Co je plevě do pšenice?

 

Mat. 3, 8-12

Jerem. 23, 28-29

Co je plevě do pšenice?

Podivná otázka. Což zrno i pleva nepatří dohromady? Nevyrůstají spolu na jednom klasu? Nerostou spolu od počátku jako dvě věrné sestry? Neberou potravu z jedné a téže země? Nezahřívá a neosvětluje je jedno a totéž slunce? Nesvažuje je jedna a tatáž rosa? Jak to tedy přijde, že ta pleva, která od počátku vyrůstala zároveň se zrnem na jednom klasu, přijímala jedno a totéž požehnání z ruky Stvořitelovy, má být najednou od zrna oddělena, aniž by měla nároky na totéž uznání a tutéž odměnu?

Není těžko odpovědět na tuto otázku. Zrno přijímalo požehnání z ruky Stvořitelovy proto, aby se samo stalo požehnáním pro jiné. Ale pleva, přestože brala ten samý díl z ruky Stvořitelovy, zůstala ničemnou, nepotřebnou, nikomu neužitečnou plevou, a proto když obé dozrává, nastává rozdělení.

Bratři a sestry! Pšenice a plevy jsou ve Slově Božím výrazy pro dva druhy lidí. Pšenice je ten druh, který přijímajíc z ruky Stvořitelovy požehnání, stává se zase požehnáním pro jiné. Plevami ale nazývá Bible ten druh lidí, kteří přes to, že přijímají z ruky Stvořitelovy tytéž dary, zůstávají přitom ničemnou, neužitečnou plevou. A proto i zde nastane rozdělení, jak nám praví náš text: „Jehožto věječka v ruce jeho, a vyčistíť humno své a shromáždí pšenici svou do obilnice, ale plevy páliti bude ohněm neuhasitelným.“ (Mat. 3, 12).

A zde jsme u naší otázky: Co je té plevě do pšenice? Jak osudná otázka! Její řešení vidíme na mnoha místech Písma svatého.

V ev. Mat. 25, 14-30 čteme podobenství o hřivnách. Co se stalo se služebníkem, který s obdrženou hřivnou žádnou jinou hřivnu nezískal? Byl na ním vynesen přísný soud: „Vezměte od něj tu hřivnu.... a toho neužitečného služebníka uvrzte do těch temností zevnitřních. Tam bude pláč a skřípění zubů.“ Někdo by mohl říci: Ale vždyť ten služebník obdrženou hřivnu nepromarnil, on si ji zachoval. Ano, ale jeho hřích byl v tom, že žádnou jinou hřivnu nezískal. Vezměte si podobenství o vinném kmeni. Co činí vinař s ratolestmi, které nenesou ovoce? Odřezává a vrhá na oheň.

Bratři a sestry, sbor je klasem, na němž vyrůstá zrno i pleva. Není zde snadné, kdo je pšenicí, zrnem a kdo je pouhou ničemnou plevou. Jen Bůh zná pohnutky našich srdcí, my můžeme posuzovat jen dle věcí zevnějších.. Mnohý se nám zdá plevou, zatímco před Božím zrakem může být zrnem. Jiného bychom pokládali za zrno a on je zatím před Bohem ničemnou plevou. Přece však jsou známky, které nám odhalují skutečný stav. Všimněme si klasu. Vidíme, že zrno v klasu den ode dne roste, den ode dne se nalévá, stává se jadrnějším, těžším a když už dozrává, tu klas po jeho tíží se kloní až k zemi. U plevy nacházíme pravý opak. Čím více klas dozrává, tím je pleva lehčí. A tak je to s těmi, kteří jsou Božími dětmi a nebo se za Boží děti pokládají, ale jimi nejsou. U těch, kteří jsou zrnem, pozorujeme den ze dne vzrůst. Den ze dne se stávají pokornějšími, trpělivějšími, den ode dne se při nich projevuje více bázně Hospodinova, více sloužící lásky, více obětavosti a my vidíme, jak jejich duše pod vlivem Božího slova sílí, roste, jak jejich povaha se mění, jak jim na Boží pravdě záleží a slovo Boží je jim den ode dne dražší. Ti druzí jsou pravým opakem. Tak, jak klas dozrává, je pleva lehčí, tak je to i s těmi, kteří se za dítky Boží pokládají, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Zpočátku, když se dostanou do církve, ještě jakž takž se zdá, že jsou věřícími. Ale později, den ode dne, se u nich projevuje větší povrchnost, nezájem o Boží věci, pomalu jim všechno zevšedňuje, Slovo Boží se jich dotýká méně a méně. Opustí shromáždění jednou, dvakrát, a pak už jej opouští pravidelně, aniž by si z toho dělali nějaké svědomí. Pak stačí jen malý větřík, nějaké malé nedorozumění, aby je odvál jako tu plevu. To je ta první známka, dle kterého rozeznáváme plevu od zrna. Ale ne vždy se to děje touto cestou. Některá pleva se oddělí od zrna až teprve mezi zuby mlátičky. Máme zde ještě jednu neklamnou známku ukazující co je zrnem a co plevou. Tak, jako zrno od samého počátku přijímá z ruky Stvořitelovy požehnání, aby časem se stalo požehnáním, tak je to i s těmi, kteří jsou vpravdě dítky Božími. Povrchní křesťan všechna požehnání, přijímající z ruky nebeského Otce, stravuje pro sebe, nikdy nemá dost, nikdy mu nezbývá , aby z toho, co od Boha bere, mohl udělit druhému. Vpravdě věřící člověk má největší radost, může-li se o to, čeho se mu od Boha dostává, dělit s druhým. Pravé dítě Boží se stává všude požehnáním, nemyslí jen na sebe, vším, co má rád, slouží druhému. Přijímá od Boha požehnání, aby se samo stalo požehnáním. Ano, sbor, shromáždění věřících je Božím klasem a slovo Boží staví před nás otázku: Bratře, sestro! Čím jsi na Božím klasu? Zrnem? Či plevou? Tak jako pleva společně roste se zrnem, i my zde můžeme společně růst na jednom klasu, v jednom sboru, v jednom shromáždění, společně můžeme brát z ruky Boží nesčetné dary Jeho lásky, společně můžeme vycházet vstříc ženichovi jako 10 panen, ale to všechno nestačí. Nepřijímáme-li dary Boží lásky, všechna Boží požehnání proto, abychom se sami stali požehnáním, nejeví-li se při nás duchovní vzrůst, není-li při nás vidět ovoce Ducha svatého, pak i my jsme pouhou ničemnou plevou. A co je plevě do pšenice? Přijde Kristus, tento nebeský hospodář s tou jeho vějičkou a nastane rozdělení. Pšenici shromáždí do své obilnice, ale plevy bude pálit ohněm neuhasitelným. Nic tu nepomůže, že jsme rostli všichni na jednom klasu, pleva musí být od zrna oddělena. Že tomu tak bude, zjevuje nám naprosto zřetelně Pán Ježíš ve svém evangeliu u Mat. 25, 31-46.

Na jednu stranu staví Pán pšenici – ty, kteří požehnáním, které denně z ruky Boží přijímali, sloužili jiným, sytili lačné, napájeli žíznivé, odívali nahé, přijímali hosty, navštěvovali nemocné, potěšovali vězně. Pojďte požehnaní!

Na druhou stranu staví plevy. Ty, kteří mysleli vždy jen na sebe. Těmto praví: Odejděte zlořečení! Aby člověk na věky zahynul, nemusí být právě opilcem, cizoložníkem, vražedníkem, zlodějem. Může být člověkem, který před veřejností platí za nejspořádanějšího člověka, ale přijímal-li denně z ruky Boží mnohá požehnání jen a jen pro sebe, prokázal tím, že je ničemnou plevou a proto i jemu budou platit slova: Jděte ode mne, zlořečení!

Co je plevě do pšenice?

Bratře, sestro, čím jsi? Zrnem nebo plevou? Žeň se blíží. Až dosud rostla pleva se zrnem, ale nyní nastává rozdělení. Nastane rozdělení i mezi lidem Božím. Kristus bude provívat. Kde bude tvůj díl? V Boží obilnici nebo v plamenech ohně? Pán Bůh nás stvořil proto, abychom zde byli k Jeho slávě. A Pán Ježíš nám praví, jak jedině můžeme Boha oslavit: „V tom bývá oslaven Otec můj, když nesete ovoce hojné a budete moji učedlníci.“ A jaké ovoce od nás Bůh očekává, vidíme ze slov Písma: „Ovoce Ducha jestiť: Láska, radost, pokoj, tichost dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, středmost.“ (Gal. 5, 22). A že toto ovoce od nás Pán očekává, vidíme z podobenství o planém fíku. (Luk. 13).

Bratři a sestry, jak je to s námi? Čím jsme? Zrnem nebo plevou? Budeme-li se všichni zkušovat, zjistíme, jak ovoce Ducha je málo při každém z nás. Netěžíme věrně s hřivnami, které nám Pán svěřil? Uvědomme si, že nestačí jen to, co jsme od Pána přijali, zachovat, ale že je nutno získávat další hřivny. To největší požehnání, které jsme z ruky Boží přijali, je spasení v Pánu Ježíši Kristu. Tisíce lidí kolem nás hyne, aniž by si uvědomili, že spějí do zahynutí. Zde je pro nás největší příležitost ke službě. Tím, co jsme v  Pánu Ježíši přijali, služme jiným a služme tak, aby vše, co máme a co denně od Pána přijímáme, stálo v této službě. Nebuďme ničemnou, nikomu neužitečnou plevou, neb se blíží Boží žeň, kdy pleva bude oddělena a jen pšenice bude shromážděna do Boží obilnice. Pochopíme vážnost této otázky – Co je plevě do pšenice?

(kázání č. 42, rok 1924)