Efez. 5, 14
Probuď se ty, kdož
spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítíť se tobě Kristus.
Probuď se ty, kdo spíš…
Jistěže všichni
rozumíte, že se zde jedná o probuzení z duchovního spánku.
Co to je duchovní
spánek? Je to stav, kdy svědomí člověka je uspáno do takové
míry, že člověk může páchat jakýkoliv hřích, aniž by cítil
nějakou vinu. My se často divíme, jak je možné, aby muž
zavraždil svoji ženu nebo žena zavraždila své dítě. To je
možné jen tam, kde svědomí člověka spí. Jsou lidé, jimž
mluvit lež je právě tak přirozené, jako mluvit pravdu. Jsou
lidé, jinak velmi nábožní, kteří se nijak neštítí krádeže
nebo podvodu. Kolik je lidí, kteří se vám postaví do očí jako
vaši nejlepší přátelé, ale za vašimi zády dovedou vás
potřísnit nejhroznějším kalem pomluv. V duchovním spánku
může jít člověk z hříchu do hříchu, aniž by si činil
nějaké výčitky.
Největším úsilím
satana je uspat svědomí člověka a tam, kde se mu to podaří, má
s takovým člověkem nejlehčí práci, protože pak má do
jeho srdce volný přístup kdykoliv a kdekoliv, třebas i
v takovémto shromáždění. Proto se ve všech církvích
setkáváme s lidmi, kteří při vší své nábožnosti žijí
životem, který je v naprostém rozporu s tím, co
vyznávají. Pán Ježíš o nich praví: Ústy svými mne ctí, ale
srdcem svým jsou daleko ode mne.
V době války
hrají nejdůležitější roli přední stráže. Běda, když vojín
na stráži usne. To se trestá smrtí, poněvadž tím vystavuje
v nebezpečí celou armádu.
Svědomí? Toť taková
přední stráž u dveří našeho srdce. Běda člověku, je-li jeho
svědomí uspáno. Tam prohrává jednu bitvu za druhou. Náš život?
Toť ustavičný boj o věčné hodnoty života. Prohrává jej
každý, kdo se nechal duchovně uspat. Takovou největší prohru
vidíme u sebevraha. Myslí si, že dobrovolnou smrtí unikne bolesti
a utrpení a zatím jde vstříc daleko většímu utrpení. Proto
Slovo Boží volá: Probuď se ty, kdož spíš!
Nezapomeňme, že i
věřící člověk, který byl již jednou z duchovního spánku
probuzen, může být nanovo uspán. Když apoštol Pavel kárá
Korintské a varuje je před nehodným užíváním svaté večeře
Páně, píše jim: „Protož mezi vámi jsou mnozí mdlí a
nemocní, a spí mnozí.“ (I. Kor. 11, 30). Bratřím
v Tessalonice píše: „Nespěmež tedy, jako jiní, ale
bděme, a střízliví buďme. Nebo kteříž spí, v noci spí, a
kteříž se opíjejí, v noci opilí jsou.“ (I. Tes. 5, 5).
Bratři
a sestry! Neuspal snad satan někoho z nás? Není snad někdo
mezi námi, který se vůbec ještě z hříchu neprobudil? Stav
duchovního spánku je stav věčného zahynutí. Zkušujme se, a to
všichni, jeden vedle druhého, nemá-li nějaký hřích otevřené
dveře do našeho srdce. Má-li, pak je to známka , že ta přední
stráž u dveří našeho srdce, naše svědomí, je uspáno a pak
jsme v moci našeho nepřítele. Víte, co by to znamenalo?
Probuď
se ty, kdož spíš! V životopise Sadhu Sundara Singa
čteme, jak jednou na svých misijních cestách, jsa lidmi
pronásledován, musel si najít nocleh ve zříceninách osamělé
budovy. Našel si místo mezi sesutým zdivem, pod hlavu si dal kámen
a klidně usnul. Ráno, když se probudil, vidí, že na jeho těle
se ohřívá nejjedovatější had tamějšího kraje, kobra. Co
byste asi dělali, kdyby se to stalo vám?
Bratře,
sestro! Možná, že kdyby tě Duch Boží v pravdě probudil, viděl
by jsi ne jednoho, ale několik jedovatých hadů zhřívat se na
svém srdci, ale že tvoje svědomí spí, nevidí, v jakém jsi
nebezpečí.
Probuď
se! V duchovním spánku hřeje na svém srdci člověk ne jeden
hřích, ne jednoho hada a laská se s ním. A výsledek?
Duchovní ochabnutí, zvlažnění, zlhostejnění a na konec
pohrdnutí Boží milosti a věčné zahynutí.
Probuď
se ty, kdož spíš! A ta další výzva Božího slova
zní: Vstaň z mrtvých!
Stav, ve kterémže
člověk odcizený Bohu, ve kterém má hřích do našeho srdce
volnou cestu, je stav smrti. V evangeliu s. Lukáše se
vypravuje, jak Pán Ježíš vyzývá jednoho ze svých posluchačů,
aby šel za Ním a následoval Ho. Tento muž se nevzpírá, je
přesvědčen, že Pán Ježíš je tím zaslíbeným Mesiášem, ale
má doma starého otce, kterému by tak rád posloužil až k smrti.
A tak na výzvu Pána Ježíše praví: Pane, dopusť mi prvé jíti
a pochovati otce mého. „Pane, dopusť mi prvé jíti a
pochovati otce mého.“ A co mu na to Ježíš odpověděl?
„Nech ať mrtví pochovávají mrtvé své, ale ty jda, zvěstuj
království Boží.“ Jeho starý otec byl duchovně mrtvý a
také mrtví byli ti ostatní kolem něho. A Pán Ježíš viděl ve
svém prorockém duchu, že i kdyby se tento probuzený a obrácený
muž vrátil ke svému starému otci, že tento jeho svědectví
nepřijme, ale zůstane ve své mrtvosti. A zaměstnávat se
s člověkem, který tak jako tak je pro Boží království
ztracený, to považuje Pán Ježíš za ztrátu času. Nech, ať se
starají o něho ti, kteří jsou právě tak duchovně mrtví, jako
on. Ale ty máš poznání pravdy, poznání věčného života, jdi
tam, kde tvé svědectví přijmou.
Bratři a sestry! Co by
řekl Pán Ježíš nám, když by viděl jak my, místo abychom
vykupovali každou naši chvilku k tomu, abychom vyhledávali a
svědčili takovým lidem, kteří po pravdě Boží prahnou,
vydržíme často trávit celé hodiny, celé večery, s lidmi
duchovně mrtvými, ač víme, že žádné naše svědectví o
Ježíši Kristu od nás nepřijmou. Nemyslíte, že za tento
promarněný čas budeme Bohu skládat účty? Škoda každé
chvilky, kterou trávíme s lidmi, kteří jsou duchovně mrtví
a chtějí zůstat mrtvými. Hleďme raději využít čas pro ty,
kteří po království Božím touží a prahnou. „Nech ať
mrtví pochovávají mrtvé své, ale ty jda, zvěstuj království
Boží.“ „Probuď se ty, kdož spíš, a vstaň z mrtvých!“
Vyjdi z takového stavu, ve kterém propadáš hříchu a
nečistotě a ve kterém jsi odcizen svému Bohu a jsi na cestě do
zahynutí. Ano, život takový, kde Ježíš není Pánem našeho
srdce, není život, ale pozvolné umírání. „I vás obživil
mrtvé v vinách a hříších, V nichž jste někdy chodili podlé
obyčeje světa tohoto, a podlé knížete mocného v povětří,
ducha toho, kterýž nyní dělá v synech zpoury. Mezi nimiž i my
všickni obcovali jsme někdy v žádostech těla svého, činivše
to, což se líbilo tělu a mysli, a byli jsme z přirození synové
hněvu jako i jiní. Ale Bůh, bohatý jsa v milosrdenství pro
velikou lásku svou, kterouž zamiloval nás, Také i nás, když
jsme mrtví byli v hříších, obživil spolu s Kristem, (milostí
spaseni jste), A spolu s ním vzkřísil, i posadil na
nebesích v Kristu Ježíši. Aby ukázal v věku budoucím
nepřevýšené bohatství milosti své, z dobroty své
k nám v Kristu Ježíši. Nebo milostí spaseni jste skrze víru, (a
to ne sami z sebe, darť jest to Boží), Ne z skutků, aby se někdo
nechlubil. Jsme zajisté jeho dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši
k skutkům dobrým, kteréž Bůh připravil, abychom v nich chodili.
Protož pamatujte, že vy někdy pohané podlé těla, kteříž jste
slouli neobřízka od těch, kteříž slouli obřízka na těle,
kteráž se působí rukama, Vy jste byli onoho času bez Krista,
odcizení od společnosti Izraele, a cizí od úmluv zaslíbení,
naděje nemající, a bez Boha na světě. Ale nyní v Kristu Ježíši
vy, kteříž jste někdy byli dalecí, blízcí učiněni jste skrze
krev Kristovu.“ (Ef. 2, 1-13).
I vás obživil ve vinách
a hříších! Kdo? Ježíš Kristus! A On obživuje dodnes. Obživí
i tebe, ale musíš se probudit, musíš se podívat do zrcadla Slova
Božího, abys v tomto zrcadle poznal poskvrnění svého srdce,
svou duchovní bídu a své malomocenství. Nepotřebují zdraví
lékaře. Dokud člověk o sobě myslí, že je zdráv, necítí ani
potřebu jít se svým srdcem k Bohu. A přec, kolik lidí se
domnívá, že jsou zdrávi, zatímco zhoubná rakovina se rozlézá
po jednotlivých údech těla a ohlásí se bolestnými pocity teprve
tehdy, až už je pozdě.
Poslední slova našeho
textu nám mluví o tom, co vyplývá z toho, jestliže se
duchovně probudíme a vyjdeme-li, ba ještě lépe řečeno,
necháme-li se vyvést z toho stavu naší duchovní mrtvoty –
zasvítí se nám Kristus. Nemůže být šťastnějšího člověka
jako ten, na jehož cestu života svítí sám Ježíš Kristus. To
už pak není bloudění, to už není upadání z hříchu do
hříchu, z bláta do bláta, ale chození v Bohu a
s Bohem, od vítězství k vítězství, od slávy k slávě.
Člověk, jehož svědomí je uspáno hříchem, nemůže rozumět
tajemství Božího království a nemůže ani pochopit velikost
Ježíše Krista a Jeho slávu. Před takovým je všechno zastřeno
neproniknutelnou tmou a jeho svědomí je ustavičně zatížené
balvanem hříchu. Komu se zasvítil Kristus, ten je oproštěn i od
této tíže.
Ostrava rok 1940
Žádné komentáře:
Okomentovat