Mistr je zde a volá tebe
Jan. 11, 1-45
Mistr je zde a volá
tebe (verš 28)
Nejdříve krátce
k samotnému ději: Lazar, bratr Marty a Marie, jeden z těch,
které si Pán Ježíš obzvláště zamiloval, onemocněl. Obě
sestry vypravily okamžitě posla k Pánu Ježíši
s následujícím vzkazem: „Pane, aj, ten, kteréhož
miluješ, nemocen jest.“ Dá se soudit, že Lazar musel být
velmi milé povahy a vzácného charakteru, když si ho Pán Ježíš
tak zamiloval. A stejně milé povahy musely být i obě sestry
Lazarovy, jak o tom čteme v 5. verši: „Miloval pak Ježíš
Martu i sestru její i Lazara.“ Jsou lidé, jejichž srdce je
jako plápolající ohníček, u kterého se každý ohřeje. A jsou
lidé, kteří svou sobeckostí každého od sebe odpuzují. Jejich
srdce je jako kus ledu.
Příbytek v Betany
teplem vzájemné lásky vábil k sobě i samého Pána
Ježíše. Jak šťastní lidé, jejichž příbytek je vyhřát
vzájemnou láskou v takové míře, že si v něm každá
unavená duše ráda odpočine. Bratři a sestry, je to tak u nás?
Do tohoto příbytku tří
vzájemně se milujících duší, Marty, Marie a Lazara se vetřel
najednou zármutek. Lazar onemocněl. Bůh navštěvuje křížkem i
ty, ve kterých našel své zalíbení. Ne bezúčelně! Každá
zkouška v životě, kterou Bůh dopustí i na svůj lid, má
určité poslání. Přinejmenším abychom se naučili cítit
s těmi, kteří prochází podobným soužením. Jen
z utrpení se rodí láska. Nebýt v životě lidí
utrpení, bylo by lidské srdce již dávno zkamenělo. Proto Bůh
nemůže z lidského života odstranit utrpení.
Zdá se, že onemocnění
Lazarovo zpočátku nevyvolávalo u Marty a Marie vážnější
obavy. Vždyť jejich nejlepší přítel Ježíš byl lékařem,
který uzdravoval i v beznadějných případech pouhým slovem.
Uzdravil takto již sta jiných a Lazara, kterého celým srdcem
miloval, by neuzdravil? Proto ihned vypravují posla se vzkazem:
„Pane, aj, ten, kteréhož miluješ, nemocen jest.“
Odpověď Pána Ježíše je zvláštní: „Nemoc ta není k
smrti, ale pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží skrze ni.“
Kéž bychom mohli porozumět těmto slovům! Jsou utrpení, různé
bolestné zásahy do našeho života, při kterých naše srdce přímo
krvácí. My při nich zvedáme bolestně svůj zrak k nebi a
voláme: Bože, proč to na mne dopouštíš? A přece často právě
takové nejbolestnější zásahy do našeho života přichází
jedině proto, aby se Bůh mohl v nás a skrze nás oslavit a
ještě v daleko větší míře nám mohl prokázat svoji
milost a projevit svoji lásku k nám. Ve všech takových
případech platí slovo žalmisty: „Vždy předce měj se k
Bohu mlčelivě, duše má, nebo od něho jest očekávání mé. Onť
jest zajisté skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť
se.“ (Žalm 62, 5-6). A na jiném místě: „Proč jsi
smutná, duše má, a proč se kormoutíš ve mně? Posečkej na
Boha, neboť ještě vyznávati jej budu; onť jest
hojné spasení tváři mé a Bůh můj.“ (Žalm 42, 12).
Podivná byla odpověď
Pána Ježíše a ještě podivnější bylo další jeho počínání.
Očekávali bychom, že Pán Ježíš ihned nastoupí cestu
k nemocnému Lazarovi, vždyť ho tolik miloval. Zatím jakoby
nedal, nejde do domu Lazarova, setrvává v kraji, kde právě
působil. A mezitím se nemoc Lazarova vystupňuje a Lazar umírá
bez Ježíšovy pomoci. Dům Marty a Marie je naplněn nesmírným
žalem. Lazar byl pohřben a Ježíš nepřišel. Proč nepřišel?
Sestry měly zprávu, že jejich vzkaz přišel včas. Proč
nevyslyšel jejich prosby? Věděly určitě, že kdyby byl Ježíš
přišel, Lazar by neumřel. Proč tedy nepřišel? Proč jejich
prosbu nevyslyšel? Proč na ně dopustil takovou ránu? Jejich srdce
je dvojnásobně raněno. Jednak proto, že ztratily bratra, se
kterým se měli rádi a také proto, že Ježíš je zklamal
v jejich očekávání. Tolik jiných uzdravoval a k Lazarovi
nepřišel, ač ho tolik prosily! To bylo zklamání, které bolelo
víc, jak samotná smrt Lazarova. Nestává se tak i nám v životě?
Modlíme se v naší bolesti denně a denně, očekávajíce, že
Bůh konečně naše prosby vyslyší a zatím to, čeho jsme se
nejvíc obávali a za co jsme prosili, aby nás Pán Bůh od toho
ochránil, valí se na nás jako lavina a pohřbívá tak všechny
naše naděje. A pod takovým zklamáním se hroutí naše víra.
Nu, zklamal skutečně Ježíš Martu a Marii? Uvidíme to z dalšího
vyprávění.
Pán Ježíš vchází
do městečka Betany v době, kdy Lazar byl již čtyři dny
pochován v hrobě. O jeho příchodu do městečka dovídají
se obě sestry dříve, než mohl vejít do jejich domu. Marta
okamžitě vstává a běží Pánu Ježíši vstříc. Marie zůstala
k příchodu Pána Ježíše netečná. Čteme: „Tedy
Marta, jakž uslyšela, že Ježíš jde, vyšla proti němu, ale
Maria doma seděla.“ Jak je to možné? Ta Marie, která
nejraději seděla u nohou Ježíšových, najednou nejeví o jeho
příchod žádný zájem? Kdežto Marta, které Pán Ježíš vytkl
přílišné pečování o to hmotné, takový zájem o Ježíše?!
Nechci být soudcem Marie, ale tak se mi zdá, že si dovedla sednout
k nohám Ježíšovým je tenkrát, když se jí nic bolestného
nedotýkalo. Nyní, kdy její srdce bylo zasaženo ztrátou toho,
kterého tolik milovala, jakoby všechen zájem o Ježíše z jejího
srdce zmizel. Teď přichází? Když její bratr je již čtyři dny
v hrobě? Proč nepřišel včas, kdy byla možná záchrana?
Teď přichází, kdy je již všechno ztraceno? To že je ta Marie,
která měla tolik zájem o Ježíše?
Překvapuje nás Marta. I
její srdce překypuje žalem. Ale právě proto tím více spěchá
vstříc Ježíšovi, aby tam ulevila svému žalu. „I řekla
Marta Ježíšovi: Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by
neumřel. Ale i nyníť vím, že cožkoli požádal bys od Boha, dá
tobě Bůh.“ To že je ta pečlivá Marta? Jak vyrostla
ve víře! Její bratr je sice již v hrobě, ale Marta věří,
že za co by Ježíš požádal svého Otce, tento mu dá. Jek veliká
víra! Ani smrt jejího milého bratra neotřásla její vírou. Ano,
víra se projevuje právě tam, kde život nám zasazuje ty nejtěžší
rány, pod nimiž se hroutí všechny naše dosavadní plány a kdy
hasnou všechny naše naděje. Tak, jako nás překvapuje Marie svou
skleslostí, ta Marie, která nejraději sedávala u nohou
Ježíšových, tak nás zase překvapuje nyní Marta svou velikou
vírou v Ježíšovu moc. A mezi Martou a Ježíšem se rozvíjí
rozhovor nesmírného významu. „Dí jí Ježíš: Vstaneť
bratr tvůj.“ „Řekla jemu Marta: Vím, že vstane při vzkříšení
v den nejposlednější.“ „Řekl jí Ježíš: já jsem vzkříšení
i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.“
Jaká to významná slova – ale u jejich významu se nechci dnes
zastavovat. Dnes mi jde o jinou myšlenku. Po tomto významném
rozhovoru posílá Ježíš Martu pro Marii. Neušlo mu, že zůstala
doma sedět. Snad Pána Ježíše zabolel její nezájem o něho, ale
rozuměl tak dobře lidskému srdci. Věděl, že srdce Marie je
zlomeno žalem nad ztrátou milovaného bratra a že její síla
nestačuje, aby se u víře povznesla nad takový bol. Stav Marie
nebyl Pánu Ježíši lhostejný. Musel ji z jejího žalu
pozvednout. A proto posílá Martu k Marii se vzkazem: „Mistr
zde jest, a volá tebe.“ A zde jsme u hlavní
myšlenky, kterou bych rád z děje vyzvedl. „Mistr zde
jest, a volá tebe.“ Pán Ježíš nezklamal ani Martu ani
Marii. Dopustil-li, aby Lazar umřel, dopustil tak proto, aby jim tím
ve větší míře dal poznat sebe sama – ve své moci a lásce. A
tak je tomu všude, kde Pán Bůh navštěvuje svůj lid těžkými
zkouškami života. My se díváme na život příliš z nízkého
hlediska. Máme zato, že je hlavní, abychom zachovali hmotný,
materiální život. Ale o ten se tady nejedná. Vždyť je stejně
uloženo každému zemřít – a potom? Zde se naprosto nejedná o
to zemřít dříve či později, zde se jedná o dosažení v životě
to, co dosáhnout máme – život věčný. A co je život věčný?
„Totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe samého
pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“
(Jan 17, 3). Poznat jediného a pravého Boha a toho, kterého On
poslal, Ježíše Krista, v tom je všecko. I když Marie i
Marta Pána Ježíše znaly, v té moci slávě, v jaké
se jim nyní chtěl zjevit, ale nejen jim, ale celému světu, v té
moci a slávě Pána Ježíše ještě nepoznaly. Aby ho tak poznaly,
musel Lazar zemřít. A to je cíl všech zkoušek, kterými nás Bůh
provádí. Mnohý z nás by dodnes bloudil ve tmě a neznámosti
Boha a jeho cest, kdybychom různými těžkostmi nebyli přivedeni
k hledání Boha. A proto díky jemu za všechny trpké životní
zkoušky. Na vzkaz – Mistr je zde a volá tebe - vychází i Marie
vstříc Ježíšovi. Setkajíc se s ním zhroucena ve svém
bolu padá u jeho nohou. „Ale Maria, když tam přišla, kdež
byl Ježíš, uzřevši jej, padla k nohám jeho, řkuci jemu: Pane,
bys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel.“ Z těchto
slova Marie lze vycítit bolestnou výčitku. Byla to příliš
veliká rána, která zasáhla její srdce. Marie u Ježíšových
nohou pláče a s ní pláčí i ti, kteří stáli kolem. Lazar
byl všemi milován a proto jeho náhlé úmrtí se dotýkalo
bolestně všech. My zde čteme, že i Ježíš zastonal duchem.
Táže se Marie: Kam jste jej položili? A Marie vede Ježíše
k hrobu a evangelista nám vypravuje, že u hrobu i Pán Ježíš
zaplakal. „Tedy řekli Židé: Aj, kterak ho miloval!“
„Dí Ježíš: Zdvihněte kámen „ - zní Ježíšův
rozkaz. Marně Marie protestuje, že Lazar je již čtyři dny
v hrobě. „Dí jí Ježíš: Všakť jsem řekl, že
budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží.“ Kámen je
z hrobu odvalen, Pán Ježíš pozdvihuje svůj zrak k nebi
v modlitbě a je slyšet jeho hlas: „Lazaře, poď ven.“
Všech se zmocňuje úžas. V mrtvém tichu se obrací zrak
všech k hrobu – a hle, z hrobu vychází Lazar živ. „I
vyšel ten, kterýž byl umřel.“ V takové moci Pána
Ježíše ještě neviděli. Všichni se chvějí svatou bázní.
Uvědomují si, že mají před sebou ne syna tesaře z Nazareta,
ale samého Knížete života, jenž má ve svých rukou klíče
pekla i smrti. Ó, jak vyrostl Ježíš nyní před jejich zrakem.
Marie je vyléčena ze své nedověry a právě tak i zástup, který
byl očitým svědkem vzkříšení Lazara.
A
nyní k naší základní myšlence: „Mistr zde jest, a
volá tebe.“
Slyšíš milá duše?
Volá tebe! Chce tě vyvést ze tvé nedověry. Chce ti zacelit rány,
které ti život zasadil. Chce se ti zjevit ve své moci a slávě,
abys uvěřiv v něho, mohl skrze víru brát podíl na velikém
díle vykoupení, které pro tebe dokonal na kříži. Chce tě
přesvědčit, že to, co On činí, dobře činí.
Mistr
je zde a volá tebe.
Zná dobře stav tvého
srdce a není mu lhostejný. Nechce tvé zahynutí, ale chce tě
uvést k zřídlům věčného života. Uposlechneš jeho
volání? Snad všechno, co jsi až dosud prožíval, tě zklamalo.
Pán Ježíš tě nezklame. Budeš-li věřit, i ty uzříš slávu
Boží. Budeš to ty, který mu vyjdeš vstříc s otevřeným
srdcem?
Ježíš je zde a volá
tebe.
Toužíš po lásce?
Toužíš po odpuštění? Toužíš po pokoji? Toužíš po živém
obecenství s Bohem? Vyjdi vstříc Ježíši a vše, co tě
tíží, co tě bolí, co tě znepokojuje – slož u Jeho nohou.
Učiníš-li tento krok, staneš se i ty svědkem veliké Boží moci
a poznáš i ty Pána Ježíše v jeho moci a slávě a v jeho
slávě najdeš i slávu svoji.
Ostrava 1943
Žádné komentáře:
Okomentovat