Císařovo císaři, Božího Bohu

Matouš 22, 15-21

Jistý obchodník po celodenní námaze vešel do svého pokoje, kde si chtěl odpočinout. V jeho tváři se zračil určitý neklid. Před chvílí u něho byl zástupce dobročinného spolku a naléhal na něho, aby na určité sociální akce dobročinného spolku přispěl větším peněžním obnosem. Obchodník odmítl a to jej nyní znepokojovalo. A když o tom přemýšlel, ve své lenošce usnul. Zdálo se mu, že někdo zaklepal na dveře a hned po zaklepání vešel do pokoje muž v jednoduchém oděvu, stanul tiše před ním, vytáhl arch popsaného papíru a podal mu jej se slovy: „Zde máte potvrzení vašeho příspěvku na misii. Je vám asi známo, že potřeby na misijní práci v poslední době vzrostly. Nechtěl byste svůj další příspěvek na Boží dílo zvýšit?“ „Ne,“ odvětil tento. „Měl jsem letos veliká, mimořádná vydání. Další příspěvek zvýšit nemohu.“ Cizinec se rozhlédl po přepychově zařízeném pokoji, pak vytáhl další listinu a podal ji obchodníkovi se slovy: „Zde je potvrzení vašeho příspěvku na vydávání křesťanské literatury. Nepřidáte letos na toto dílo?“ „Ne, nemohu.“ Muž vytáhl třetí listinu a znovu ji podal obchodníkovi se slovy: „Zde je potvrzení vašeho příspěvku na rozšiřování Písma svatého. Nemusím vám snad připomínat důležitost tohoto díla. Jste ochoten znovu přispět na toto důležité Boží dílo?“ Tato třetí žádost již přivedla obchodníka do největšího vzrušení. Hněvivě se rozkřikl: „Jestli pak už jednou v těch prosbách ustanete? Neřekl jsem vám dost zřetelně, že více přispět nemohu?“ Muž se vpil svým zrakem do tváře obchodníkovy, jakoby chtěl proniknout až na dno jeho duše a pak k němu pravil: „Dnes je tomu právě rok, kdy vaše dcera zápasila se smrtí. Úzkost svírala vaše srdce, nikde jste neměl klid. Ke komu jste volal oné noci? Před pěti lety jste na pokraji hrobu ležel vy. Domníval jste se, že jste odsouzen zde zanechat rodinu bez otce. Ke komu jste se obracel tenkrát se svými prosbami? Kdo vám tehdy pomohl z hrobu, když vyslyšel vaše prosby? A pamatujete se, před 15 lety jste se cítil bez naděje, bez pomoci, celé dny i noci jste provzdychal na kolenou a byl byste dal celý svět za jiskřičku naděje, že jsou vám vaše hříchy odpuštěny. Od této chvíle nebude Bůh žádat od vás nic, ale také vy nebudete Boha obtěžovat ani jedinou prosbou. Jste spokojen?“ Tato slova pronikla srdce obchodníkovo jako meč. Zhroutil se k nohám cizincovým, ale ten zmizel a obchodník se probudil ze snu. I když to byl jenom sen, obchodník porozuměl, že je to Boží řeč k němu a na mysl mu přišla slova: „Dávejtež tedy, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“ Klekl na kolena a v modlitbě volal k Bohu: „Můj Bože, co jsem to učinil? Vezmi si nyní všecko, co mám, již nic neodmítám. Co jest všechno toto proti tomu, co jsi ty učinil pro mne.“

Znáte tu píseň:

Co tobě dám, ó Bože můj, za nesčetné milosti tvoje?

Tys bohat, celý svět je tvůj, mé jmění? Jsou jen hříchy moje.

Co tobě dám za dary tvé?

Čím zaplatím já dluhy své?

A jiná naše píseň:

Na kříži jsi, Jezu tichý, v krvi zmíral za mé hříchy,

trest jsi moji nesl pýchy.

Všechen bol byl pro mne tvůj. Co já dal ti, Pane můj?

Nemáme skutečně, co bychom Bohu dali? Zde stojí: Dávejte, co je Božího – Bohu! A co je Božího z toho, co vlastníme? Všecko, celý náš život! Jím dýcháme, hýbeme se, i trváme, jak praví Písmo. Každým vdechnutím i vydechnutím jsme závislí na Jeho moci. Stačí jediný pokyn našeho Boha a náš život se zastaví i v nejlepším jaru let našeho života. Nikdo z nás není pánem ani jediné vteřiny našeho života. A přece si počínáme tak, jako by Bohu nic nenáleželo a jako by Bůh neměl žádné právo na náš život. Na všecko jiné máme čas, jen ne na Boha, na všecko jiné máme peníze, jen ne na Boží dílo. Nejeví se v tom naše nevěrnost, by přímo vzpoura vůči našemu Bohu? „Dávejtež tedy, co je císařovo, císaři!“ U tohoto požadavku se zastavovat nemusíme. My dobře víme, že vláda tohoto světa, stát, to, co od nás potřebuje a co jsme mu povinni, dostane. Má k tomu zákony. Zkuste nezaplatit žádanou daň. Vymluvte se, že vám na zaplacení daně nezbylo, že jste měli jiné výlohy – bude vám platná taková výmluva? A jaké by to byly úřady, aby se ve státě neudržely potřebný pořádek?! Tedy u slov – císařovo císaři – se zastavovat nemusíme.

Pán Bůh má jiné metody. Svojí láskou zahrnuje celý svět. Přijďte k němu kdykoliv se vztaženou rukou, nikdy není vašimi prosbami unaven a nikdy vás nenechá odejít s prázdnou rukou. Ano, dává i tam, kde jej neprosí, kde se mu rouhají a kde jej nenávidí. Za všechnu lásku žádá od nás jedinou věc – naše převrácené srdce. A zase ho žádá ne pro sebe, ale pro naše dobro, aby ho mohl očistit, vysvobodit z moci otroctví hříchu a tak nás učinit šťastnými. Aby nás přesvědčil o své lásce k nám, aby nám učinil pochopitelné, jaké má s námi plány, používá tisíce různých způsobů a cest. Vychvacuje nás z mnohé zhouby, zdržuje naše nohy před upadnutím do zkázy a zahynutí, aniž bychom o tom vždy věděli. Teprve věčnost nám jednou zjeví, kolikrát nás Boží ruka uchránila před nebezpečím a zkázou.

A jak se mu za všechnu Jeho lásku odměňujeme? Ne jinak, než onen obchodník. Unavuje nás, máme-li více času věnovat Božímu království, modlitbě, úvahám Slova Božího, shromáždění, roztrpčuje nás, žádá-li se od nás větší obětavost, větší příspěvek na misii a máme stále dojem, že je po nás příliš mnoho žádáno a že přinášíme Božímu dílu příliš velké oběti. A přece zdaleka nedáváme Bohu to, co je Božího. Co kdyby k nám přišel Bůh s podmínkou, že nebude od nás už nic žádat, ale že také jej nesmíme obtěžovat s žádnou naší prosbou? Dávejte, co je Božího – Bohu! Především mu dejte svoje srdce! Náleží Jemu! Nikdo tak nerozumí našemu srdci jako On! U nikoho se člověk necítí tak bezpečen jako u Něho! Nikdo nedovede naše srdce uklidnit, utišit, uspokojit jako Pán Bůh sám! Když vás všecko zklamalo, když nikde nenalézáte klid a pokoj, v Bohu ho naleznete.

Když byl president Wiliam McKinley na ulici zasažen vrahovou zbraní a klesal k zemi, šeptal si slova známé písně Blíž tobě, Bože můj... A v umírání žádal kolemstojící, aby mu na rozloučenou zazpívali tuto píseň. V den a hodině jeho pohřbu všechny továrny zastavily práci, zastavily se i všechny vlaky a povozy na ulici. Všecko ustalo od práce. A před mnohatisícovým pohřebním zástupem se nesla požadovaná píseň.

Co se odehrávalo 14. dubna 1912 na potápějící se lodi Titanic, je vám známo. Po naplnění všech záchranných člunů zůstalo ještě na tonoucí lodi 1635 cestujících. Pro ty nebyla záchrana. Byli odsouzeni k smrti utonutím. Děs a zmatek, hrůza smrti se zmocnila všech. Smrt se blížila každým okamžikem. A do této hrůzy zazněl chorál lodních hudebníků Blíž, tobě, Bože můj, jen tobě blíž. I hudebníci byli odsouzeni ke smrti utonutím. Jsem si jist, že tito hudebníci nikdy v životě nehráli tuto píseň s takovým citem, s takovým pohnutím, jako ve chvíli, kdy se smrt blížila ke všem, kteří zůstali na lodi, až konečně chladné moře pohltilo všech 1635 životů. Není v životě taková katastrofa, taková rána, která by mohla uvést v zoufalství srdce odevzdané cele Bohu. I v největší bolesti, v největším neštěstí, takové srdce nalézá ve svém Bohu mocnou oporu, může-li volat k Bohu v plné důvěře: Blíž tobě, Bože můj, jen tobě blíž, protože v odevzdání se Bohu najde svoji radost i uklidnění.

Na prvním místě mu náleží naše srdce. Dejte mu i váš čas. Než se nadějete, bude i váš život u konce. Pán bude žádat po vás vaše účty, jak jste čas svého života využili. Každému z nás Bůh svěřil určité hřivny, abychom jimi těžili pro blaho našich bližních, pro uskutečňování království Božího na zemi. Jak využíváš svůj volný čas pro záchranu jiných? Jak to dopadlo se služebníkem, který svěřenou hřivnou žádnou jinou nezískal? Sám Pán nad ním vynáší soud: Služebníku zlý a lenivý! A co následovalo? Uvržení do ohně! Bratře, sestro! Jak hospodaříš s časem? Získáváš jiné duše pro Krista? Tisíce duší kolem tebe hyne a co činíš pro jejich záchranu? Dáváš i v této věci co je Božího Bohu?

Také tvoje peníze náleží Bohu. A přece právě dávání obětin na Boží dílo je nejpalčivější otázkou ve sboru. Opilce - vylučujeme. Smilníka, cizoložníka – vylučujeme. Kolik znáte případů že by někdo byl vyloučen pro lakomství? A neprohlašuje Písmo svaté jasně a zřetelně, že ani lakomce do království Božího nevejde? Většina kazatelů se peněžní otázce ve sboru raději vyhne, ale kapitola o dávání na Boží dílo je právě tak zvěstí Ježíšova evangelia, jako i ty jiné zvěsti. A ochotný dárce má ve Slově Božím veliká zaslíbení. Bůh takovým zaslibuje, že jim otevře průduchy nebeské a těmi na ochotné dárce shrne takové požehnání, že ho nebude umět ani přijmout a že přimluví těm, kteří vnáší zhoubu do našeho života a maří výsledky naší práce, aby tak činit nemohli. Ano i naše peníze patří Bohu.

Když křtěnci jednoho sboru vstupovali do vody, aby ve křtu vyznali svého Spasitele, jeden z nich se najednou obrátil a rychle se vracel na břeh. Kazatel se domníval, že si to v poslední chvíli rozmyslel a že se pokřtít nedá. Ale ten si šel pro svoji peněženku a prohlásil, že nejen on, ale i jeho peněženka musí od této chvíle náležet cele Bohu. Rozumíte tomu? Dávejte, co je Božího Bohu! Pamatuj, že Bůh ti tisíckrát nahradí to, co jsi obětoval z lásky pro Jeho dílo.

Dej Bohu celého sebe. Neboj se, že tím něco ztratíš. „Kdo by nalezl duši svou, ztratí ji, ale kdo by ztratil duši svou pro mne, ten ji nalezne.“ Neboj se ztratit kus svého já pro Boží věc. Kolem skupiny koupajících se dětí v řece šel starší pán. Najednou se strhl mezi dětmi křik. Jeden chlapec tonul. Tento pán slyšel volání dětí o pomoc, ale jeho srdce se to nedotklo. Má se vydávat v nebezpečí pro nějaké žebrácké děcko? Zneklidněn touto příhodou pospíchal domů. Doma se ptá po svém synu. Měl jenom toho jednoho. Nikdo nevěděl, kam odešel. Hledá ho po domě, po zahradě, chlapec nikde. V tom se blíží k jeho domu houf chlapců a vlečou mrtvolu utopeného dítěte. Byl to jeho jedináček.Chápete, co se dělo nyní v jeho duši? Bál se ztratit sebe a tím ztratil to, co mu bylo nejdražší.

Tak je to často v duchovním životě. Lidé se zdráhají vydat své srdce Bohu, a domnívají se, že by tím ztratili kus svého života, že by nic neužili, ale právě tím spějí vstříc jisté zhoubě. Co je tu hříchem podlomených mladých životů, kteří „užíváním si“ si zničili zdraví a předčasně si tím vykopali hrob. Co je tu uštvaných, hříchem znavených, zklamáním zlomených srdcí, kteří nenašli v životě to, po čem toužili – radost a uspokojení srdce. A přece mohli být šťastnými lidmi, kdyby dali Bohu to, co Bohu patří. Chceš-li sebe zachovat, musíš sebe nejdřív ztratit. Znáte přísloví našich otců? Kdo umře, než umře, neumře, až umře. Jsou to slav J. A. Komenského, který na jiném místě praví: Nemůžeš lépe začít svůj život, jako myšlením na smrt. A co tím myslí? Posuzování všeho z hledisky věčnosti. Nežít lehkomyslně, lehkovážně. Ano, povrchnímu člověku se zdá, že vydáním se Bohu člověk z tohoto pozemského života mnoho ztrácí, že nic neužije. Že mnoho ztratí, to je pravda. Dva přátelé mezi sebou polemizovali. Jeden pravil druhému: „Ty jsi příčinou svého náboženského fanatismu mnoho ztratil.“ „To máš pravdu,“ odpovídá tento. „Ty mne přece znáš. Víš, že jsem dříve chodíval v sobotu od výplaty přímo do hospody a tam v kartách a v alkoholu často nechal celou výplatu. Ženě místo peněz jsem přinesl nadávky a bití. Děti i žena každou sobotu očekávaly s hrůzou. Od té chvíle, co jsem se vydal Bohu, jsem tuto zhoubnou vášeň ztratil. V sobotu jdu z továrny přímo domů, ženě, která mě i s dětmi s radostí očekává, odevzdám vždy celou výplatu a spojenými silami zdoláváme těžkosti a boje, které život s sebou přináší. Další, co jsem ztratil, je otroctví tabáku. I když mě lékař tolikrát varoval, že si přílišným kouřením moje plíce zničím, kouřit se muselo, i když doma často nebylo ani na sůl. A co jsem ještě ztratil, je bývalý nepokoj v mé duši. I když jsem vášnivě Boha popíral, věčnosti se vysmíval, každá myšlenka na smrt mě silně znepokojovala a přes všechno namlouvání si, že Bůh není, v hloubi mého nitra se ozývalo vědomí, že Bůh je. A pomyšlení, že se jednou setkání s Bohem nevyhnu, vyvolávalo v mé duši velký nepokoj. Odevzdáním se Bohu jsem i tento nepokoj ztratil. Ještě i jiné věci jsem ztratil, ale v Bohu jsem našel za ně takovou náhradu, že ztracených věcí nelituji.“

Dávejte, co je Božího Bohu! Dejte mu své srdce, svůj čas, své peníze, své síly a schopnosti, dejte mu samého sebe a váš život se stane bohatším, plnějším a radostnějším. Vyšli jste z rukou Stvořitele a nebudete šťastni, dokud se k Bohu nenavrátíte. V Bohu teprve najdete – sebe. Cestu k Bohu nám upravil Pán Ježíš svojí obětí na kříži. Ať jsi kdokoliv, ať jsi se prohřešil vůči Bohu čímkoliv, v Ježíši Kristu máš cestu k Bohu otevřenou. On, Ježíš, s tebe sejme jakoukoliv tíž, ať už je to tíž hříchů nebo denních starostí. Ve jménu Ježíše smíš předstoupit před Boží tvář takový, jaký jsi. U proroka Izaiáše čteme: „Zahladím jako hustý oblak přestoupení tvá, a jako mrákotu hříchy tvé; navratiž se ke mně, nebo jsem tě vykoupil.“

Velmi se mne vždy dotýká vyprávění Komenské, v němž líčí své setkání s Kristem, kdy Kristus k němu promlouvá takto: „Vítej, vítej, můj synu a bratře milý! Kde jsi byl, synu můj? Kde jsi byl tak dlouho? Kudy jsi chodil? Co jsi ve světě hledal? Potěšení? I kde jsi ho hledati měl, než v Bohu? A kde Boha, než v chrámě jeho? A který chrám, než chrám Boha živého, který on sám sobě připravil – srdce tvé vlastní. Díval jsem se, synu můj, když jsi bloudil, ale již jsem se déle dívati nechtěl. Přivedl jsem tě k sobě. Nebo tu jsem zvolil sobě palác k bydlení svému. Chceš-li tu bydliti se mnou, najdeš tu, co jsi ve světě marně hledal. Pokoj, utišení, slávu a sytost všeho. Toť slibuji, že zklamán nebudeš.“ Našel Komenský v Kristu, co tak dlouho hledal marně ve světě? Našel. Svědčí o tom další části jeho populárního spisu Labyrint světa a ráj srdce.

Milá duše! I ty marně hledáš ve světě ukojení všech tužeb svého srdce. Najdeš ho jedině v Bohu zjeveném v Ježíši Kristu, Navrať se k Němu tak, jak se navrátil Komenský a tisíce jiných významných mužů i žen. Z Boha si vyšel – nebudeš šťastný, dokud se k Bohu nenavrátíš. Bůh tě stvořil pro sebe, patříš tedy Jemu. Dej tedy Bohu to, co je Božího - sebe. A teprve v Bohu sama sebe nalezneš.

(kázání č. 21, rok 1967)