Zákon setby a žně

Gal. 6, 1-10

Bratří, by pak byl zachvácen člověk v nějakém pádu, vy duchovní napravte takového v duchu tichosti, prohlédaje sám k sobě, abys i ty nebyl pokoušín. Jedni druhých břemena neste, a tak plňte zákon Kristův. Nebo zdá-li se komu, že by něco byl, nic nejsa, takového vlastní mysl jeho svodí. Ale díla svého zkus jeden každý, a tehdyť sám v sobě chválu míti bude, a ne v jiném. Nebo jeden každý své břímě ponese. Zdílejž se pak ten, kterýž naučení přijímá v slovu s tím, od kohož naučení béře, vším statkem. Nemylte se, Bůh nebude oklamán; nebo cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti. Nebo kdož rozsívá tělu svému z těla žití bude porušení; ale kdož rozsívá Duchu, z Ducha žíti bude život věčný. Činíce pak dobře, neoblevujme; nebo časem svým budeme žíti, neustávajíce. A protož dokudž čas máme, čiňme dobře všechněm, nejvíce pak domácím víry.

Náš život na zemi je dobou setby a žně. Člověk procházeje tímto životem každým krokem rozsívá buď dobro nebo zlo. Setbou jsou jeho myšlenky, slova i skutky. Každý z nás má také své vlastní pole k osévání, pěstování i sklizni. Myšlenka, slovo nebo skutek, který zasejeme, se na čas ztratí. Není vždy hned vidět, co jsme zaseli. Teprve po čase se ukáže výsledek naší setby. Snad žádný jiný zákon v přírodě nepoznáváme s takovou určitostí, tak markantně, jako tento zákon setby a žně. Našel se již někdy na světě takový člověk, který by byl tak pošetilý, aby na své pole nasel koukol a chtěl sklízet pšenici? Našel se už takový blázen? Nebo takový, který by zasadil u svého domu topoly a pak očekával, že mu na nich porostou pomeranče? Že se takový blázen ještě nenašel? I našel, ne jeden, ale nachází se jich tisíce a tisíce. Tisíce a tisíce lidí rozsívá na každém kroku samé zlo a očekávají, že budou sklízet dobro. Všude prosazují své sobecké zájmy, rozsévají sobectví, závist a nenávist a domnívají se, že budou sklízet lásku. Od druhých očekávají službu, úslužnost, laskavost, soucit, uznání, ale sami jsou neochotní, nelaskaví, nikomu by neposloužili ani v tom nejmenším. Od druhého vyžadují, aby přehlíželi i nejhrubší jejich chyby, aby jim vše promíjeli a odpouštěli, ale sami jsou jako inkvizitoři, ani nejmenší přestupek u druhých jim neunikne, uráží se na každé maličkosti a pro každou maličkost druhého kritizují, soudí a zapomínají, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Tedy slovy Písma, že co kdo rozsívá, to i žne.

Naříkáš na nedostatek lásky? Chceš sklízet lásku? Musíš ji napřed rozsívat. Chceš se vyhnout zlu? Rozsívej dobro. Jaké je tvoje nitro, tvoje myšlenky, takové ovzduší tvoříš kolem sebe. Jeden nervozní člověk v rodině znervózní brzy celou rodinu. To, co je v našem srdci, v našem nitru, tlačí se navenek a tvoří atmosféru kolem nás. Když se přiblížíte k některým lidem, máte pocit, jakoby vám někdo sevřel hrdlo. V jejich přítomnosti je vám nevolno, přímo padá na vás zvláštní tíseň. Naproti tomu jsou jiní, kteří vás svou přítomností povznáší až do oblak. V jejich přítomnosti, pod jejich vlivem, se stáváte přímo lepšími. To, co z nás vyzařuje, zase se k nám vrací a to v mnohonásobné míře. Opustí-li nás myšlenka dobrá, na čas jakoby se ztratila, avšak se neztrácí, ale v atmosféře se spojuje se stejnorodými myšlenkami a takto mnohonásobně posílena vrací se zpět do našeho srdce a zde koná své dílo. Ne nadarmo praví jeden myslitel, že jsme zodpovědní i za své myšlenky. Ukáži vám to skutečným příběhem ze života: Když se vyskytlo v jisté části Ameriky zlato, sta lidí putovalo v tato místa, zakoupilo si část pozemku a pustilo se do dolování. Vydali se také tři přátelé a dali si slib, že o nalezené zlato se budou dělit stejným dílem. Štěstí jim přálo a nalezené zlato mělo již hodnotu značného bohatství. Ale toto bohatství otupilo jejich svědomí i srdce. Každý z nich, skrytě sám u sebe, přemýšlel, jak by se zbavil svých druhů a zmocnil se nalezeného zlata. Neuvědomili si, jak tyto jejich skryté myšlenky se přenáší z jednoho na druhého. Jednoho dne jim došla zásoba potravin a bylo nutno, aby jeden z nich se vydal do nejbližší krajiny k nákupu potřebných potravin. Cestou přemýšlel, jak by se zbavil svých společníků a zmocnil se sám nalezeného zlata. Rozhodl se, že nakoupené pokrmy otráví a také tak učinil. Avšak stejné myšlenky se honily v mysli jeho kamarádů. Dohodli se mezi sebou, že vyjdou svému druhovi naproti a na vhodném místě ho přepadnou a zavraždí. Tak se i stalo. Po zavraždění svého kamaráda, jsouce již hladoví, pustili se s chutí do nakoupených pokrmů, ale netrvalo to dlouho, prudký jed, jímž pokrmy byly otráveny, počal účinkovat a tito za hrozných bolestí na cestě skonali.

Zákon setby a žně! Nebo cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti.

Nebo jiný příběh: V jisté obci žila velmi lakomá selka. Byla vdovou a měla jediného syna, kterého dala do učené do vzdálené obce. Nemohla snést žebravé lidi. Přímo je nenáviděla. A to jen pro svoji lakotu. Čas od času přicházel do obce muž, který pro neschopnost k práci se živil žebrotou. Tohoto žebráka krajně nenáviděla a rozhodla se, že ho otráví. Jednoho dne se objevil žebrák v obci. Žena právě pekla buchty. Spozorovavše žebráka, vzala připravený jed a zamíchala ho do jedné syrové buchty a strčila hned do trouby. Než došel žebrák k jejímu domu, byla buchta již upečena. Tentokrát byl žebrák překvapen laskavostí lakomé selky s jakou ho pozvala dovnitř a podala mu právě upečenou buchtu. Srdečně poděkoval, buchtu strčil do mošny a obcházel další stavení. Když obešel celou obec, pustil se polní cestou do jiné vzdálené obce. Asi v polovině cesty se zastavil, usedl na mez, vyňal z brašna čerstvě upečenou buchtu a chtěl se pustit do jídla. V tom však k němu přistoupil chlapec a prosil o kousek buchty, že hlady už sotva jde. Vyprávěl. že se učí ve vzdálené obci řemeslu, že však mistrová je hrozně lakomá, nikdy že se dosyta nenají a tak že běží domů k mamince pro trochu jídla. Ale je tak hladový a zesláblý, že už sotva jde. Žebrákovi bylo chlapce líto. Dal mu celou buchtu a sám si vytáhl z brašny krajíc chleba. Oba pojedli a rozloučili se. Chlapec běžel domů k mamince ještě s kusem buchty v ruce, ale daleko nedošel. Zmocnily se ho strašné bolesti a v těchto bolestech na cestě skonal. Mrtvola byla brzy nalezena a poznán v ní byl syn oné lakomé vdovy, která otrávenou buchtou obdarovala toho žebráka. Neotrávila žebráka, ale vlastní dítě. Potvrdil to nalezený zbytek buchty v jeho rukou. Dověděla-li se kdy, jak se otrávená buchta dostala do jeho rukou nevím, ale mám zato, že se to domyslela.

Zákon setby a žně. Každá myšlenka, každé zlé slovo, každý zlý čin, každá nepravost přinese mnohonásobné ovoce tomu, od koho vyšla. Aby se tak stalo, Pán Bůh má k tomu tisícero cest. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

V jisté rodině došlo k tuhému sporu mezi otcem a synem. Syn, jsa prudké povahy po otci uchopil v rozčilení starého otce za vlasy, strhl ho k zemi a táhl ho za vlasy ze světnice ven. Když jej dotáhl až na práh, otec zvolal: „Synu, dál ne, jen na práh, svého otce jsem táhl také jenom na práh.“

Jákob oklamal svého slepého otce Izáka kůží z kozelce. Kůží z kozelce oklamali synové Jákobovi otce Jákoba, když jej připravili o jeho nejmilejšího syna Josefa. Všecko, co člověk rozsívá, ať je to spáchaná křivda na druhém, ať je to osobní prospěchářství, ať je to pomlouvačství, obelhání toho druhého, jakékoliv prohřešení se proti druhému, to všechno se jednou člověku navrátí v desateronásobné míře. To je nezměnitelný Boží zákon – zákon setby a žně. Kdo rozsívá tělu, z těla bude žíti porušení, kdo rozsívá duchu, z ducha bude žíti život věčný. Jistý umělec, byv tázán, proč malbě obrazů věnuje takovou péči, odpověděl: „Protože maluji pro věčnost.“ V knize proroka Ozeáše čteme: „Rozsívejte sobě k spravedlnosti, žněte k milosrdenství, ořte sobě ouhor, poněvadž čas jest k hledání Hospodina…“ (Ozeáš 10, 12).

Ořte sobě úhor! Jaký úhor? Půdu svého vlastního srdce. Ach, co je tu všelijakého plevele, býlí, co je třeba ze srdce vyplet, vytrhat. Divíte se dnešním poměrům? Je to žeň toho, co lidé již dříve rozsívali. A jaká bude žeň toho, co dnes rozsívají? Ano, je nejvyšší čas k hledání Hospodina, aby tak Pán Bůh sám řídil setbu našeho života. Aby jednou ta naše žeň nebyla pro nás kletbou, ale požehnáním. Ujišťuji vás, že kdybychom šli po stopách lidského utrpení, že bychom ve většině případů zjistili, že utrpení mnohých lidí není nic jiného, než žeň toho, co kdysi sami v jakékoliv formě rozsívali. A vezmeme-li tu skutečnost, že hřích mstí se na člověku do třetího i až do čtvrtého pokolení, pak není možné, abychom se co nejvážněji zamysleli nad tím, co dnes rozséváme. Nám se často zdá, že Bůh není spravedlivý. Často se nám zdá, že zloba lidská zůstává bez trestu. Nemylme se! Pán Bůh není sice policajt, aby každého darebáka hned chytil za límec a hned s ním účtoval. Je tu však nezaměnitelný Boží zákon, že co kdo rozsívá, to i žne. Nikdo neujde Boží spravedlnosti. A zdá-li se nám někdy přece, jakoby se některým podařilo uniknout spravedlnosti tady na zemi, na věčnosti Boží spravedlnosti jistě neujde. Slovo Boží prohlašuje: „Všickni my zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý to, což skrze tělo působil, podlé toho, jakž práce čí byla, buď v dobrém, neb ve zlém.“ (II. Kor. 5, 10). Aby jeden každý přijal to, co skrze tělo působil. A u proroka Ezechiele 22, 15 čteme: „Zdali ostojí srdce tvé? Zdaž odolají ruce tvé dnům, v nichž já budu zacházeti s tebou?“

Bratře, sestro! Jaká je tvoje setba? Je to setba lásky aneb je to setba nenávisti? Co dnes rozsíváš skrze svoje tělo? Rozsíváš tělu anebo duchu? Jaká bude ta tvoje žeň, až Pán Bůh bude s tebou zacházet? Když David, král izraelský, se zamýšlel nad svým uplynulým životem, lekl se své životní setby a volal: „Bloudím jako ovce ztracená, hledejž služebníka svého…“ (Žalm 119, 176). Rozsívejte sobě k spravedlnosti, žněte k milosrdenství, ořte sobě úhor, poněvadž jest čas k hledání Hospodina. Ó by všechnu tu naši životní setbu vzal Pán náš sám do svých rukou. Ó bychom nechali Jemu zkypřit ten úhor našich srdcí a sice Duchem Jeho milosti a lásky, protože ta nejlepší setba je setba lásky. Tato setba, setba lásky, přináší nejbohatší žeň. I ta nejmenší setba lásky přináší desateronásobnou úrodu. I ta číše vody studené, kterou jsme kdy podali někomu z lásky, má v nebi svou odplatu. A žádná jiná setba nepřináší člověku tolik vnitřního blaha, tolik vnitřní radosti, jako setba lásky. Chtěl bych zakončit příběhem: Jistý služebník evangelia kázal o nebi. Na podkladě Písma, jeho svědectví, postavil před oči svých posluchačů nebe – co oko lidské nikdy nevidělo, co ucho lidské neslyšelo a co na lidské srdce nikdy nevstoupilo, připravil Bůh těm, kteří ho milují. Druhý den potkal jednoho bohatého člena sboru, který ho zastavil a pravil mu: „Bratře kazateli, vy jste včera krásně kázal o nebi, jen na jedno jste zapomněl. Říci nám, kde to nebe je.“ „Ta chyba se dá snadno napravit,“ odpověděl kazatel. Vzal toho svého člena za ruku a ukázal mu na blízkou chudou chatu. „Vidíte tu chatu? Bydlí v ní chudá vdova s několika malými dětmi. Je již celou řadu týdnů upoutána těžkou nemocí na lože. Nemá jí kdo uvařit, nemá čím zatopit, nemá čím ani sebe ani děti nasytit, nemá jí kdo uklidit. Navštivte tu vdovu. Nechte tam dovézt uhlí a nejdříve kamnech zatopte, aby se ona i ty polonahé děti zase jednou ohřály. Pak dojděte do obchodu, nakupte potraviny, chleba, uvařte nemocné ženě i dětem posilující hovězí polévku a nakrmte je, jsou všichni hladoví. Pak děti umyjte a oblečte a ve světnici udělejte trochu pořádek. Až to všechno uděláte, vezměte Bibli a přisedněte k loži nemocné a přečtěte jí z evangelia Janova ze 14 kapitoly: „Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte.“ A když po tom všem neuvidíte nebe, přijďte za mnou a já vám vše, co jste na to vynaložil, sám uhradím.“ Podal mu ruku, dal sbohem a od něho odešel. Bohatý člen zůstal jako opařen. Rozmýšlel se, co má udělat. Po chvíli zamířil do chaty k chudé vdově. Obraz bídy, jaký tam našel, zatřásl jeho svědomím. Vyšel rychle ven, dovezl fůru uhlí, pak nakoupil pokrmy, zatopil v kamnech, připravil oběd a podal nemocné ženě i dětem a všechny je nakrmil. Pak ohřál vodu, donesl pro polonahé děti nepotřebnější prádlo a oděv a děti umyl a oblékl. Nemocná žena  užaslým zrakem sledovala z lůžka každý jeho pohyb. A když si k ní přisedl s Biblí v ruce, aby ji přečetl z Janova evangelia, uchopila jeho ruce, zmáčela je slzami a vřele zlíbala. Nikdy v životě nepocítil tento člen sboru ve svém nitru tolik blaha, takovou radost, jako nyní. Druhý den potkal opět svého kazatele a pravil mu: „Bratře kazateli, už mi nemusíme ukazovat nebe, já už jsem v něm byl.“

Setba lásky! Žeň této setby je samo království Boží.

Bratře, sestro, co rozséváš? Lásku nebo nenávist? Jaká bude tvoje žeň? Nemylte se, Bůh nebude oklamán; nebo cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti. Všickni my zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý to, což skrze tělo působil…

Pochopíme tuto skutečnost?

Ostrava 1970