Křest

V probírání učení apoštolského jsme si už řekli, že to první, co bylo obsahem jejich učení, jejich kázání, byla osobnost Ježíše Krista a sice jeho božství. To druhé bylo poslání Pána Ježíše, aby hledal a spasil, co bylo zahynulo. A to třetí bylo, v čem spasení je. Rozdělili jsme si spasení na tři hlavní části:

Smíření s Bohem

Vykoupení

Posvěcení

Tyto věci jsme již probrali.

Dnes přicházíme k další části apoštolského učení a sice k otázce křtu. Tuto otázku nemůžeme pominout, protože ona je také částí apoštolského učení, jako všechna ostatní Ježíšova poselství, ze kterých nikdo nemá právo nic ubrat ani k nim něco přidat.

Otázka křtu hýbe dnes celou evangelickou církví. Stále přibývá těch, kteří na základě evangelia Ježíšova dokazují, že křest nemluvňat, jak jej reformační církve převzaly z církve římskokatolické, není křest biblický a chceme-li stát na základech Písma, že se musíme vrátit k biblickému křtu, tj. ke křtu dospělých na základě osobní víry v Ježíše Krista. A někteří z vedoucích činitelů dnešní evangelické církve prohlašují, že do dvaceti let křest nemluvňat bude v církvi nahrazen křtem dospělých. Že se tak nestalo hned při reformaci, dá se vysvětlit tím, že tu bylo tolik problémů, že nebylo možné je zvládnout. To, co reformace učinila, bylo dílo přímo gigantické. Dnes se více a více v protestantském světě uvažuje o tom, aby se reformace dokončila.

A tak nyní k otázce biblického křtu. Základem k jejímu řešení nám bude text: „Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude, kdož pak neuvěří, budeť zatracen.“ (Marek 16, 15-16). Tento příkaz Pána Ježíše je naprosto jasný. Má-li kdo Ježíšovu evangeliu uvěřit, musí jej napřed slyšet. Jak se mohla církev odvážit křtít narozené nemluvně, které o evangeliu nemá ani ponětí, je nepochopitelné. Křesťanská církev to učinila tenkrát, kdy se nalézala již v naprostém duchovním úpadku a kdy pravdy evangelia nahrazovala učením církevním, které bylo v naprostém odporu s Ježíšovým evangeliem. Reformace měla obrovskou práci s tím, aby vyvedla lid z bludů církevního učení a navrátila jej k pravdám evangelia. A jak jsme si již řekli, na všechno nestačila. A tak nebiblický křest nemluvňat přešel i do reformačních církví. Ještě větším podivením je, že ještě dnes jsou i církve věřících, které se dosud s touto otázkou nevyrovnaly a drží se zuby nehty nebiblického křtu nemluvňat. I když dáte dítěti tu nejlepší náboženskou výchovu, můžete ručit, že až dospěje, bude věřit v Pána Ježíše co svého Spasitele? Nejsou to často děti i samých kazatelů, ze kterých se později stávají bezvěrci?

Příkaz Pána Ježíše týkající se křtu je naprosto jasný. Každý musí nejdříve evangelium Pána Ježíše slyšet a pak, chce-li dosáhnout spasení, musí pravdám evangelia uvěřit a teprve potom může svou víru v Pána Ježíše vyznat ve křtu. Tak to učili a tak to činili apoštolé. Ne jinak! „Pokání čiňte a pokřtí se jeden každý z vás ve jménu Pána Ježíše Krista na odpuštění hříchů. Tedy ti, kteří ochotně přijali jeho slova, pokřtěni jsou…“ (Sk. 2, 36-41). Tedy ti, kteří ochotně přijali jeho slova, pokřtěni jsou. Co myslíte? Museli je apoštolé k tomu přemlouvat, aby se nechali pokřtít? A když byli pokřtěni, kam že se připojili? K věřícím! A proč nezůstali v tom, v čem se narodili? Všimněte si dobře slov verše 40: „A jinými slovy mnohými osvědčoval a napomínal, řka: Oddělte se od pokolení toho zlého.“ Koho tím myslel apoštol Petr? Nevěřící, protože by mezi nimi duchovně zahynuli. Tak tedy ti, kteří ochotně přijali slova Jeho, pokřtěni jsou. Byl někdo pokřtěn z těch, kdo nepřijal evangelium Ježíše Krista? Nikdo! Co neposlušnosti je dnes mezi těmi, kteří evangelium Pána Ježíše slyší a vyznávají, že tomu věří a proč tedy své uvěření nevyznají ve křtu? A proč se nepřipojí k věřícím?

Pojďme k dalším důkazům: „Anděl pak Páně mluvil k Filipovi, řka: Vstaň a jdi ku polední straně na cestu, kteráž vede od Jeruzaléma do Gázy, kteréž jest pusté.
I vstav, šel. A aj, muž Mouřenín, kleštěnec, komorník královny Mouřenínské Kandáces, kterýž vládl všemi poklady jejími, a byl přijel do Jeruzaléma, aby se modlil,
Navracoval se, na voze svém sedě, a četl Iziáše proroka. I řekl Duch Filipovi: Přistup, a přiviň se k vozu tomu. A přiběh Filip, slyšel jej, an čte Izaiáše proroka. I řekl: Rozumíš-liž medle, co čteš? A on řekl: Kterakž bych mohl, leč by mi kdo vyložil? I prosil Filipa, aby vstoupil a seděl s ním. Místo pak toho písma, kteréž četl, toto bylo: Jako ovce k zabití veden jest, a jako beránek němý před tím, kdož jej střiže, tak neotevřel úst svých. V ponížení jeho odsouzení jeho vyhlazeno jest, rod pak jeho kdo vypraví, ačkoli zahlazen byl z země život jeho? A odpovídaje komorník Filipovi, dí: Prosím tebe, o kom toto mluví prorok? Sám-li o sobě, čili o někom jiném? Tedy otevřev Filip ústa svá, a počav od toho písma, zvěstoval jemu Ježíše. A když jeli cestou, přijeli k jedné vodě. I řekl komorník: Aj, voda. Proč nemám býti pokřtěn? I řekl Filip: Věříš-li celým srdcem, slušíť. A on odpověděv, řekl: Věřím, že Ježíš Kristus jest Syn Boží. I rozkázal státi vozu, a sstoupili oba do té vody, i Filip i komorník. I pokřtil ho. A když vystoupili z vody, Duch Páně pochopil Filipa,a neviděl ho více komorník; nebo jel cestou svou, raduje se.“ (Sk. 8, 26-39).

Kdo komorníkovi pověděl o křtu?

Verš 35: „Tedy otevřev Filip ústa svá, a počav od toho písma, zvěstoval jemu Ježíše.“

Ve zvěsti o Ježíši musela být také zvěst o křtu. Jak jinak by si komorník žádal křest? „Aj, voda, proč nemám býti pokřtěn?“ A co apoštol Filip? Má zvláštní podmínku: „Věříš-li celým srdcem, slušíť.“ Co myslíte? Kladl apoštol Pavel tuto podmínku jen v tomto případě? Nebo to bylo všeobecná podmínka pro každého, kdo chtěl dosáhnout spasení? Apoštolé nedělali žádný rozdíl mezi jedním a druhým, podmínky k dosažení spasení byly pro všechny stejné. „Věříš-li celým srdcem, slušíť.“ Může nemluvně věřit? Křest v tomto případě neslušíť. A kde se koná, je to nebiblické. Komorník na otázku Filipovu odpovídá jasně a určitě: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“ A na toto vyznání Filip i komorník vstupují do vody a komorník je pokřtěn. Museli oba sestoupit do vody? Vždyť stačí malá nádobka vody, jak to vidíte v kostelech i v modlitebnách některých církví? Biblický křest byl ponořením křtěnce pod vodu. Ponoření křtěnce pod vodu mělo zvláštní význam: „Zdaliž nevíte, že kteřížkoli pokřtěni jsme v Krista Ježíše, v smrt jeho pokřtěni jsme? Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest v smrt, abychom, jakož z mrtvých vstal Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili.“ (Řím. 6, 3-4).

Křest ponořením pod vodu symbolizoval pohřeb starého člověka v nás. Voda symbolizuje hrob a ponoření do vody symbolizuje pohřbení starého člověka do hrobu a vyzvednutí z vody symbolizuje povstání z hrobu k novému životu. Proto se křest vykonával v řece nebo v rybníce, kde bylo možné ponoření křtěnce pod vodu. Kropení vodou z malé nádobky není žádným křtem. I zde platí slova Písma: „Osvědčujiť pak každému, kdož by slyšel slova proroctví knihy této, jestliže by kdo přidal k těmto věcem, žeť jemu přidá Bůh ran napsaných v knize této. A jestliže by kdo ujal od slov proroctví tohoto, odejmeť Bůh díl jeho z knihy života, a z města svatého, a z těch věcí, kteréž jsou napsány v knize této.“ (Zj. 22. 18-19).

Nejdříve se tedy křest vykonával v řece, později, kdy měla církev již své chrámy nebo modlitebny, měla v nich velké křtitelnice, ve kterých se dá křest provést ponořením pod vodu.

A ještě jeden důkaz z Písma ohledně křtu: „Tedy Petr otevřev ústa, řekl: V pravdě jsem shledal, že Bůh není přijimač osob. Ale v každém národu, kdož se ho bojí, a činí spravedlnost, příjemný jest jemu; Jakž to oznámil synům Izraelským, zvěstuje pokoj skrze Ježíše Krista, kterýž jest Pánem všeho. Vy sami víte, co se dálo po všem Židovstvu, počna od Galilee, po křtu, kterýž kázal Jan: Kterak Ježíše od Nazaréta pomazal Bůh Duchem svatým a mocí. Kterýž chodil, dobře čině, a uzdravuje všecky posedlé od ďábla; nebo Bůh s ním byl.
A my jsme svědkové všeho toho, což činil v krajině Judské a v Jeruzalémě. Kteréhož zamordovali, pověsivše na dřevě. Toho Bůh vzkřísil třetího dne, a způsobil to, aby zjeven byl,
Ne všemu lidu, ale svědkům prvé k tomu zřízeným od Boha, nám, kteříž jsme s ním jedli a pili po jeho z mrtvých vstání. A přikázal nám kázati lidu a svědčiti, že on jest ten ustanovený od Boha soudce živých i mrtvých. Jemuť všickni proroci svědectví vydávají, že odpuštění hříchů vezme skrze jméno jeho všeliký, kdožkoli uvěřil by v něho. A když ještě Petr mluvil slova tato, sstoupil Duch svatý na všecky, kteříž poslouchali slova. I užasli se ti, kteříž z obřezaných věřící byli, kteříž byli přišli s Petrem, že i na pohany dar Ducha svatého jest vylit.
Nebo slyšeli je, ani mluví jazyky rozličnými, a velebí Boha. Tehdy odpověděl Petr: Zdali může kdo zabrániti vody, aby tito nebyli pokřtěni, kteříž Ducha svatého přijali jako i my?
A rozkázal je pokřtiti ve jménu Páně. I prosili ho, aby u nich pobyl za některý den.“ (Skut. 10, 34-48). Byly mezi nimi malé děti? Může malé dítě přijmout Ducha svatého? Všichni shromáždění v domě setníka Kornelia přijali Ducha svatého a byli pokřtěni. A zdá se, že apoštol Petr se jich ani neptal, jestli si křest přejí. Prostě rozkázal je pokřtít. Jsou někteří věřící, kteří říkají: Křest vodou není důležitý. Důležitější je křest Duchem svatým. Zde předcházel křest Duchem svatým. Proč apoštol Petr nařizuje ještě křest vodou? Protože to byl příkaz Ježíše Krista a ten mu byl svatým. Je-li tento příkaz Ježíšův i některým věřícím nesvatý, jak si to zodpoví před Pánem? Není to ubírání ze slov Pána Ježíše? Mám uvádět ještě další důkazy z Písma? Na obranu křtu nemluvňat jsou nejčastěji uváděna slova Pána Ježíše: „Nechte dítek jíti ke mně, neb takových jest království nebeské.“ (Marek 10, 13-14). Křtil Pán Ježíš ty děti? Ne! Tak co to má do činění s otázkou křtu?

Rokytnice rok 1956