Pokušení Pána Ježíše na poušti

Matouš 4, 1-11

Jan 1, 29-34

4 000 let očekával Izrael na příchod zaslíbeného Mesiáše, který měl Izraele pozvednout na vrchol slávy a vysvobodit jej ze všech pozemských běd. Sotva vystoupil prorok Jan Křtitel s poselstvím, že zaslíbený Mesiáš jde v patách za ním, lid z celé Palestiny přicházel denně k Jordánu očekávaje okamžik, kdy se předpověděný Mesiáš zjeví.

Konečně byl zde. Nebyl by ho ani Boží prorok poznal, ale bylo to otevřené nebe a sestupující Duch svatý v podobě holubice na hlavu ve chvíli, kdy jej křtil. A pak hlas s nebe: „Tento jest ten můj milý Syn, v němž se mi dobře zalíbilo.“ To vše bylo pro Jana Křtitele dostatečným důkazem, že má předpověděného Mesiáše před sebou. A tak vztáhl svou ruku vůči Němu a zvolal: „Aj Beránek Boží, kterýž snímá hříchy světa.“

Představuji si, jak v tomto okamžiku utkvěl zrak všech přítomných na Pánu Ježíši, 4 000 let předpovídaný Mesiáš stojí zde před nimi. Avšak lid stojí jako němý. Žádný jásot lidu, nikdo Jej nevítá, nikdo nepadá k Jeho nohám, jen jejich zrak je upřen na Něho - a v jejich očích je vidět určité zklamání... Žádný nadčlověk, jak oni si Mesiáše představovali, prostý muž lidu v prostém oděvu. Žádné královské roucho, žádné služebnictvo kolem sebe, žádný nadpřirozený zjev. A nám přichází na mysl proroctví Izaiášovo: „Viděliť jsme jej, ale nic nebylo viděti toho, proč bychom ho žádostivi byli. Nejpohrdanější zajisté a neopovrženější byl z lidí... pročež isme ho za nic nevážili.“ (Iz. 53, 3-4). To že je Mesiáš, který je má vysvobodit ze spárů mocného římského císařství a pozvednout jejich národ nad všechny jiné národy? S holýma rukama se chce postavit proti tak mocnému nepříteli, jakým byla dokonale vyzbrojená a na vrcholu slávy stojící římská velmoc? Čekali krále, který si hned při prvním vystoupení získá přízeň všech mocných v Izraeli a za jejich pomoci podnikne gigantický boj proti mocnému Římu. Zatím jim tady označuje prorok za Mesiáše muže bez královského roucha, prostého muže z lidu, nic na něm není zvláštního, je jako jeden z nich. Chápete ten chlad přítomného lidu a jejich mlčení? Žádný jásot, žádné slavnostní vítání, ale mrazivý chlad.

Pán Ježíš cítí jejich mrazivé pohledy projevující nedůvěru vůči němu. Rychle odchází a Jeho kroky směřují do samoty – na poušť. Cítí, jaký to bude těžký úkol tento lid, zmaterializovaný, vášněmi zotročený, dychtící jen po tělesných požitcích a rozkoších, zaslepený převráceným náboženstvím, naučeným samé přetvářce a pokrytectví i v těch nejsvatějších věcech – jaký to bude těžký úkol tento lid uvádět na cesty nového života a přivádět je na cesty Božího království. Proto odchází napřed do samoty, aby zde, nikým nerušen, v obecenství se svým nebeským Otcem nabral potřebnou sílu, moudrost a vedení, aby byl schopen pro záchranu hynoucího lidstva přinést i tu největší oběť. 40 dní a nocí setrvává v samotě, mysleli bychom v tichém obecenství s Bohem, zatím však satan mu nedopřává jediné pokojné chvíle.

A nyní přicházíme k pokušení Pána Ježíše na poušti. Satan probouzí v Pánu Ježíši jednu myšlenku za druhou a těmito myšlenkami jako jedovatými šípy útočí na Jeho mysl i srdce: „Viděl jsi, jak tě lid chladně přijal? Ty chceš před něj předstoupit s holýma rukama? Jsi-li Synem Božím, použij svou moc, učiň před zraky lidu z kamení chléb a nasyť sebe i jej. Kdo má v rukou otázku chleba, strhne za sebou všechen lid. Ponech lid zatím v hříchu a postarej se nejdříve o zlepšení jeho hmotných poměrů – a tak si získáš celý národ...“ Znovu a znovu přichází satan s těmito myšlenkami, zdánlivě praktickými, které však měly Ježíše odvést od jeho mesiášského poslání. Pán Ježíš brzy vystihl ďábelskou lest myšlenek. Či nepoznal dost dobře srdce člověka? Že jeho tužby neutiší ani sytost chleba? Nebylo dost takových, kteří v otázce chleba měli vše, na co jenom pomysleli a přec při vší této hojnosti chleba zůstávali ve svém srdci rozervaní – nešťastní? Příčina věčného neklidu v srdci lidstva a rozervanosti byla jinde. Byla v zotročení lidského ducha hříchem, v odvrácení se člověka od Boha a v jeho zbloudění z Božích cest. V kterém člověku zůstala ještě sebemenší jiskřička důvěry v Boha, sebemenší touha po lepším, vyšším životě, takový ho přijme, pochopí, že péče o hmotné, pomíjející statky není to nejdůležitější, že daleko důležitější je úsilí o statky duchovní, neb i tělesné blaho závisí od toho, kraluje-li Bůh v našich srdcích. Protože království Boží není pokrm a nápoj, ale láska, spravedlnost a pokoj a radost v Duchu svatém.

Marně satane útočíš! „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím z úst Božích.“ Nestačí sytit jen tělo, je zde i duch a hyne-li duch, hyne i tělo. Duch, nemající pokrm od Boha, upadá do otroctví tělesných vášní, znečišťuje tělo a činí z něho peleš lotrovskou a ve službě zla i tělo hyne a stává se zdrojem všelikého utrpení. Proto ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím z úst Božích. V tomto slově je největší životní moudrost a je v něm i mravní síla, která nás činí lepšími a šťastnějšími lidmi. První útok satanův na Pána Ježíše je odražen. Pán Ježíš dobře vystihl, že otázkou chleba nikoho pro království Boží nezískáme.

Satan tedy přichází s pokušením dalším. Nepřestává zaměstnávat mysl Pána Ježíše tím chladným přijetím ze strany lidu tam u Jordánu. Něco je zde nutno činit, aby se lid přesvědčil, že On je skutečně tím předpověděným Mesiášem. Starozákonní proroci se proslavili činěním zázraků. Něco takového očekával lid od každého proroka. V lidu se udržovala pověst, že Mesiáš, který jim byl zaslíben, přijde přímo z nebe, že sestoupí z oblak. A satan má hned radu: „Vystup na vysokou věž chrámu a spusť se s ní dolů mezi lid, však je o tobě psáno, že tě andělé uchopí, abys o kámen neurazil nohy své.“ I po této stránce znal Pán Ježíš dobře svůj lid toužící po nových a nových zázracích. Avšak odmítl myšlenku satanovu. Kdyby byl Bůh chtěl představit svého Syna touto cestou světu, byl by to učinil hned při jeho příchodu na svět. Jak chudým byl jeho příchod na svět! Boží vůle byla, aby Spasitel, kterého poslal světu, byl podobný člověku ve všem. Pozemský život Ježíše měl procházet tím samým bojem, těmi samými těžkostmi, jakými prochází život každého z nás. Ničeho neměl být ušetřen, s čím se člověk setkával se svém denním životě, ani pokušení ze strany satanovy. Pán Ježíš i co Mesiáš byl nám podobný ve všem, kromě hříchu. Jak by byl jinak ukázal lidem, že vzdor všem bídám, které nás v pozemském životě potkávají, je možné plnit vůli nebeského Otce a usilovat o Boží království? Kdyby byl Bůh ušetřil Pána Ježíše všech těch bíd pozemského života, byl by člověk mohl říci: „Pán Ježíš mohl vést tak svatý život, poněvadž byl ušetřen všeho toho, s čím se musíme den co den rvát.“ Ale Pán Ježíš toho ušetřen nebyl. Žil v naprosté chudobě. Dostávalo se mu potupení a opovržení ve větší míře, než nám. Byl více nenáviděn než kdokoliv z nás. Měl daleko více nepřátel, než my. Pro předčasnou smrt svého pěstouna Josefa se musel starat o výživu svých mladších sourozenců a své matky Marie již od raného mládí až do třiceti let, kdy vystoupil jako Mesiáš na veřejnost. Poznal v plné míře, co je to v potu tváře si vydělávat potřebný chléb. Vzal na sebe člověčenství se všemi bolestmi, jež pozemský život s sebou přináší. Proto ten soucit s plačícími a trpícími, proto ta shovívavost s nalomenými třtinami, proto ta Jeho láska i k těm nejbídnějším. Krásně je to vyjádřeno v ep. Židům 4, 14-15: „Protož majíce velikého nejvyššího kněze, kterýž pronikl nebesa, Ježíše Syna Božího, držmež to vyznání. Nebo nemáme nejvyššího kněze, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu.“ Ježíšův boj však měl teprve vyvrcholit. Bída a viny celého světa měly být uvaleny na Něho. „Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hříchy světa.“ Tomu však chtěl satan zabránit. Chtěl udržet lidstvo v propasti bídy a tmy, kde byl sám se svými anděly. Zdánlivě jednal tak, jako by chtěl Pána Ježíše ušetřit boje, těžkostí a proto ta jeho rada: Začni své poslání učiněním zázraku, vystup na věž chrámu a spusť se mezi lid a ten když to uvidí, čeho jsi mocen, uvěří ti a přijme tě...

Pán Ježíš odmítá tuto radu. Moc svého božství upotřebí jedině v zájmu hynoucího lidstva – ne ve svůj prospěch, aby se vyhnul boji a utrpení. „Psáno jest: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého.“ Je-li vůle Boží, abych trpěl, pak chci i po této stránce naplnit vůli Boží. Druhý satanův útok je odražen a nad jeho pokusem zvítězeno.

Ještě jednou se pokouší satan vnuknout Pánu Ježíši myšlenku, aby tak zmařil jeho plán obětovat se za padlé lidstvo a tak je vysvobodit z poddanství ďáblovo. „Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš se mi klaněti.“ Tobě dám všechnu moc a slávu, nebo mně dána jest a komukoli bych chtěl, dám ji... Je to pravda? Do určité míry ano. V jakých rukou je moc a sláva tohoto světa? V rukou těch, kteří se sklonili před knížetem temnosti, aby se mu klaněli a jemu sloužili. Jsou v tom šťastni? Za jakou cenu jim to satan propůjčuje? A na jak dlouho? A jsou to věci, které mají trvalou cenu a věčnou hodnotu? Odkud přicházel Pán Ježíš? Z příbytků Boží slávy. A kam směřoval zase Jeho život? Zase k těmto příbytkům. A to měl Pán Ježíš zaměnit za okamžik tělesné, pomíjející rozkoše, za kterou vždy následovala bolest a zklamání? On, který znal slávu svého nebeského Otce a Jeho věčných příbytků, který znal všechno to bohatství duchovního světa, do něhož vcházíme po ukončení pozemské pouti a kteréžto bohatství je připraveno těm, kteří dali přednost Božímu království, měl najednou pohrdnout vším duchovním bohatstvím pro chvilkovou pomíjející světskou slávu? „Odejdiž, satane, neboť psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš a jemu samému sloužiti budeš.“ A evangelista Lukáš nám vypravuje: „Tedy opustil ho ďábel a aj, andělé přistoupili a sloužili jemu.“

Zápas byl vybojován! Marně dorážel satan celých 40 dní. Chlad, s kterým byl přijat zástupem u řeky Jordánu už Jej více nelekal. Zlomiv sílu tělesných myšlenek, kterými na něj satan útočil, vracel se v moci Ducha Božího mezi lid, aby mu nesl poselství o odpouštějící Boží lásce a o díle vykoupení, které On, Boží Beránek, vzal sám na sebe. Uvěří mu lid? Pochopí jeho poselství a přijme nabízenou pomoc?

A na závěr: Odvážil-li se satan pokušení na samotného Božího Syna, jak by se neodvážil na nás. Přichází v pokušení v těch samých věcech, ve kterých přišel na Pána Ježíše. Na prvním místě – v otázce chleba, v otázce naší existence. Žádnou jinou otázkou není člověk v takové míře zatížen a v duchovním životě brzděn, jako v otázce chleba. Kolik lidí podléhá v této věci satanovu pokušení – pro skývu chleba zanedbává to nejdůležitější – spásu své vlastní duše. A tak je tomu i s pokušením v otázce uznání ze strany světa a v podílení se na lidské pomíjející slávě. Pán Ježíš nám ukázal, jak v těchto pokušeních vítězit. „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím z úst Božích.“ „Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého.“ „ Pánu Bohu svému klaněti se budeš a jemu samému sloužiti budeš.“

Vítězům v pokušeních se dostává andělské služby – k poraženým přichází pokušení stále ve větší a větší míře, až je má satan plně ve své moci. Zde nám platí napomenutí Písma: „Poddejte se tedy Bohu a vzepřete se ďáblu, i uteče od vás. Přibližte se k Bohu a přiblížiť se k vám.“ (Jakub 4, 7-8). „Ještě jste se až do krve nezprotivili, proti hříchu bojujíce.“ (Žid. 12, 4).

Sláva Pánu Bohu za to, že v Pánu Ježíši nemáme jen vzor, příklad, jak vítězit nad pokušením, ale že v Něm máme pomocníka, který nás v boji s pokušením podpírá a sílí a jestliže přece jenom pokušení podlehneme, že třtiny nalomené nedolomí, ale ve své slitovné lásce nás nanovo z hříchu pozdvihuje. Všichni však víme, že podlehnutí v pokušení vnáší do našeho srdce nepokoj, kdežto vítězství nad pokušením vítěznou radost a proto v Ježíšově síle – k novým vítězstvím!

(kázání č. 146)