Den díkuvzdání II.

I. Tes. 5, 16-23

Vždycky se radujte, Bez přestání se modlte, Ze všeho díky čiňte; nebo ta jest vůle Boží v Kristu Ježíši při vás. Ducha neuhašujte, Proroctvím nepohrdejte, Všeho zkuste; což dobrého jest, toho se držte. Od všeliké zlé tvárnosti se varujte. Sám pak Bůh pokoje posvětiž vás ve všem, a celý váš duch i duše i tělo bez úhony ku příští Pána našeho Jezukrista zachováno budiž.

Shromáždili jsme se za tím účelem, abychom dnes dali průchod naší vděčnosti Bohu za všechna dobrodiní, kdy Pán Bůh požehnal naše úrody na poli, v zahradách, ve chlévech a kde jsme pociťovali jeho otcovskou péči téměř na každém kroku.

Heslo dnešního našeho dne jest: Ze všeho díky čiňte.

Bylo by naší velkou chybou, kdybychom měli na mysli jen dary tělesné. Na prvním místě chceme projevit naše díky za největší dar, který nám Pán Bůh dal a dává v Pánu Ježíši Kristu. Bez Pána Ježíše a všeho, co nám Bůh v něm a s ním dal, by byl náš život prázdný. I kdybychom byli v tělesném zahrnuti hojností všech pozemských darů, kdybychom měli jen to vědomí, že náš život nemá vyšší ceny, než život každého jiného hovádka, že smrtí těla vše končí a tato smrt že může nastat každým okamžikem, mohli bychom se z takového života radovat? Co činí náš život drahým, cenným a účelným je radostné vědomí, že tento pozemský život je jen z řetězu nekonečného vývoje, jednou fází a smrt těla nás uvádí do další fáze života a proto úsilí nás věřících se nese k tomu, abychom byli pro tu další fázi života dokonale připraveni. Krásně je to vyjádřeno v přečteném oddílu Božího slova: „Sám pak Bůh pokoje posvětiž vás ve všem, a celý váš duch i duše i tělo bez úhony ku příští Pána našeho Jezukrista zachováno budiž.“

O pokračování našeho života za hrobem jsme pevně přesvědčeni, Ježíš Kristus nám o tomto životě podává jasné svědectví a proto si ceníme na prvním místě darů duchovních, z nichž největším darem je spasení v Ježíši Kristu. Za tento dar chceme dnes obzvláště Pánu Bohu děkovat. Přijetí darů tak velikých nás zavazuje. Náš závazek je pak vyjádřen slovy našeho textu. A tomuto závazku věnujme nyní naši pozornost:

1. Vždycky se radujte.

Jsi otcem, matkou, máte dítky. Těmto dětem věnujete velikou péči. Všechno vaše úsilí směřuje k zabezpečení jejich života. Vaši lásku k nim projevujete všemi možnými způsoby. Těšilo by vás to, kdyby vaše děti byly nespokojené, mrzuté, každá sebemenší nepříjemnost by je vydráždila k hněvu, k netrpělivosti, neuměly by se přenést přes sebemenší nedostatek, ustavičně by reptaly a jejich tvář by byla ustavičně zachmuřena? Byly by vám takové děti k radosti?

A nepočíná si někdy člověk takto vůči Bohu? Denně bere z jeho ruky dary, Bůh jej zahrnuje svojí péčí a láskou na každém kroku a člověk? Je ustavičně ustaraný, nespokojený, neradostný, plný úzkosti, obav o zítřek, vše jej hned roztrpčuje, činí nespokojeným, neradostným. Je takový život ke cti a slávě našeho Stvořitele, našeho Otce v nebesích? Nezdá se vám, že jej musí naše nespokojenost, neradostnost přímo urážet? Chápete příkaz našeho textu? „Vždycky se radujte.“ Také čteme: „Nejmilejší, žádámť obzvláštně, abys se dobře měl.“ (III. Jan. 1).

Život věřícího člověka má být radostný. Svou důvěru, oddanost a lásku k Bohu, naši vděčnost za všechny dary, jak bychom mohli lépe projevit jako tím, když radost a spokojenost bude vyzařovat z našich očí, z našich tváří a to i tehdy, když se nám snad něčeho nedostává. „Vždycky se radujte.“ I tehdy, přichází-li boje? A těžkosti? Nepraví nám snad Písmo: „Za největší radost mějte, bratří moji, kdyžkoli v rozličná pokušení upadáte.“ (Jak. 1, 2). Věříme-li, že ve všem dění zde na světě je určitý plán Boží prozřetelnosti, pak musíme rozumět i tomu, že ani rozličná pokušení, těžkosti, boje nejsou náhodné, ale je v nich určitý Boží plán a že co činí Bůh, dobře činí. Vpravdě Bohu oddaná duše vždycky se raduje – i v mnohých těžkostech a tato radost je pravým projevem naší vděčnosti vůči Bohu.

2. Bez přestání se modlete

Tomuto příkazu málo lidí správně porozumělo. Mnozí se domnívali, že když se uzavřou do kláštera a od rána do noci budou trvat na modlitbách, že tím naplní tento příkaz. Jaký to klam! Což nám nepřikazuje Pán Ježíš na jiném místě: „Modléce se pak, nebuďtež marnomluvní jako pohané; nebo se domnívají, že pro tu svou mnohomluvnost vyslyšáni budou.“ ( Mat. 6, 7). Jak máme rozumět slovům: „Bez přestání se modlete?“ Nezapomeňme, že modlitba je pozdvižení mysli k Bohu a rozmluva s Bohem. Míti pozdviženou mysl k Bohu může mít člověk i při práci. Poctivě vykonávaná práce s úmyslem – i tou prací oslavit Boha je také modlitba. Náš celý život má být modlitbou, oslavou, chválou našeho Boha. Tam, kde je naše mysl stále spojená s Bohem, kde cokoliv činíme, činíme pro oslavení našeho Boha, tam je celý náš život modlitbou. Takové modlitebníky Bůh hledá, kteří se modlí v duchu a v pravdě. „Bez přestání se modlete.“ Plníme tento závazek?

3. Ze všeho díky čiňte

Ze všeho! Děkujme Bohu nejen za dobré, ale i za to, co se nám zdá zlé. Často a často je to jen naše zdání, že je něco pro naše zlé, nakonec se ukáže, že právě to zlé se obrátilo v naše dobro. Uvědomme si, že Bůh zná naše srdce lépe, než my sami a dopouští-li na nás to neb ono utrpení, pak tak činí při nás jen proto, aby tím předešel v našem životě věcem horším. Děkovat Bohu za všecko, i z to, co se nám zdá často zlým, to je také projev naší důvěry s vděčností vůči Bohu. „Ze všeho díky čiňte; nebo ta jest vůle Boží v Kristu Ježíši při vás.“

4. Ducha neuhašujte

Nebýt působnosti Ducha Božího v našem nitru, dávno bychom byli propadli mravní a duchovní zkáze. Duch svatý jest to, který v nás probouzí vědomí hříchu a tím nám stále připomíná i potřebu spasení. Duch svatý jest to, který v nás udržuje vědomí Boha a věčnosti a proto jakmile v nás je jeho působnost uhašena, vědomí Boha je v nás zatemněno. Duch svatý uvádí nás ve všelikou pravdu, odhaluje nám Boží tajemství a uvádí nás v známosti Božích cest. Bez působnosti Ducha svatého v nás je nám duchovní svět zahalen neproniknutelnou tmou. Proto světu jsou Boží věci bláznovstvím. Skrze Ducha svatého dostává se nám Boží vedení na všech cestách našeho života.

Duch Boží nás vede:

Především hlasem našeho nitra a hlasem našeho svědomí.

Hlasem Písma.

Různými Božímu zásahy do našeho denního života.

Skrze sny.

Vedení Duchem Božím je pro nás, zvláště v dobách světového chaosu a nejistoty, nesmírně důležité. Jeho působnost v nás uvádí nás na cestu spasení a udržuje nás v obecenství s Bohem. Proto příkaz: „Ducha neuhašujte!“ Každý námi vykonaný hřích v nás uhašuje jeho působnost a tím znemožňuje jeho vedení při nás. Uhašování jeho působnosti v nás je největším projevem naší nevděčnosti vůči Bohu.

5. Proroctvím nepohrdejte

Slovo prorocké neznamená vždy věštění do budoucnosti. Prorockým slovem je každé slovo Hospodinovo. Prorokem není jen ten, kdo předvídá budoucnost, ale každý služebník evangelia, každý, kdo zvěstuje slovo Boha živého. Nepohrdat proroctvím znamená nepohrdat slovem Hospodinovým. Již prve jsme si řekli, že Duch Boží vede nás také hlasem Písma. K Božímu slovu máme přistupovat s největší úctou a zde mi dovolte poznamenat, že pozdní chození do shromáždění k slyšení slova Božího je projevem naší neúcty k němu. K Slovu Božímu máme přistupovat s naprostou důvěrou a především s hladem a žízní naší duše. „Ostříhej nohy své, když jdeš do domu Božího.“ (Kaz. 5, 1), Jít k slyšení Božího slova ledabyle, znamená prorockým slovem pohrdat. Také zanedbávání shromáždění je pohrdáním Božího prorockého slova. „Proroctvím nepohrdejte!“ „Jakožto nyní zrozená nemluvňátka, mléka beze lsti, Božího slova žádostivi buďte, abyste jím rostli.“ (I. Petr. 2, 2).

Plníš tento závazek vůči Bohu?

6. Všeho zkuste, což dobrého, toho se držte

I tomuto příkazu je nutno rozumět. Kdyby člověk chtěl všecko zkusit, nakonec by z toho duchovně onemocněl. Všeho zkuste znamená nic z toho, s čím se v život setkáváme, ukvapeně nepřijímat, ale napřed to vyzkoušet a zkušebním kamenem, je-li to dobré, nám musí být vždy Slovo Boha živého. „Nejmilejší, ne každému duchu věřte, ale zkušujte duchů, jsou-li z Boha; nebo mnozí falešní proroci vyšli na svět.“ (I. Jan. 4, 1).)

Přesvědčím-li se, že ten či onen myšlenkový proud je v rozporu se Slovem Božím, pak ihned k němu zaujmu stanovisko odporné. Na poli náboženském je mnoho bludného učení. I v názorech tohoto světa je mnoho věcí, které my věřící přijmout nemůžeme. Avšak nechceme být v ničem fanatiky. Aniž bychom se přesvědčili, hned vše odsoudit. Sem právě spadají slova „Všeho zkuste“ – jinými slovy přesvědčte se. Věřící člověk je velmi opatrný, když se jedná o přijetí nových názorů. Všeho zkusit znamená tedy především o všech věcech vážně přemýšlet, je vyzkoušet, srovnávat se Slovem Božím a teprve tehdy když zjistíme, že to neodporuje Písmu a že je to dobré, pak to můžeme přijmout a toho se držet. Písmo nás velmi napomíná, abychom se nedali oklamat pravděpodobnou řečí.

Proto: „Všeho zkuste.“

7. Od všeliké zlé tvárnosti se varujte

Co je zde myšleno tou tvárností? Díval jsem se do jiným překladů a tam stojí tato slova: „Zdržujte se všelikého způsobu zla. Abyste byli bez úhony, a upřímí synové Boží, bez obvinění u prostřed národu zlého a převráceného. Mezi kterýmižto svěťte jako světla na světě.“ (Fil. 2, 15). Zlo má všelikou tvárnost. Někdy se nám jeví jako věc dobrá, ale jeho ovoce je vždy zlé. Proto se máme varovat všelikého způsobu zla – zlé tvárnosti, aby nás svět nemohl obviňovat v ničem. Každý z nás má být zářícím světlem uprostřed všelijaké tmy a převrácenosti. Pán Ježíš to vyjádřil slovy: „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích.“ (Mat. 5, 16). A všechny tyto závazky vděčnosti vůči našemu Pánu jsou zde uzavřeny těmito slovy: „Sám pak Bůh pokoje posvětiž vás ve všem, a celý váš duch i duše i tělo bez úhony ku příští Pána našeho Jezukrista zachováno budiž.“ (I. Tes. 5, 23).

Příchod Pána Ježíše Krista, jeho druhý příchod na tento svět, při kterém bude uskutečněno království Boží, království míru, pokoje a lásky i na této zemi, toť náš nejvyšší cíl, ke kterému spějeme. Po tomto druhém příchodu zkují národy meče své v motyky a oštěpy v srpy a nikdo víc se nebude učit boji. Země bude naplněna spravedlností, ustane všechno nepřátelství mezi člověkem a člověkem i mezi člověkem a zvířenou. Vlk bude bydliti s beránkem a pardus s kozlátkem bude ležeti, také lvíče a tele budou spolu a malé pacholátko je povede. Celá země si odpočine, vše bude uvedeno pod požehnaný vliv Ježíše Krista a jeho evangelium. Bude to království Boží na zemi, které měl Pán Ježíš na mysli, když nás učil se modlit: „Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.“ (Mat. 6, 10).

To je ta doba, o které čteme: „Nebo stvoření pečlivě jako vyhlídaje, očekává zjevení synů Božích.“ (Řím. 8, 19).

I to naše tělo, nyní podrobeno únavě, nemocem, zhoubným žádostem a vášním, podrobené smrti, bude vysvobozeno v den příchodu Pána Ježíše. Tělo nyní porušitelné, obleče neporušitelnost, nyní smrtelné, pak obleče nesmrtelnost. Proto příkaz Písma, abychom se všeliké zlé tvárnosti varovali a tak aby celý náš duch i duše i tělo k příchodu Páně zachováno bylo. I za tuto slavnou naději chceme dnes z hloubi svých srdcí děkovat. A jako projev naší skutečné vděčnosti vůči našemu Pánu chceme vzít na sebe závazek našeho textu: Vždycky se radujte, Bez přestání se modlte, Ze všeho díky čiňte; nebo ta jest vůle Boží v Kristu Ježíši při vás. Ducha neuhašujte, Proroctvím nepohrdejte, Všeho zkuste; což dobrého jest, toho se držte. Od všeliké zlé tvárnosti se varujte. Sám pak Bůh pokoje posvětiž vás ve všem, a celý váš duch i duše i tělo bez úhony ku příští Pána našeho Jezukrista zachováno budiž.“

Kéž by si nás Pán všechny zmocnil k tomu, abychom ve všem vůli jeho naplnili a každý z nás byl světlem a požehnáním tomuto hynoucímu světu.

Den díkuvzdání III

Žalm 103

Davidův. Dobrořeč duše má Hospodinu, a všecky vnitřnosti mé jménu svatému jeho. Dobrořeč duše má Hospodinu, a nezapomínej se na všecka dobrodiní jeho, Kterýž odpouští tobě všecky nepravosti, kterýž uzdravuje všecky nemoci tvé, Kterýž vysvobozuje od zahynutí život tvůj, kterýž tě korunuje milosrdenstvím a mnohým slitováním, Kterýž nasycuje dobrými věcmi ústa tvá, tak že se obnovuje jako orlice mladost tvá. Činí, což spravedlivého jest, Hospodin, a soudy všechněm utištěným. Známé učinil Mojžíšovi cesty své, synům Izraelským skutky své. Lítostivý a milostivý jest Hospodin, dlouhoshovívající a mnohého milosrdenství. Nebudeť ustavičně žehrati, ani na věky hněvu držeti. Ne podlé hříchů našich nakládá s námi, ani vedlé nepravostí našich odplacuje nám. Nebo jakož jsou vysoko nebesa nad zemí, tak jest vyvýšené milosrdenství jeho nad těmi, kteříž se ho bojí. A jak daleko jest východ od západu, tak daleko vzdálil od nás přestoupení naše. Jakož se slitovává otec nad dítkami, tak se slitovává Hospodin nad těmi, kteříž se hobojí. Onť zajisté zná slepení naše, v paměti má, že prach jsme. Dnové člověka jsou jako tráva, a jako květ polní, tak kvete. Jakž vítr na něj povane, anť ho není, aniž ho již více pozná místo jeho. Milosrdenství pak Hospodinovo od věků až na věky nad těmi, kteříž se ho bojí, a spravedlnost jeho nad syny synů, Kteříž ostříhají smlouvy jeho, a pamatují na přikázaní jeho, aby je činili. Hospodin na nebesích utvrdil trůn svůj, a kralování jeho nade vším panuje. Dobrořečte Hospodinu andělé jeho, kteříž jste mocní v síle, a činíte slovo jeho, poslušní jsouc hlasu slova jeho. Dobrořečte Hospodinu všickni zástupové jeho, služebníci jeho, kteříž činíte vůli jeho. Dobrořečte Hospodinu všickni skutkové jeho, na všech místech panování jeho. Dobrořeč duše má Hospodinu.

Je dobře čas od času se v tom shonu našeho života zastavit a zamyslet se nad tím vším bohatství Boží lásky a milosrdenství, které den ze dne z ruky jeho bereme. Většina lidstva přijímá všechny dary jako samozřejmou věc, jakoby se samo sebou rozumělo, že nám vše patří. Kohopak z nás napadne, aby děkoval Pánu Bohu za to, že vidí? Zrak – jaký to veliký dar a děkujeme za něj Bohu? Teprve když potkáme slepce nebo když se někomu narodí slepé dítě nebo když nám samotným se začne kalit zrak, začneme si uvědomovat, jaký je to veliký dar.

Vezměte jiný dar – řeč. Děkovali jste už někdy Pánu Bohu za to, že smíte vyjádřit své city a své myšlenky řečí? Rodiče, jímž se narodilo němé dítě, ti vám poví, jak by za to děkovali Bohu, kdyby se jejich dítěti otevřela ústa a ono promluvilo. Jedenkrát jdu po ulici Přívozu a tu vidím, jak po zemi leze dospělý muž a vleče s největší námahou své zpola mrtvé tělo za sebou. Až do půli těla měl tělo odumřelé, na nohy se vůbec nepostavil, lezl tedy po rukách. Až jsem se zachvěl při pohledu na tohoto ubožáka. Chápete, co to znamená, mít zdravé údy? A děkujete Bohu za ně? Ani vám to na mysl nepřijde.

Děkovali jste už někdy Pánu Bohu za vítr? Snad se usmějete a řeknete si: Že by vítr hrál v našem životě také nějakou důležitou roli? Ano, a jak důležitou. Větrem vlnící se lány obilí neposkytují člověku pouze nádherný pohled, ale větrem se přenáší pyl kvetoucích klasů z jednoho na druhý a tak se klasy oplodňují. Bez větru by nenastalo.

Mám ještě mluvit o jiných darech, které denně přijímáme od Boha, aniž bychom za ně děkovali Bohu? Dárcem všeho života je Bůh. Jím žijeme, hýbeme se i trváme. S každým naším vdechnutím i vydechnutím jsme závislí na Bohu. Jako strojník jediným trhnutím páky uvádí stroj v pohyb nebo jej zastavuje, tak i Bůh život dává i bere. Všechno máme od něho. Někdy slyšíme zpupnou řeč člověka: „Bůh mi nic nedá. Co si nevydělám, nemám.“ A kdo mu dává zdraví, sílu, schopnost, aby si mohl vydělat? Se vším jsme závislí na Bohu. Den ze dne bereme z ruky Boží nové a nové dary, aniž bychom si tuto skutečnost uvědomovali.

Slavnost díkuvzdání nám má tuto skutečnost připomenout. My obtěžujeme Boha denně a denně novými a novými prosbami. Nuže, alespoň jeden den v roce máme ustat od proseb a místo proseb máme Bohu děkovat za to, co jsme již obdrželi. Dnes by měly být naše modlitby samá chvála a díkučinění vůči Bohu.

Myslím, na příběh, který jsem vám již zde vyprávěl. Věřící matka učila své dítě prosit Boha za každou věc, kterou si žádalo. Jedenkrát se dítě obrátilo k matce se slovy: „Maminko, já už se nebudu modlit.“ „A proč?“ táže se udiveně matka. „Podívej se, maminko, já už všecko mám. Mám tebe, tatínka, mám všecky možné hračky, já už nic nepotřebuji.“ „Dobře, dítě,“ praví matka. „Když už nepotřebuješ za nic prosit, tak teď začni za všecky věci Pánu Bohu děkovat.“ Dítě si hned kleklo a svým dětským způsobem začalo děkovat – za maminku, tatínka, že se mají všichni rádi, za zdraví, za houpacího koně, koloběžku…V dalších slovech jmenovalo všechny hračky, najednou se zastavilo v modlitbě a říká: „Ale maminko, tomu děkování by nebyl konec.“

Bratře, sestro, příteli!

Den díkuvzdání je k tomu, abys se zamyslil na tím, co všecko jsi již přijal tento rok z ruky tvého nebeského Otce. Nuže, ztiš se na chvíli a sečti všecky dary, které Pán ti dal. Zjistíš, že nejsi schopen, abys za všecky věci Pánu Bohu dost poděkoval.

A co jsi ty dal svému Bohu? Co jsi vykonal pro oslavu jeho jména? Co jsi konal pro oslavu jeho jména? Co jsi konal pro rozšíření jeho království? Co jsi z těch darů, kterými tě Bůh denně zahrnoval, obětoval na zachraňování hynoucích duší? I nad tím je třeba se zamyslet.

Lid Staré smlouvy přinášel z vděčnosti vůči svému Bohu prvotiny všeho, co sklízel, Bohu na oltář – prvotiny ze stáda, prvotiny z úrody na poli, prvotiny z úrody na vinici a desátou část ze všech svých úrod přinášel do Boží pokladnice a to neznali Pána Ježíše, jak jej známe my. Jak málo je vděčnosti v našich srdcích za všechny dary, kterými nás Pán Bůh denně zahrnuje. Avšak žalmista vzpomíná ještě další věci, za které projevuje Pánu Bohu svou vděčnost: „Kterýž odpouští tobě všecky nepravosti…“ (Žalm 103, 3). Jen se vmyslete do toho, že by Bůh nás soudil hned za každý náš hřích. „Lítostivý a milostivý jest Hospodin, dlouhoshovívající a mnohého milosrdenství.“ (Žalm 103, 8). Ach ta velikost Boží odpouštějící lásky!

A to bychom neměli Pánu Bohu za co děkovat? Je sice pravda, že se setkáváme v našem denním životě i s mnohými těžkostmi a bolestmi, ale buďme upřímní, nejsou všecky ty těžkosti a bolesti příčinou naší neposlušností vůči Bohu? „Ó kdybys byl šetřil přikázaní mých, bylť by jako potok pokoj tvůj, a spravedlnost tvá jako vlny mořské.“ (Iz. 48, 18) „Ó byť mne byl lid můj poslouchal, a Izrael po cestách mých chodil, A krmil bych je byl jádrem pšenice, a medem z skály sytil bych je.“ (Žalm 81, 13, 16).

Ano, život je boj a bol, ale Bůh není vinen naším trápením, to je výsledkem naší neposlušností vůči Bohu. Avšak i tak – musíme říci s básníkem: „Není kříže víc než milosti…“. Boží lásky a milosrdenství je v životě víc.

A ještě jednoho daru si musíme všimnout. Je to dar největší, který Bůh dal lidstvu: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3, 16).

Ano, chápu, že všichni za tento dar děkovat Bohu nemohou. Proč? Protože ho nepřijali. Ne všichni mohou říci se žalmistou: „A jak daleko jest východ od západu, tak daleko vzdálil od nás přestoupení naše.“ (Žalm 103, 12). To mohou říci jen ti, kteří Pána Ježíše přijali a to skrze víru. „Na světě byl, a svět skrze něho učiněn jest, ale svět ho nepoznal. Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho. Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti…“ (Jan 11, 10-12). Kteříž jej přijali! Přijal jsi ho ty? Pak-li ano, i na tebe se vztahují slova Žalmu: „A jak daleko jest východ od západu, tak daleko vzdálil od nás přestoupení naše.“ Pak-li jsi tento největší dar, který Bůh dal světu, nepřijal, pak se vztahují na tebe jiná slova Písma: „Kdož věří v Syna, má život věčný; ale kdožť jest nevěřící Synu, neuzříť života, ale hněv Boží zůstává na něm.“ (Jan 3, 36). A spočívá-li na člověku Boží hněv, na co jsou mu všecky ostatní dary? Díkučinění a chvála Bohu vychází jen ze srdce těch, kteří přijali největší dar Boží lásky – Ježíše Krista. Kteří ho nepřijali, ti nejsou spokojeni ani s těmi druhými dary. V srdci nevěřícího člověka je věčná nespokojenost, věčný neklid, byť ho Bůh i zahrnoval těmi nejlepšími dary. A skoro se zdá, že Bůh ty bezbožné zasypává pozemskými dary ve větší míře než věřící. Vždyť mají jen to a přitom jsou přece ještě rozervaní a nespokojení. „Nebo co jest platno člověku, by všecken svět získal…“ (Mat. 16, 26).

A tak Den díkuvzdání je čistě jen pro věřící. Jen věřící člověk dovede ocenit všechnu Boží lásku, kterou ho Bůh zahrnoval po celý rok a největší příčinou díkučinění je to, že v Pánu Ježíši byl mu darován věčný život. A tak když se nyní budeme rozpomínat na všechny dary, které jsme z Boží ruky vzali, když budeme Pánu Bohu děkovat za úrodu na poli, především děkujme Bohu za největší dar, Pána Ježíše Krista. A kdo jsi jej ještě nepřijal, přijmi jej dnes. Neboť nemáš-li tento dar, pak všechny ostatní dary budou ti jen na zatracení.

Dobrořeč duše má Hospodinu, a nezapomínej se na všecka dobrodiní jeho.

Díkuvzdání I.

Marek 14, 1-9

Po dvou pak dnech byl hod beránka a přesnic; i hledali přední kněží {biskupové} a zákonníci, kterak by jej lstivě jmouce, zamordovali. Ale pravili: Ne v svátek, aby snad nebyl rozbroj v lidu. A když byl v Betany, v domu Šimona malomocného, a seděl za stolem, přišla žena, mající nádobu alabastrovou masti velmi drahé, z nardového koření. A rozbivši alabastrovou nádobu, vylila ji na hlavu jeho. I hněvali se někteří mezi sebou, řkouce: I proč ztráta masti této stala se? Nebo mohlo toto prodáno býti, dráže než za tři sta peněz, a dáno býti chudým. I zpouzeli se na ni. Ale Ježíš řekl: Nechte jí. Proč ji rmoutíte? Dobrýť skutek učinila nade mnou. Však chudé máte vždycky s sebou, a když budete chtíti, můžete jim dobře činiti, ale mne ne vždycky míti budete. Ona což mohla, to učinila; předešlať, aby těla mého pomazala ku pohřebu.
Amen pravím vám: Kdežkoli bude kázáno toto evangelium po všem světě, takéť i to, což učinila tato, bude vypravováno na památku její.

Je veliký rozdíl mezi projevem vděčnosti jednoho a mezi projevem vděčnosti druhého člověka. Viděli jsme to z příkladu Kaina a Abela. Oba projevovali Bohu svůj dík. Oba přinášeli Bohu oběť jako projev vděčnosti, ale Bůh, který vidí do srdce člověka, oběť jednoho přijal, oběť druhého nepřijal.

Pán Bůh nehledí na množství darů, které mu obětujeme, Pán Bůh nehledí na cenu darů, které mu obětujeme, ale hledí na pohnutky našeho srdce, z kterých mu to neb ono přinášíme.

A zde jsme u našeho příkladu. Máme zde před sebou ženu, která přinesla v nádobě drahocennou mast, nádobu rozbila a drahou mast vylila na hlavu Pána Ježíše. Posuzujeme-li její čin z lidské stránky, byla to ze strany ženy nemoudrá věc. Vždyť to muselo být pro Pána Ježíše i nepříjemné, když se mu množství tekuté masti rozlilo po hlavě, po obličeji, po jeho šatu. A pak – cena té vonné masti byla skutečně veliká a tímto přišla v nic. Nedivme se, že se Jidáš nad tím pohoršoval. Ale Pán Ježíš viděl celou tu věc jinak. Srdce té ženy překypovalo láskou a vděčností k Pánu. Vždyť jí přinesl odpuštění, světlo nového života. Snad dlouho přemýšlela, jak by svou vděčnost vůči Pánu dala najevo. Co byla cena drahé masti proti tomu, co jí přinesl On, Pán Ježíš sám. A tak se dlouho nerozhoduje. Její čin byl nejvřelejším projeven její lásky a její vděčnosti vůči Pánu. Pán oceňuje právě tyto její pohnutky, ze kterých to učinila: „Ona co mohla, učinila.“

Bratři a sestry!

Den díkuvzdání pořádáme rok co rok. Vždy konáme dobrovolnou sbírku, při které klademe do sborové pokladny svůj příspěvek na Boží dílo co projev naší vděčnosti vůči našemu Pánu. Ani zde Pán nehledí na výši našeho příspěvku, ale hledí na pohnutky, ze kterých tuto obětinu přinášíme. Bude i o každém z nás platit slovo našeho Pána: „Ona co mohla, učinila.“

Nejde o peněžité příspěvky, ale jde o naše vnitřní pohnutky, o naše cítění vůči Pánu. Nekonáme Den díkuvzdání jenom z nějakého zvyku? Je to opravdu projev naší lásky a vděčnosti vůči Pánu za vše to, co pro nás vykonal? Jsme si plně vědomi toho, co vše Pán učinil pro nás? O darech, které denně bereme z jeho ruky pro náš tělesný život, dnes mluvit nebudu. Všichni si snad uvědomujeme, že darů je tolik, že kdybychom měli Pánu Bohu děkovat za každý dar zvlášť, naše děkování by nemělo konce. Ale všichni víme, že největší dar, který nám Pán Bůh dal, je Pán Ježíš sám a jeho vykoupení. Nikdo z nás nemusí pro svůj hřích zahynout. Pro každého je v Pánu Ježíši odpuštění a s ním smíření s Bohem a důsledek smíření je ten, že smíme k Bohu před trůn jeho milosti takoví, jací jsme. V Pánu Ježíši se nám Bůh stává skutečným Otcem a my smíme v plné důvěře k němu volat: „Otče náš, kterýž jsi v nebesích.“

V Pánu Ježíši, v odevzdání se jemu, nás Bůh přijímá znovu za syny a dcery a spolu s Ježíšem nás činí dědice Božího království. S Pánem Ježíšem přichází do naší duše nebeský mír. Nic nás nemůže víc odloučit od lásky Boží v Kristu Ježíši. Je možné vyjmenovat vše, co se nám v Kristu a s Kristem dostává? A za všechno toto bohatství Boží lásky máme dnes, každý svým způsobem, projevit vůči Bohu naši vděčnost. Bude to při nás taková vděčnost, jako u této ženy? Anebo Den díkuvzdání odbudeme jen nějakým peněžním příspěvkem a při tom si budeme myslet, co jsme všechno Pánu nepřinesli?

Kéž by Pán dal, aby tento Den díkuvzdání byl při všech nás novým svatým zanícením pro Boží království. Aby nás to vrátilo k první lásce, k první horlivosti, protože pak by nastalo nové duchovní rozvlažení v celém našem sboru a znovu by se děly mezi námi veliké věci. Mysleme na ženu, která projevila svým činem vůči Pánu takovou vděčnost, že její projev lásky a vděčnosti vůči Pánu je v Písmu zaznamenán pro všechny věky,

Bude tomu tak i s projevem naší vděčnosti? Nebo to u nás bude tak, jak tomu bylo u Kaina? I on obětoval, i on děkoval a přinášel Bohu svou obětinu. Ale v jeho srdci skutečné lásky a vděčnosti vůči Bohu nebylo.

Pán dej, aby mezi námi nebylo Kainů, ale aby každý z nás byl hotov obětovat Božímu království nejen nějakou tu korunu, ale celého sebe.

1951 Rokytnice

Jazyk ve službě pekelného ohně

Jakub 3, 6

Jazyk pak jest oheň a svět nepravosti. Takť jest postaven jazyk mezi oudy našimi, nanečišťující celé tělo, a rozpalující kolo narození našeho, jsa rozněcován od ohně pekelného.

Nezdá se vám, že je to hrozná věc? Dobrovolně propůjčovati své tělo, za jehož vysvobození z hříchů tolik Kristus trpě, pekelnému ohni.

Týká se to vůbec věřících lidí? Část svého těla propůjčovat ke službě pekla… Může to věřící člověk? Podívejme se na tu věc zblízka.

Jak se asi projevuje to rozpalování jazyka pekelným ohněm? Přečtěme si pozorně: „Kdo jest moudrý a umělý mezi vámi? Ukažiž dobrým obcováním skutky své v krotké moudrosti. Pakliť máte hořkou závist, a dráždění v srdci svém, nechlubte se, a neklamejte proti pravdě. Neníť ta moudrost s hůry sstupující, ale jest zemská, hovadná, ďábelská. Nebo kdež jest závist a rozdráždění, tu i roztržka i všeliké dílo zlé. Ale moudrost, kteráž jest s hůry, nejprvé, zajisté jest čistotná, potom pokojná, mírná, povolná, plná milosrdenství a ovoce dobrého, bez rozsuzování a bez pokrytství. Ovoce pak spravedlnosti v pokoji rozsívá se těm, kteříž pokoj působí.“ (verš 13-18). Dráždění v srdci, co je to? Jsou lidé. kteří jsou věčně se vším nespokojení, nikdo jim v ničem nevyhoví. Sebemenší maličkost stačí a už vyvolají svár, neklid, nepokoj. Mají ve svém srdci ustavičné dráždění, všecko, každá maličkost ať v domácnosti nebo v zaměstnání, ať ve spojení se svojí rodinou aneb ve spojení s jinými lidmi, každá maličkost je vydráždí k hněvu a pak již jejich jazyk pracuje.

Náš text nám praví, že to není moudrost z hůry, ale zemská, ďábelská. Běda rodině, kde tomuto dráždění v srdci, tomuto rozpalování pekelným ohněm propadá žena. Písmo praví, že je lépe bydliti v koutě na střeše, než s takovou ženou v domě společném.

Docela jinak si počíná člověk, který je vyzbrojen moudrostí z hora. Co nám o ní praví náš text? Že je pokojná, mírná, povolná. „Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi. Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou. Blahoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství důjdou. Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou.“ (Mat. 5, 5-9).

Když korintští měli mezi sebou nesváry skrze různé věci, začali se mezi sebou hašteřit, apoštol Pavel jim píše: „Proč raději křivdy netrpíte? Proč raději škody nebéřete?“ (I. Kor. 6, 7). Ano, ta moudrost, která je z hůry, která je mírná, pokojná a povolná, ta bude raději křivdu a škodu trpět, než by dala příčinu k nějakému nepokoji. Vždyť za každou takovou příčinu, kterou člověk vyvolá nepokoj, platí mu Ježíšovo: „Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí býti, aby přicházela pohoršení, ale však běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.“ (Mat. 18, 7). Ó, je to něco strašného, být rozpalován pekelným ohněm. Ve mnohých věcech kledáme všichni, ale kdo neklesá v slovu, je dokonalý. A apod. Jakub poznamenává, že takový člověk, který má moc nad svým jazykem, který neklesá v slovu, že dovede vládnout nad všemi ostatními žádostmi. „V mnohém zajisté klesáme všickni. Kdožť neklesá v slovu, tenť jest dokonalý muž, mohoucí jako uzdou spravovati také všecko tělo.“ (Jak. 3, 2). Ano, jazyk člověka je rozpalován samým peklem, poněvadž tam, kde se podaří satanu dostat do své služby jazyk, tam má satan nejbohatší žeň.

Jak máme uniknout této strašlivé službě? „Žalm Davidův. Hospodine, k toběť volám, pospěš ke mně; pozoruj hlasu mého, když tebe vzývám. Budiž příjemná modlitba má, jako kadění před oblíčejem tvým, pozdvižení rukou mých, jako obět večerní. Polož, Hospodine, stráž ústům mým, ostříhej dveří rtů mých. Nedopouštěj srdci mému uchýliti se ke zlé věci, k činění skutků bezbožných, s muži činícími nepravost, a abych nebyl přelouzen líbostmi jejich. Nechť mne bije spravedlivý, přijmu to za dobrodiní, a nechť tresce mne, bude mi to olej nejčistší, kterýž neprorazí hlavy mé, ale ještěť modlitba má platná bude proti zlosti jejich.“ (Žalm 141, 1-5). „Žádná řeč mrzutá nevycházej z úst vašich, ale jestli jaká dobrá k vzdělání užitečnému, aby dala milost posluchačům.“ (Ef. 4, 29).

1931 Přívoz

Je Bůh? Kdo je a kde je?

Řím. 1, 16-25

Neboť se nestydím za evangelium Kristovo; moc zajisté Boží jest k spasení každému věřícímu, Židu předně, potom i Řeku. Nebo spravedlnost Boží zjevuje se skrze ně z víry u víru, jakož psáno jest: Spravedlivý pak z víry živ bude. Zjevuje se zajisté hněv Boží s nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, pravdu Boží v nepravosti zadržujících. Nebo což poznáno býti může o Bohu, známé jest jim, Bůh zajisté zjevil jim. Nebo neviditelné věci jeho, hned od stvoření světa, po věcech učiněných rozumem pochopeny bývají, totiž ta jeho věčná moc a Božství, tak aby oni byli bez výmluvy, Proto že poznavše Boha, nectili jako Boha, ani jemu děkovali, ale marní učiněni jsou v myšleních svých, a zatmíno jest nemoudré srdce jejich. Měvše se za moudré, blázni učiněni jsou. Nebo směnili slávu neporušitelného Boha v podobenství obrazu porušitelného člověka, i ptactva, i hovad čtvernohých, i zeměplazů. Protož i Bůh vydal je v žádosti srdce jejich k nečistotě, aby zprznili těla svá vespolek. Jako ty, kteříž směnili pravdu Boží za lež, a ctili i sloužili stvoření raději nežli stvořiteli, kterýž jest požehnaný na věky. Amen.

Žádná jiná otázka nezaměstnává mysl člověka po všechny věky v takové míře, jako tato otázka. A je nesporné, že celý náš život se utváří dle toho, jak jsme si tuto otázku vyřešili. Život těch, kteří si vyřešili tuto otázku kladně, kteří došli k naprostí jistotě, že Bůh je, bere se jejich život zcela jiným směrem než život těch, kteří přijali myšlenku, že Bůh není. Dnešní názor velké části lidstva na původ života, na smysl života, na účel života je čistě materialistický. Bůh – duše – věčný život – duchovní a nadpřirozený svět – to jsou otázky, kterým velká část dnešního světa nerozumí a nechce rozumět. Popírá existenci duchovna a světa nadpřirozeného, popírá, že Bůh stvořil svět a snaží se dokázat, že svět se vyvinul z nižších tvorů, někteří se snaží dokázat, že se vyvinul z opice a že člověk je jen nejdokonalejší zvíře. Já bych k této otázce dodal, že člověk všude tam, kde sešel z Božích cest, je daleko na nižší úrovni, než jakékoliv jiné zvíře, protože jeho krutosti, bestiálnosti, s kterou vraždí jiné lidi, se nevyrovná ani ten nejkrvelačnější dravec.

Celkem řečeno, značná část lidstva se snaží dokázat, že všecko je pouhá hmota, žádné duchovno neexistuje. Odkud se vzala hmota, kdo ji oživil, kdo do ní vložil zákonitost, zákony, jimiž je celý vesmír řízen, spravován, takže o nějaké náhodě se nedá ani mluvit, to nám dnešní materialistická filozofie dosud nevysvětlila.

Zdůrazňuji! Vyřešení otázky, je-li Bůh či není, určuje směr celému našeho životu. A my se nyní této otázce budeme věnovat. Zejména si budeme všímat, jak si tuto otázku vyřešili největší myslitelé a vědci tohoto světa.

Jeden z největších našich českých básníků Svatopluk Čech v knize svých básní „Modlitby k neznámému“ píše:

Vždy se mi zdává jakoby něčí ruka mě vedla

Neviděná – po té zemi jak broučka nejmenšího když vede v péči

A jak by vládl mými údy všemi, mou každou myšlenkou i mými city.

Kdos ve všem vůkol, i s mém nitru skrytý.

I pravím si: Vše v důvěře mu dej.

Kdo jest a kam s tebou kráčí?

Nebádej.

V ty taje lidský nepronikne duch.

A zve-li ten jej příroda – ten Bůh – ten jinak

vše to je pouhá hláska.

Jen vím – že jest – a že je láska.

V nejstarších knihách hinduismu zvaných Upanišády starých několik tisíc let, nalézáme tuto báseň:

On, jenž v nebi, v blaženosti přebývá

a jiný jest než nebe, jemuž nebe cílem jest

On, jenž nebem z nitra vládne, ten je tvou duší

onen vnitřní nesmrtelný vládce.

On, jenž v slunci přebývá a jiný jest než slunce

kterému slunce tělem jest –

On, jenž sluncem z  nitra vládne, ten je tvou duší

onen vnitřní nesmrtelný vládce.

On, jenž v měsíci a hvězdách, v myšlenkách a pocitech sídlí –

a jiný jest než měsíc a hvězdy,

který měsícem a hvězdami z nitra vládne, ten je tvou duší

onen vnitřní nesmrtelný vládce.

Tato báseň pokračuje ještě dál a její obsah je jako odpověď na naši otázku Je Bůh? Kdo je a kde je?

Kdo z vás je čtenářem Bible kralické, a měl by jím být každý upřímný Čechoslovák, bude znát zajímavou historii s Mojžíšem:

Mojžíš byl 40 let vychováván na dvoře egyptského faraóna, kde byl vyučen veškerému umění a vědění. Jsa žid, nemohl hledět na příkoří a útisk, s jakým farao zacházel s Izraelem, tak opustil královský dvůr a připojil se ke svému lidu. Nacházeje se se stádem svého tchána uprostřed široširé stepi, vidí jednoho dne hořet keř. Kromě něho a jeho stáda nebylo na pustině živé duše. Kdo ten keř zapálil? Blíží se ke keři a vidí, že plameny ohně šlehají vysoko vzhůru a přec keř neshoří. Přistupuje ještě blížeji, ale již slyší hlas z hořícího keře: „Zuj obuv svou, neb místo, na kterém stojíš, svaté jest! Já jsem Bůh otce tvého Abrahamův, Izákův a Jákobův.“

A Mojžíš je vyzván, aby šel ke svému lidu, postavil se v jeho čelo a vysvobodil jej z rukou faraóna. A Mojžíš se táže: „Aj, já půjdu k synům Izraelským a dím jim: Bůh otců vašich poslal mne k vám. Řeknou-li mi: Které jest jméno jeho? co jim odpovím? I řekl Bůh Mojžíšovi: JSEM, KTERÝŽ JSEM.“ (II. Mojž. 3, 13-14). Mojžíše to neuspokojuje. Chce vědět víc o tom, který se mu v keři zjevil a proto prosí: „Okažiž mi, prosím, slávu svou.“ (II. Mojž. 33, 18). Ve verši 20. slyší odpověď“: „Nebudeš moci viděti tváři mé; neboť neuzří mne člověk, aby živ zůstal.“

Je Bůh? Kdo je a kde je?

Jistý římský císař měl ve veliké vážnosti jednoho rabína, kterého si ctil pro jeho moudrost. Jednou se k němu obrátil s těmito slovy: „Stále mi tvrdíš, že je Bůh. Nuže, ukaž mi ho!“ Rabín vyvedl císaře na pavlač paláce. Bylo právě poledne, kdy sluneční paprsky dopadaly kolmo na zem. „Pohleď do slunce,“ káže rabín císaři. Císař pohlédl do slunce, ale okamžitě strhl svůj zrak dolů. „Blázne, byl bych oslepl,“ pravil císař. Rabín mu na to klidně odpověděl: „A to je jeden z Božích vyslanců. Nesneseš-li pohledět v jeho tvář, jak by jsi snesl

pohledět v tvář samého Boha?“

Rozumíte? Kdo je Bůh? Nemáme slova, kterými bychom zodpověděli tuto otázku. Je tak veliký, že nejsme naprosto schopni učinit si o Bohu nějakou představu. Boží velikost výstižně vyjadřuje francouzský astronom Flamarion. Ve svém astronomickém díle, v knize „Na nebi a na zemi“ volá: „Bože, Bože, tajemný, neznámý, nesmírný tvůrce harmonie! Kdo jsi, když tvé dílo jest tak veliké? Kdo odvážil se tě poprvé jmenovati? A jaké jméno dáti těm, kteří tě popírají a kteří nikdy nepocítili tvoji přítomnost, ó, otče přírody? Ó, miluji tě, miluji tě, nejvyšší, ale jsem tak maličký, že nevím, jestli mne slyšíš? Ano, ty mě slyšíš, ó tvůrce, jenž dáváš květince polní její krásu i vůni. Hlas oceánu nepřehluší hlas můj a myšlenka má stoupá k tobě, ó Bože, s modlitbou všech.“

V posvátné knize Hindů – Bhagavad-Gita čteme o Bohu tato slova: „Žádná bytost konečná mne zcela poznati nemůže. Jsem duch, jenž v hlubinách duše každé bytosti sídlím, Jsem každé věci počátek, střed i konec, jejich původ, život i zánik.“ Slovy Bible – Jsem, kterýž jsem!

A přece jsou zde cesty, kterými se můžeme dozvědět o Bohu něco určitějšího, něco bližšího. Jak? Mluví nám o tom jeden veliký učitel našeho národa J.A.Komenský. Praví: „Jsou tři věci, jež pozorujíce, moudrosti nabýváme. Jsou to: Bůh, svět a člověk. To trojí kdo zná, zná všecko. Že pak jest Bůh sám v sobě se skrývající, v hlubinách věčnosti své se skrývající, učinil se zřejmým trojím způsobem:

1. Stvořením viditelného světa, stav se viditelným skutky své moci.

2. Učiniv člověka podle obrazu a podobenství svého.

3. Promluvením konečného slova svého, čímž dává znamení své vůle.“

Z toho vyplývá, že jsou tři Boží knihy, z nichž jediných se naučíme všemu:

1. Kniha přírody

2. Kniha rozumu a svědomí

3. Kniha Zákona či-li Písma.

Do těchto tří knih nyní trochu nahlédneme:

1. Kniha přírody

Zajděte si zjara na kvetoucí louku. Najdete zde tisíce a tisíce různých květů a rostlin. Jaká to směs barev, tvarů a vůně! Jak to, že každá bylinka je jiného tvaru, jiné barvy, jiné vůně i jiné chutě? Nevyrůstají všechny z jedné země? Neozařuje je jedno a totéž slunce? Nesvlažuje je jedna rosa? Odkud ta pestrost a rozmanitost? Chtěl by někdo tvrdit, že je to pouhá náhoda? Zahleďte se na mohutný stoletý dub. Jaká to krása a mohutnost života. A přece jeho život je skryt v nepatrném žaludu. Vezměte si přírodní síly. Co vědělo lidstvo před tisíci lety o elektřině, o magnetismu, o radiu nebo o atomové energii? Vzalo to tisíce let, než byly tyto síly objeveny. A můžeme dnes říci, že už jsme odhalili všechny síly přírody? Co je tu zázraků, co je tu ještě neodhalených tajemství!

Slavný geolog Heer praví: „Čím hlouběji vnikáme v poznání přírody, tím vroucněji se stává naše přesvědčení, že jen víra ve všemohoucího Stvořitele dovede rozluštit záhadu přírody i lidského žití.“

A slavný francouzský bakteriolog Pasteur prohlašuje: „Potomstvo se ještě jednou zasměje nad hloupostí naší dnešní materialistické filozofie. Čím více studuji přírodní vědy, tím větším úžasem a obdivem mě naplňují skutky Stvořitele. Já se při své práci v laboratoři modlívám.“

Profesor Lyell řekl veřejně svým žákům: „Započneme-li bádati kterýmkoliv směrem, všude shledáváme jasné důkazy tvůrčí inteligence aneb jejího určení, moci a moudrosti.“

Jak účelně, dokonale, je v dílně přírody vše zařízeno. Všechno má svůj pořídek, svůj čas, své zákony. Každá bylinka je k něčemu určena i každý červíček v zemi má své poslání.

Náš český náboženský filozof T.G.Masaryk praví: „Účelnost světa, života, historického dějstva našeho poznání i mravního úsilí mne vede k uznání Stvořitele a ředitele všeho, osobní bytosti duchové a nekonečně dokonalé. Mluvit o náhodě a bezcílnosti světa je proti rozumu. Nic se neděje náhodou, ale vše se děje podle určitých plánů Boží prozřetelnosti a na nás je, snažit se tyto plány vystihnout a napomáhat k jejich uskutečnění.“

A což teprve zahledíme-li se na hvězdou oblohu. Nikdy, nikdy nepochopíme velikost a nekonečnost vesmíru. Víme, že naše slunce je od nás vzdáleno 148 milionů km. Jaká to vzdálenost! Ale ve vesmíru to neznamená ani jeden náš krok. Na některé hvězdy z blízkého souhvězdí bychom museli jet naším rychlovlakem 50-60 milionů let. A to bychom byli stále jen na okraji našeho vesmíru. Dejme tomu, že bychom letěli do vesmíru rychlostí dělové koule takových 100 tisíc let, milion let, 10 milionů let – cestou bychom objevovali tisíc jiných sluncí, jako je naše země, i daleko větších bychom objevovali a konec vesmíru? Nikdy a nikdy! Jak směšné je tvrzení některých lidí, že lidstvo v budoucnu ovládne celý vesmír.

Dobře čteme v Písmu: „Nebesa vypravují slávu Boha silného a dílo rukou jeho obloha zvěstuje.“ A což zamyslíme-li se nad korunou všeho stvoření – člověkem. Vezměte lidské oko. Jaký to dokonalý fotografický aparát. Obraz toho, co jednou uzří, vtiskne do vaší paměti tak dokonale, že si můžete vybavit živě tento obraz pouhou myšlenkou po mnoha a mnoha letech znovu a znovu.

Vezměte si lidské ucho, jaká to dokonalá a důmyslná telefonní centrála. S jakou úžasnou rychlostí a přesností zachycuje každý hlas, každý zvuk.

Vezměte náš žaludek. Dokonalá chemická laboratoř. Lékař vám předepíše několik léků, jeden pro srdce, jeden pro ledviny, jiný pro žlučník. Vy to předáte žaludku a tato laboratoř se už postará o to, aby se lék dostal tomu údu, který ho právě potřebuje.

Jak účelně a dokonale je ten náš tělesný organizmus sestaven. Člověk sám je velikým zázrakem tvůrčího Božího díla. Nezdá se vám směšným tvrzení nemyslících lidí, že to vše povstalo slepou náhodou? Vždyť vše, vše je tvořeno podle přesných a nanejvýš důmyslných zákonů Božích i přírodních. Je tu možné mluvit o nějaké náhodě?

Kdo je Bůh? Zde vidíte jeho dílo! Naučili jste se už číst v jeho knize přírody?

2. Kniha rozumu a svědomí

V Bibli čteme tato slova: „Nebo neviditelné věci jeho, hned od stvoření světa, po věcech učiněných rozumem pochopeny bývají…“ (Řím. 1, 20). Vidím-li postavený dům, mám na mysli hned jeho stavitele. Jak bláznivou by byla myšlenka, že žádný stavitel není a dům se slepil dohromady pouhou náhodou. A co je takový dům proti vesmíru? Pravdu má žalmista praví-li: „Říká blázen v srdci svém: Není Boha.“ (Žalm 14, 1). Všude, kde je jaké dílo, musí být i jeho tvůrce. Kde je život, musí být i životodárce. Rozum mi říká, že je zde někdo, kdo za tím vším životem stojí a kdo tomu všemu určuje směr. To mi říká kniha rozumu.

A co kniha našeho svědomí? Není naše svědomí také jedním z důkazů, že Bůh je? Proč to v našem nitru bouří, dopustíme-li se zlého činu? Je sice pravda, že i svědomí člověka se dá otupit, ohlušit, ale ne navždy. Svědomí je Boží hlas v člověku. Cestou našeho nitra, našich myšlenek, našeho svědomí, se blíží Bůh k našemu srdci a vede nás tímto životem. Necháme-li se ovšem vést a jestliže Boží hlas v nás násilně neumlčujeme.

V tomto směru je zajímavý výrok italského filozofa Mazziniho: „Člověk, který první začal popírat Boha, musel mít na svědomí nějaký zločin. Popíráním Boha chtěl se snad zbavit jediného svědka činu.“ a slova církevního otce Augustina: „Boha popírá jedině ten, kdo si přeje, aby Boha nebylo.“

A naposled nahlédněme do třetí knihy, na kterou nás upozorňuje J.A.Komenský.

Kniha Zákona či-li Písma

Bůh se lidstvu čas od času zjevoval a všechna zjevení jsou zapsána v této knize. Hodnověrnost a pravdivost těchto zjevení nám potvrzuje skutečnost, že všechno, co Bůh člověku zjevil, se do poslední literky vyplnilo a dosud se vyplňuje.

Kniha Božího zjevení nám podává odpověď na všechny otázky naší duše. Vznik světa – stvoření člověka, kdo ho stvořil a proč ho stvořil, jaké plány má Bůh s jednotlivcem i celými národy, jaký je konečný cíl člověka i této země - kdo je Bůh a kde je – odpověď na všechny tyto otázky najdete v Bibli.

Vrcholem Božího zjevení je příchod a poselství Pána Ježíše Krista. V této knize nám zjevuje Pán Ježíš Boha svého Otce takovým způsobem, že to může i dítě pochopit. Podle Ježíšova poselství je člověk marnotratným synem, který dobrovolně odešel z domu svého otce a který ve světě prohýřil, promrhal svůj otcovský podíl. Tím podílem je myšleno vše, co krásného, dobrého Bůh vložil do duše člověka, když jej stvořil ke svému obrazu a čím měl člověk převyšovat všechno ostatní tvorstvo. Tím, že si člověk zamiloval hřích, hřích všechno krásné, všechno to Boží v duši člověka utlumil a tak ten marnotratný syn nyní bloudí po světě bez domova, bez hřejivé otcovské lásky. Stav, ve kterém se nyní lidstvo nalézá, ve kterém se vrhá bratr na bratra a vzájemně se vraždí, je výsledkem toho, že člověk se Pánu Bohu, svému Stvořiteli, odcizil. Jádrem Ježíšova poselství je, že On, Pán Ježíš Kristus, náš Spasitel a Vykupitel proto přišel, aby hledal a spasil, co bylo zahynulo. Jeho posláním tedy je zbloudilého marnotratného syna přivést zase domů, v náruč otcovu. Od Velkého pátku, kdy Boží Beránek obětoval sebe na kříži za hříchy celého světa, nikdo nemusí pro svůj hřích zahynout, v Pánu Ježíši je všem, všem, Boží otcovská náruč otevřena a každý marnotratný syn, každá marnotratná dcera, se smí navrátit domů, k Otci, třeba ve svých rozedraných hadrech. Toto poselství je nejradostnějším poselstvím z té třetí knihy, z knihy Božího zjevení.

A já přicházím ke konci své úvahy. Je Bůh? Kdo je a kde je?

Bůh je!

Je mnohým a mnohým proto neznámý, že příliš daleko zabloudili. Hřích, zkaženost a převrácenost člověka postavila se mezi člověka a Boha a zakryla mu jeho tvář. Ač je všude Bohem obklopen, ač všude vidí jeho velkolepé dílo, ač den ze dne zahrnuje člověka svými dary a různým způsobem zasahuje do jeho života, je mu skrytý, nevidí ho a nepoznává ho a vůči všem důkazům jeho jsoucnosti zůstává tupý a slepý.

Milá duše!

Jak je to s tebou? Chceš ještě dál hynout a bloudit tímto světem?

Vrať se domů. Otec volá – dítě pojď – pojď domů – domů.

1968 Ostrava Poruba

Nejnaléhavější příčina našeho návratu ke Kristu

Mat. 9, 1-8; 18-38

A vstoupiv na lodí, přeplavil se, a přišel do města svého. A aj, přinesli mu šlakem poraženého, ležícího na loži. A viděv Ježíš víru jejich, dí šlakem poraženému: Doufej, synu, odpuštěniť jsou tobě hříchové tvoji. A aj, někteří z zákonníků řekli sami v sobě: Tento se rouhá. A viděv Ježíš myšlení jejich, řekl: Proč vy myslíte zlé věci v srdcích svých? Nebo co jest snáze říci: Odpuštěniť jsou tobě hříchové, čili říci: Vstaň a choď? Ale abyste věděli, žeť má moc Syn člověka na zemi odpouštěti hříchy, tehdy dí šlakem poraženému: Vstana, vezmi na sebe lože své, a jdi do domu svého. Tedy vstav, odšel do domu svého. A vidouce to zástupové, divili se a velebili Boha, kterýž dal takovou moc lidem.

A když on to k nim mluvil, aj, kníže přistoupivši, klanělo se jemu, řkuc: Dcera má nyní umřela. Ale poď, vlož na ni ruku svou, a budeť živa. A vstav Ježíš, šel za ním, i učedlníci jeho. (A aj žena, kteráž nemocí svou trápena byla ode dvanácti let, přistoupivši po zadu, dotkla se podolka roucha jeho. Nebo řekla sama v sobě: Dotknu-li se jen toliko roucha jeho, uzdravena budu. Ježíš pak obrátiv se, a uzřev ji, řekl: Doufej, dcero, víra tvá tě uzdravila. I ozdravěla ta žena té chvíle.) Přišed pak Ježíš do domu knížete, a uzřev trubače i zástup hlučící, Řekl jim: Odejdětež; nebo neumřela děvečka, ale spí. I posmívali se jemu. A když byl vyhnán zástup, všed tam, ujal ji za ruku její. I vstala ta děvečka. A roznesla se pověst ta po vší té zemi. A když šel odtud Ježíš, šli za ním dva slepí, volajíce a řkouce: Smiluj se nad námi, Synu Davidův. A když všel do domu, přistoupili k němu ti slepí. I dí jim Ježíš: Věříte-li, že to mohu učiniti? Řekli jemu: Ovšem, Pane. Tedy dotekl se očí jejich, řka: Podlé víry vaší staň se vám. I otevříny jsou oči jejich. Zapověděl jim pak tuze Ježíš, řka: Viztež, ať nižádný nezví. Ale oni vyšedše, rozhlásali jej po vší té zemi. A když oni vycházeli, aj, přivedli mu člověka němého, majícího ďábelství. A když vyvrženo bylo ďábelství, mluvil němý. I divili se zástupové, řkouce: Že nikdy nic nebylo vídáno takového v Izraeli. Farizeové pak pravili: Mocí knížete ďábelského vymítá ďábly. I obcházel Ježíš všecka města i městečka, uče v školách jejich a káže evangelium království, a uzdravuje všelikou nemoc i všeliký neduh v lidu. A když hleděl na zástupy, slitovalo se mu jich, že byli opuštěni a rozptýleni jako ovce, nemajíce pastýře. Tehdy řekl učedlníkům svým: Žeň zajisté jest mnohá, ale dělníků málo. Protož proste Pána žně, ať vypudí dělníky na žeň svou.

Jan 7, 37

V poslední pak den ten veliký svátku toho, stál Ježíš a volal, řka: Žízní-li kdo, poď ke mně, a napij se.

Jaký obraz lidské bídy rozvinul se za jediný den před Ježíšovým zrakem! Kolik těch, jejichž zdraví bylo podlomeno hříšným životem, se tísnilo kolem Pána Ježíše volajíce o uzdravení. Jak strašlivě se mstí hřích na člověku, na jeho zdraví a přec člověk pije hřích jako vodu. Žádné starověké otroctví nebylo k člověku tak kruté, jako je otroctví hříchu, kdy tělesná vášeň zotročí nás tak, že zlomí naši vůli, takže nejsme více pány svého chtění, zaslepí náš rozum a zmrzačí náš celý charakter. Denně měl Pán Ježíš před sebou obraz lidské bídy a tak když hleděl na ty zástupy, slitovalo se mu jich, že jsou opuštěni a rozptýleni, nemajíce pastýře. Neměli nikoho, kdo by jim ukázal, odkud všechny jejich bída prýští a kdo by je přivedl ke zřídlu Božího života. Pán Ježíš hleděl na zástupy hynoucího lidu a bylo mu jich líto a ve svém soucitu vztáhl svoji náruč vůči nim a volal: „Kdo žízníš, pojď, a naber, pojďte ke mně všichni…“

Jako byl tehdy člověk obtížený hříchem a trpěl pod jeho následky, tak je tomu i dnes. A potřeboval-li tehdejší člověk odpočinutí, tím ve větší míře ho potřebuje i dnes. Jsi chudý? Pojď k Němu! Obohatí tvého ducha v takové míře, že nebudeš měnit se žádným boháčem na světě. Jsi nemocen? Na paprscích jeho lásky je zdraví všech národů. Jsi smuten? On setře slzu z tvého oka. Cítíš se být opuštěný? V něm najdeš přítele, bratra, který tě nikdy nezklame. Tíží tě hřích? Pronásledují tě výčitky svědomí? Ježíš tě zbaví tohoto břemene. Lekáš se smrti? Pán Ježíš ti promění smrt v červánky nového jitra.

Pojď k Němu! On má oděv pro nahé, pokrm pro chudé, odpuštění pro hříšné. Kdyby ti nechtěl odpustit, kdyby ti nechtěl pomoci, tak by tě k sobě nevolal.

Je tu celá řada nejvážnějších příčin, proč musíš k němu.

První je ta, že jsi hříšník a potřebuješ odpuštění. Snad si ani tuto skutečnost neuvědomuješ. Myslíš, si, že nejsi vražedníkem, zlodějem, cizoložníkem, opilcem, podvodníkem, čtu si Písmo svaté, chodím do chrámu, do shromáždění, poctivě se živím, tak proč bych měl věčně zahynout?

Příteli!

Jdi k lesní studánce, v jejíž vodě se vidíš jako v zrcadle a naber z ní sklenici vody. Zvedni sklenici a postav ji proti slunci. Zjistíš, že voda, která se ti zdála naprosto čistá, je plná nečistoty. Učiň tak i se svým srdcem. Postav do světla Božího zákona každou svou myšlenku, každé své slovo, každý svůj čin a zhrozíš se, kolik nečistoty je ve tvém srdci. Dobře praví Slovo Boží: „Nebo což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy? An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho.“ (Job 15, 14-15).

Milá duše!

Postav se do světla Slova Božího tak, jak tě vidí Bůh a zhroutíš se pod tíhou své duchovní a mravní bídy.

Silnicí, vedoucí z města, vykročili ve stejnou dobu dva muži, jeden ve středních letech, slušně oblečený, a druhý stařec, oblečený nuzně, s malým uzlíčkem v ruce, ve kterém měl několik krajíčků suchého chleba. Oba si byli cizí, ale majíce tentýž směr, dali se do hovoru. Stařeček si stěžoval mladšímu na trpký úděl svého života a když byl se svou smutnou historií u konce, mladší muž se na něj obrátil s otázkou: „A máte nějakou naději na lepší budoucnost?“ Stařeček se zastavil, ukázal prstem k nebi a pravil: „Mám, ale až tam v nebi.“ „A máte jistotu, že přijdete do nebe?“ „A proč bych neměl. Jsem údem křesťanské církve, nikoho jsem nezabil, neokradl, proč bych neměl nárok na nebe?“ Mladší muž se na chvíli odmlčel a pak pravil: „Kéž bych to mohl říci i já. Můj život však byl samý hřích, jsem vrah.“ Stařec pohlédl zděšeně na muže a pravil: „Vy že jste vrah? Váš zevnějšek o tom nesvědčí, že byste byl schopný takového činu.“ „Ano, pane, Slovo Boží mě z toho usvědčuje. Poraďte mi, co mám činit, abych ušel věčnému zahynutí a dosáhl jistoty, kterou máte vy?“ „Milý příteli,“ odpovídá stařec, já jsem se Zákonem Božím nikdy nezabýval a skutečně nevím, jakou bych vám dal radu.“ Delší mlčení přerušil mladší muž: „Stařečku, vy jste nikdy ve svém životě nezhřešil? Nikdy jste například nevzal Boží jméno nadarmo? Je psáno, že Hospodin nenechá bez pomsty toho, kdo by bral jeho jméno nadarmo.“ Starým mužem to trhlo: „Přiznám se vám, že v této věci jsem nejednou zhřešil. Když se mi má práce nedařila, šlo to nejednou s klením a braním Božího jména nadarmo.“ „A nikdy jste ve svém životě nepodlehl pokušení tělesných žádostí, jako smilstva nebo opilství? Protože Slovo Boží praví, že kdo žije tělu, z těla žíti bude porušení a že ani smilníci ani opilci království Božího dědicové nebudou.“ „I po této stránce musím na sebe žalovat,“ řekl smutně starý muž. „Dokud jsem byl mlád, plný života, byl jsem nejednou otrokem svých vášní.“ „A stařečku, nikdy jste neměl ve svém srdci hněv, nenávist? Neboť psáno v Písmu jest, že každý, kdo nenávidí svého bratra je vražedník.“ Stařec se zastavil a praví: „Chcete snad říci, že jestli jsem tak činil, že i já jsem vražedník?“ „Stojí psáno, že kdo by jen jediné přikázání přestoupil, že je vinen všemi a že je zlořečený ten, kdo nezůstává ve všem.“ Starci vytryskly slzy z očí a s třesoucím hlasem praví: „Co tedy mám činit, abych dosáhl království Božího?“ Muž vzal stařečka za ruku a praví mu: „Řekl jsem vám, že jsem vrah. Podle Slova Božího jsem byl vrahem, protože je psáno, že kdo by jediné přikázání přestoupil, je vinen všemi. I na mně ležela kletba zlořečenství zákona, nevěděl jsem, jak mám uniknout Božímu soudu. Ale Bůh nemá zalíbení ve smrti hříšníka, ale chce, aby se obrátil a byl živ. Dokud jsem necítil tíhu svých hříchů, Božího zákona jsem si nevšímal, měl jsem se za spravedlivého člověka, ale Bůh mi ukázal, že všechna moje spravedlnost je jak roucho ohyzdné. Poselstvím evangelia jsem byl přiveden k Ježíši, jeho krev očišťuje od všelikého hříchu a On jest oběť slitování za hříchy naše. Tehdy jsem teprve porozuměl volání Syna Božího – Pojďte ke mně všichni. Uposlechl jsem a vydal se Pánu Ježíši takový, jaký jsem byl a Ježíš mi odpustil. Radím vám, abyste učinil totéž a chcete-li, učiňte tak teď hned.“ Nato si oba poklekli a kladli se do rukou toho, jenž prohlásil: „Kdo ke mně přijde, toho nevyvrhnu ven…“

Duše milá! Příteli!

Ty se domníváš, že k tomu, abys na věky nezahynul, musíš padnout až na samé dno bahna hříchu a neřestí? Nemyl se. Jak blízko království Božímu byl bohatý mládenec a přece do něho nevešel.

A měl jsi snad odvahu tvrdit, že jsi ani jediné přikázání nepřestoupil, že nejdi hříšníkem? Marně by sis to namlouval, tvé svědomí tě usvědčí, že hříšníkem jsi. A proto nechceš-li zahynout, musíš k Pánu Ježíši pro odpuštění.

Další vážná příčina, proč musíš ke Kristu je, že nepřijdeš-li k Pánu Ježíši, leží na tobě hněv Boží: „Otec miluje Syna, a všecko dal v ruku jeho.
Kdož věří v Syna, má život věčný; ale kdožť jest nevěřící Synu, neuzříť života, ale hněv Boží zůstává na něm.“ (Jan 3, 35-36). Chápeš, co to znamená? Jistě jste již slyšeli o zvláštním nápisu na klášteru ve Florencii: Jediná duše, jestliže tu ztratím, co mi zbude? Jediný Bůh, jestliže On jest mi nepřítelem, kdo mě vysvobodí?- „Bůh jest soudce spravedlivý, Bůh silný hněvá se na bezbožného každý den.“ (Žalm 7, 12). Nedáváš Bohu dost příčin, aby se na tebe hněval? Běda ti, jestli jeho hněv na tobě zůstane až do dne Božího soudu! Běda ti, jestliže tě zachvátí smrt, aniž bys byl s Bohem smířen!

Bůh sám se táže člověka: „Zdali ostojí srdce tvé? Zdaž odolají ruce tvé dnům, v nichž já budu zacházeti s tebou? Já Hospodin mluvil jsem i učiním.“ (Ezech. 22, 14).

Pojď k Pánu Ježíši, On přišel právě proto, aby tě usmířil se svým Otcem. Volám vás všechny ke smíření slovy: „Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze náš žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem. Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.“ (II. Kor. 5, 20-21).

Ta další příčina, proč musíš ke Kristu jest, že tě očekává soud. „Uloženo je lidem zemřít a potom bude soud.“ Dokázal to už někdo, aby unikl smrti?

Milá duše, jednou přijde okamžik, kdy zde na zemi ztratí všecko pro tebe cenu a kdy budeš mít jedinou touhu – utišit hlas svého svědomí. Nebude pak již pozdě?

K těžce nemocnému mladíku byl povolán lékař, který byl věřící. Po pečlivé prohlídce pravil k mladíku: „Dny vašeho života jsou sečteny.“ Mladík se zalekl. Naprosto nemyslel, že by byl tak blízko smrti. Zoufale pohlédl na lékaře a pravil: „Zanedbal jsem to.“ „Co jste zanedbal?“ „Spasení,“ odpovídá mladík, „Zanedbal jsem spasení své duše. Kdysi jsem byl duchovně probuzen a Bůh mi kladl na srdce, abych se obrátil. Ale ďábel mi našeptával, že teď ještě ne, to můžeš učinit až později. Jsi ještě mlád, užívej nejdříve život. A já jsem uposlechl hlasu nepřítele. Tak jsem své spasení zanedbal, nyní je již pozdě.“ Lékař se snažil mladíka potěšit. Ukázal mu na lotra na kříži a poukázal na to, že i v té jedenácté hodině se může uchopit Boží milosti. Mladík mu na to odpověděl: „Má jedenáctá hodina byla tenkrát, když mě Spasitel volal. Teď už je pozdě.“ Nato zabořil svou hlavu do podušek a v pláči volal: „Já jsem své spasení zanedbal, teď už je pozdě.“ A s těmito slovy brzy nato umíral.

„Zdali ostojí srdce tvé? Zdaž odolají ruce tvé dnům, v nichž já budu zacházeti s tebou?“ (Ez. 22, 14).

Jak mnoho je těch, kteří spasení své odkládají na poslední chvíli svého života. Ale víš, kdy a kde a jakým způsobem tě Pán odvolá? Uloženo je lidem umřít a potom bude soud. A kdo bude soudcem? Slyš Písmo: „A přikázal nám kázati lidu a svědčiti, že on jest ten ustanovený od Boha soudce živých i mrtvých.“ (Sk. 10, 42). Pán Ježíš je ten ustanovený soudce živých i mrtvých. Máš tohoto soudce na svoji straně? Je tvým Spasitelem? Ne-li, jak před ním obstojíš?

Další příčina, proč musíš ke Kristu je proto, abys dosáhl pokoje. Nemají pokoje bezbožní. Neodpuštěný hřích věčně zneklidňuje svědomí a srdce člověka a vhání ho znovu a znovu do hříchů jiných a štve jej z místa na místo. Přijetím Pána Ježíše máme plné odpuštění hříchů a tím Boží pokoj se rozlévá jak mohutná řeka naším nitrem. A je-li naše srdce naplněné Božím pokojem, pak nás nemůže děsit ani nejistá budoucnost, ani hrůza smrti.

Další příčina, která nám ukazuje na nutnost, abychom svůj život položili do Ježíšových rukou je ta, že potřebujeme nové srdce: „A dám vám srdce nové, a ducha nového dám do vnitřností vašich, a odejma srdce kamenné z těla vašeho, dám vám srdce masité. Ducha svého, pravím, dám do vnitřností vašich, a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali a činili je.“ (Ez. 36, 26-27). Hřích nás odcizil, takže po něm netoužíme a nemilujeme jej. Jak bychom mohli s naší převrácenou myslí a Pánu Bohu odcizeným srdcem dosáhnout věčného života? V naší mysli, v našich citech vůči Bohu musí nastat změna. Naše mysl je tělesná, Bohu nepřátelská a tělesný člověk nechápe ty věci, které jsou Ducha Božího. Proto Pán Ježíš prohlašuje: „Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůž vjíti do království Božího.“ (Jan 3, 5). Ale takové znovuzrození je nemožné bez Pána Ježíše. Jen na základě jeho oběti na kříži, pod vlivem jeho odpouštějící lásky a pod vlivem jeho mocného slova, mění se naše srdce a my se stáváme novými lidmi. Bez nového srdce království Božího nedosáhneš, A nové srdce ti může dát jen On, Ježíš Kristus.

Nuže milá duše, pojď k němu, se vší důvěrou a to co v Božím objetí zakusíš, v celém širém světě nenajdeš. Každá minuta, o kterou své vydání oddaluješ, je pro tebe ztracená.

A nyní si musíme ještě krátce ukázat, jakým způsobem máme k Pánu Ježíši přijít. Učiň to tak, jak to učinil slepý Bartimeus. On sám Ježíše neviděl, jen uslyšel, že Pán Ježíš jde kolem. Začal tedy volat: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“

Příteli! Pán Ježíš prohlásil, že kde se dva neb tři sejdou ve jménu jeho, že je uprostřed nich. Ježíš jde i dnes kolem tebe. Volej k němu, v mysli, v srdci u víře, volej, ať se nad tebou slituje. Uslyšel a vyslyšel Bartimea, uslyší a vyslyší i tebe. Jen nemlč, volej, v modlitbě, v mysli, v duchu. Neztrácej tuto příležitost. A nemáš-li tolik odvahy, abys před celým shromážděním volal k Pánu, pak několik bratří, sester, rádi s tebou půjdou do ústraní a tam ti pomohou k Pánu volat, dokud se ti Pán neozve a dokud ti nedá pocítit, že i tebe přijal, že i tobě odpustil, že jsi jeho. Jen neztrácej tuto příležitost a nezanedbávej své spasení.

Do jednoho shromáždění byl pozván muž, jehož dosavadní život byl samý hřích. Prozrazoval to i jeho zevnějšek. S největší pozorností sledoval svědectví místního kazatele na základě Ježíšova evangelia. Slovo Boží bušilo do jeho svědomí jako kladivo. Najednou muž povstane, jde na podium, obrátí se k celému shromáždění a praví: „Přátelé, já vycházím ze samého pekla, prosím vás, pomozte mi!“ Hned se ho ujalo několik bratří, odvedli stranou a tam na kolenou volali s tímto mužem k Bohu o smilování. Bůh se sklonil ve své milosti i k tomuto zbloudilému synu a on ještě ten den vydával v dalším shromáždění mocné svědectví, že se mu v Pánu Ježíši dostalo odpuštění.

Milá duše!

Není hříchu, který by ti nemohl být v Pánu Ježíši odpuštěn. Ale pro odpuštění musíš k němu. Jeho náruč je otevřená. Pojď k němu, neváhej, vydej se mu ještě dnes. Jeho odpuštění rozezvučí všechny struny tvého srdce písní nového života.

Avšak i ty, bratře i sestro, potřebuješ se vydat znovu svému Pánu: „Protož jakž jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm choďte.“ (Kol. 2, 6).

Ach, kolik jsme již z této první své lásky slevili. Z prvního nadšení, z prvního zápalu pro Ježíše a jeho dílo – kolik je v našich srdcích? Mnohému z nás by mohl Pán Ježíš říci: „Máš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtvý. Neboť jsem nenalezl skutků tvých plných před Bohem. Pomniž tedy, co jsi přijal a slyšel, a ostříhej, a čiň pokání.“ (Zj. 3, 1-3).

Bratři a sestry!

Každému z nás je třeba nanovo se vydat Pánu, nechat se naplnit novým ohněm. Aby elektrické světlo přestalo svítit, stačí jen nepatrně povolit žárovku a přerušit tak spojení s elektrickou centrálou. Tak je to i s naším srdcem. Jen málo povolit, jen malé zvlažnění, zlhostejnění a již přestáváme být světlem, solí tomuto světu. A proto všichni, všichni pojďme k Pánu, ke zdroji síly, moci, lásky a pokoje. „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“ (Mat. 11, 28). Kdo z nás by odpočinutí nepotřeboval? Položíme-li svůj život cele do Božích rukou, pokoj jako mohutná řeka se rozlije nitrem nás všech.

1931 Ostrava

Nekaziš pro pokrm díla Božího

Řím. 14, 13-20a

Nesuďmež tedy více jedni druhých, ale toto raději rozsuzujte, abyste nekladli úrazu neb pohoršení bratru. Vímť a ujištěn jsem v Pánu Ježíši, žeť nic nečistého není samo z sebe; než tomu, kdož tak soudí, že by nečisté bylo, jemuť nečisté jest. Ale bývá-liť rmoucen bratr tvůj pro pokrm, již nechodíš podlé lásky. Nepřivozujž k zahynutí pokrmem svým toho, za kteréhož Kristus umřel. Nebudiž tedy v porouhání dáno dobré vaše. Království zajisté Boží není pokrm a nápoj, ale spravedlnost a pokoj a radost v Duchu svatém. Nebo kdož v tom slouží Kristu, milý jest Bohu a lidem příjemný. Protož následujme toho, což jest ku pokoji a k vzdělání společnému. Nekaziž pro pokrm díla Božího.

I. Kor. 3, 13

Jednohoť každého dílo zjeveno bude. Den zajisté to okáže; nebo v ohni zjeví se, a jednoho každého dílo, jaké by bylo, oheň zprubuje.

Z přečteného oddílu Slova Božího vidíme, že se zde jednalo o používání masa ze zvířete obětovaného modlám. Jak k tomuto masu přicházeli věřící? Buď toto maso se prodávalo v masných krámech nebo byla pořádána rodinná hostina, kde maso z obětovaného zvířete bylo předloženo pozvaným hostům. A zde docházelo k tomu, že i někdo z věřících se zúčastnil takové slavnosti. A to bylo bolestnou urážkou věřícím ze Židů a vyvolávalo to roztržku mezi věřícími. Ap. Pavel, i když byl názoru, že království Boží nemá nic do činění s pokrmem a nápojem, šlo mu o zachování jednoty ducha a byl vždy hotov vzdát se všeho, co by bylo jednotu ducha mezi bratry rušilo. Prohlašuje: „Pakliť čí dílo shoří, vezme škodu, ale sám spasen bude, a však tak, jako skrze oheň.“ (verš 15).

Jak málo dovedeme být následovníky tohoto vzácného apoštola. Co věcí je při nás, v naší povaze, v našem jednání, v našem charakteru, na čem se mnozí a mnozí uráží a jimž jsme ne ku požehnání, ale ku pohoršení a někdy ku pádu. Jak často se stává, že my svojí slepotou ke svým chybám jsme toho příčinou, že některé duše proto, že jsme jim byli pohoršením, přestanou chodit do shromáždění a mnozí z nich i zahynou. Jak si za takové duše zodpovíme? Jak málo bereme na vědomí slova Pána Ježíše: „Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské. Běda světu pro pohoršení. Ačkoli musí býti, aby přicházela pohoršení, ale však běda člověku, skrze něhož přichází pohoršení.“ (Mat. 18, 6-7).

A zde jsme u našeho textu: Nekaziš pro pokrm díla Božího.

Jen pro pokrm? A nejsou tu jiné věci, pro které kazíme království Boží? Vezměme modlu dnešní doby: Módu! Nedávno jsem se zúčastnil ekumenického shromáždění v Havířově za účasti bratrstva z církve evangelické, církve věřících v Krista a nás baptistů. Všichni jsme měli s sebou pěvecké kroužky, které sloužily svým zpěvem. Pěvecký sbor evangelické církve vystoupil velmi důstojně a požehnaně posloužil. Pak posloužil druhý pěvecký kroužek – i ten vystoupil důstojně a dobře posloužil. A pak vystoupil třetí pěvecký kroužek – samá mládež – sukýnky vysoko nad kolena (my říkáme na polonaho) a zpívali: Radost mi vrátila Golgata, našel mne Pán Ježíš.

Bratři a sestry, přiznám se vám, že mi byla hanba. Kdyby alespoň zpívali jinou píseň! Ta polonahota byla výsledkem, že je našel Pán Ježíš? Jak lhali i v té písni! Nekaziž pro „módu“ díla Božího!

A co jiné modly? Vlasy! „Zdaliž vás i samo přirození neučí, žeť jest ohyzda muži míti dlouhé vlasy?“ (I. Kor. 11, 14). Všecko se změnilo. Ženy chodí s chlapeckým účesem a chlapci si nechávají narůst dlouhé vlasy. Nu, nechť se svět staví třebas na hlavu, ale věřícím platí: Nekaziž díla Božího!

Svět půjde ve své zkáze dál. Všimli jste si zprávy v Rudém právu, že v Kalifornii demonstrovalo 80 000 mladých lidí a dožadovali na úřadech povolení, aby mohli chodit nazí a aby jim byl povolen volný pohlavní styk? Přizpůsobí se i v této věci zastánci krátkých sukní a nahých kolen i z řad věřících? A co ty další modly? Chata, televizor, auto... Kolik věřících tyto modly zmrzačily a kolik dílo Boží zkazily? A myslíte, že Pán Bůh nebude nikdy tento svět soudit?

Ale pojďme ještě blíže k věci: Slavíme 40 let trvání tohoto sboru. Ach, kdyby nám Pán Bůh otevřel duchovní zrak a ukázal nám, kolik Božího díla bylo zkaženo v tomto sboru příčinou osobní ctižádostí toho neb onoho pomluvami, uraženou ješitností, prosazováním svých vlastních názorů, porušováním příkazu lásky jednoho vůči druhému, nechoděním podle lásky.

„Všecky vaše věci ať se dějí v lásce.“ Jak málo dbáme na tento požadavek Slova Božího. I když víme, že i kdybychom mluvili řečí andělskou, že kdybychom měli tak velikou víru, že bychom tou vírou hory přenášeli a kdybychom ve svém náboženské horlivosti obětovali – vydali své tělo k spálení, ale přitom kdybychom neměli k našim bližním lásku, že nám to náboženství nic neprospěje.

A Pán Ježíš žádá lásku účinnou a praktickou. „Tedy dí Král těm, kteříž na pravici jeho budou: Poďtež požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa. Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijímali jste mne; Nah, a přioděli jste mne; nemocen jsem byl, a navštívili jste mne; v žaláři jsem seděl, a přicházeli jste ke mně. Tedy odpovědí jemu spravedliví, řkouce: Pane, kdy jsme tě vídali lačného, a krmili jsme, neb žíznivého, a dávaliť jsme píti? Aneb kdy jsme tě viděli hostě, a přijali jsme, neb nahého, a přioděli jsme? Aneb kdy jsme tě viděli nemocného neb v žaláři, a přicházeli jsme k tobě? A odpovídaje Král, dí jim: Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.
Potom i těm na levici dí: Jděte ode mne zlořečení do ohně věčného, kterýž jest připraven ďáblu i andělům jeho. Neboť jsem lačněl, a nedali jste mi jísti; žíznil jsem, a nedali jste mi píti; Hostem jsem byl, a nepřijali jste mne; nah, a neodívali jste mne; nemocen a v žaláři, a nenavštívili jste mne. Tedy odpovědí jemu i oni, řkouce: Pane, kdy jsme tebe vídali lačného, neb žíznivého, neb hostě, neb nahého, neb nemocného, aneb v žaláři, a neposloužili jsme tobě? Tedy odpoví jim, řka: Amen pravím vám: Čehož jste koli nečinili jednomu z nejmenších těchto, ani mně jste nečinili. I půjdou tito do trápení věčného, ale spravedliví do života věčného.“ (Mat. 25, 34-46).

Skutečné křesťanství není jen v chození do shromáždění, v pronášení modliteb, ve čtení a slyšení Božího Slova, ve členství v církvi. Skutečné křesťanství je v prokazování lásky, v sycení hladového, v odívání nahého, v přijímání hostů do domu. Jak často kazí i věřící dílo Boží tím, že příčinou svého mamonářství nikoho nepozvou do domu – nikomu nepomohou v tísni, jen hrabou a hrabou pro sebe.

Sbory věřících rostou jedině tam, v jejichž shromážděních teplem, účinné bratrské lásky každá ubitá, unavená duše okřeje. Takovým teplem lásky ze strany bratra kazatele Burgeta vyrostl i tento sbor. Ne tak vždy bylo po jeho odchodu a nechni následovali jeho příkladu. A že tento sbor nezahynul v bouřlivých dobách bylo zásluhou těch členů sboru, kteří šli v šlépějích tohoto kazatele.

Ve druhé části našeho textu jsme četli: „Jednohoť každého dílo zjeveno bude. Den zajisté to okáže; nebo v ohni zjeví se, a jednoho každého dílo, jaké by bylo, oheň zprubuje.“

Bratři a sestry!

Až jednou staneme před soudnou stolicí Kristovou, aby jeden každý přijal to, co skrze tělo působil, podle toho, jakž práce čí byla, buď v dobrém nebo ve zlém, tehdy poznáme do všech podrobností, byli-li jsme tomuto sboru ku požehnání nebo k pohoršení. Jak vážně zní napomenutí Slova Božího: Nekaziž díla Božího!

Bývá-li rmoucen bratr tvůj pro tu neb onu věc, již nechodíš podle lásky.

Varujme se všeho, čím bychom své spoluvěřící zarmoutili a čím bychom je pohoršili!

Pokušeni II

Matouš. 4, 1-11

Tehdy Ježíš veden jest na poušť od Ducha, aby pokoušín byl od ďábla. A postiv se čtyřidceti dnů a čtyřidceti nocí, potom zlačněl. A přistoupiv k němu pokušitel, řekl: Jsi-li Syn Boží, rciž, ať kamení toto chlebové jsou. On pak odpovídaje, řekl: Psánoť jest: Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží. Tedy pojal jej ďábel do svatého města, a postavil ho na vrchu chrámu. A řekl mu: Jsi-li Syn Boží, spustiž se dolů; nebo psáno jest, že andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tebe, abys někde o kámen nohy své neurazil. I řekl mu Ježíš: Zase psáno jest: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého. Opět pojal ho ďábel na horu vysokou velmi, a ukázal mu všecka království světa i slávu jejich, A řekl jemu: Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš mi se klaněti. Tedy řekl mu Ježíš: Odejdiž, satane; neboť psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš, a jemu samému sloužiti budeš. Tedy opustil ho ďábel, a aj, andělé přistoupili a sloužili jemu.

Z Písma svatého víme, že satan si vyprosil na Bohu, aby směl zkoušet lid této země, uvádět ho do pokušení a tříbit jako pšenici. Bůh mu to dovolil. Co je zlatem, zůstane zlatem i kdyby to procházelo sebevětším ohněm. V ohni zkoušek se věřící člověk jen upevní, prohloubí, proto Bůh dovolil satanu toto tříbení. Nemysleme si však, že satan koná toto tříbení v zájmu Božího království. Ten pracuje ve svém vlastním zájmu třtinu nalomenou dolomit a strhnout do kalu hříchu vše, co se strhnout dá. Má velikou moc. Jeho království je mocné. Většina lidstva stojí v jeho službách. Avšak jeho úspěchy jsou dočasné. Dny jeho vlády jsou sečteny. Proto pracuje s desateronásobným úsilím. Příchodem Pána Ježíše na tuto zem byla jeho království zasazena první rána. Satan zmobilizoval k boji proti Ježíši Kristu všechny svoje síly. Hned narozenému dítěti v Betlémě vypověděl boj. Povraždění všech nemluvňátek v Palestině až do stáří dvou let rukou krále Herodes bylo satanovým dílem. Božím vedením unikl narozený Ježíš této zkáze. Bůh si své dílo kazit nedá.

Satan se tímto nezdarem nevzdal boje proti Pánu Ježíši Kristu. Od Boha měl dovoleno pokušením tříbit každého člověka. Ani Pán Ježíš neměl být tohoto tříbení ušetřen. A tady jsme u našeho textu: „Tehdy Ježíš veden jest na poušť od Ducha, aby pokoušín byl od ďábla.“ Nepřichází k Pánu Ježíši hned. Pán Ježíš odešel na poušť po svém křtu v řece Jordánu a v té chvíli byl naplněn Duchem svatým. Byl tak pohroužen v obecenství se svým Otcem v nebesích, že plných 40 dnů a nocí nebyla jeho mysl ničím jiným zaměstnaná než dílem, které mu Otec svěřil. Po celou dobu si satan netroufl na Pána Ježíše zaútočit. Teprve po čtyřicetidenním půstu, kdy tělo Ježíšovo bylo dlouhým půstem zeslabeno a kdy žádalo si naléhavě pokrmu, blíží se satan k Pánu Ježíši, aby jej zapletl do svých sítí. Přichází s myšlenkou, aby použil svou moc k ukojení hladu. Snaží se postem zemdlenou mysl upoutat k otázce tělesných potřeb, strhnout Ježíše k tomu, aby moc, kterou přijal od Boha, použil především pro vlastní zájmy. Satan dobře věděl, že tam, kde se mu podaří ovlivnit člověka do takové míry, aby otázku chleba postavil na první místo a zájmy Božího království na místo druhé, má satan vyhráno, tam má již člověka ve své moci. Každý jiný byl by na místě Ježíšově podlehl. Což nepostil se již plných 40 dnů? Nebyl již čas, aby své tělo dlouhým postem vyčerpané, něčím občerstvil? Nezapomeňme, že Pán Ježíš při svém příchodu na tento svět přijal lidské tělo, podléhající zákonům země jako naše tělo. Nu, mysl Pána Ježíše i v této chvíli byla zaujata tím, jak pomoci padlému lidstvu. Jeho vlastní potřeby byly mu vedlejší. Viděl k tomu jedinou cestu, cestu kříže, zmaření sama sebe. 40 dnů tichého obecenství tam na poušti, kdy obecenství s Bohem musely ustoupit i tělesné potřeby, naplnily jej posvěcenou odhodlaností přinést pro padlé lidstvo i tuto oběť.

Naplněn mocí Ducha svatého chce se vrátit z pouště mezi lid a započít své požehnané dílo. Dlouhým půstem, ustavičnou meditací, je však tělesně vysílen. Lačné tělo žádá občerstvení. Jak svůdná je myšlenka udělat z kamení chléb a nasytit se. „Jsi-li Syn Boží, rciž, ať kamení toto chlebové jsou.“ Jsi-li Syn Boží? Odkud ta pochybnost? Což nedostalo se mu při křtu jasného svědectví od Otce: „Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“ (Mat. 3, 17) Kdo se odvažuje zviklat jeho důvěru? A Pánu Ježíši je hned jasno, odkud přichází myšlenka z kamení udělat chléb, nasytit se a moc Boží použít na prvním místě ve svém vlastním zájmu. Ve svém rozhodnutí cele sloužit jen Božím zájmům má hned odpověď: „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží.“ Tato odpověď neplatila jen satanu. Ježíš těmito slovy mluví až dodnes i k nám. Otázkou chleba se nechalo svést z cest Božích miliony lidí. I k člověku se blíží satan právě ve chvílí, kdy otázka chleba je pro něho nejpalčivější. Kolik lidí pro skývu lepšího chleba zradilo své národní přesvědčení? Kolik pokušení má zde věřící mladík, věřící dívka před vstupem do manželství…

Nikdy není člověk tak blízký pochybnostem, nevěře, nedůvěře v Boží vedení, jako když se jedná o otázku chleba. existence. Zde satan útočí na věřícího člověka nejprudčeji. Jsi-li Syn Boží – jsi-li dítko Boží, proč tě Bůh nechává trpět, proč se nemůžeš vyléčit ze své nemoci, proč dopouští na tebe takové zkoušky, proč nevyslýchá tvé modlitby, proč dopouští, aby se tvé plány hroutily?

Proč, proč, proč?

A satan těmito proč neúprosně dlabe na naší víře a znovu a znovu staví před nás otázku chleba. Běda člověku, kde se satanu podaří učinit nám otázku chleba důležitější než otázku Božího království. „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží,“ jsou slova Ježíšova. Nejsme zde proto, abychom jen tišili hlad a žízeň těla, náš cíle je daleko vyšší. „Ale hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.“ (Mat. 6, 33). Jak málo mu dovedeme důvěřovat. První satanův útok byl odražen.

Satan útočí podruhé. Přivádí mu na mysl chladné přijetí, jakého se mu dostalo tam u řeky Jordánu, když prorok Jan jej představil všemu lidu slovy: „Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa. Tentoť jest, o kterémž jsem já pravil, že za mnou jde muž, kterýž mne předšel; nebo přednější jest než já.“ (Jan 1, 29-30). Tisíce let čekal lid na tohoto Mesiáše. Nyní stál před nimi. Ale lid stojí chladně. Žádné vítání, žádný jásot. žádné padnutí k nohám. Jen znovu a znovu jej měří svým chladným zrakem.To že by byl jejich Mesiáš? Tento prostý muž z lidu, bez královského roucha, bez královské koruny, bez královského vojska? Čekali jeho příchod nadpřirozenou cestou, že sestoupí někde z oblak, s mocí a slávou velikou a touto mocí že je vymaní z područí nenáviděných Římanů. Zde před nimi stál prostý muž. Přijali ho chladně, s nedůvěrou. Chladné přijetí staví satan Pánu Ježíši před oči a hned mu dává svoji radu. Vede ho v myšlenkách na věž jeruzalémského chrámu a praví mu: „Jsi-li Syn Boží, spustiž se dolů; nebo psáno jest, že andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tebe, abys někde o kámen nohy své neurazil.“ Spustit se z vysoké věže chrámové právě ve chvíli, kdy lid šel do chrámu, tímto zázrakem upoutat na sebe pozornost lidu a tak ho přesvědčit, že je tím zaslíbeným Mesiášem, Místo opovržení dostavil by se obdiv, jedním okamžikem stal by se slavným u všeho lidu. Kolik svůdnosti bylo i v této myšlence. Ale to nebyla vůle Boží. Syn Boží neměl být ušetřen zloby tohoto světa. Chudoba, pohrdání, hlad, nahota, zklamání, bolest, to vše mělo být i jeho údělem, aby nám byl ve všem podoben – kromě hříchu. Proto už jeho zrození nestalo se v královském paláci, ale v chudičkém chlévě. Jeho cesta měla být cestou kříže, nejen hřích všeho lidstva, ale i všechny následky hříchu měl nést Beránek Boží na sobě, aby přinesl spásu lidstvu.

Satanovým úsilím bylo znechutit Pánu Ježíši tuto cestu kříže a odvrátit ho od ní. Kolik záludnosti bylo v satanově pokušení. Ale Pán Ježíš tuto záludnost prohlédl okamžitě. Jen se myšlenka zrodila a již s ním byl hotov. „Zase psáno jest: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého.“ I těmito slovy Pán Ježíš mluví k nám. Jak i nám chce satan znechutit cestu sebezapření, cestu kříže, kterou nutno jít za Ježíšem. Kolik to rad, myšlenek ze strany satana, jak se vyhnout ponížení ze strany nevěřícího světa, jak se vyhnout utrpení, boji, spojenému s následováním Ježíše. Jak bychom i my rádi imponovali světu nějakou zvláštní duchovní mocí. Mít tak dar uzdravování nebo vidění do budoucnosti. Ne že by nám šlo o plnění Boží vůle. Toho jsme dalecí. Ale něčím imponovat světu, aby s námi neopovrhoval, aby nás obdivoval…. Pryč s tím pokušením !!!!

Do třetice zkouší satan na Pánu Ježíši své svůdné umění. V mysli ho vede na vysokou horu a staví před jeho zrak všechny království světa: „A řekl jemu: Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš mi se klaněti.“ Nač nějakou cestu ponížení, kříže, potupné smrti? Máš moc, přizpůsob se s ní světu, použij ji k ukojení jeho tužeb a celý svět padne k tvým nohám. Svět netouží po Bohu a jeho království, svět hledá nadčlověka, který by tuto zemi proměnil v tělesný ráj. Uznej mé panství, se svojí mocí postav se do mých služeb a celý svět bude tvůj! Jaká to skvělá nabídka pro někoho – ale ne pro Pána Ježíše. Tisíce lidí ji přijalo za cenu vlastní duše. Cestu kříže, sebezapření, vyměnili za cestu pozemské slávy. Pán Ježíš s krajní rozhořčeností odmítá drzou nabídku satanovu: „Tedy řekl mu Ježíš: Odejdiž, satane; neboť psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš, a jemu samému sloužiti budeš.“

Bratře, sestro, rozumíš?

Žádné ústupky světu, žádné kompromisy s ďáblem při všech jeho nabídkách! Raději sebezapření, raději ponížení, raději kříž a pak věčnou slávu, věčný život než chvilkovou rozkoš, chvilkové opojení a pak věční zavržení, věčné zahynutí.

Světská sláva – jako tráva! V každém poháru světské rozkoše je silná dávka jedu, který nakonec otráví nejen duši, ale i tělo.

„Tedy opustil ho ďábel, a aj, andělé přistoupili a sloužili jemu.“

Všude tam, kde člověk odolal pokušení dávaje přednost Božím věcem, otevírají se člověku zdroje Boží moci a Božího požehnání. Slovy Písma řečeno, přistupují andělé k němu, aby mu sloužili. v opačném případě je vydán napospas silám démonickým a nakonec se stává pouhou jejich hříčkou. Nu, ve své síle bychom nezvítězili nikdy! Všechno. co se narodilo z Boha, přemáhá svět. Kde není znovuzrození, tam není ani vítězství.

Závěr naší úvahy jsou zase jen slova Ježíšova: „Musíte se znovuzrodit!“ Jen živou vírou v Pána Ježíše, v jeho slovo, je možno přemáhat svět. Kde není tato víra – marný boj s pokušením.

Pane, přispoř nám víry – by mělo být modlitbou každého z nás. Jedna věc je radostnou útěchou – Pán Ježíš sám okusil sílu satanova pokušení. Jestliže vzdor svému nejlepšímu předsevzetí přece jen v některém pokušení podlehneme, Pán Ježíš je nám milosrdným soudcem – třtinu nalomenou nedolomí.