno, tak se i stane, že i Ježíšův lid přijde ke své cti, zaujme místo po boku svého Krále a bude spolukralovat s Ním na věky věků.
A učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému.“ Všechny tyto věci vyplývají z toho, že si nás Pán zamiloval a umyl od hříchů našich krví svou. Jak bychom Mu neměli pět chvalozpěvy? Jak bychom si neměli připomínat dílo Jeho lásky znovu a znovu?
Tyto věci mějme na mysli, když si budeme připomínat Jeho smrt a nechť naše srdce je naplněno díkučiněním a chválami za všechnu tu Jeho lásku, kterou si nás zamiloval.


Vykoupeni skrze krev Beránkovu



I. Petr. 1, 18-19
Vědouce, že ne porušitelnými věcmi, stříbrem neb zlatem, vykoupeni jste z marného svého obcování toho, od otců vydaného, Ale drahou krví jakožto Beránka nevinného a nepoškvrněného, Krista
Jan 19, 14-18
A bylo v pátek před velikonocí, okolo šesté hodiny. I řekl Židům: Aj, král váš. Oni pak zkřikli: Vezmi, vezmi, ukřižuj jej. Řekl jim Pilát: Krále vašeho ukřižuji? Odpověděli přední kněží {biskupové}: Nemámeť krále, než císaře. Tehdy vydal jim ho, aby byl ukřižován. I pojali Ježíše a vedli. A nesa kříž svůj, šel na místo, kteréž slove popravné, a Židovsky Golgota. Kdež ukřižovali ho, a s ním jiná dva s obou stran, a v prostředku Ježíše.
Jan 19, 25-30
Stály pak u kříže Ježíšova matka jeho a sestra matky jeho, Maria Kleofášova, a Maria Magdaléna. Tedy Ježíš uzřev matku, a učedlníka tu stojícího, kteréhož miloval, řekl matce své: Ženo, aj, syn tvůj. Potom řekl učedlníkovi: Aj, matka tvá. A od té hodiny přijal ji učedlník ten k sobě. Potom věda Ježíš, že již všecko dokonáno jest, aby se naplnilo písmo, řekl: Žízním. Byla pak tu postavena nádoba plná octa. Tedy oni naplnivše hubu octem, a obloživše yzopem, podali ústům jeho. A když okusil Ježíš octa, řekl: Dokonánoť jest. A nakloniv hlavy, ducha Otci poručil.

Vykoupeni jste z marného svého obcování svého od otců vydaného.
Petr zde má na mysli přikázání Božího zákona s hory Sinaj. Marným obcováním je zde myšleno marné úsilí ze strany člověka tento zákon naplnit. Pádem prvních rodičů byl člověk prodaný hříchu, to znamená, že byl své vlastní vůle zbaven, že přestal být pánem své vůle a tak ať se namáhal sebevíc podrobit svoji vůli Božímu zákonu, jeho úsilí se ukázalo vždy marným.
Všichni víme, že zákon Hospodinův sám o sobě je dobrým a že všem plnitelům přináší život. Žel, že těchto plnitelů Božího zákona není. Není a dosud nebylo na světě jediného člověka, který by byl schopen tento Boží zákon z hory Sinaj naplnit. V tomto zákoně také stojí, že je zlořečený každý, kdo nezůstává ve všem, co je psáno v zákoně a že kdyby všechna přikázání naplnil a přestoupil by jen jediné z nich, že je vinen přestoupením zákona celého. „Nebo kdo by koli celého zákona ostříhal, přestoupil by pak jediné, všechněmi jest vinen.“ (Jakub 2, 10). A tak nad všemi visela kletba zlořečenství zákona. Ani ti nejlepší z nejlepších to nedokázali, aby některé z těch přikázání zákona nepřestoupili. „Zlořečený, kdož by nezůstal v řečech zákona tohoto a nečinil jich.“ (V. Mojž. 27, 26).
Slyšme svědectví jednoho z těch nejhorlivějších milovníků zákona Božího Pavla:
Víme zajisté, že zákon jest duchovní, ale já jsem tělesný, prodaný hříchu. Nebo toho, což činím, neoblibuji; nebo ne, což chci, to činím, ale, což v nenávisti mám, to činím. Jestližeť pak, což nechci, to činím, povoluji zákonu, že jest dobrý. A tak nyní více ne já to činím, ale ten hřích, kterýž ve mně přebývá. Vímť zajisté, že nepřebývá ve mně, (to jest v těle mém), dobré. Nebo chtění hotové mám, ale abych vykonati mohl dobré, tohoť nenalézám. Nebo nečiním dobrého, kteréž chci, ale činím to zlé, jehož nechci. A poněvadž pak, čehož já nechci, to činím, tedyť již ne já činím to, ale ten hřích, kterýž ve mně přebývá. Nalézám tedy zákon, když chci činiti dobré, že se mne přidrží zlé. Nebo zvláštní líbost mám v zákoně Božím podlé vnitřního člověka; Ale vidím jiný zákon v oudech svých, odporující zákonu mysli mé, a jímající mne zákonu hřícha, kterýž jest v oudech mých. Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti? Děkujiť Bohu skrze Jezukrista Pána našeho. A takž tedy tentýž já sloužím myslí zákonu Božímu, ale tělem zákonu hřícha.“ (Řím. 7, 14-25).
Tak to pociťoval Pavel a tak to pociťují všichni po Bohu toužící lidé. U lidí toužících po živém obecenství s Bohem, snaha ve všem naplnit Boží zákon, to chtění je, ale uskutečnit toto chtění, k tomu v nás není síla. Někdy se nám podaří nad sebou, nad svými špatnými sklony, zvítězit, avšak většinou pokušení podléháme. Chceme-li se povznést vzhůru k nebesům, vždy se v nás ozve celou svou silou zákon hříchu, který je v našem těle. Ano, člověk je zaprodaný hříchu. Jeho vůle je hříchem tak zotročena, že když přijde pokušení, i když vnitřní člověk se pokušení vzpírá, i když naše svědomí se bouří, my přece slepě vykonáváme to, k čemu nás zákon hříchu v nás vede. Po jeho vykonání se zapřísaháme, že se podruhé oklamat nedáme, činíme si ta nejlepší předsevzetí. že se celou silou vzepřeme, ale když se pokušení znovu dostaví, znovu se ukáže naše slabost. „Aj, nepravostmi svými prodali jste sebe…“ (Iz. 50, 1). Lidstvo se zaprodalo v službu hříchu a nepomůže zde ani to nejlepší
předsevzetí, člověk sám, ve své vlastní síle, se z tohoto otroctví hříchu nevymaní. Zde jest jediná cesta k duchovní svobodě a to jest vykoupení skrze krev Beránkovu. A zde bych rád ukázal na dvojí význam vykoupení. První význam vykoupení skrze krev Beránkovu je v tom, že tam, kde jsme se vydali Ježíši Kristu, kde jsme u víře přijali skrze Ježíše Krista Bohem nám nabídnutou milost, odpuštění, všude tam ztrácí hřích nad námi svou bývalou moc. Ne že by ji ztratil úplně! Ani věřící člověk není svým uvěřením uveden na takový stupeň dokonalosti, aby již nikdy a v ničem neklesl. I my věřící pociťujeme v sobě osten hříchu a budeme ho pociťovat tak dlouho, pokud budeme v tomto těle. Proto apoštol Jan napomíná věřící: „Synáčkové moji, totoť vám píši, abyste nehřešili. Pakliť by kdo zhřešil, přímluvci máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého. A onť jest oběť slitování za hříchy naše, a netoliko za naše, ale i za všeho světa.“ (I. Jan 1, 1-2). Pakli by kdo zhřešil! Vidíme z toho, že apoštol Jan, tento miláček Pána, připouští možnost upadnutí do hříchu i u věřícího. Také apoštol Pavel vyznává: „Ale to jedno činím, na ty věci, kteréž jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak, kteréž jsou přede mnou, úsilně chvátaje, k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši.“ (Fil. 3, 14).
Studujeme-li epištoly, vidíme, že ve všech sborech, kterým apoštolé psali, se u věřících projevovalo mnoho duchovních nedostatků, že mezi nimi docházelo k nejednomu pádu, ale přece jen to byl již docela jiný život, než u nevěřících. Po obrácení se člověka k Pánu je v člověku odpor vůči hříchu daleko silnější, než byl předtím. Věřící člověk je z naprostého otroctví hříchu vykoupen. Avšak stupeň jeho dokonalosti se jeví při něm v takové míře, v jaké miluje svého Pána a v jaké je upřímný ke svému Pánu. Ale v každém případě takovou moc, jakou měl hřích nad člověkem před jeho obrácením – po jeho obrácení už nemá. To je ten jeden význam vykoupení skrze krev Beránkovu.
Ten druhý význam vykoupení skrze krev Beránkovu je ten, že snímá z nás kletbu zlořečenství zákona. Na ty, kteří jsou Kristovi, zákon již nemá moc. Kletba, která na nich lpěla pro přestupování zákona, Pán Ježíš vzal sám na sebe a zákon naplnil za ně sám. Zákon sám, ač je dokonalý, člověka k dokonalosti nepřivedl., protože žádný člověk nebyl schopen Jeho požadavky naplnit. Proto nám Písmo praví: „Stalo se zajisté složení onoho předešlého přikázaní, proto že bylo mdlé a neužitečné. Nebo ničeho k dokonalosti nepřivedl zákon, ale na místo jeho uvedena lepší naděje, skrze niž přibližujeme se k Bohu.“ (Žid. 7, 18-19). Touto lepší nadějí je výkupná moc oběti Pána Ježíše na kříži. Zákon nám nedával žádnou naději, byl naším přísným žalobcem. Pán Ježíš svojí obětí na kříži umlčel tohoto žalobce tím, že na to místo, kam nás zákon stavěl jako přestupníky, postavil se On sám a pokutu za hřích, která měla stihnout nás, zaplatil On sám. Láska Pána Ježíše k hynoucímu lidstvu, ve které šel tak daleko, že se nechal ukřižovat a tak podstoupil tu nejpotupnější smrt, došla u Otce v nebesích takového ocenění, že Bůh za tu Jeho mzdu, Jeho vylitou krev, dal mu jako kořist všechny ty, kteří ve své beznadějnosti utekli ve víře pod Jeho kříž. A na ty zákon nemá již žádné právo, neboť jsou vykoupeni krví Beránkovou. „A protož neníť již žádného potupení těm, kteříž jsou v Kristu Ježíši, nechodícím podlé těla, ale podlé Ducha.“ (Řím. 8, 1). Jak je dobře, že naše spasení není více závislé od toho, jsme-li schopni naplnit zákon, ale že Bůh nás uvedl v lepší naději, ve které se nyní přibližujeme k Bohu. Proto apoštol Pavel, když viděl úsilí Galatských, že se vrací ke starému zákonu a k plnění jeho přikázání a v tom že hledají své spasení, jim píše: „Zbavili jste se Krista, kteřížkoli v zákoně ospravedlněni býti hledáte; vypadli jste z milosti.“ (Gal. 5, 4).
Oběť Pána Ježíše na kříži, protože byla podstoupena dobrovolně a to z takové lásky, byla Bohem tak oceněna, že ti, kteří u víře staví se pod záštitu této oběti, získávají Kristovu dokonalost a svatost a v tomto rouše budou postaveni před trůn Boží a Beránkův. A sem spadají slova Písma, jek je nalézáme v ep. Židům 10, 14-19: „Nebo jednou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteříž posvěceni bývají. Svědčíť pak nám to i sám Duch svatý. Nebo prvé pověděv: Tatoť jest smlouva, kterouž učiním s nimi po těch dnech, praví Pán: Dám zákony své v srdce jejich, a na myslech jejich napíši je, A na hříchy jejich, i na nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více. Kdežť pak jest odpuštění jich, neníť více oběti za hřích. Majíce tedy, bratří, plnou svobodu k vjítí do svatyně skrze krev Ježíšovu.“
A ještě na jeden význam tohoto vykoupení skrze krev Beránkovu musím ukázat. Dejme tomu, že bychom se byli v minulosti velmi, velmi zadlužili a nyní bychom neměli čím zaplatit. Co myslíte, stačilo by naším věřitelům ujištění, že jsme poznali naše poblouzení, naše špatné hospodaření a že již nemáme žádné dluhy činit nebudeme? S tím by se asi sotva uspokojili, ale žádali by zaplacení starých dluhů. Vykoupení skrze krev Beránkovu je tak dalekosáhlé, že zahlazuje všechny naše hříchy, do kterých jsme upadli v minulosti a zahladí i ty hříchy, do kterých příčinou své mdloby upadneme ještě po svém obrácení. Sem spadají slova Písma, jak je máme v ep. Řím. 14, 4-8: „Ty kdo jsi, abys tupil cizího služebníka? Však Pánu svému stojí, aneb padá. Budeť pak ustaven; mocen jest zajisté Bůh utvrditi jej. Nebo někdo rozsuzuje mezi dnem a dnem, a někdo soudí každý den. Jeden každý v svém smyslu ujištěn buď. Kdož dnů šetří, Pánu šetří; a kdo nešetří, Pánu nešetří. A kdo jí, Pánu jí, nebo děkuje Bohu; a kdož nejí, Pánu nejí, a děkuje Bohu. Žádný zajisté z nás není sám sobě živ, a žádný sobě sám neumírá. Nebo buď že jsme živi, Pánu živi jsme; buď že mřeme, Pánu mřeme. A tak buď že jsme živi, buď že umíráme, Páně jsme.“ Ano, věřící člověk stojí i padá, ale Pán má moc ustavit, upevnit i toho nejmdlejšího. Nikdo nemá právo soudit věřícího, byť se i při něm projevovala všelijaká mdloba. Oběť Pána Ježíše shlazuje nejen naši minulost, ale shlazuje i naše mdloby, do kterých ještě po svém obrácení upadáme.
Jak veliké a slavné je toto vykoupení skrze krev Beránkovu. Proto nás tím více zavazuje nejen k vděčnosti, k věrnosti, vůči Pánu, ale zavazuje nás také k tomu největšímu úsilí o život nový, o život posvěcený, jak je to vyjádřeno ve verši 15 našeho textu: „Ale jakž ten, kterýž vás povolal svatý jest, i vy svatí ve všem obcování buďte!“
K tomuto úsilí nás má posílit každá vzpomínka na Ježíšovu smrt na kříži. Nalézáme se ve dnech, kdy si obzvláště připomínáme oběť Pána Ježíše na kříži a tím i naše vykoupení skrze Jeho smrt. Kéž Duch svatý rozezvučí všechny struny našich srdcí k vděčnosti a k chvále za tak veliké vykoupení, které nám svou smrtí na kříži vydobyl. Od Velkého pátku v Jeruzalémě nemusí nikdo pro svůj hřích na věky zahynout. Pro každého, kdo poznal svou bídu a své zahynutí a ve vědomí své bídy utekl se u víře a v pokoře svého srdce k Božímu Beránku, je mu Boží odpouštějící náruč skrze zásluhy Ježíše Krista otevřena, neboť On je oběť slitování za naše hříchy.




Rokytnice rok 1951

Nebe – peklo




Nebe
Co je myšleno slovem nebe?
Někdy je slovem nebe myšlena obloha: „I nazval Bůh oblohu nebem. I byl večer a bylo jitro, den druhý.“ (I. Mojž. 1, 8).
Někdy je obloha také nazývána slovem nebesa: „Ta pak nebesa, kteráž nyní jsou, i země, týmž slovem odložená, chovají se k ohni, ke dni soudu a zatracení bezbožných lidí. Ale tato jedna věc nebuď před vámi skryta, nejmilejší, že jeden den u Pána jest jako tisíc let, a tisíc let jako jeden den. Nemeškáť Pán s naplněním slibů, (jakož někteří za to mají, že obmeškává), ale shovívá nám, nechtě, aby kteří zahynuli, ale všickni ku pokání se obrátili. Přijdeť pak ten den Páně, jako zloděj v noci, v kterémž nebesa jako v prudkosti vichru pominou, a živlové pálivostí ohně rozplynou se, země pak i ty věci, kteréž jsou na ní, vypáleny budou.
Poněvadž tedy to všecko má se rozplynouti, jací pak vy býti máte v svatých obcováních a v pobožnostech, Očekávajíce a chvátajíce ku příští dne Božího, v němžto nebesa, hoříce, rozpustí se, a živlové pálivostí ohně rozplynou se? Nového pak nebe a nové země podlé zaslíbení jeho čekáme, v kterýchž spravedlnost přebývá.“
(II. Petr. 3, 76-13). Toto nebe tedy pomine a to zároveň se zemí.
Nebe je Boží příbytek: „Hospodin jest v chrámě svatém svém, trůn Hospodinův v nebi jest; oči jeho hledí, víčka jeho zkušují synů lidských.“ (Žalm 11, 4). „A protož vy takto se modlte: Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé.“ (Mat. 6, 9). „A to pověděv, ani na to hledí, zhůru vyzdvižen jest, a oblak vzal jej od očí jejich. A když za ním v nebe jdoucím pilně hleděli, aj, dva muži postavili se podlé nich v rouše bílém, A řekli: Muži Galilejští, co stojíte, hledíce do nebe? Tento Ježíš, kterýž zhůru vzat jest od vás do nebe, takť přijde, jakž jste spatřili způsob jeho jdoucího do nebe.“ (Sk. 1, 9-11). „On pak pln jsa Ducha svatého, pohleděv do nebe, uzřel slávu Boží a Ježíše stojícího na pravici Boží. I řekl: Aj, vidím, nebesa otevřená a Syna člověka stojícího na pravici Boží.“ (Sk. 7, 55-56). „Víme zajisté, že byl-li by tohoto našeho zemského přebývání stánek zbořen, stavení od Boha máme, příbytek ne rukou udělaný, věčný v nebesích.“ (II. Kor. 5, 1).
Nebe co příbytek Božího lidu je také nazýváno královstvím Božím. „Odpověděl Ježíš: Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůž vjíti do království Božího.“ (Jan 3, 5). „A když oni jedli, vzav Ježíš chléb, a dobrořečiv, lámal, a dal učedlníkům, a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé. A vzav kalich, a díky činiv, dal jim, řka: Píjte z toho všickni. Nebo to jest krev má nové smlouvy, kteráž za mnohé vylévá se na odpuštění hříchů. Ale pravímť vám, žeť nebudu píti od této chvíle z tohoto plodu vinného kořene, až do onoho dne, když jej píti budu s vámi nový v království Otce svého.“ (Mat. 26, 26-29).
Nebo také královstvím nebeským. „V ten čas přistoupili učedlníci k Ježíšovi, řkouce: Kdo pak jest největší v království nebeském? A zavolav Ježíš pacholátka, postavil je u prostřed nich, A řekl: Amen pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského.“ (Mat. 18, 1-3).
Ze všech těchto slov vidíme, že nebe je určité místo, kam bude shromážděn všechen Boží lid. Než budeme moci vejít do nebe, musí se s námi něco stát. „Totoť pak pravím, bratří: Že tělo a krev království Božího dědictví nedosáhnou, aniž porušitelnost neporušitelnosti dědičně obdrží. Aj, tajemství vám pravím: Ne všickni zajisté zesneme, ale všickni proměněni budeme, hned pojednou, v okamžení, k zatroubení poslednímu. Neboť zatroubí, a mrtví vstanou neporušitelní, a my proměněni budeme. Musí zajisté toto porušitelné tělo obléci neporušitelnost, a smrtelné toto obléci nesmrtelnost. A když porušitelné toto tělo obleče neporušitelnost, a smrtelné toto obleče nesmrtelnost, tehdy se naplní řeč, kteráž napsána jest: Pohlcena jest smrt v vítězství.“ (I. Kor. 15, 50-54).
Kdy se to stane? „Nechciť pak, abyste nevěděli, bratří, o těch, kteříž zesnuli, abyste se nermoutili, jako i jiní, kteříž naděje nemají. Nebo jakož věříme, že Ježíš umřel a z mrtvých vstal, takť Bůh i ty, kteříž by zesnuli v Ježíšovi, přivede s ním. Toto zajisté vám pravíme slovem Páně, že my, kteříž živi pozůstaneme do příchodu Páně, nepředejdeme těch, kteříž zesnuli. Nebo Pán náš s zvukem ponoukajícím, s hlasem archanděla a s troubou Boží sstoupí s nebe, a mrtví, kteříž jsou v Kristu, vstanou nejprve. Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří, a tak vždycky se Pánem budeme.“ (I. Tes. 4, 13-17).
Nebe je také nazýváno Novým Jeruzalémem. Janovi byla dána ta milost, že mohl nahlédnout do Nového Jeruzaléma: „Potom viděl jsem nebe nové a zemi novou. Nebo první nebe a první země byla pominula, a moře již nebylo. A já Jan viděl jsem město svaté, Jeruzalém nový, sstupující od Boha s nebe, připravený jako nevěstu okrášlenou muži svému. I slyšel jsem hlas veliký s nebe, řkoucí: Aj, stánek Boží s lidmi, a bydlitiť bude s nimi, a oni budou lid jeho, a on Bůh s nimi bude, jsa jejich Bohem. A setřeť Bůh všelikou slzu s očí jejich, a smrti již více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více; nebo první věci pominuly. I řekl ten, kterýž seděl na trůnu: Aj, nové činím všecko. I řekl mi: Napiš to. Neboť jsou tato slova věrná a pravá. I dí mi: Již se stalo. Jáť jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Jáť žíznivému dám z studnice vody živé darmo. Kdož zvítězí, obdržíť dědičně všecko, a buduť jemu Bohem, a on mi bude synem.“ (Zj. 21, 1-7). „I ukázal mi potok čistý vody živé, světlý jako křišťál, tekoucí z trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed pak rynku jeho a s obou stran potoka bylo dřevo života, přinášející dvanáctero ovoce, na každý měsíc vydávající ovoce své, a listí své k zdraví národů. A ničeho zlořečeného již více nebude, ale trůn Boží a Beránkův bude v něm, a služebníci jeho sloužiti jemu budou. A tvář jeho viděti budou, a jméno jeho budeť na čelích jejich. A noci tam nebude, aniž budou potřebovati svíce, ani světla slunečného; nebo Pán Bůh je osvěcuje, a kralovati budou na věky věků. I řekl mi: Slova tato jsouť věrná a pravá, a Pán, jenž jest Bůh svatých proroků, poslal anděla svého, aby ukázal služebníkům svým, co se díti musí brzo. Aj, přijduť rychle. Blahoslavený, kdož ostříhá slov proroctví knihy této.“ (Zj. 22, 1-7).

Peklo
Je mnoho lidí, kteří se slovu peklo smějí. Říkají, že je to na strašení hloupých lidí. Ovšem, právě tak se smějí slovu nebe. Nu, takového člověka, který nevěří tomu, že je Bůh, že duch lidský je nesmrtelný, kdo nevěří v existenci duchovního světa, takového člověka nepřesvědčíte žádnými důkazy o tom, že všechny tyto věci existují. My jsme o existenci duchovního světa přesvědčeni. Bůh nenechal člověka ve tmě, aby nevěděl, co je za hrobem. Ze záhrobní říše, z duchovního světa, poslal nám Bůh na tuto zemi toho nejlepšího posla, svědka, aby nám svědčil o všech věcech, které za hrobem jsou. Pán Ježíš nikoho neklamal. Věříme-li lidem, kteří jsou zlí, hříšní, proč bychom neměli věřit Ježíši Kristu? Již před Ježíšem byla zde celá řada Božích proroků, kteří nám rovněž svědčili o tom, že život smrtí nekončí, ale že za hrobem pokračuje. Než přijdeme k Božímu svědectví o tom, že existuje nebe i peklo, chci vás upozornit na některá zvláštní svědectví o existenci světa duchovního:
Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví. A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha.“ (Job 19, 25-26).
A pamatuj na stvořitele svého ve dnech mladosti své, prvé než nastanou dnové zlí, a přiblíží se léta, o nichž díš: Nemám v nich zalíbení; Prvé než se zatmí slunce a světlo, a měsíc i hvězdy, a navrátí se hustí oblakové po dešti; V ten den, v kterémž se třísti budou strážní domu, a nakřiví se muži silní, a ustanou melící, proto že jich málo bude, a zatmí se ti, kteříž vyhlédají z oken, A zavříny budou dvéře od ulice s slabým zvukem mlení, a povstanou k hlasu ptačímu, a přestanou všecky slibnosti zpěvu; Ano i vysokosti báti se budou, a úrazu na cestě, a kvésti bude mandlový strom, tak že i kobylka těžká bude, a poruší se žádost; nebo béře se člověk do domu věčného, a choditi budou po ulici kvílící; Prvé než se přetrhne provaz stříbrný, a než se rozrazí číše zlatá, a roztříští se věderce nad vrchovištěm, a roztrhne se kolo nad studnicí, A navrátí se prach do země, jakž prvé byl, duch pak navrátí se k Bohu, kterýž jej dal.“ (Kaz. 12, 1-7).
A když on ještě mluvil, přišel jeden od knížete školy, řka jemu: Umřela dcera tvá, nezaměstknávej Mistra. Ale Ježíš uslyšav to, odpověděl jemu: Neboj se, věř toliko, a zdrávať bude. A všed do domu, nedopustil s sebou vjíti žádnému, než Petrovi a Jakubovi a Janovi, a otci a mateři té děvečky. Plakali jí pak všickni a kvílili. A on řekl: Neplačtež. Neumřelať, ale spí. I posmívali se jemu, vědouce, že umřela. On pak vyhnav ven všecky, a ujav ruku její, zvolal, řka: Děvečko, vstaň. I navrátil se duch její, a vstala hned. I kázal jí dáti jísti.“ (Luk. 8, 49-55).
Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jduť, abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ (Jan 14, 1-3).
A nyní přejděme k našemu předmětu – peklo. Nejdříve si všimněme vypravování Pána Ježíše: „Byl pak člověk jeden bohatý, a obláčel se v šarlat a v kment, a hodoval na každý den stkvostně. A byl jeden žebrák, jménem Lazar, kterýž ležel u vrat jeho vředovitý, Žádaje nasycen býti těmi drobty, kteříž padali z stolu bohatce. Ale i psi přicházejíce, lízali vředy jeho. I stalo se, že ten žebrák umřel, a nesen jest od andělů do lůna Abrahamova. Umřel pak i bohatec, a pohřben jest. Potom v pekle pozdvih očí svých, v mukách jsa, uzřel Abrahama zdaleka, a Lazara v lůnu jeho. I zvolav bohatec, řekl: Otče Abrahame, smiluj se nade mnou, a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého v vodě, a svlaží jazyk můj; nebo se mučím v tomto plameni. I řekl Abraham: Synu, rozpomeň se, žes ty vzal dobré věci své v životě svém, a Lazar též zlé. Nyní pak tento se těší, ale ty se mučíš. A nad to nade všecko mezi námi a vámi propast veliká utvrzena jest, aby ti, kteříž chtí odsud k vám jíti, nemohli, ani od onud k nám přejíti.“ (Luk. 16, 19-26). Umřel Lazar a kam je nesen? Do lůna Abrahamova. Co to je? „Jeden pak z těch zločinců, kteříž s ním viseli, rouhal se jemu, řka: Jsi-li ty Kristus, spomoziž sobě i nám. A odpověděv druhý, trestal ho, řka: Ani ty se Boha nebojíš, ješto jsi v témž potupení? A my zajisté spravedlivě, nebo hodnou pomstu za skutky své béřeme, ale tento nic zlého neučinil. I dí Ježíšovi: Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království svého. I řekl mu Ježíš: Amen pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Luk. 16, 19-26). „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ V nebi? Ne. Proč ne? Kdy vstoupil Pán Ježíš do nebe? Ještě ten den, kdy zemřel? Ne. „Ale Maria stála u hrobu vně, plačeci. A když plakala, naklonila se do hrobu.
A uzřela dva anděly v bílém
rouše sedící, jednoho u hlavy, a druhého u noh, tu kdež bylo položeno tělo Ježíšovo. Kteříž řekli jí: Ženo, co pláčeš? I dí jim: Vzali Pána mého, a nevím, kde ho položili. To když řekla, obrátila se zpátkem, a uzřela Ježíše, an stojí, ale nevěděla, by Ježíš byl. Dí jí Ježíš: Ženo, co pláčeš? Koho hledáš? Ona domnívajici se, že by zahradník byl, řekla jemu? Pane, vzal-lis ty jej, pověz mi, kdes ho položil, ať já jej vezmu. Řekl jí Ježíš: Maria. Obrátivši se ona, řekla jemu: Rabbóni, což se vykládá: Mistře. Dí jí Ježíš: Nedotýkejž se mne; nebo jsem ještě nevstoupil k Otci svému. Ale jdiž k bratřím mým, a pověz jim: Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu.“ (Jan 20, 11-17). Pán Ježíš vstoupil do nebe až čtyřicátý den po svém vzkříšení. „První zajisté knihu sepsalť jsem, ó Teofile, o všech věcech, kteréž začal Ježíš i činiti i učiti, Až do toho dne, v němž dav přikázaní apoštolům, kteréž byl skrze Ducha svatého vyvolil, vzhůru vzat jest. Kterýmž i zjevoval sebe samého živého po svém umučení ve mnohých jistých důvodích, za čtyřidceti dnů ukazuje se jim, a mluvě o království Božím. A shromáždiv je, přikázal jim, aby z Jeruzaléma neodcházeli, ale aby očekávali zaslíbení Otcova, o kterémž jste prý slyšeli ode mne. Nebo Jan zajisté křtil vodou, ale vy pokřtěni budete Duchem svatým po nemnohých těchto dnech. Oni pak sšedše se, otázali se ho, řkouce: Pane, v tomto-li času napravíš království Izraelské? I řekl jim: Neníť vaše věc znáti časy aneb příhodnosti časů, kteréž Otec v moci své položil. Ale přijmete moc Ducha svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědkové, i v Jeruzalémě, i ve všem Judstvu, i v Samaří, a až do posledních končin země. A to pověděv, ani na to hledí, zhůru vyzdvižen jest, a oblak vzal jej od očí jejich. A když za ním v nebe jdoucím pilně hleděli, aj, dva muži postavili se podlé nich v rouše bílém. A řekli: Muži Galilejští, co stojíte, hledíce do nebe? Tento Ježíš, kterýž zhůru vzat jest od vás do nebe, takť přijde, jakž jste spatřili způsob jeho jdoucího do nebe.“ (Sk. 1, 1-11). Lůno Abrahamovo je tedy jakási předsíň k nebi, je to sféra v duchovním světě, kde zemřelí v Pánu vyčkávají vzkříšení svého těla. Lazar tedy zemřel a nesen jest do lůna Abrahamova nebo-li do ráje. Zemřel i bohatec a když pozvedl svůj zrak, co viděl? Pozdvih očí svých v pekle. Co je to peklo? Je to ta nejnižší sféra v duchovním světě. Tak, jako mluví Pán Ježíš s naprostou určitostí o nebi, o příbytcích v domě jeho Otce, právě tak mluví s naprostou určitostí o sféře pekelné. „A nebojte se těch, kteříž mordují tělo, ale duše nemohou zamordovati; než raději se bojte toho, kterýž může i duši i tělo zatratiti v pekelném ohni.“ (Mat. 10, 28). „Jestliže pak oko tvé pravé horší tě, vylup je a vrz od sebe; neboť jest užitečněji tobě, aby zahynul jeden oud tvůj, než by celé tělo tvé uvrženo bylo do ohně pekelného.“ (Mat. 5, 29). „Pakli by tě oko tvé horšilo, vylup je. Lépeť jest tobě jednookému vjíti do království Božího, nežli obě oči majícímu uvrženu býti do ohně pekelného.“ (Marek 9, 47).
Již ve Starém zákoně se shledáváme s plným vědomím o jsoucnosti pekla: „Hospodine, ať nejsem zahanben, nebo jsem tě vzýval; nechať jsou zahanbeni bezbožníci, a skroceni v pekle.“ (Žalm 31, 17). „Peklo i zatracení jest před Hospodinem, čím více srdce synů lidských?“ (Přísl. 15, 11). „Svrženať jest do pekla pýcha tvá, i zvuk hudebných nástrojů tvých; moli tobě podestláno, a červi tě přikrývají. Jakž to, že jsi spadl s nebe, ó lucifeře v jitře vycházející? Poražen jsi až na zem, ještos zemdlíval národy. Však jsi ty říkával v srdci svém: Vstoupím do nebe, nad hvězdy Boha silného vyvýším stolici svou, a posadím se na hoře shromáždění k straně půlnoční. Vstoupím nad výsosti oblaku, budu rovný Nejvyššímu. A ty pak stržen jsi až do pekla, pryč na stranu do jámy.“ (Iz. 14, 11-15). „Nebo připraveno jest již dávno peklo, také i samému králi připraveno jest. Hluboké a široké je učinil, hranic jeho, ohně a dříví mnoho; dmýchání Hospodinovo jako potok siry je zapaluje.“ (Iz. 30, 33). A ještě jedno místo z Nového zákona: „A živý, ješto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na věky věků. Amen. A mám klíče pekla i smrti.“ (Zj. 1, 18).¨
Peklo je také nazýváno žalářem duchů: „Nebo i Kristus jedinou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu, umrtven jsa z strany těla, ale obživen Duchem. Skrze něhož i těm, kteříž jsou v žaláři, duchům, přišed, kázal, Tehdáž nepovolným, když ono jednou očekávala Boží snášelivost za dnů Noé, když dělán byl koráb, v kterémžto málo, to jest osm duší, zachováno jest u vodě.“ (I. Petr. 3, 18-20). „Nebo poněvadžť Bůh andělům, kteříž zhřešili, neodpustil, ale strhna je do žaláře, řetězům mrákoty oddal, aby k odsouzení chováni byli.“ (II. Petr. 2, 4). Mluví-li Písmo o ohni v pekle, nemyslí tím oheň fyzický, ale myslí tím oheň palčivých výčitek svědomí. Peklo je místem nesnesitelných duševních muk, místo naprostého odloučení od Boha, místo, kde satanská zloba bude věčně zneklidňovat ty, kteří v něm budou.
Kdo v něm všecko bude? „Viděl jsem trůn veliký bílý, a sedícího na něm, před jehož tváří utekla země i nebe, a místo jim není nalezeno. I viděl jsem mrtvé, malé i veliké, stojící před oblíčejem Božím, a knihy otevříny jsou. A jiná kniha také jest otevřína, to jest kniha života, i souzeni jsou mrtví podlé toho, jakž psáno bylo v knihách, totiž podlé skutků svých. A vydalo moře mrtvé, kteříž byli v něm, tolikéž smrt i peklo vydali ty, kteříž v nich byli, i souzeni jsou jeden každý podlé skutků svých. Smrt pak a peklo uvrženi jsou do jezera ohnivého, a toť jest smrt druhá. I ten, kdož není nalezen v knize života zapsán, uvržen jest do jezera ohnivého.“ (Zj. 20, 11-15).

Hošťálková rok 1951



Květná neděle - vzkříšení Lazara



Jan 11, 1-44
Byl pak nemocen nějaký Lazar z Betany, z městečka Marie a Marty, sestry její. A to byla ta Maria, kteráž pomazala Pána mastí, a vytřela nohy jeho vlasy svými, jejíž bratr Lazar byl nemocen. Tedy poslaly k němu ty sestry, řkouce: Pane, aj, ten, kteréhož miluješ, nemocen jest. A uslyšav to Ježíš, řekl: nemoc ta není k smrti, ale pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží skrze ni. Miloval pak Ježíš Martu i sestru její i Lazara. A jakž uslyšel, že by nemocen byl, tedy pozůstal za dva dni na tom místě, kdež byl. Potom pak dí učedlníkům: Poďme zase do Judstva. Řekli jemu učedlníci: Mistře, nyní hledali tě Židé kamenovati, a zase tam chceš jíti? Odpověděl Ježíš: Zdaliž není dvanácte hodin za den? Chodí-li kdo ve dne, neurazí se; nebo světlo tohoto světa vidí. Pakliť by kdo chodil v noci, urazíť se; nebo světla není v něm. To pověděl, a potom dí jim: Lazar, přítel náš, spí, ale jduť, abych jej ze sna probudil. I řekli učedlníci jeho: Pane, spí-liť, zdráv bude. Ale Ježíš řekl o smrti jeho, oni pak domnívali se, že by o spání sna mluvil. Tedy řekl jim Ježíš zjevně: Lazar umřel. A raduji se pro vás, že jsem tam nebyl, abyste věřili. Ale poďme k němu. I řekl Tomáš, kterýž slove Didymus, spoluučedlníkum: Poďme i my, abychom zemřeli s ním. Přišel tedy Ježíš, a nalezl ho již čtyři dni v hrobě pochovaného. Byla pak Betany blízko od Jeruzaléma, okolo honů patnácte. Mnozí pak z Židů byli přišli k Martě a Marii, aby je těšili pro bratra jejich. Tedy Marta, jakž uslyšela, že Ježíš jde, vyšla proti němu, ale Maria doma seděla. I řekla Marta Ježíšovi: Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. Ale i nyníť vím, že cožkoli požádal bys od Boha, dá tobě Bůh. Dí jí Ježíš: Vstaneť bratr tvůj. Řekla jemu Marta: Vím, že vstane při vzkříšení v den nejposlednější. Řekl jí Ježíš: já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude. A každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumřeť na věky. Věříš-li tomu? Řekla jemu: Ovšem, Pane, já jsem uvěřila, že jsi ty Kristus, Syn Boží, kterýž měl přijíti na svět. A když to pověděla, odešla a zavolala tajně Marie, sestry své, řkuci: Mistr zde jest, a volá tebe. Ona jakž uslyšela, vstala rychle, a šla k němu. Ještě pak byl Ježíš nepřišel do městečka, ale byl na tom místě, kdež vyšla byla proti němu Marta. Tedy Židé, kteříž s ní byli v domě, a těšili ji, viděvše Marii, že rychle vstala a vyšla, šli za ní, řkouce: Jde k hrobu, aby tam plakala. Ale Maria, když tam přišla, kdež byl Ježíš, uzřevši jej, padla k nohám jeho, řkuci jemu: Pane, bys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. Ježíš pak jakž uzřel, ana pláče, i Židy, kteříž byli s ní přišli, ani plačí, zastonal duchem, a zkormoutil se. A řekl: Kdež jste jej položili? Řkou jemu: Pane, poď a pohleď I zaplakal Ježíš. Tedy řekli Židé: Aj, kterak ho miloval! Někteří pak z nich řekli: Nemohl-liž tento, kterýž otevřel oči slepého, učiniti aby tento neumřel? Ježíš pak opět zastonav sám v sobě, přišel k hrobu. Byla pak jeskyně, a kámen byl svrchu položen na ni. Dí Ježíš: Zdvihněte kámen. Řekla jemu Marta, sestra toho mrtvého: Pane, jižť smrdí; nebo čtyři dni v hrobě jest. Dí jí Ježíš: Všakť jsem řekl, že budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží. Tedy zdvihli kámen, kdež byl ten mrtvý pochován. Ježíš pak pozdvihl zhůru očí a řekl: Otče, děkuji tobě, že jsi mne slyšel. Já zajisté vím, že mne vždycky slyšíš, ale pro zástup, kterýž okolo stojí, řekl jsem, aby věřili, že jsi ty mne poslal. A to pověděv, zavolal hlasem velikým: Lazaře, poď ven. I vyšel ten, kterýž byl umřel, maje svázané ruce i nohy rouchami, a tvář jeho šatem byla obvinuta. Řekl jim Ježíš: Rozvažtež jej, a nechte, ať odejde.
Ani ten, kterého Bůh miluje, nebývá vždy ušetřen bolestných ztrát, zármutku, bolu a slz. Tři lidé, vzájemně se milující, vytvořili v městečku Betanii hřejivý rodinný krb, který i Pán Ježíš rád vyhledával. V takové rodině, kde láska a pohostinnost je domovem, si každý rád odpočine. Každá věřící rodina by měl být takovým živým chrámem, v němž by unavená duše nalezla i tělesné a duchovní občerstvení. I člověk hrubý, surový, Boží pravdě nepřístupný, v ovzduší upřímné hřejivé lásky se stává přístupným a povolným šlechetnějším citům a myšlenkám.
Po lásce touží celý svět. Svět hledá náboženství, které by teplem soucitné, upřímné lásky prohřálo jeho ustydlé srdce. Naše věřící rodiny si ani neuvědomují, kolik požehnané práce by mohly vykonat ve prospěch Božího království, kdyby ze svých rodinných krbů utvořily přijímací stanice, kde by každá uštvaná, unavená duše nalezla místečko, kde by mohla složit svou tíž a na výsluní upřímné, pohostinné lásky pookřát. Bohužel, že časti ani věřící rodiny nemají porozumění pro tuto samaritánskou službu. Příčinou svého pohodlí, svého sobectví, uzavírají se před každým, často i před věřícím bratrem, aby se nemuseli dělit s ním o požehnání, kterého se jim od Boha dostalo. Miloval pak Ježíš Martu i sestru její i Lazara. Nad touto rodinou, tří vzájemně se milujících duší, snesl se temný mrak. Lazar onemocněl. Snad zprvu nebral Lazar a ani jeho sestry onemocnění vážně. Vždyť měli Lékaře, který dovedl uzdravit každého, byť nemoc byla sebevážnější a tento Lékař byl jejich nejvěrnějším přítelem. Také ihned poslali za ním posly se vzkazem: Pane, aj, ten, kteréhož miluješ, nemocen jest. Avšak podiv. Ve všech jiných případech Pán Ježíš se obyčejně ihned odebral k nemocnému a to se jednalo o lidi jemu cizí. A zde, kde se jednalo o jednoho z těch, které tolik miloval, Pán Ježíš jakoby nedbal. Vzkaz nemocného i jejich sester odbývá slovy, kterým nikdo nemohl rozumět: Nemoc ta není k smrti, ale pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží skrze ni. Nemoc Lazarova se však horší, okamžik po okamžiku se mu přitěžuje a Pán Ježíš nepřichází. Každou chvíli vyběhne hned Marta, hned Marie, z domu, ale marně vyhlíží toho, na kterého tolik očekávali a na něhož se všemi svými nadějemi spoléhali. Pán Ježíš nepřišel a Lazar zemřel. Dům, kde bylo tolik hřejivého tepla, odkud vycházel radostný zpěv, se proměnil v dům pláče, v dům žalu, který se nedal ničím utišit. I ten, kterého Bůh miluje, nebývá ušetřen bolestných ztrát bolu a slz. Kde to však Bůh dopouští, činí proto, aby dříve nebo později v životě takto postižených lidí se tím více oslavil. Oslavení se Boha v životě člověka skrze utrpení nemusí být vždy v tomto životě. Vždyť pozemský život, byť trval sebedéle, je jen pouhým úlomkem vteřiny toho života, který za hrobem pokračuje a který trvá věčně věků. Avšak velmi často se Bůh oslaví skrze naše utrpení již zde na zemi, již v tomto životě, zvláště tehdy, kdy prožité utrpení nás přitáhlo k Bohu ještě blíž. A proto nereptejme, jestliže naše volání, naše modlitby v úzkostech, v bolestech, Pán Bůh hned nevyslýchá. Neznamená to, že by naše modlitby neslyšel, ale má s námi jiné plány, než jaké máme my před sebou. A tak i v bolu, v trápení, nepřestávejme spoléhat na Něho. Bude-li se chtít Bůh skrze naše soužení oslavit, On se jistě oslaví, i kdyby se nám zdálo, že je pro nás všechno ztraceno.
Když Lazar ležel již 4 dny v hrobě, Pán Ježíš teprve přichází do Betany. Zprávu o jeho příchodu Marie přijímá apaticky. Co je jí platný jeho příchod, když Lazar je již čtyři dny v hrobě. Jen Marta vychází Pánu Ježíši vstříc, ale její srdce je plné bolestných výčitek: Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. A z těchto slov mi vyvěrá další myšlenka, kterou chci vyzvednout.
Kde není Ježíš, tam se dostavuje smrt. Mluvím z vlastní zkušenosti. Prožil jsem léta, kdy jsem měl také jakési náboženství, ale Pán Ježíš v něm nebyl. Byly to naučené věty, naučená teorie o tom, že je Bůh, kdo je Bůh a jaký je Bůh. Slova o tom jsem se naučil při vyučování náboženství nazpaměť, byl jsem k tomu i veden, abych byl v chrámě účasten náboženských obřadů a ceremonií, kterým většinou nikdo nerozuměl. Bůh mi byl vzdálen, byl cizí a nežádostivý. Právě tak tomu bylo i s osobností Ježíše Krista. Krátce řečeno, Pán Ježíš v celém tom náboženství nebyl. Tak tomu byl o mne a tak je tomu u většiny těch, kteří se mají za křesťany. V srdci bylo prázdno, pusto. Stále jsem hledal nějakou radost, ale prázdnoty v srdci jsem se nemohl zbavit. Kde není Ježíš, tam všude je smrt. Nemusí to být smrt tělesná, může to být i duchovní. Život bez cíle není život. Teprve Pán Ježíš svou duchovní náplní dává našemu životu určitý smysl. Každému člověku, který nepoznal vpravdě Ježíše Krista a nezakotvil v Něm, mohu směle říci, že nežije, jen živoří. Náš život potřebuje určitou duchovní náplň, aby byl životem, jinak je to potácení se ve tmě, bloudění bez cíle.
Avšak nejen v životě nevěřících je bolest a smrt, i v životě věřících může se dostavit chvíle, kdy mohou být zbaveni Ježíšovy přítomnosti a kdy se dostaví znovu bolest a smrt. Ani věřící člověk sám sobě si nestačí. Zaviní-li svým duchovním pádem to, že se Pán Ježíš od něho musí odvrátit, pak i srdce věřícího člověka vyhasne, ztratí víru a tím i kontakt s Bohem. Takový člověk je potom dvojnásobně nešťastný.
Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. V tomto případě Ježíšova nepřítomnost nebyla zaviněna člověkem, nýbrž Pánem Ježíšem samým. Proč? Pán Ježíš chtěl vyzkoušet víru těch, kteří ho tolik milovali. Je snadné věřit tam, kde vlastně víry není ani třeba. Ale udržet si víru v Ježíše Krista i tam, kde nás postihla ztráta těch, které jsme nejvíc milovali, udržet si víru v Boží zásah, v Boží pomoc i tam, kde podle našeho rozumu je již všechno ztraceno, to dovede jen ten, kdo miluje Boha bezpodmínečně. Job, který byl tak těžce zkoušený, volá: „By mne (Bůh) i zabil, což bych v něho nedoufal?“ Bůh zůstává Bohem, ať se s námi děje cokoliv. V Jeho rukou jsme jen jako hlína v rukou hrnčíře. On má plné právo udělat z nás a s námi to, co chce. Nic není pošetilejšího, jako Pánu Bohu vzdorovat. Všude tam, kde dovedeme svému Bohu důvěřovat bezpodmínečně, Bůh koná s námi divy. Tak tomu bylo i v tomto případě. Jen proto nepřišel Pán Ježíš k lůžku nemocného Lazara, aby právě zde dokázal, že je mu dána všeliká moc na nebi i na zemi. Marta, Marie i Lazar se měli stát svědky toho, co může živá víra v Toho, který byl pánem života i smrti. Přecházím vědomě určité podrobnosti tohoto děje, abych se dostal k nejdůležitějšímu.
Marta vede Pána Ježíše k hrobu Lazara. A řekl: Kdež jste jej položili? A tu čteme: I zaplakal Ježíš. Není mu lhostejný žádný můj žal, mé slzy počítá, proč bych lkal? Bolest a smrt nevnesl Bůh do života, to vnesl do života nepřítel člověka satan, který má až dosud i vladařství smrti. Moc jeho vladařství však ustupuje všude tam, kde zasáhne Kníže života. Oč méně bolesti i smrti by bylo v našem životě, kdybychom v našich srdcích postoupili vládu Jemu. Zdvihněte kámen! – rozkazuje Ježíš těm, kteří stáli kolem, když před tím se ztišil sám v sobě. Pane, jižť smrdí; nebo čtyři dni v hrobě jest – upozorňuje Marta. A Ježíš? Všakť jsem řekl, že budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží. Marta neztratila víru ani v tomto nesmírném žalu. Již předtím vyznává Pánu: Ale i nyníť vím, že cožkoli požádal bys od Boha, dá tobě Bůh. Ale to, co chtěl nyní Ježíš učinit, přece jen přesahovalo i tu její velikou víru. Tušila, co Pán Ježíš chce odvalením kamene z hrobu. Nu, Pán Ježíš se nenechal mýlit lidskou nedověrou. Po odvalení kamene zvedá svůj zrak k nebi, k Otci. Nečiní tento krok ze své vůle. Je k němu nutkán vůlí Otcovou. V modlitbě několika slovy děkuje Otci za to, že ho slyší. A již mocným hlasem volá Lazara z hrobu: Lazare, pojď ven! Úžas všech přítomných roste. Bázeň je pojímá. Zrak všech je obrácen k východu z hrobu, kde již se objevuje vzkříšený Lazar. Poslední pochybnost zástupu o tom, je-li či není Ježíš Mesiášem, mizí. To, čeho byli nyní svědky, zachvělo až do základu všemi, kteří tomu přihlíželi. V němém úžasu stojí zde před Tím, který mocně dokázal, kým je.
Poslední myšlenka z tohoto děje: Příteli! Nejsi-li Ježíšův, jsi mrtvý ve vinách a hříších. Pán Ježíš však přišel, aby i tebe vyvolal, vyvedl z tohoto duchovního hrobu. Ústy svého služebníka Pavla volá k tobě: „Probuď se ty, kdož spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítíť se tobě Kristus.“ (Ef. 5, 14). Probuď se, probuď se z toho stavu duchovní mrtvoty, z duchovní vlažnosti, ze stavu duchovní nerozhodnosti. Vstaň z mrtvých, vyjdi z dosavadního způsobu svého života, který není životem, ale jen živořením, nebluď déle tímto životem bez Pána Ježíše s prázdnotou v srdci, v duši. I tebe vyvede z hrobu, uposlechneš-li Jeho hlas, Jeho volání a dá ti bohatou náplň duchovního života a pak poznáš, kdo On je - že má klíče pekla i smrti. Tisíce jiných Lazarů vyvedl již Pán Ježíš z hrobu, i mne vyvedl, i mnohé z těch, kteří jsou zde přítomní. I tebe vyvede, budeš-li ty chtít, budeš-li chtít slyšet Jeho hlas, Jeho pozvání. Nebo se ti líbí mrtvý stav tvé duše, že ho nechceš opustit?
Plakal-li Ježíš nad hrobem Lazara, není mu lhostejný ani stav tvojí duše, tvého srdce. A proto: Ven z hrobu, Pán Ježíš tě volá k životu.
Do domova Lazara, Marty a Marie se vrátila radost, štěstí, chvála a díkučinění Bohu v míře dvojnásobné. Zástupy lidu ze všech stran proudily do Betánie k jejich domu, aby na vlastní oči viděly to, o čem dosud jen slyšely a co znělo přímo neuvěřitelně. Každý Lazar se stává svědkem spasitelné moci v Kristu Ježíši.