Židům 11, 1, 3, 6
Víra pak jest
nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných.
Věrou rozumíme, že
učiněni jsou věkové slovem Božím, tak že z ničeho jest to,
což vidíme, učiněno.
Bez víry pak nemožné
jest líbiti se jemu; nebo přistupující k Bohu věřiti musí, že
jest Bůh, a těm, kteříž ho hledají, že odplatu
dává.
Celý lidský život je
založen na víře. Každý je nucen něčemu věřit, protože
v životě je příliš mnoho věcí přirozených i
nadpřirozených, o kterých se svým hmatem přesvědčit nemůžeme,
které nemůžeme ani vidět, ani slyšet, ani nahmatat a přece ty
věci tu jsou. Tyto neviditelné, neslyšitelné a nenahmatatelné
věci často poznáme teprve tehdy, až vnikneme do jejich zákonů.
Vezměte si elektřinu, magnetismus, radium, atomovou energii.
Někteří dříve říkávali: Co nevidím, nenahmatám, tomu
nevěřím. Tak se vyjadřovali o Bohu. Dnes jen naprostý nevědomec
může prohlašovat, že co nevidí, tomu nevěří. Vezměte život,
jak se například projevuje v zrnku obilí. Víme dobře, že
takový biolog, chemik, vám přesně vypočítá, kolik je v
zrnečku té a té látky, z jakých je složeno a dovede ho i
udělat z těch samých látek. Ale vložte umělé zrnko do země –
poroste? Ne! A proč ne? Co v něm chybí? Ta neviditelná síla,
které říkáme život. Jak by to bylo pošetilé popírat
životodárnou sílu v zrnku jen proto, že ji nevidíme.
A tak je to i s Bohem!
Že Boha nevidím? Všude vidím životodárnou sílu, která
v přírodě všemu dává život a dává životu určitou
pestrost. Tvoření života děje se ne nějakou náhodou, nýbrž
podle přesných zákonů a kde jsou přesné zákony, tam je i
Zákonodárce, kde je život, je Životadárce, kterého nazýváme
Bohem, kterého i když nevidím, věřím, že zde je. To není
nějaká slepá víra, ale je podložena rozumovými důvody. Zajděte
si zjara na kvetoucí louku. Je zde tisíce a tisíce různých
rostlin a květů. Jaká to směs barev, tvarů, vůně! Každá
bylinka je jiného tvaru, jiné barvy a jiné vůně i jiné chutě.
Jak to? Nevyrůstají všechny z jedné a téže země? Nesvítí
na ně jedno a totéž slunce? Nesvlažuje je jedna a tatáž rosa?
Odkud ta pestrost? Odkud ta rozmanitost? Chtěl by někdo dokazovat,
že to vše se děje pouhou náhodou? Slavný geolog Heer praví:
„Čím hlouběji vnikám v poznání přírody, tím
vroucnější se stává přesvědčení, že jen víra ve
všemohoucího Stvořitele dovede rozluštit záhadu přírody i
lidského žití.“ A slavný bakteriolog Pasteur říká:
„Potomstvo se ještě jednou zasměje nad hloupostí naší dnešní
materialistické filosofii. Čím více studuji přírodní vědy,
tím větším úžasem a obdivcem mne naplňují skutky Stvořitele.
Já se při své práci v laboratoři modlívám.“ Profesor
Lyell řekl veřejně svým žákům: „Započneme-li bádati
kterýmkoliv směrem, všude shledáváme jasné důkazy tvůrčí
inteligence nebo jejího učení, moci a moudrosti. A Masaryk
prohlásil: „Účelnost světa, života, historického dějstva
našeho poznání i mravního úsilí vede mne k uznání
Stvořitele a ředitele všeho. Mluvit o náhodě a bezcílnosti
světa je proti rozumu.“
Řekl jsem zpočátku,
že každý musí něčemu věřit. Buď věřím, že je zde
všemocný Stvořitel, Bůh, který všechno, co tu je, stvořil,
všemu dává život a všechen život usměrňuje dle určitých
zákonů, nebo musím věřit, že všechno, co tu je, všechen
život, vznikl pouhou náhodou, že ho nikdo neusměrňuje a všechno
se vyvíjí nahodile. Moje víra v Boha jako Stvořitele a
ředitele všeho je podložena rozumovými důvody. Víra, že není
Bůh, že vše se děje a tvoří pouhou náhodou, rozumovými důvody
podložena není, je přijatelná jen těm, kteří nemyslí nebo
neradi myslí.
A nyní k našemu
textu: „Věrou rozumíme, že učiněni jsou věkové slovem
Božím, tak že z ničeho jest to, což vidíme, učiněno. Bez víry
pak nemožné jest líbiti se jemu; nebo přistupující k Bohu
věřiti musí, že jest Bůh, a těm, kteříž ho
hledají, že odplatu dává.“
Při počátečním
tvoření světa nikdo z lidí nebyl.. Ale dokonalost stvoření
a velikost toho, co bylo stvořeno, nás naplňuje úžasem a rozum
říká, že tak veliké dílo mohl učinit jen všemohoucí
Stvořitel – Bůh. Nevidíme ho, ale tušíme, a toto mocné tušení
se nám stává vírou a my ve víře se obracíme k Tomu,
kterého sice nevidíme, ale věříme, že zde jest a s plnou
důvěrou vkládáme do Jeho rukou svůj život.
Abych nezapomněl,
musím zdůraznit ještě jednu věc. Lidé, kteří přijali víru,
že není Bůh, i v to musí člověk věřit, poněvadž se o
tom nemůže přesvědčit, přichází k nám s otázkou:
„Když učíte, že všechno stvořil Bůh, řekněte, kdo stvořil
Boha?“ Odpovídám na to takto: „Vy materialisté učíte, že
všechno je hmota. Až mi povíte, odkud se ta hmota vzala, povím
vám, odkud se vzal Bůh.“ Materialisté říkají: „Hmota je
věčná!“ My říkáme: „Bůh je věčný.“ A jsme hotovi.
Avšak naše víra, že
je zde Bůh, který všechno tvoří a řídí, neplyne jen z našeho
rozumového uvažování, nýbrž plyne hlavně z Božího
zjevení. Bůh se člověku zjevoval: Skrze anděly při plném
vědomí člověka, skrze proroky – buď ve viděních, kdy otvíral
jejich duchovní zrak a dával jim nahlédnout do duchovna. Nebo
skrze inspiraci, kdy své rozkazy vkládal do jejich pera nebo skrze
sny, které byly tak živé, že člověk jasně pochopil to, co mu
Bůh zjevoval. Bůh nenechal sebe bez osvědčení. Největší a
nejmocnější pak zjevení se Boha bylo v Ježíši Kristu:
„Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům
skrze proroky, v těchto pak posledních dnech mluvil
nám skrze Syna svého.“ (Žid. 1,1). „Vímeť,
že Syn Boží přišel a dal nám smysl, abychom poznali toho
pravého, a jsmeť v tom pravém, i v Synu jeho Ježíši Kristu. Onť
jest ten pravý Bůh a život věčný.“ (I. Jan 5,20).
Naše víra není tedy
slepá, nýbrž je podložena rozumovými důvody, je podložena
Božím zjevením, Božím slovem, dílem Ježíše Krista a je také
darem Ducha svatého a je mocně ověřena osobními zkušenostmi
s Bohem. – „Nebo ne nějakých vtipně složených básní
následujíce, známu učinili jsme vám Pána našeho Jezukrista moc
a příchod, ale jakožto ti, kteříž jsme očima svýma viděli
jeho velebnost. Přijalť zajisté od Boha Otce čest a slávu, když
se stal k němu hlas takový od velebné slávy: Tentoť jest ten můj
milý Syn, v němž mi se zalíbilo. A ten hlas my jsme slyšeli s
nebe pošlý, s ním byvše na oné hoře svaté. A mámeť přepevnou
řeč prorockou, kteréžto že šetříte jako svíce v temném
místě svítící, dobře činíte, až by se den rozednil, a
dennice vzešla v srdcích vašich. Toto nejprvé znajíce, že
žádného proroctví písma výklad nezáleží na rozumu lidském.
Nebo nikdy z lidské vůle nepošlo proroctví, ale Duchem svatým
puzeni byvše, mluvili svatí Boží lidé.“ (II.
Petr. 1, 16-21). A ze slyšení prorockého slova prýští víra.
„Tedy
víra z slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží.“ (Řím.
10, 17). A řekl jsem, že víra je také darem Ducha svatého:
(Řím. 12, 3).
A tu musím upozornit na
další věc: Víra je moc, která nejen že nás spojuje s Bohem,
ale uschopňuje nás k životu z Boha a s Bohem a
proto satan všemi svými silami se snaží naši víru oslabit a to
především tříbením: „I řekl Pán: Šimone, Šimone, aj,
satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici. Ale jáť jsem
prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá. A ty někdy obrátě se,
potvrzuj bratří svých.“ (Luk. 22. 31-32). Příklad nám
dává Job: „Jednoho pak dne, když přišli synové Boží, aby
se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně. Tedy
řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu,
řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji. I řekl Hospodin
Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu
rovného na zemi, a že jest muž sprostný a upřímný,
bojící se Boha a varující se zlého. A odpovídaje Satan
Hospodinu, řekl: Zdaliž se Job darmo bojí Boha? Zdaž jsi ty ho
neohradil i domu jeho a všeho, což má, se všech stran? Dílu
rukou jeho požehnal jsi, a dobytek jeho rozmnožil se na zemi. Ale
vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se všeho, což má, nebude-liť
zlořečiti v oči. Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, cožkoli má, v
moci tvé buď, toliko na něj nevztahuj ruky své. I
vyšel Satan od tváři Hospodinovy. Jednoho pak dne synové a dcery
jeho jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného. I
přišel posel k Jobovi, a řekl: Když volové orali, a oslice se
pásly podlé nich, Vpád učinivše Sabejští, zajali je, a
služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám,
abych oznámil tobě. A když on ještě mluvil, přišed druhý,
řekl: Oheň Boží spadl s nebe, a rozpáliv se na dobytek i na
služebníky, sehltil je, já pak utekl jsem toliko sám, abych
oznámil tobě. A když ten ještě mluvil, jiný přišed, řekl:
Kaldejští sšikovavše tři houfy, připadli na velbloudy, a zajali
je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já
sám, abych oznámil tobě. A když ten ještě mluvil, jiný přišel
a řekl: Synové tvoji a dcery tvé jedli, a pili víno v domě
bratra svého prvorozeného. A aj, vítr veliký strhl se z té
strany od pouště, a udeřil na čtyři úhly domu, tak že se
obořil na děti, i zemřeli, a utekl jsem toliko já sám, abych
oznámil tobě. Tedy Job vstav, roztrhl roucho své, a oholil hlavu
svou, a padna na zem, poklonu učinil. A řekl: Nahý jsem vyšel z
života matky své, nahý se také zase tam navrátím. Hospodin dal,
Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo. V tom ve
všem nezhřešil Job, a nepřivlastnil Bohu nic nemoudrého.“
(Job 1, 6-22). „I stalo se opět jednoho dne, že když přišli
synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i
Satan mezi ně, aby se postavil před Hospodinem. Tedy řekl Hospodin
Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel
jsem zemi, a obcházel jsem ji. I řekl Hospodin Satanovi:
Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na
zemi, že jest muž sprostný a upřímý, bojící se
Boha, a varující se zlého, a že po dnes trvá v upřímnosti své,
ačkoli jsi ty mne popudil proti němu, abych jej hubil bez příčiny.
A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Kůži za kůži, a všecko,
což má člověk, dá za sebe samého. Ale vztáhni nyní ruku svou,
a dotkni se kostí jeho, a masa jeho, nebudeliť v oči zlořečiti
tobě. Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, v moci tvé buď,
a však zachovej ho při životu. Protož vyšed Satan od tváři
Hospodinovy, ranil Joba nežitem nejhorším, od zpodku nohy jeho až
do vrchu hlavy jeho, Tak že vzal střepinu, aby se jí drbal, usadiv
se v popele.“ (Job 2, 1-8). „Potom otevřev Job ústa
svá, zlořečil dni svému. Nebo mluvě Job, řekl: Ó by byl
zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo
řečeno: Počat jest pacholík.“ (Job 3, 1-3). Největší
útoky činí satan na naši víru a ne každý z nás může
říci s apoštolem Pavlem: „Nebo já se již k tomu
blížím, abych obětován byl, a čas rozdělení mého nastává.
Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval.
Již za tím odložena jest mi koruna spravedlnosti, kterouž dá mi
v onen den Pán, ten spravedlivý soudce, a netoliko mně, ale i
všechněm těm, kteříž milují to slavné příští jeho.“
(II. Tim. 4, 6-8). A proto také příkaz: „Bojuj ten dobrý
boj víry, dosáhni věčného života, k němuž i povolán jsi, a
vyznals dobré vyznání před mnohými svědky. Přikazujiť tobě
před Bohem, kterýž všecko obživuje, a před
Kristem Ježíšem, kterýž osvědčil před Pontským Pilátem
dobré vyznání, Abys ostříhal přikázaní tohoto, jsa
bez poškvrny a bez úhony, až do zjevení se Pána našeho Ježíše
Krista.“ (I. Tim. 6, 12-14). Největší víra je ta, která
neklade Pánu Bohu žádné podmínky.
Končím slovy Pána
Ježíše: „I odpověděv Ježíš, řekl jim: Mějte víru
Boží. Nebo amen pravím vám, že kdož by koli řekl hoře této:
Zdvihni se a vrz sebou do moře, a nepochyboval by v srdci svém, ale
věřil by, že se stane, cožkoli dí, staneť se jemu tak, což by
koli řekl. Protož pravím vám: Zač byste koli, modléce se,
prosili, věřte, že vezmete, a staneť se vám.“ (Marek 11,
22-24).
Rokytnice rok 1957
Žádné komentáře:
Okomentovat