A slavili ve mně Boha

Gal. 1, 13-24

Slýchali jste zajisté o mém obcování někdejším v Židovstvu, že jsem se převelice protivil církvi Boží, a hubil jsem ji, A že jsem prospíval v Židovstvu nad mnohé mně rovné v pokolení svém, byv velmi horlivý milovník otcovských ustanovení. Ale když se zalíbilo Bohu, kterýž mne byl oddělil z života matky mé, a povolal skrze milost svou, Zjeviti Syna svého mně, abych jej kázal mezi pohany, hned jsem se neporadil s tělem a krví; Aniž jsem se vrátil do Jeruzaléma k těm, kteříž prvé byli apoštolé nežli já, ale šel jsem do Arabie, přišel jsem pak zase do Damašku. Potom po třech letech navrátil jsem se do Jeruzaléma, abych navštívil Petra, a pobyl jsem u něho patnácte dní. Jiného pak z apoštolů žádného jsem neviděl než Jakuba, bratra Páně. Cožť pak píši vám, aj, před Bohem, žeť neklamám. Potom přišel jsem do krajin Syrských a Cilických. Nebyl jsem pak známý osobou zborům Židovským, kteříž byli v Kristu, Než toliko slýchali: Že ten, kterýž se nám někdy protivil, již nyní káže víru, kterouž někdy vybojovával.

A slavili ve mně Boha.

Už ve Starém zákoně čteme výzvu: „Slavte Hospodina, zvěstujte jméno jeho, a oznamujte mezi národy skutky jeho. Zpívejte a žalmy prozpěvujte jemu, rozmlouvejte o všech divných skutcích jeho. Chlubte se v svatém jménu jeho, vesel se srdce těch, jenž hledají Hospodina. Hledejte Hospodina i síly jeho, hledejte tváři jeho ustavičně. Rozpomínejte se na divné skutky jeho, kteréž činil, na zázraky jeho, i na soudy úst jeho. Ó símě Izraele, služebníka jeho, ó synové Jákobovi, vyvolení jeho, Onť jest Hospodin Bůh náš, na vší zemi soudové jeho. Rozpomínejte se ustavičně na smlouvu jeho, na slovo, kteréž přikázal až do tisíce pokolení. Zpívejte Hospodinu všecka země, zvěstujte den po dni spasení jeho. Vypravujte mezi pohany slávu jeho, a mezi všemi národy divy jeho. Nebo veliký jest Hospodin, a chvalitebný náramně, hroznější nade všecky bohy. Všickni zajisté bohové národů jsou modly, Hospodin pak nebesa učinil. Sláva a jasnost před ním, síla a veselé na místě jeho. Vzdejte Hospodinu čeledi národů, vzdejte Hospodinu slávu i moc. Vzdejte Hospodinu čest jména jeho, přineste dary a přijďte před obličej jeho, a sklánějte se před Hospodinem v okrase svatosti.“ (I. Par. 16 kapitola).

I tam, kde člověk jen z nepatrné částky poznává Boha, první pocit, který naplňuje jeho duši je, že to přímo vyzývá, aby tomu velikému Bohu vzdal čest. Krásně to vyjadřuje jedna naše píseň:

Slaví-li Krále svého nebesa i zem,

zda člověk obraz jeho, smí zůstat tich a něm.

A divy lásky Boží, hlásá-li světa kruh,

zda v dík se neroztouží lidský duch.

Chvála, chvála Bohu velikému, chválu vzdává tvorstvo jemu, chválu vzdej mu i náš každý dech.

Všude, kde člověk jen částečně se přiblížil k Bohu, kde jen jediný paprsek Boží lásky zasáhl jeho srdce, už každá struna srdce se rozezvučí k chvále Hospodina. I lidé otrlého srdce, hrubé povahy, tupých smyslů, když zjara si vyjdou do přírody, kdy se všechno probouzí k novému životu, zastavují se v údivu nad probouzejícím se životem, plnými doušky vdechují do sebe vůni květů a radostný zpěv ptactva jako by je přímo strhával, aby tomu neviditelnému, nepoznanému Dárci života vzdali čest a chválu.

Ve slavení Boha viděli svoji úlohu všichni velikáni dějin, zvláště dějin Božího zjevení. Žalmista volá: „Hotovo jest srdce mé, Bože, hotovo jest srdce mé, zpívati a oslavovati tě budu. Probuď se, slávo má, probuď se, loutno a harfo, když v svitání povstávám. Slaviti tě budu mezi lidmi, Pane, žalmy prozpěvovati tobě budu mezi národy. (57:11) Nebo veliké jest až k nebi milosrdenství tvé, a až k nejvyšším oblakům pravda tvá.“ (Žalm 57, 7-10). A všimněte si poslední modlitby Pána Ježíše před jeho odchodem: „Jáť jsem oslavil tebe na zemi; dílo jsem vykonal, kteréž jsi mi dal, abych činil.“ (Jan 17, 4). Ano, to je úkol synů Božích – oslavit Boha na zemi. Jestliže jsme žili tak, že Bůh nemohl být skrze náš život oslaven, jsme zpronevěřilí synové. Jen si všimněte výtky, kterou činí Bůh národu Izraelskému skrze proroka Malachiáše: „Syn ctí otce, a služebník pána svého. Protož jestližeť jsem já otec, kdež jest čest má? A jestliže jsem pán, kde jest bázeň má? Vám to mluví Hospodin zástupů, ó kněží, kteříž sobě zlehčujete jméno mé.“ Takový život, kterým je zlehčeno, poskvrněno jméno Hospodinovo, je životem ztraceným, promarněným, je to život marnotratného syna, který nenavrátí-li se včas k otci, zahyne.

Dosud jsme si řekli, co je úlohou synů Božích – slavit Boha. A nyní bych rád ukázal, jakým způsobem může být Bůh náš oslaven skrze náš život, aby lidé slavili v nás Boha. Tak všeobecně to vyjadřuje Pán těmito slovy: „Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích.“ (Mat. 5, 16). A apoštol Pavel píše do sboru ve Filipis: „Všecko čiňte bez reptání, a bez pochybování, Abyste byli bez úhony, a upřímí synové Boží, bez obvinění u prostřed národu zlého a převráceného. Mezi kterýmižto svěťte jako světla na světě.“ (Fil. 2, 14-15). A apoštol Petr píše věřícím toto: „Obcování své mezi pohany majíce dobré, aby místo toho, kdež utrhají vám jako zločincům, dobré skutky vaše spatřujíce, velebili Boha…“ (I. Petr. 2, 12). Potřebuje to nějaký výklad?

Přesto všechno bych rád ukázal na některé zvláštní podrobnosti z našeho denního života, skrze které může býti oslaven náš Bůh: „Ale buď řeč vaše: Jistě, jistě; nikoli, nikoli. Což pak nad to více jest, to od zlého jest.“ (Mat. 5, 37). Nedodržování slova je všeobecnou nemocí dnešního člověka. Nikomu nemůžete dnes věřit. Potřebujete od řemeslníka nějakou věc. Svatosvatě se vám zaváže, že do té a té doby to udělá. Vy s plnou jistotou si pro věc přijdete a věc není hotová. A myslíte si, že si uvědomí, že touto věrolomností v slovu činí potupu svému Bohu, kterého vyznává? Skutky, jednáním člověka, měří lidé i jeho náboženství a ztratí-li důvěru k člověku, ztratí důvěru i k jeho náboženství. Nestojí-li člověk za svým slovem, byť i to bylo spojeno se škodou, ztrácí důvěru a pak můžeme být přesvědčeni, že jako to nemyslí upřímně s námi, že to nemyslí ani upřímně s Bohem. A právě v této době věrolomnosti v slovu, kdy nemůžete nic dáti ani na ten nejpevnější slib člověka, má být věřící člověk znám daleko široko tím, že to, co slíbil, splní. Že jeho slovo je jako přísaha a že raději bude škodu trpět, než by své slovo zrušil. Slovo věřícího člověka má být jako přísaha, i když se jedná o malichernou věc. „…buď řeč vaše: Jistě, jistě, nikoli, nikoli…“

(Jak. 5, 12). Splněním slova i v té nejmenší věci získáte chválu vašemu Bohu, věrolomností v slovu činíte vašemu Bohu největší potupu.

Další věcí, na kterou chci ukázat, jest pravdomluvnost. „Oči mé na pravdomluvné v zemi, aby sedali se mnou; kdož chodí po cestě upřímé, tenť mi sloužiti bude. Nebude bydliti v domě mém činící lest, a mluvící lež nebude míti místa u mne.“ (Žalm 101, 6-7). „Rtové pravdomluvní utvrzeni budou na věky, ale na kratičko jazyk lživý.“ (Př. 12, 19). Slyšme svědectví, jaké vydali o Ježíšovi i nepřátelé: „Mistře, víme, že pravdomluvný jsi, a cestě Boží v pravdě učíš, a nedbáš na žádného…“ (Mat. 22, 16). Takové svědectví má mít každý věřící člověk, aby Bůh mohl být v něm oslaven.

U jedné vojenské posádky byl věřící vojín, který byl znám u celého pluku pro jeho pravdomluvnost. Jednou se dopustila celá posádka příšerného činu. Jediný tento bratr na tom neměl účast. Nastalo přísné vyšetřování a byl hledán původce zla. Plukovník,. který věc vyšetřoval, si vyvolal celou posádku na nádvoří kasáren, jen tento bratr byl ponechán v místnosti, poněvadž plukovník byl přesvědčen, že tento účasti na tom neměl. Marně se však snažil najít původce. Všichni stáli při sobě a zapírali a z odpovědí bylo zřejmé, že jsou domluveni. A tu plukovník použil poslední zbraň. Pravil: „Nepřihlásí-li se původce toho všeho dobrovolně, zavolám vojína Nováka, který mi pravdu nezamlčí a pak budu trestat dvojnásobně.“. Ještě ani nedomluvil, původce sám vystoupil z řady. Tak byl bratr Novák znám pro svou pravdomluvnost. Všichni věděli, že ani největší hrozba pomsty za prozrazení jej neodstraší od toho, aby mluvil pravdu. Věřící člověk má být znám daleko široko pro svou pravdomluvnost i v maličkostech. Nic nepotupí věřícího člověka v takové míře jako to, když je přistižen při lži.

Ještě jedna věc, na kterou musím ukázat. Je to poctivost. Už nedávno jsem vzpomenul, jak to lahodí člověku, když nevěřící páni si hledají věřící služku, protože jsou si jisti, že jí mohou všechno svěřit, že jim nic neodcizí. Taková věřící služka více oslaví Boha svou poctivostí, než ten, který by Bohu vystavěl nádherný chrám, ale jediný peníz z těch, za které by chrám vystavěl, byl získán nepoctivým způsobem. Vzpomínám si na jeden zvláštní příběh. Do jednoho amerického města zavítal jeden z mocných evangelistů, už si přesně nevzpomínám, který to byl. Všechen tisk přinášel denně zprávy o jeho kázání a některé denní listy celá jeho kázání uveřejňovaly. V tom samém městě byla věznice, ve které byl uvězněn jeden z nejbezpečnějších lupičů. Jednoho dne někdo hodil zamřížovaných okénkem do vězeňské cely, kde byl právě tento bandita denní tisk, ve kterém bylo otisknuto jedno celé kázání hostujícího evangelisty. V kázání bylo poukázáno na hřích v celé nahotě, pak na jeho následky a konečně v něm bylo pozvání k Pánu Ježíši a výzva k návratu v Boží otcovskou náruč. Lupič dychtivě sáhl po novinách. Avšak obsah kázání ho nejprve rozčílil. Až se uklidnil, četl znovu a znovu. Výsledek? Jeho obrácení. V jeho chování nastala veliká změna. Po propuštění se obrácený bandita stal hlídačem zlatého pokladu. Takové obrácení, kde změny v našem jednání, mluvení a v celém životě je tak patrné, že uvádí v údiv i ten převrácený svět – toť nejlepší způsob, jakým Bůh může být v nás oslaven.

A slavili ve mně Boha.

Bratře, sestro!

Je ten způsob tvého denního života takový, aby svět kolem tebe mohl v tobě slavit Boha? Činíš-li si nárok na synovství Boží, pak je to tvé životní poslání. „Jáť jsem oslavil tebe na zemi; dílo jsem vykonal, kteréž jsi mi dal, abych činil.“ Tak uzavíral svůj pozemský život Pán Ježíš. Budeme tak moci uzavřít i náš pozemský život?

Budeme moci říci: A slavili ve mně Boha…?

1931 Přívoz