Náš Bůh

Bůh lásky

II. Kor. 13, 11

Naposledy, bratří, mějtež se dobře, dokonalí buďte, potěšujte se, jednostejně smyslte, pokoj mějte, a Bůh lásky a pokoje budeť s vámi.

Náš Bůh je Bohem lásky. Bůh láska jest. Svou láskou objímá celý svět. Snad by mohl někdo namítnout: A což všechno utrpení v životě lidstva? Co všechna ta tělesná i duchovní bída v životě jednotlivce i národů? A což to triumfující zlo ve světě, nespravedlnost, křivdy, které páchá silnější nad slabším? Co ty živelní pohromy v přírodě měnící často úrodná pole v poušť? A co ta různá neštěstí v životě jednotlivců, mnohé zhoubné nevyléčitelné choroby přinášející člověku nesnesitelná utrpení? A zhoubné ničící války mezi národy a všechno utrpení, které je s tím spojeno? Když Bůh je Bohem lásky, proč to dopouští, proč nezasáhne, proč nepřijde se svojí pomocí? Nejsme první, kteří si klademe tyto otázky. Již před tisíci lety, když Bůh volal k národu izraelskému skrze proroka Malachiáše: „Miluji vás, praví Hospodin, vy pak říkáte: V čem nás miluješ?“ (Mal. 1, 2). Lid izraelský se ptá vyčítavě: „V čem?“ Jejich země byla nepřítelem pustošená, národ byl uveden v otroctví mocnějšího národa, celý národ trpěl - v čem tedy byla ta Boží láska k němu? V čem nás miluješ? Jak tomu všemu rozumět? Kdo je tím vším vinen, co se ve světě, mezi národy, v rodinném životě i v životě jednotlivců děje? Je tím vinen Bůh nebo člověk?

Slyšme svědectví Písma: „Slyšte slovo Hospodinovo, ó synové Izraelští, neboť má rozepři Hospodin s obyvateli země této, proto že není žádné věrnosti, ani žádného milosrdenství, ani žádné známosti Boží v této zemi. Proklínání a lži a vraždy, a zlodějství i cizoložství na vrch zrostlo, a vražda vraždu postihá. Protož kvíliti bude tato země, a umdlí všecko, což v ní přebývá, živočichové polní i ptactvo nebeské, ano i ryby mořské zhynou.“ (Ozeáš 4, 1-3). Bůh má rozepři s obyvateli této země. Proč? Právě pro ty věci, které naplňují naši zemi bolestmi a zoufalstvím, protože všechno to utrpení vyvolávají lidé sami mezi sebou. Všechna bolest, všechno utrpení, s kterým se setkáváme buď ve vlastním životě nebo v životě jiných, vyvolává člověk a je to ovoce jeho zpronevěřování se Bohu a jeho uchylování se z Božích cest. Bůh to myslel a myslí s člověkem dobře. Aby ho uchránil před vlastní zkázou, vydal k jeho dobru zákon – směrnici, kterou by se člověk měl řídit. Ale člověk viděl a vidí v tomto Božím zákoně omezování své osobní svobody, spoutání své vůle a proto na Boží zákon nedbá, ve všem ho porušuje, řídí se vlastní vůlí a svým vlastním rozumem. Výsledek této revolty člověka vůči Bohu? Převrácenost ve všem! Člověk pomíjí to, co je k jeho prospěchu a činí to, co je ke zkáze. Marně Bůh napomíná, varuje, hrozí - Jeho napomínání, rady, varování nikdo nedbá. Kdyby Bůh nebyl Bohem lásky, byl by vešel již dávno s lidstvem v soud. Příčinou své nezměrné lásky je stále ještě shovívaný. Hledá k srdci pobloudilého člověka nové a nové cesty, aby jej přiměl. k návratu z cest zkázy na cestu života. I když člověk vším tím utrpením, s který se v životě setkává, je si většinou vinen sám, Bůh všechno to zlé, které si člověk sám přivozuje, obrací v jeho dobré. Nebýt Božích zásahů Boží lásky, byl by se člověk sám dávno zničil.

Milá duše! I tebe hledá. Aby tě vychvátil z moci zla, aby tě upozornil na pomíjitelnost všeho, co nám může poskytnout tento svět, používá k tomu ztrátu tvého majetku, ztrátu tvého zdraví, ztrátu tvých milých, zklamání i v těch nejvěrnějších přátelích, používá k tomu celou řadu jiných cest, aby ve tvém nitru probudil touhu po těch věcech, které jsou věčné. Skrze své proroky, skrze své slovo upozorňuje nás na příčiny naši tělesné i duchovní bídy a volá nás na cesty nového života. Jeho hledající láska vyvrcholila v poslání Ježíše Krista. Čím víc se člověk Bohu zpronevěřoval, tím ve větší míře se stupňovala Boží láska k člověku. Že Bůh nezasahuje dosud tento svět Božím soudem, příčinou je Boží nezměrná láska ke všemu jeho tvorstvu. První podstatou Boží jsoucnosti je láska. Vždyť kdyby měl Bůh spravedlivě zasáhnout, kdo z nás by ušel zásahu jeho spravedlnosti? Na každém z nás leží určitá vina. My všichni jsme tím vinni, že ve světě místo lásky panuje nenávist. Ani jeden z nás se neřídí ve svém životě zákonem lásky. Všichni milujeme i nenávidíme. Všechen svět propadl hříchu a před naprostou zkázou ho udržuje jen Boží shovívavost a Boží láska. Náš Bůh je Bohem lásky. Kdy tuto skutečnost pochopíme? Kdy už konečně zaujmeme vůči Bohu to správné stanovisko?

Bůh pokoje

Žid. 13, 20-21

A Bůh pokoje, který pro krev věčné smlouvy vyvedl z mrtvých našeho Pána Ježíše, toho velikého Pastýře ovcí, ať vás přivede k dokonalosti v každém dobrém skutku, abyste konali jeho vůli, když ve vás on působí to, co je v jeho očích příjemné, skrze Ježíše Krista, jemuž buď sláva na věky věků. Amen.

Bůh pokoje! Pokoj v mysli, v srdci, v duši, pokoj v sobě i kolem sebe, takový vyvěrá jen z živého obecenství s živým Bohem. Všude tam, kde člověk zaujme vůči Bohu stanovisko důvěřujícího dítěte k otci, kde člověk na prvním místě usiluje o naprostou harmonii s Bohem a jeho zákony, tam Boží pokoj jako proudy řeky se rozlévají jeho nitrem. Pokoj vyvěrající z živého obecenství s Bohem není závislý na příznivých či nepříznivých okolnostech života.

Mistr Jan Hus jde na hořící hranici. Je naplněn hrůzou před děsivou smrtí v hořících plamenech? Proklíná snad své vrahy? Nic takového. Zpívá si žalmy. Pokoj Boží, který nalezl v Ježíši Kristu, ho zbavuje hrůzy této smrti a ani hořící hranice, v jejímž plameni má nyní zemřít pro pravdu Kristovu, nemůže ho připravit o Boží pokoj v jeho duši.

Štěpán je kamenován pro víru v Ježíše Krista. Krev se řine z jeho zraněné hlavy. A Štěpán? Modlí se za své nepřátele a jeho tvář září jako tvář anděla. Boží pokoj naplňuje jeho srdce. Pavel a Sílas jsou uvrženi do žaláře, zbičováni před tím až do krve, na rukou i nohou železné okovy, aby se nemohli ani pohnout. A oni? Zpívají chválu Bohu s takovým nadšením, že jejich zpěv se rozléhá celým žalářem. Radují se, že mohou trpět pro svého Spasitele.

Chápete, co to je, mít Boží pokoj v srdci? Bůh je Bohem pokoje. Všude tam, kde se s naprostou důvěrou položíme do Jeho rukou, do Jeho péče a do Jeho ochrany, pokoj Boží naplní naše srdce v takové míře, že není na světě moci, která by nás mohla připravit o klid v naší duši. Když Bůh spokojí, kdo znepokojí? Známe slova Pána Ježíše: „Zanechávám vám pokoj, svůj pokoj vám dávám; já vám dávám, ne jako dává svět. Ať se vaše srdce nermoutí ani nestrachuje.“ (Jan 14, 27). I ve světě lze dosáhnout jakéhosi pokoje. Když se vám všechny plány daří, všechny vaše přání se plní, vaše peněžní úspory rostou a vy máte určitý blahobyt, také vám to poskytuje pokoj, ale jen dočasně. Dostaví se první neúspěch, dostaví se neštěstí, ztráta zdraví nebo majetku, upadnete do nepřízně toho či onoho a je po pokoji. Pokoj, který dává tento svět, závisí od příznivých okolností. Boží pokoj zůstává v srdci, v duši i tenkrát, kdy se všechny vaše plány hroutí, kdy vás postihuje jedna ztráta za druhou a kdy vám život zasazuje ty nejtěžší rány. A není člověka, aby byl ušetřen životních ran. Život na zemi je samý boj. Ale člověk odevzdaný Bohu ví, že dopouští-li Bůh na člověka těžké životní zkoušky, že to má určitý význam pro jeho duchovní život a že tím sleduje Bůh při člověku dosažení určitého cíle. I v takových zkouškách Bůh naplňuje srdce člověka pokojem a toho, koho zkušuje, obzvláště posiluje svou hřejivou láskou. Kéž by svět pochopil, že pokoj, o který tolik usiluje, prýští jedině z Boha. Bůh je Bohem pokoje a je-li dnes celý svět zmítán nepokojem, pramení z odvrácení se lidstva od Boha. Již prorok Izaiáš volá: „Ó kdybys byl šetřil přikázaní mých, bylť by jako potok pokoj tvůj, a spravedlnost tvá jako vlny mořské.“ (Iz. 48, 18). A na jiném místě: „Nemajíť žádného pokoje, praví Hospodin, bezbožní.“ (Iz. 48, 22).

Příteli, bratře, sestro! Máš Boží pokoj? Ten, který převyšuje všeliký lidský rozum? Nebo tě každá i sebemenší nepříjemnost hned zneklidní, rozruší? Stačí nepříznivé slovo, nepříznivý úsudek, kritika a hned jsi rozrušen, rozčilen, znepokojen? To vše záleží na tvém poměru vůči Bohu. Bůh je Bohem pokoje. Polož se s naprostou důvěrou do Jeho rukou, spolehni na Jeho slovo, na Jeho zaslíbení, buď poslušen Jeho rady, Jeho příkazů a Boží pokoj naplní tvé srdce do takové míry, že tě o tento klid žádná věc na světě nepřipraví.

Bůh všelikého potěšení

II. Kor. 1, 3-4

Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Jezukrista, Otec milosrdenství, a Bůh všelikého potěšení, Kterýž těší nás ve všelikém ssoužení našem, abychom i my mohli potěšovati těch, kteříž by byli v jakémkoli ssoužení, tím potěšením, kterýmž i my potěšeni jsme od Boha.

Tak, jak dovede Pán potěšit, nedovede potěšit nikdo. Když vás již vše zklamalo, když jste se již ve všech lidech zklamali, když ztroskotalo všechno vaše úsilí a vy tu stojíte bez jakékoliv vyhlídky, že byste se mohli z nepříjemné situace dostat ven, když ze všech stran se na vás šklebí jen zklamání a zoufalost, když už vás nedovede a světě potěšit nikdo, Pán Bůh má vždycky ještě pro vás slovo potěšení. Maminka dovede své dítě vždy potěšit, ale někdy ani ta maminka nemá pro nás už slova potěšení. Ale Pán Bůh má pro nás slovo potěšení vždycky. Třtiny nalomené nedolomí. Jeho otcovská náruč je otevřená i tomu nejpobloudilejšímu dítěti.

Milá duše! Až tě všecko ve světě zklame, když nikde a v ničem nenajdeš potěšení pro své srdce, v Bohu ho nalezneš.

Bůh naděje

Řím. 15, 13

Ať vás tedy Bůh naděje naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, abyste se rozhojňovali v naději skrze moc Ducha Svatého.

I svět má své naděje, ale ty se každou chvíli hroutí a každou chvíli zklamou. Avšak naděje, která prýští z Boha a z našeho obecenství s Ním, nezklame nikdy. Zejména ve chvíli smrti se hroutí všechny ty naděje, které může člověku poskytnout tento svět, kdežto ta naděje, kterou získáváme v Bohu, právě ve chvíli smrti nabývá ceny stonásobné. Tato naděje jde s námi i za hrob. Je vyjádřena slovy Pána Ježíše: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“ (Jan 11, 25). Tajemství síly prvních křesťanských mučedníků je právě v této naději. Co znamenala pro ně smrt těla? Smrt je spojovala s Pánem a uváděla je tam, kam se nesly jejich touhy. Člověka majícího naději v Bohu nic nezlomí. Náš Bůh je Bohem té nejslavnější naděje.

Milá duše, máš tuto naději? Jakou máš naději pro okamžik smrti? Založ svou naději na Ježíši Kristu, o tuto naději tě neoloupí ani smrt.

Bůh slávy

Sk. 7, 2

„A on řekl: "Bratři a otcové, slyšte: Bůh slávy se ukázal našemu otci Abrahamovi, když byl v Mezopotámii, předtím než se usadil v Cháranu.“

Náš Bůh je Bohem slávy. Jsme příliš materiální, než abychom si dovolili učinit i sebemenší představu o Boží slávě. Odlesk této slávy spočinul na Pánu Ježíši Kristu. Byl tak mohutný, že když se Pán v této slávě zjevil Saulovi na cestě do Damašku, Saul oslepl. Když Mojžíš sestupoval s hory Sinaj od Hospodina, odlesk Boží slávy zůstal v jeho tváři. Synové izraelští nemohli mu ani pohledět ve tvář pro zář, která vyzařovala z jeho tváře. Když Mojžíš žádal Boha, aby mu ukázal svoji slávu, Bůh mu odpovídá: „Řekl opět: Okažiž mi, prosím, slávu svou. Kterýž odpověděl: Já způsobím to, aby šlo mimo tebe před tváří tvou všecko dobré mé, a zavolám ze jména: Hospodin před tváří tvou. Smiluji se, nad kýmž se smiluji, a slituji se, nad kýmž se slituji. Řekl také: Nebudeš moci viděti tváři mé; neboť neuzří mne člověk, aby živ zůstal. I to řekl Hospodin: Aj, místo u mne, a staneš na skále. A když tudy půjde sláva má, postavím tě v rozsedlině skály, a přikryji tě rukou svou, dokudž nepřejdu.“ II. Mojž. 33, 18-22). Taková je sláva Hospodinova, že pohled na ni by člověka usmrtil. A přece v tuto slávu budeme uvedeni. Znáte jistě slova Pána Ježíše: „A já slávu, kterouž jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jedno jsme. Já v nich, a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno, a aby poznal svět, že jsi ty mne poslal, a že jsi je miloval, jakožs mne miloval. Otče, kteréž jsi mi dal, chciť, kdež jsem já, aby i oni byli se mnou, aby hleděli na slávu mou, kteroužs mi dal; nebo jsi mne miloval před ustanovením světa.“ (Jan 17, 22-24).

Dnes má svět pro nás jen potupení. Ale blíží se doba, kdy i on pozná slávu Boha silného, slávu našeho Pána. A tehdy bude svět volat: „A řekli horám i skálí: Padněte na nás, a skrejte nás před tváří toho, kterýž sedí na trůnu, a před hněvem toho Beránka.“ (Zj. 6, 16).

Tehdy svět uvidí rozdíl mezi tím, kdo Bohu slouží a tím, kdo Bohu neslouží.

Bratři a sestry! Náš Bůh je Bohem slávy a v tuto slávu uvede jednou všechny ty, kteří jsou Jeho.

Milá duše! Co bude s tebou? Kde ty budeš trávit svou věčnost? Skloň pokorně svá kolena před tímto Bohem slávy dříve, než budeš k tomu donucen Božími soudy. Odevzdáním se Ježíši Kristu můžeš i ty dosáhnout podílu na této Boží slávě. Jak bohatý a slavný je náš Bůh! Bůh lásky, Bůh pokoje, Bůh všelikého potěšení, Bůh naděje a Bůh slávy.

Je tento Bůh i tvým Bohem?

A jsi ty Jeho dítětem?

Vysoké Mýto rok 1950