Naše minulost, naše přítomnost,
naše budoucnost
Kolos. 1, 21-23
Ano i vás, někdy
odcizené a nepřátely v mysli, skrze skutky zlé, nyní již
smířil. Tělem svým skrze smrt, aby vás postavil svaté, a
nepoškvrněné, a bez úhony před oblíčejem svým. Však jestliže
zůstáváte u víře založení a pevní, a neuchylujete se od
naděje evangelium, kteréž jste slyšeli, jenž jest kázáno všemu
stvoření, kteréž jest pod nebem, jehož já Pavel učiněn jsem
služebník.
1. Naše minulost
Naše minulost je zde
vyjádřena slovy: Ano i vás, někdy odcizené a nepřátely v
mysli, skrze skutky zlé. Někdy odcizené – komu? Bohu! A kdo
nás Bohu odcizil? Hřích! A to hřích našich prarodičů.
S nepřátelstvím v srdci vůči Bohu se člověk již
rodí. Nevěra a vzdor vůči Bohu je v srdci člověka již od
samého narození. Sklony k hříchu se přenáší z pokolení
na pokolení. Sledujte malé dítě v jeho vývinu! Kdo ho to
naučil, že sebou vrhne na zem a zuřivě kope nohama, když jste mu
v něčem nevyhověli? A kolik jiných nepěkných vlastností
se projevuje v jeho povaze již v neútlejším dětství.
Kde se to v dítěti vzalo? A není to jiné ani při dětech
věřících rodičů. Pád prvních rodičů se přenášel a
přenáší z pokolení na pokolení. Člověk se v hříchu
a se sklony k hříchu rodí a proto od přirozenosti je v něm
vůči Bohu samá nedůvěra a samý vzdor. Hřích odcizil člověka
Bohu a zasel v jeho srdce vůči Bohu nepřátelství. A v tomto
stavu jsme všichni přišli na svět. I když v našich
povahách jsou určité rozdíly, nejsme všichni ve stejné míře
hříchem zatíženi, někdo více a jiný méně, ale každý
člověk, pokud neprošel duchovním zrozením, je Bohu odcizený, ve
své mysli je Bohu nepřítelem. Hřích člověka uspává. Hřích
je duchovní narkóza, která činí svědomí člověka necitelným,
takže hříchem uspaný člověk se může dopouštět sebevětší
nepravosti, svědomí mu nečiní žádné výčitky. Často se
divíme, jak může například zavraždit muž svou manželku, bratr
bratra, soused souseda. Kde je svědomí člověka hříchem uspané,
tam je člověk schopen každého jiného hříchu. Člověk odcizený
Bohu, i kdyby se v hříchu topil, si svůj stav neuvědomuje.
Setkáte se s lidmi, kteří se svými hnusnými činy chlubí a
při vykonání největší špatnosti nemají pocit studu. Hřích
narkotizuje, činí svědomí člověka necitelným. Od pádu prvních
rodičů je hřích přirozeností člověka a s touto
přirozeností jsme přišli na svět. Ani náboženská výchova
není v stavu tuto přirozenost člověka odstranit.
Proto
Pán Ježíš klade nábožnému Nikodémovi podmínku: „Musíte
se znovuzrodit!“ Kdo neprošel duchovním zrozením – nebo-li
narozením se znovu – je i při náboženské výchově tělesným
člověkem, nad nímž vždy vítězí tělo, tělesné žádosti,
tělesné vášně, tělesné zájmy. A tělesný člověk, praví
Písmo, nechápe ty věci, které jsou Ducha Božího.
Ale v tomto stavu jsme se všichni narodili, s tímto
stavem, než jsme uvěřili, jsme všichni procházeli. A zde jsme
u naší minulosti: „Ano i vás, někdy odcizené a
nepřátely v mysli, skrze skutky zlé.“ (Kol. 1, 21). To zlé
v nás je příčinou, že Boha nenávidíme. Pán Ježíš to
krásně vyjádřil slovy: „Totoť pak jest ten soud, že
světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli
světlo; nebo skutkové jejich byli zlí. Každý zajisté, kdož zle
činí, nenávidí světla, a nejde k světlu, aby nebyli trestáni
skutkové jeho.. Ale kdož činí pravdu, jde k
světlu, aby zjeveni byli skutkové jeho, že v Bohu učiněni jsou.“
(Jan 3, 19-21).
Je to velmi zvláštní:
Člověk zhřeší proti Bohu, ale Bůh se na něj nehněvá, je
hotov mu odpustit, ale člověk se hněvá na Boha. Každý hřích
vyvolává v srdci člověka vůči Bohu nepřátelství. a
proto dokud není člověk z vlivů a moci hříchu vyproštěn,
je Bohu nepřítelem.
2. Naše přítomnost
Naše přítomnost je
vyjádřena slovy: „Ano i vás…nyní již smířil…..tělem
svým skrze smrt.“ Jak k tomu přišlo? Kdo nás
vyburcoval z našeho duchovního spánku, ze stavu duchovní
mrtvosti a kdo probudil v našem srdci touhu k hledání Boha a
jeho království? „Dal jsem se najíti těm, kteříž se na
mne neptávali, nalezen jsem od těch, kteříž mne
nehledali, a národu, kterýž se nenazýval jménem
mým, řekl jsem: Teď jsem, teď jsem.“ (Iz. 65, 1). Ještě
jasnější odpověď: „I vás obživil mrtvé v
vinách a hříších. V nichž jste někdy chodili podlé obyčeje
světa tohoto, a podlé knížete mocného v povětří, ducha toho,
kterýž nyní dělá v synech zpoury. Mezi nimiž i my všickni
obcovali jsme někdy v žádostech těla svého, činivše to, což
se líbilo tělu a mysli, a byli jsme z přirození synové hněvu
jako i jiní. Ale Bůh, bohatý jsa v milosrdenství pro velikou
lásku svou, kterouž zamiloval nás. Také i nás, když jsme mrtví
byli v hříších, obživil spolu s Kristem, (milostí spaseni
jste). A spolu s ním vzkřísil, i posadil na
nebesích v Kristu Ježíši. Aby ukázal v věku budoucím
nepřevýšené bohatství milosti své, z dobroty své
k nám v Kristu Ježíši. Nebo milostí spaseni jste skrze víru,
(a to ne sami z sebe, darť jest to Boží).“ (Ef. 2, 1-8).
Apoštol Jan: „V tomť jest láska, ne že bychom my Boha
milovali, ale že on miloval nás, a poslal Syna svého obět
slitování za hříchy naše.“ (I. Jan. 4, 10).
Přítomnost nás
věřících, to, že jsme byli ze stavu našeho duchovního spánku
a naši mrtvosti probuzeni, z moci hříchu vykoupeni a s Bohem
smířeni tak, že dnes, místo vzdoru a nepřátelství vůči Bohu,
je naše srdce plné touhy po Bohu a splynutí naší duše s Bohem,
to vše je dílo nesmírné Boží odpouštějící lásky a jeho
veliké milosti. Nikdy nebudeme umět za tuto milost dost děkovat. A
nikdy bychom neměli zapomenout, v jakém stavu jsme dříve
byli a čím jsme se nyní stali. Tak to je naše přítomnost. A zde
bych chtěl říci několik slov těm, kteří se do této
přítomnosti ještě nedostali, kteří se nalézají dosud ještě
v beznadějné minulosti. Těm platí slova Písma: „Probuď
se ty, kdož spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítíť se tobě
Kristus.“ (Ef. 5, 14). Naše minulost byla beznadějná. I při
svém náboženství jsme byli bez Boha a bez naděje. Rozervaní ve
svém nitru a s ustavičným neklidem a nespokojenosti ve své
duši. Naproti tomu naše přítomnost je radostná. Břímě našich
hříchů je z nás sejmuto. Dřívější propast mezi námi a
Bohem je překlenuta. Bůh není již někým cizím, neznámým,
vzdáleným, ale je nám Otcem, jehož otcovskou lásku a péči
pociťujeme denně na každém kroku. Vědomí, že je náš život
v jeho rukou, že jako náš Otec bdí nad každým naším
krokem, zbavuje nás obav a strachu před nejistým zítřkem.
Všechno naše očekávání je na něj. I když musíme procházet
bojem a zápasit s mnohými těžkostmi, víme, že se tak děje
pro naše dobro a že ze všech našich životních zápasů vyjdeme
nakonec jako vítězové.
3. Naše budoucnost
Je vyjádřena slovy: „…aby vás postavil svaté, a nepoškvrněné,
a bez úhony před oblíčejem svým.“ (Kol. 1, 22). Apoštol
Pavel to vyjadřuje takto: „Rozsívá se nesličné, vstane
slavné; rozsívá se nemocné, vstane mocné.Rozsívá se tělo
tělesné, vstane tělo duchovní.“ (I. Kor. 15, 43-44). Kdy
se to vše naplní? Při druhém příchodu Ježíše Krista. V tento
den bude zjevena nejen sláva Kristova, ale i sláva vykoupeného
lidu Božího. Zmizí poslední stopy našeho porušení. „A
jakož jsme nesli obraz zemského, takť poneseme obraz nebeského.
Totoť pak pravím, bratří: Že tělo a krev království Božího
dědictví dosáhnouti nemohou, aniž porušitelnost neporušitelnosti
dědičně obdrží.. Aj, tajemství vám
pravím: Ne všickni zajisté zesneme, ale všickni proměněni
budeme, hned pojednou, v okamžení, k zatroubení poslednímu.
Neboť zatroubí, a mrtví vstanou neporušitelní, a my proměněni
budeme. Musí zajisté toto porušitelné tělo obléci
neporušitelnost, a smrtelné toto obléci nesmrtelnost.“ (verš
47-53).Zmizí všechna naše bolest, únava, všelikou slzu z našich
očí náš Pán setře, pokušení k hříchu nebude míti více
v našem srdci místa a všichni budeme oblečeni v roucho
Ježíšovo svatosti. „Kterýž promění tělo naše ponížené,
aby bylo podobné k tělu slávy jeho, podlé mocnosti té, kterouž
mocen jest i všecky věci podmaniti sobě.“ (Fil.
3, 21).Všichni v rouchu svatosti Pána Ježíše budeme
uvedeni v příbytky Boží slávy, do kterých už nic
poskvrňujícího a zlořečeného nevejde. Zde půjdeme od slávy
k slávě. Zde v tomto pozemském životě je naše
poznávací schopnost příliš omezena. Co víme o nekonečnosti
vesmíru a životě těch milionů a milionů jiných světů? Bůh
je nám zahalen v samá tajemství, protože jsme vyzbrojeni jen
pěti tělesnými smysly, kterými nejsme vstavu proniknout do světa
duchovního, ano i hmotný svět poznáváme jen z nepatrné
částky. V příbytcích Boží slávy budeme vyzbrojeni novými
smysly, kterými budeme schopni především poznávat Boha a jeho
slávu. Budeme pověřeni novými úkoly, jejichž plnění nám
nebude přinášet více únavu, ale radost. Jen občas a jen
některým smrtelníkům dal Bůh již v tomto životě
nahlédnout do života za hrobem a žádný z nich nebyl schopen
vylíčit lidskými slovy to, co mu bylo zjeveno. Budoucnost věřícího
člověka je slavná. Přichází mi na mysl slova modlitby Pána
Ježíše: „Otče, kteréž jsi mi dal, chciť, kdež jsem já,
aby i oni byli se mnou, aby hleděli na slávu mou, kteroužs mi dal;
nebo jsi mne miloval před ustanovením světa.“ (Jan 17, 24).
Jsme ovšem příliš
ještě tělesní, abychom si dovedli učinit třeba jenom
nedokonalou představu o tom, jaká sláva očekává věřící Boží
lid. K této budoucnosti je upřen zrak naší víry.
1952 Rokytnice
Žádné komentáře:
Okomentovat