Matouš 16, 13-17
Přišed pak Ježíš
do krajin Cesaree Filipovy, otázal se učedlníků svých, řka: Kým
praví lidé býti mne, Syna člověka? A oni řekli: Někteří
Janem Křtitelem, jiní pak Eliášem, jiní pak Jeremiášem, aneb
jedním z proroků. I dí jim: Vy pak kým mne býti pravíte? I
odpověděv Šimon Petr, řekl: Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého.
A odpovídaje Ježíš, řekl mu: Blahoslavený jsi Šimone, synu
Jonášův; nebo tělo a krev nezjevilo tobě, ale Otec můj, kterýž
jest v nebesích.
Se zvláštní otázkou
přichází Pán Ježíš ke svým učedníkům. Kým praví lidé
býti mne Syna člověka? Na vyřešení této otázky závisel
další, niterní vztah učedníků k Pánu Ježíši samému. A
na vyřešení této otázky závisí i náš vztah Němu, ano i
utváření se našeho duchovního a náboženského života závisí
jedině od vyřešení této otázky. A proto dnes chceme věnovat
naši pozornost výhradně této otázce.
Za vodítko řešení
nám budou výhradně jen slova Ježíšova a svědectví Jeho
učedníků. Pročítáte.li evangelia, tak se v nich často
setkáte se slovy Pána Ježíše: Já jsem …. a nyní následuje,
co je. Život, světlo, dveře, pastýř, chléb života, vinný kmen
atd.
Já jsem život!
Kde je toto zapsáno? „Dí
jemu Ježíš: Já jsem ta cesta, pravda i život. Žádný
nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14, 6).
„Bůh Abrahamův a Izákův a Jákobův, Bůh otců našich,
oslavil Syna svého Ježíše, kteréhož jste vy vydali, a odepřeli
se před tváří Pilátovou, kterýž ho soudil býti hodného
propuštění. Vy pak toho svatého a spravedlivého odepřeli jste
se, a prosili jste za muže vražedlníka, aby vám byl dán. Dárce
pak života zamordovali jste. Kteréhož Bůh vzkřísil z mrtvých;
čehož my svědkové jsme.“ (Skut. 3, 13-15) „Nebo skrze
něho stvořeny jsou všecky věci, kteréž jsou na nebi i na zemi,
viditelné i neviditelné, buďto trůnové neb panstva, buďto
knížatstva neb mocnosti; všecko skrze něho a pro něho stvořeno
jest. A on jest přede vším, a všecko jím stojí.“ (Kolos.
1, 16-17). „A učinil z jedné krve všecko lidské pokolení,
aby přebývalo na tváři vší země, vyměřiv jim uložené časy
a cíle přebývání jejich. Aby hledali Pána, zda by snad
makajíce, mohli nalezti jej, ačkoli není daleko od jednoho každého
z nás. Nebo jím živi jsme, a hýbeme se, i trváme, jakož i
někteří z vašich poetů pověděli: Že i rodina jeho jsme.“
(Skut. 17, 26-28). Z popudu koho jsme tedy přišli na svět?
Kdo je dárcem našeho života? A kdo našemu životu vytkl cíl a
vyměřil jeho délku? A tak jako je Pán Ježíš dárcem našeho
tělesného života, tak je i dárcem života duchovního. „Požehnaný
Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, kterýž podlé mnohého
milosrdenství svého znovu zplodil nás v naději živou skrze
vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých.“ (I. Petr. 1,
3). Že Pán Ježíš je jediným zdrojem našeho duchovního života,
k tomu se ještě vrátíme.
Já jsem světlo!
„Tedy Ježíš opět
jim mluvil, řka: Já jsem světlo světa. Kdož mne následuje,
nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“
(Jan 8, 12). „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a
to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci skrze
ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno
jest. V něm život byl, a život byl světlo lidí. A to světlo v
temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly. Byl člověk poslaný od
Boha, jemuž jméno bylo Jan. Ten přišel na svědectví, aby
svědčil o tom světle, aby všickni uvěřili skrze něho. Nebyl on
to světlo, ale přišel, aby svědectví vydával o
tom světle. Tentoť byl to pravé světlo, kteréž
osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět.“ (Jan
1, 1-9). Pamatujte si jednu skutečnost. Bůh neuvádí nikoho,
žádného člověka v tento pozemský život, aniž by jeho
nitro neosvěcoval svým světlem. Jiskra Božího světla je v nitru
každého člověka a záleží jen na tom, jak se člověk k tomuto
světlu ve svém nitru staví. Dává-li mu volný průchod ve svém
srdci, pak dříve nebo později musí přijít k plnému
poznání Boha a Jeho cest. Bohužel, většina lidí se od tohoto
světla odvrací. „Totoť pak jest ten soud, že světlo přišlo
na svět, ale milovali lidé více tmu nežli světlo; nebo skutkové
jejich byli zlí. Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí
světla, a nejde k světlu, aby nebyli trestáni skutkové jeho. Ale
kdož činí pravdu, jde k světlu, aby zjeveni byli skutkové jeho,
že v Bohu učiněni jsou.“ (Jan 3, 19-21). Proto je na světě
tolik duchovní tmy, tolik bloudění, jak v životě
jednotlivců, tak v životě národů. Já jsem světlo světa!
Jak jsme si již řekli: Toto světlo osvětluje člověka již při
prvním kroku na tento svět a neodvrací-li se člověk od něho,
svítí mu vždy ve větší míře, až u někoho dříve, u někoho
později, se Pán Ježíš zjevuje člověku v takové míře,
že v Něm poznává svého Spasitele a pak svůj život vkládá
do Jeho rukou.
Já jsem cesta!
Všude tam, kde se člověk
neodvrací od světla, kterým Bůh osvětluje jeho nitro, poznává,
že pozemský život má vyšší smysl, než jen se najíst, napít
a ukojit žádosti těla, nýbrž že je nám dán proto, abychom se
v něm připravili pro další život, pro život věčný.
K dosažení věčného života je Pán Ježíš jedinou cestou.
Víme, že Bůh je svatý a že do Jeho věčných příbytků
nevejde nic nečistého. My však jsme všichni nečistí, jednoho
vedle druhého poskvrňuje hřích. Marně se hříchu bráníme,
upadáme do jeho osidel znovu a znovu a v tomto stavu bychom se
k Bohu nikdy nedostali. Očistit od hříchu nás může jedině
Pán Ježíš sám. On je jedinou cestou, kterou se můžeme dostat
k Bohu takoví, jací jsme. Všude tam, kde jsme přišli se
svojí bídou, se svými hříchy, k Pánu Ježíši, On nás od
hříchu očišťuje svou krví na kříži prolitou, posvěcuje,
obléká nás v roucho své spravedlnosti. Takto očištění,
ospravedlnění, posvěcení, smíme před Boží trůn. To je jediná
cesta k Bohu. Já jsem ta cesta! V slávu Božích příbytků
vejde jedině ten, kdo Pána Ježíše učinil cestou svého života.
Kdo Pána Ježíše nepřijal, kdo Jeho svědectví neuvěřil, kdo
Jej nenásleduje, nikdy věčného života v Bohu nedosáhne. On
je jedinou cestou k Bohu.
Já jsem dveře!
On je také jedinými
dveřmi do církve Božího, vyvoleného lidu.
„Amen, amen pravím
vám: Kdož nevchází dveřmi do ovčince ovcí, ale vchází
jinudy, ten zloděj jest a lotr. Ale kdož vchází dveřmi, pastýř
jest ovcí.Tomuť vrátný otvírá, a ovce hlas jeho slyší, a on
svých vlastních ovec ze jména povolává, a vyvodí je. A jakž
ovce své vlastní vypustí, před nimi jde, a ovce jdou za ním;
nebo znají hlas jeho. Cizího pak nikoli následovati nebudou, ale
utekou od něho; nebo neznají hlasu cizích. To podobenství pověděl
jim Ježíš, ale oni nevěděli, co by to bylo, což jim mluvil.
Tedy opět řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Že já jsem
dvéře ovcí. Všickni, kolikž jich koli přede mnou příšlo,
zloději jsou a lotři, ale neslyšeli jich ovce. Já jsem dvéře.
Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu
nalezne.“ (Jan , 1-9). „Známo buď všechněm vám
i všemu lidu Izraelskému, že ve jménu Ježíše Krista
Nazaretského, kteréhož jste vy ukřižovali, jehož Bůh vzkřísil
z mrtvých, skrze toho jméno tento stojí před vámi
zdravý. Toť jest ten kámen za nic položený od vás stavitelů,
kterýž jest v hlavu úhelní. A neníť v žádném jiném spasení;
neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž
bychom mohli spaseni býti.“ (Skut. 4, 10-12). Vešel jsi již
těmito dveřmi?
Já jsem dobrý
pastýř!
„Já jsem ten pastýř
dobrý. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce.“ (Jan
10, 11). Všichni ti, kteří vstoupili na cestu k věčnému
životu, kterou je On sám a kteří vešli do Jeho ovčince dveřmi,
kterými je zase On sám, ti všichni jsou v péči tohoto
nebeského pastýře. Za ně platila Jeho oběť. O těchto ovečkách
má Pán Ježíš od svého otce zvláštní příkaz: „Tatoť
jest pak vůle toho, kterýž mne poslal, Otcova, abych ničeho toho,
což mi dal, neztratil, ale vzkřísil to v nejposlednější den. A
tatoť jest vůle toho, kterýž mne poslal, aby každý, kdož vidí
Syna a věří v něho, měl život věčný. A jáť jej vzkřísím
v den nejposlednější.“ (Jan 6, 39-40). Jak snadno bychom
sami zabloudili, upadli do nebezpečí, ale Pán Ježíš nad každou
svou ovečkou bdí.
Já jsem chléb
života!
Kdo se sytí tímto
chlebem, tomu platí Ježíšovo ujištění: „Ježíš pak řekl
jim: Jáť jsem ten chléb života. Kdož přichází ke mně, nebude
nikoli lačněti, a kdož věří ve mne, nebude žízniti nikdy.“
(Jan 6, 35). „Jáť jsem ten chléb živý, kterýž jsem s nebe
sstoupil. Bude-li kdo jísti ten chléb, živ bude na věky. A chléb,
kterýž já dám, tělo mé jest, kteréž já dám za život
světa.“ (Jan 6, 51).
Já jsem vinný kmen!
Tento vinný kmen je
jediným zdrojem našeho duchovního života. Každé sebemenší se
uchýlení od Něho, z Jeho cest, má za následek, že okamžitě
usycháme. Náš duchovní život, naše obecenství s Bohem,
je podmíněno zůstáváním v Kristu. Každé odchýlení se
od Něho má za následek duchovní smrt.
Jak si k Pánu
Ježíši stojíme, čím nám Pán Ježíš je, podle toho se utváří
náš duchovní a náboženský život. A zde jsme u otázky: Kým
mne praví lidé býti? Je ti životem? Je ti světlem, cestou,
dveřmi, pastýřem, chlebem života a vinným kmenem? Jak sis
vyřešil tuto otázku, podle toho vypadá tvůj duchovní a
náboženský život.
Ostrava rok 1944
Žádné komentáře:
Okomentovat