Povelikonoční

Jan 21, 15

A když poobědvali, řekl Ježíš Šimonovi Petrovi: Šimone Jonášův, miluješ-li mne více než tito? Řekl jemu: Ovšem, Pane, ty víš, že tě miluji. Dí jemu: Pasiž beránky mé.

Nejpalčivější otázka: „Šimone Jonášův, miluješ-li mne více než tito?“

Ježíšem třikrát položená jedna a tatáž otázka musela mocně zachvět srdcem Petrovým a musela mu živě připomenout události posledních dnů. Od okamžiku, kdy Bůh osvítil jeho srdce, kdy poznal, že Ježíš je tím zaslíbeným Mesiášem, od okamžiku, kdy opustil svůj rybářský člun a sítě a šel za Ježíšem, náležel svému Mistru cele a žil jedině pro Něho. Byl Mu oddán tělem i duší a byl rozhodnut raději smrt podstoupit, než Jej, svého Pána, opustit. Po boku Pána Ježíše, v Jeho přítomnosti, prožíval Petr tak radostné a požehnané chvíle a zároveň byl svědkem takové moci a slávy Ježíšovy, že si nedovedl ani připustit pouhou myšlenku, že by mohl svého Pána zradit a opustit. „Bych měl s tebou i umřít, nikoliv nezapři tebe... !“ A nikdo nebude pochybovat o tom, že ze strany Petrovy to bylo myšleno upřímně. Avšak ve chvíli, kdy Petr takto sliboval svému Pánu věrnost, stály za Pánem Ježíšem masy lidu, jejichž přízeň byla na Jeho straně. Obdiv, uznání, nadšení lidu až dosud razilo Pánu Ježíši cestu k vítězství a jeho nepřátelé, vůdcové církve židovské, marně zatínali vůči Němu pěsti. Až do této chvíle následování Pána Ježíše nevyžadovalo žádné velké oběti. Naopak, těm, kteří Ho následovali, dostávalo se podílu na všem tom obdivu a slávě Ježíšově. Za těchto okolností mohl Pána Ježíše následovat i největší slaboch. Pán Ježíš však sám upozorňoval své učedníky, že tomu tak vždycky nebude, aby mohli v pokoji a klidu sedávat u Jeho nohou, ale že přijde doba, kdy budou bíti pastýře a kdy rozprchne se stádo. Tomu tenkrát nemohl Petr rozumět a Pán Ježíš mu musel říkat: „Dříve, než kohout třikrát zazpívá, ty třikrát mě zapřeš!“ A tak se i stalo! Petr si nedovedl ujasnit, co to vyžaduje, stát pevně za Kristem i tehdy, kdy svět Ním opovrhuje a kdy nepřátelství namířené vůči Ježíšovi zasáhne i Jeho vyznavače. Vyznat Ježíše i tenkrát, kdy všichni kolem nás mají pro Ježíše jen posměch, pohanění, potupu, být považován tímto světem za blázna, za smetí, a neurážet se, nestydět se za Ježíše, byť Ním celý svět opovrhoval, to dovede jen pevný charakter,

Všichni víme, jak to se slibováním Petrovým dopadlo a co potom následovalo. Po trojnásobném zapření Pána Ježíše na dvoře Kaifášově se zrak Ježíšův setkává se zrakem Petrovým a Petr s rozechvělým srdcem vychází ze dvora Kaifášova a hořce pláče. Ne nad Ježíšem, ale sám nad sebou.

Nu, Pán mu odpustil, ale jizva v srdci Petrově zůstala. A nyní jakoby Pán Ježíš jizvu nanovo otevřel: „Šimone Jonášův, miluješ-li mne více než tito?“ A tuto otázku Pán třikrát opakuje. Ach, jaké důkazy má dát svému Pánu, že Ho opravdu miluje? Nezklamal Ho již jednou? Nezapřísahal se již jednou, že s Ním i na smrt půjde, než by Ho měl opustit a nezapřel Jej hned po tomto ujištění třikrát po sobě? Čím přesvědčí svého Pána, že Ho miluje nade všecko? „Pane, ty víš...“ Ale jaká tíseň zmocňuje se při tom jeho srdce...

Přejděme přes to, co se v této chvíli odehrávalo v duši Petrově a všimněme si otázky samé: Proč Pán Ježíš žádá od Petra větší lásku, než od těch druhých? Pán Ježíš viděl dopředu! Viděl, co Jeho církev čeká. Věděl dobře, že to nebudou dny slávy, že to nebudou vždy chvíle radosti, pokoje, vítězství, ale že přijdou chvíle, kdy satan bude tříbit Ježíšovu církev jako pšenici. A nemá-li církev v době takového tříbení silné jedince, kteří svou láskou k Pánu, kteří svou věrností ty ostatní předčí a jsou druhým duchovní oporou, kteří dovedou svou horlivostí pro Pána slabší pozvednout, utvrdit a u víře upevnit, pak satan v  církvi, kde nejsou silní jedinci, nadělá svým tříbením nenahraditelné škody.

Pán Ježíš již dříve Petra na tuto skutečnost upozorňoval. Pravil mu jednou: „Šimone, Šimone, aj satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá. A ty někdy obrátě se, potvrzuj bratří svých.“ (Luk. 22, 31-32). A k tomu, aby Petr mohl jiné utvrzovat, povzbuzovat, bylo třeba, aby v jeho srdci bylo více lásky k Pánu, více horlivosti pro Jeho dílo, než bylo v srdcích ostatních. Proto ta otázka: „Miluješ-li mne více než tito?“ Pán Ježíš byl dalek toho, aby otázkou chtěl činit Petrovi nějaké výčitky. Tam, kde Pán Ježíš odpustí, Jeho odpuštění je dokonalé. „Zahladím jako oblak přestoupení tvá, a na hříchy tvé nevzpomenu více,“ volá skrze proroka Izaiáše. Komu jednou Pán Ježíš odpustil, nikdy víc žádný hřích mu vzpomínat nebude, leč by Pána Ježíše znovu zavrhl. Člověk má také dost svých vlastních výčitek a naše nevěrnost Pánu nás vždy dlouho, dlouho hlodá a rmoutí. Snad je i dobře, že ty naše vlastní výčitky zde jsou. Udržují nás pokornými a brání nám, abychom se povyšovali nad druhé. Že Pán Ježíš klade jednu a tutéž otázku Petrovi třikrát, činí proto, aby Petr, až přijde doba tříbení, doba trpkých zkoušek, doba pokušení, aby si připomněl tuto posvátnou chvíli a zmužil se k úkolu, který mu Pán svěřil.

Bratře, sestro! Nemyslíš, že tato otázka Pána Ježíše platí dnes tobě? „Šimone Jonášův, miluješ-li mne více než tito?“ Nemá Pán Ježíš plné právo na tuto otázku? Vidíš ty jizvy v Jeho rukou a nohou? Jsou to rány do hřebů, jimiž byl přibit na kříž – pro tebe! Vidíš Jeho zraněnou skráň? Byla zraněna korunou z trní, kterou Mu pro posměch a pro potupu násilím vrazili na hlavu. Tuto potupu snášel pro tebe, aby tebe ušetřil většího potupení. Vidíš ránu v Jeho boku? Uvědomuješ si, že tvé spasení platil svou vlastní krví? Tu nejpotupnější smrt podstoupil pro tebe, aby tebe zachránil před smrtí věčnou. Tak tě miloval! Nemá tedy i On právo na tvoji lásku? Chceš Mu upřít toto právo? „„Šimone Jonášův, miluješ-li mne?“ Co Mu odpovíš? Že Jej miluješ? Nebude se tvé srdce chvět bázní při této odpovědi? Nepřipomene i tobě otázka Ježíšova tvoji nevěrnost vůči Němu? Snad i tobě připomene chvíle, kdy Ježíšovy požadavky musely ve tvém srdci ustoupit jiným věcem. Místo do shromáždění jsi šel tam, kde Ježíš je posmíván, tupen. Místo o věcech Božích hovořil jsi s lidmi o slabostech spoluvěřících. Místo odpuštění nosil jsi a živil ve svém srdci hořkost a nenávist vůči tomu a onomu, a přitom jsi se cítil lepším, než ostatní. A nyní na otázku Ježíšovu by jsi chtěl odpovědět: „Pane, ty víš, že tě miluji.“ Nebudeš se při tom rdít studem? Nebudeš se chvět obavou, že tě Pán usvědčí z přetvářky, ze lži? Či se snad domníváš, že skutečný stav tvého srdce před Ním ukryješ?

Jistý duchovní setkal se s členkou svého sboru, o které věděl, že žije v hněvu, v nelásce s jinou členkou sboru. Zastavil ji, podal ruku, pohleděl jí přímo do očí a tázal se jí: „Sestro, miluješ Pána Ježíše?“ Tato byla překvapena touto otázkou. Odpověděla: „Ovšem, že Jej miluji.“ Duchovní jí upřeně hleděl do očí a citoval jí slova z 1. Janovy epištoly: „Řekl-li by kdo: Miluji Boha, a bratra svého nenáviděl by, lhář jest.“ Podal jí ruku a šel svou cestou dál. Sestra zůstala stát jako opařená. Chvíli uvažovala, pak se obrátila a zamířila k bytu oné sestry, se kterou žila již dlouhou dobu v hněvu a smířila se s ní.

Ach, není to snadné říci, Pane ty víš, že tě miluji, a přitom nemyslet na takové chvíle, kdy jsme Pána Ježíše zapřeli. Jeho otázka: Synu Jonášův, miluješ mne? se zařezává jako ostrý nůž do našeho svědomí a přec Pán Ježíš má plné právo na tuto otázku.

Uprostřed velkoměsta vypukl v přízemí několikapatrového domu oheň a v malé chvíli ocitl se celý dům v plamenech. V největším zmatku a hrůze opouštěli nájemníci hořící dům. V této vřavě a hluku najednou zazněl děsný, zoufalý výkřik ženy: „Mé dítě, mé dítě!“ K zoufalé matce přistoupil starší pán, duchovní jedné protestantské církve a tázal se zoufalé matky: „Kde je vaše dítě?“ „Ve druhém poschodí,“ zní odpověď. Okamžitě byl přistaven žebřík k oknu druhého poschodí, ale nikdo neměl odvahu pustit se po žebříku do hořícího domu pro spící dítě. „Vyplatím 2 000 liber tomu, kdo zachrání dítě,“ volá stařičký duchovní. Budova byla však zahalena dýmem a nikdo neměl odvahu vejít do hořícího domu. Duchovní shodil rychle se sebe plášť, namočil jej do vody a zase oblékl na sebe a rychle vystupoval po žebříku do druhého poschodí. Jeho postava brzy se ztratila v mraku dýmu. Za chvíli se znovu vynořila a to již s dítětem v náručí. S největším napětím sledoval dav lidu odvážného duchovního a když tento se ocitl i se zachráněným dítětem dole, vypukl v nadšený jásot. Matka zachráněného dítěte padla k nohám duchovního, líbajíc je a celý dav mu provolával slávu. Tento vloživ zachráněné dítě do rukou chvějící se matky na všechna slova díků pravil: „Zachránil jsem život vašemu dítěti. V odměnu dejte mi alespoň tolik práva, abych i já vaše dítě směl nazývat svým dítětem.“

Co chci říci tímto příběhem? Pán Ježíš proto umíral a kříži, aby tobě, mně, zachránil život. Nemá On právo žádat si lásku našeho srdce? Chceš Mu to právo upřít? „Šimone Jonášův, miluješ mne?“ Jak by nám nepřišla na mysl slova Pána Ježíše: „Miluje-li mne kdo. slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej milovati a k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme.“ (Jan 14,23). „Pane, ty víš, že tě miluji.“ A Pán Ježíš na toto ujištění Petrovo mu praví: „Pasiž ovce mé, pasiž beránky mé. Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.“ Byla to předpověď jeho mučednické smrti. Přinesení takové oběti pro evangelium vyžadovalo skutečnou lásku ke Kristu. A proto třikrát opakovaná otázka: „Šimone Jonášův, miluješ mne více než tito?“

Bratři a sestry, žijeme v době, kdy věřícím není třeba pro poznanou pravdu evangelia klást v oběť svůj život. A přec i od nás Pán žádá opravdovou lásku k Němu. Lásku, kterou bychom dokazovali poslušností vůči Jeho rozkazům. „Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude.“ Jak často si toto slovo zlehčujeme. Jen když se zamyslíme nad Jeho příkazem: Hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.“ Jak málo lásky dokazujeme k Pánu v uposlechnutí tohoto rozkazu. A přec On má plné právo na to, aby lásku od nás požadoval. Je nutno, abychom všichni nanovo lásku k Pánu zrevidovali.

Chtěl bych vám připomenou příběh, který jsem vám již vyprávěl: V bouři na moři narazila loď na skálu, a utržila takové trhliny, že bylo jisté, že se potopí. Loď měla nedostatek záchranných člunů a proto všickni cestující nemohli být zachráněni. Vrhali tedy losy, komu má být poskytnuto místo v záchranném člunu a kdo má zůstat na tonoucí lodi. Touto lodí cestovali mladí manželé s chlapečkem a los je rozdělil. Na jejich synáčka padl los, že má zůstat na tonoucí lodi. Mladý manžel, který své dítě velmi miloval, vzdal se místa ve člunu ve prospěch svého dítěte. Při bolestném loučení pravil manželce: „Neříkej dítěti, jakým způsobem ztratilo otce, dokud tomu nebude rozumět. Až mu bude 14 roků, pak mu můžeš vyprávět tuto smutnou historii.“ Ti, kteří se dostali do záchranných člunů, byli zachráněni, kteří museli zůstat na lodi, utonuli. Zachráněné dítě se v pozdějších letech často ptalo své matky, proč nemá otce a co se s ním stalo. Matka, těmito otázkami vždy rozrušena, slibovala dítěti, že až mu bude 14 let, bude mu vyprávět, co se stalo s jeho tatíčkem. V den svých čtrnáctých narozenin připomněl dorůstající chlapec matce její slib. S největším rozechvěním mu vyprávěla o hrozné bouři na moři, o ztroskotání lodi, na které se tehdy s otcem a s ním, malým dítětem, plavili a jak je nakonec vržený los rozdělil a jak jeho otec vzdal se místa v záchranném člunu, aby on, malý chlapec, mohl být zachráněn a tatíček jeho že pak s porouchanou lodí utonul.

Chlapec na dlouhou chvíli zmlknul. Pak se zvedl, šel k svému loži, nad nímž visela fotografie jeho utonulého otce. Zahleděl se na tento obrázek. Po delší chvíli pak vypravil ze sebe s pláčem tato slova: „Tatíčku můj drahý, tak ty jsi mne tak miloval.“

Bratře, sestro, příteli!

Pohleď u víře na Golgotský kříž. Vidíš to na kříži zmučené tělo Ježíšovo? Umíral na kříži pro tebe! Tak tě miloval. Nemá plné právo na tvoji lásku?

„Šimone Jonášův, miluješ-li mne více než tito?“

Jakou Mu dáš odpověď?