Zjev. 1, 4-6
Jan sedmi zborům,
kteříž jsou v Azii: Milost vám a pokoj od toho,
kterýž jest, a kterýž byl, a kterýž přijíti má, a od sedmi
duchů, kteříž jsou před obličejem trůnu jeho, A od Ježíše
Krista, jenž jest svědek věrný, ten prvorozený z
mrtvých, a kníže králů země, kterýž zamiloval nás, a umyl
nás od hříchů našich krví svou, A učinil nás krále a kněží
Bohu a Otci svému,
Bratři a sestry!
Než si poukážeme na
nesmírnou lásku našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista k nám,
ve které si nás zamiloval a umyl od hříchů našich krví svou a
učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému, přál bych si,
abychom se pokusili zrakem své víry vidět Pána Ježíše tak, jak
jej viděl Jan ve svém vidění na ostrově Patmos. Slyšme o tom
jeho vlastní svědectví: „Já Jan, i bratr váš, i
spoluúčastník v soužení, i v království, i v trpělivosti
Ježíše Krista, byl jsem na ostrově, kterýž slove Patmos, pro
slovo Boží a pro svědectví Ježíše Krista. A byl
jsem u vytržení ducha v den Páně, i uslyšel jsem za sebou hlas
veliký jako trouby, An dí: Já jsem Alfa i Oméga, ten první i
poslední, a což vidíš, piš do knihy, a pošli sedmi zborům,
kteříž jsou v Azii, do Efezu, a do Smyrny, a do Pergamu, a do
Tyatiru, a do Sardy, a do Filadelfie, i do Laodicie. I obrátil jsem
se, abych viděl ten hlas, kterýž mluvil se mnou, a obrátiv se,
uzřel jsem sedm svícnů zlatých, A u prostřed těch sedmi svícnů
podobného Synu člověka, oblečeného v dlouhé roucho, a
přepásaného na prsech pasem zlatým.“ (Zj. 1, 9-13). Pán
Ježíš i po svém zmrtvýchvstání podržel si podobu, jakou na
sebe přijal, když sestoupil s nebes výšin a tuto zem a stal
se člověkem. Ale nejen podobu, ale i jizvy těch ran, kdy trnová
koruna zranila Jeho hlavu, kdy hřeby probily Jeho ruce i nohy a kdy
kopí otevřelo Jeho bok.Tyto jizvy svých ran nese Pán Ježíš na
svém těle, aby nám byly svědectvím po všechny věky jak nás
miloval. Tak ho viděl Jan uprostřed sedmi svícnů zlatých. Zlaté
svícny představovaly sedm věřících sborů žijících v té
době v Asii. Zlatý svícen – jaký to symbolický obraz. Tím
zlatým svícnem má každý věřící sbor být. „Vy jste
světlo světa.“ (Mat. 5, 14). Svět leží v duchovní
tmě. Sbor věřících mu má být v této tmě světlem. Jak
je tomu u nás? Je náš sbor svícnem zlatým? Svícnem, jehož
světlo proniká duchovní tmou kolem nás? Zkušujme se !
Jan
viděl Pána Ježíše uprostřed zlatých svícnů. Znamená to, že
Pán je všude uprostřed svého lidu. „A
aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.“ (
Mat. 28, 20). A kde jsou dva nebo tři v Jeho jménu, On je
uprostřed. Pán zde měl na sobě dlouhé roucho přepásané zlatým
pásem. Zlatý pás nám připomíná Boží spravedlnost, ve které
Pán bude soudit celý tento svět. „Hlava
pak jeho a vlasové bílí, jako bílá vlna, jako sníh, a oči jeho
jako plamen ohně.“ (Zj. 1, 14). Bílý
vlas znamená jeho trvání od věčnosti. I Daniel ho tak viděl a
nazývá Ho „Starým dnů.“ „Hleděl
jsem, až trůnové ti svrženi byli, a Starý dnů posadil se, jehož
roucho jako sníh bílé, a vlasové hlavy jeho jako vlna čistá,
trůn jako jiskry ohně, kola jeho jako oheň hořící. Potok ohnivý
tekl a vycházel od něho, tisícové tisíců sloužili jemu, a
desetkrát tisíckrát sto tisíců stálo před ním; soud zasedl, a
knihy otevříny byly.“ (Daniel. 7, 9-10).
Izaiáš zase „Otcem věčnosti“,
… „a oči jeho
jako plamen ohně.“ Vše pronikají, nic není před Ním
skryto. Před Jeho zrakem je vše nahé a odkryté. Vidí až na dno
našeho srdce, zná každou naši myšlenku, každý náš pocit.
Nikdo Ho neoklame nějakou pobožnou tváří. „Znám skutky tvé,“
tak mluví ke všem sborům.
„Nohy pak jeho
podobné mosazi, jako v peci hořící.“ Jako v peci
hořící. Znamená to, že pošlape všechny nepřátele, každé
koleno před Ním bude skloněno a potře i hlavu satana.
„a hlas jeho jako
hlas vod mnohých.“ Národy ve své nespokojenosti jsou
přirovnávány k moři a vodám. Hlas Pána Ježíše při Jeho
zjevení se ve slávě převýší všechen hukot a lomoz lidských
rozbrojů. Bude tak silný, že ho uslyší i ti, kteří v hrobech
jsou.
„A měl v pravé
ruce své sedm hvězd, a z úst jeho meč s obou stran ostrý
vycházel; a tvář jeho jako slunce, když jasně svítí. A jakž
jsem jej uzřel, padl jsem k nohám jeho, jako mrtvý. I položil
ruku svou pravou na mne, řka ke mně: Neboj se. Já jsem ten první
i poslední, A živý, ješto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na
věky věků. Amen. A mám klíče pekla i smrti.“ (verš
16-18). Víme, že mečem je Jeho slovo a hvězdami v Jeho rukou
jsou poslové, služebníci evangelia. Když se zjevil Pavlovi na
cestě do Damašku, světlem z Jeho tváře Pavel oslepl. I Jan.
pohleděv ve tvář svého Pána. když mu zde zjevil, padl k Jeho
nohám jako mrtvý. Ale v tom samém okamžiku spočinula na
něm ruka Ježíšova a Jan slyší slova: „Neboj se. Já jsem
ten první i poslední, A živý, ješto jsem byl mrtvý, a aj, živý
jsem na věky věků. Amen. A mám klíče pekla i smrti.“
Kníže králů země!
Tak Ho svět ještě
nezná, ba ani my. Kdybychom měli takto Pána Ježíše před svými
zraky, nebyli bychom tak ustrašení, nesmělí, zakřiknutí, svět
by musel cítit, že s Ježíšem býváme.
Bratři a sestry!
Přál bych si, abychom i
my, v této chvíli, zrakem víry viděli Pána Ježíše tak,
jak Ho viděl Jan na Ostrově Patmos.
A nyní k našemu
textu: „kterýž zamiloval nás, a umyl nás od hříchů našich
krví svou“.
Jako nejsme v stavu
představit si Pána Ježíše v Jeho moci a slávě, kterou On
má, a ve které se nám jednou zjeví, tak neumíme pochopit dosah a
celý význam slov našeho textu.
„kterýž zamiloval
nás“ – Zde jsme u největšího divu Boží lásky. Bloudili
jsme jako jiní bloudí. Šlapali jsme po Božích přikázáních
jako jiní šlapou. V mysli, v srdci, jsme byli Bohu
nepřátelé právě tak, jako jsou jiní.| Vyhýbali jsme se a
pohrdali jsme Slovem Božím jako to činí jiní. Nevěřili jsme
Bohu a Jeho slovu jako mu nevěří jiní. V našem srdci
převládala touha po rozkoších těla jako je tomu u jiných. Jak
se to jen stalo, že všechen náš odpor vůči Bohu, všechny naše
nechť ke všemu Božímu se najednou změnila v touhu, v žízeň
po Bohu , ve které jsme si nedali pokoj, až jsme moli spočinout
v náruči Boží? Odkud taková změna? Kdo vyvolal tuto změnu
v našem nitru? Na tuto otázku jsem až dosud nenašel žádné
jiné vysvětlení než to, které je vyjádřeno v našem
textu: „kterýž zamiloval nás. Ne vy jste mne vyvolili…“
Byla to Ježíšova hledající láska, která způsobila požehnanou
proměnu v našem srdci. Byly to provázky Jeho milování,
kterými si nás pomaloučku přitahoval náš Pán k sobě. A
když už jsme to pochopili, že bez Něho nemůžeme žít a se vší
naší tělesnou i duchovní bídou jsme přišli k Němu, Jeho
zbodená ruka nás pozvedla, umyla, očistila, posvětila a zmocnila
k novému životu. Musím přitom myslet na slova proroka
Izaiáš: „Ty, kteréhož jsem vychvátil od končin země,
nýbrž pominuv přednějších jejich, povolal jsem tě, řka tobě:
Služebník můj jsi, vyvolil jsem tě, aniž jsem zavrhl tebe.“
(Iz. 41, 9). Umyl nás krví svou. A nejen to, Jeho láska šla
ještě dál: A učinil nás krále a kněží Bohu a Otci svému.
V službu kněžskou nás Pán uvádí již zde na zemi. Naše
kněžství je ve vydávání svědectví odpouštějící Boží
lásce a v konání lásky a milosrdenství naším bližním.
V službu králů budeme uvedeni až při druhém příchodu
našeho Pána. Jaká to bude služba? Bůh má ve své správě celý
vesmír. Jeho království je nekonečné. Každému z těch,
kteří jsou věrni svému Pánu, dostane se určitého úseku, který
mu bude svěřen, aby jej spravoval k prospěchu a k slávě
našeho Pána. Stojí-li zde v Písmu, že nás učinil králi a
kněžími, pak to není žádná fráze. Lid Boží bude skutečně
kralovat a to pod korouhví svého nejvyššího Krále, před nímž
bude skloněno každé koleno. Nyní nejsme schopni pochopit toto své
povolání. Jsme ještě v těle a k tomu ve světě, nad
nímž dosud vládne největší nepřítel našeho Pána, satan.
Proto u nynějšího světa jsme v opovržení, pohrdáni,
posmíváni, jsme, jak praví Písmo, divadlem tomuto světu. To nás
drtí, pokořuje a tak je nám těžko pochopit, že my, opovrženi,
bychom měli jednou zaujmout místa králů. A přece se tak stane.
Knížetství satanovo padne a s ním padnou všichni ti, kteří
dnes stojí v Jeho službě. A tak jako se stane, že před
Pánem Ježíšem se bude muset sklonit každé koleno, tak se i
stane, že i Ježíšův lid přijde ke své cti, zaujme místo po
boku svého Krále a bude spolukralovat s Ním na věky věků.
„A učinil nás
krále a kněží Bohu a Otci svému.“ Všechny tyto věci
vyplývají z toho, že si nás Pán zamiloval a umyl od hříchů
našich krví svou. Jak bychom Mu neměli pět chvalozpěvy? Jak
bychom si neměli připomínat dílo Jeho lásky znovu a znovu?
Tyto věci mějme na
mysli, když si budeme připomínat Jeho smrt a nechť naše srdce je
naplněno díkučiněním a chválami za všechnu tu Jeho lásku,
kterou si nás zamiloval.
Žádné komentáře:
Okomentovat