Téměř bys mne k tomu naklonil, abych byl křesťanem

Sk. 26, 28

Tedy Agrippa řekl Pavlovi: Téměř bys mne k tomu naklonil, abych byl křesťanem.

Nebyl by to mohl král Agrippa říci, kdyby nebyl měl v mnohých náboženských otázkách určité světlo, určité poznání. Krále Agrippu nebylo třeba přesvědčovat o jsoucnosti Boží. Věděl, že Bůh je. Vidíme to z otázky Pavlovy: „Věříš-li králi Agrippo prorokům? Vím, že věříš.“ (verš 27). Věřit prorokům, to vyžadovalo určitou známost Božího zákona. Král Agrippa ji měl. Avšak Pavlovo svědectví šlo hlouběji. Týkalo se naplnění proroctví a to proroctví příchodu zaslíbeného Mesiáše. Žádné jiné naplnění proroctví nebylo tak toužebně očekáváno, jako právě toto. Pavel svědčil králi o tom, že těmto proroky předpověděným a všemi lidmi očekávaným Mesiášem je Ježíš Kristus, kterého Židé ukřižovali. A Pavel vypravuje králi o tom, co zažil na cestě do Damašku, kdy sám jako největší odpůrce Ježíše Krista, šel po stopách Ježíšových učedníků, aby je násilně vyhladil a Ježíšovo učení v zárodku udusil. Že Pavel, dříve Saul, byl úřadům dobře znám, vidíme ze slov tehdejšího vladaře v Palestině Festa. Když Pavel vyprávěl o vzkříšení, vladař Festus mu skočil do řeči: „Blázníš, Pavle. Mnohé tvé umění k bláznovství tebe přivodí.“ (verš 24). Ano, Pavel znal a ovládal mnohé umění, vždyť vyrostl u nohou tehdejšího filozofa Gamaliele. Byl všestranně vzdělaný a jako žák Gamalielův všude ctěn a znám. U nejvyšších církevních hodnostářů měl tu největší důvěru a proto jej pověřili posláním pronásledovat křesťany tak, až je úplně vyhladí. A Pavel, tehdy Saul, se ujal tohoto úkolu s největším zápalem, maje za to, že Ježíš Nazaretský je největším svůdcem lidu. Avšak Bůh zvláštním způsobem zmařil tyto plány. A jakým způsobem – to vypravuje právě zde králi Agrippovi. Právě v těch dnech, kdy se vydal Pavel na cestu do Damašku, aby zde provedl zatčení všech vyznavačů Ježíše Krista, Ježíš Kristus, ukřižovaný ale zmrtvýchvstalý se mu zjevil na cestě v plné své slávě a moci. Pavla i jeho druhy obklíčilo takové světlo, že všichni padli k zemi a Pavel byl úplně oslepen a zůstal slepý několik dnů. A v tom světle se mu zjevil Ježíš Kristus, zastaviv Pavla slovy: „Sauli, Sauli, proč mi se protivíš? Tvrdoť jest tobě proti ostnům se zpěčovati.“ (verš 14). A když se Pavel otázal, kdo jsi Pane, obdržel odpověď: „Já jsem Ježíš, kterémuž ty se protivíš. Ale vstaň a stůj na nohách svých; nebo protoť jsem se tobě ukázal, abych tebe učinil služebníkem a svědkem i těch věcí, kteréž jsi viděl, i těch, v kterýchž ukazovati se budu tobě, Vysvobozuje tebe z lidu tohoto, i z pohanů, k nimž tě nyní posílám, Otvírati oči jejich, aby se obrátili od temností k světlu, a z moci ďábelské k Bohu, aby tak hříchů odpuštění a díl s posvěcenými vzali skrze víru, kteráž jest ve mne.“ (verš 15-18). A Pavel, vypravuje toto vše králi Agrippovi a dokládaje mu dalšími slovy, že právě ukřižováním a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista se naplnila slova proroků a praví mu: „A protož, ó králi Agrippo, nebyl jsem nevěřící tomu nebeskému vidění. Ale nejprv těm, kteříž jsou v Damašku a v Jeruzalémě, i po vší krajině Judské i pohanům zvěstoval jsem, aby pokání činili, a obrátili se k Bohu, skutky hodné činíce pokání. A pro tu příčinu Židé javše mne v chrámě, pokoušeli se rukama zamordovati.“ (verš 19-21).

Jaké to zvláštní Boží cesty. Z největšího odpůrce činí si Pán nejmocnějšího svého svědka zjeviv mu sebe samého živého. Jak mocné bylo jeho svědectví i zde před králem Agrippou. To nebylo něco nastudovaného, naučeného, to bylo osobně prožité s ukřižovaným, ale zmrtvýchvstalým Ježíšem samým. Římskému vladaři Festovi to bylo bláznovstvím, ale králem Agrippem to mocně pohnulo. A zde dochází ke slovům našeho textu: „Téměř bys mne k tomu naklonil, abych byl křesťanem.“

Král Agrippa cítil mocně pravdivost svědectví Pavlova. Ale v jeho srdci nebylo dost pevné vůle k tomu, aby se k této pravdě veřejně přiznal a celou svou osobností se za tu pravdu postavil. Vždyť křesťané byli sektou, které se všude odpíralo, kterou se všude opovrhovalo, kterou všude pronásledovali. Měl se vzdát svého vysokého postavení, měl se vzdát královského žezla a s ním spojeného blahobytu a stát se pronásledovaným a církevními knížaty nenáviděným štvancem, jakými byli téměř všichni křesťané? I když král Agrippa znal Boha, věřil prorokům a i když svědectví Pavlovo na něho mocně zapůsobilo, zůstal pravdě zvěstované Pavlem jen nakloněn. Dál se nedostal. A sem spadají slova Pána Ježíše: „Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznámť i já jej před Otcem svým, kterýž jest v nebesích. Kdož by pak mne zapřel před lidmi, zapřímť ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích. Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč. Přišel jsem zajisté, abych rozdělil člověka proti otci jeho, a dceru proti mateři její, a nevěstu proti svegruši její. A nepřátelé člověka domácí jeho. Kdo miluje otce neb matku více nežli mne, neníť mne hoden; a kdož miluje syna neb dceru více nežli mne, neníť mne hoden. A kdož nebéře kříže svého a nenásleduje mne, neníť mne hoden.“ (Mat. 10, 32-38). „Šli pak mnozí zástupové s ním. A obrátiv se, řekl jim: Jde-li kdo ke mně, a nemá-li v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sestr, ano i té duše své, nemůž býti mým učedlníkem. A kdožkoli nenese kříže svého, a jde za mnou, nemůž býti mým učedlníkem.“ (Luk. 14, 25 – 27).

„Téměř bys mne k tomu naklonil, abych byl křesťanem.“

Co je to platné být Boží pravdě nakloněn, Boží pravdu znát a ji uznávat, jestliže člověk tu pravdu cele nepřijme a cele se za ni nepostaví? Co to pomohlo bohatému mládenci, že téměř všechny Boží přikázání ostříhal a byl již na prahu Božího království, když do něho přece nevešel, nechtě naplnit ještě to jedno, co mu Ježíš uložil? Co to pomohlo těm pěti pannám, o nichž nám Pán Ježíš vypravuje v evangeliu Matouše, že měly lampy, byly oblečeny ve svatební roucho, očekávaly ženicha a na svatbu přece nevešly, protože mezitím jim lampy zhasly a ony musely na poslední chvíli shánět olej a ke svatební hostině přišly, když již dveře byly zavřeny? Ó, kolik Agrippů je v dnešních shromážděních! Svědectví slova Božího na ně mocně působí. Mají známost Boha, vědí, že Bůh je a že Ježíš Kristus přišel na svět, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo. Nejednou svědectví Slova Božího na ně tak mocně zapůsobí, že jsou téměř nakloněni stát se skutečnými křesťany, ale pohled zpět, kolem sebe, je zdržuje. Nemají dost vůle vzít na sebe kříž a Pána Ježíše ve všem následovat. Je jim zatěžko mnohé ty věci ve světě opustit a zvláště se bojí pohanění ze strany nevěřícího světa.

Nu, slyšme ještě, co praví Pán Ježíš v evangeliu: „Nebo kdož by se koli za mne styděl a za má slova v tomto pokolení cizoložném a hříšném, i Syn člověka styděti se bude za něj, když přijde v slávě Otce svého s anděly svatými.“ (Marek 8, 38).

Milí přátelé!

Stojí to za to zapřít se a vzít na sebe každodenní kříž a následovat Ježíše samého. Nesmíme zapomenout, že se zde jedná o věčnost! Uloženo je lidem zemřít a potom? Potom bude soud! I tvoje nerozhodnost přijde na soud. Znáš-li Boha, znáš-li třeba jen nedokonale Jeho vůli a Jeho cesty, jestliže se ti dostalo svědectví o tom, že Ježíš je Beránkem, na něhož smíš uvalit svoje hříchy, svá přestoupení, a ty přece ve svých hříších zůstáváš a Ježíše celým srdcem nepřijímáš a nenásleduješ, pak i se svojí známostí Boha přece jen zahyneš!

Pavel vydal králi Agrippovi svědectví tak mocné, jak jen mohl. Přijme-li ho Agrippa či nepřijme, za to Pavel již zodpovědným nebyl, za to byl Agrippa zodpovědný před Bohem již sám. A jak veliká je to zodpovědnost, vidíme ze slov Ježíše samého: „Ale k komu připodobním pokolení toto? Podobné jest dětem, sedícím na ryncích a na tovaryše své volajícím, A říkajícím: Pískali jsme vám, a neskákali jste; žalostně jsme naříkali, a neplakali jste. Přišel zajisté Jan, nejeda ani nepije, a řkou: Ďábelství má. Přišel Syn člověka, jeda a pije, a řkou: Aj, člověk žráč a piján vína, přítel publikánů a hříšníků. Ale ospravedlněna jest moudrost od synů svých. Tehdy počal přimlouvati městům, v nichž bylo činěno nejvíce divů jeho, že pokání nečinili: Běda tobě Korozaim, běda tobě Betsaido. Nebo kdyby v Týru a Sidonu byli činěni divové ti, kteříž jsou činěni v vás, dávno by byli v žíni a v popele pokání činili. Nýbrž pravím vám: Týru a Sidonu lehčeji bude v den soudný nežli vám. A ty Kafarnaum, kteréž jsi až k nebi vyvýšeno, až do pekla sstrčeno budeš. Nebo kdyby v Sodomě činěni byli divové ti, kteříž jsou činěni v tobě, byliť by zůstali až do dnes. Ano více pravím vám, že zemi Sodomských lehčeji bude v den soudný nežli tobě.“ (Mat. 11, 16-4).

Chtěl bych zakončit slovy apoštola Pavla: „Všickni my zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý to, což skrze tělo působil, podlé toho, jakž práce čí byla, buď v dobrém, neb ve zlém. Protož znajíce tu hrůzu Páně, lidem k víře sloužíme, Bohuť pak známi jsme. A nadějiť mám, že i svědomí vašemu známi jsme.“ (II. Kor. 5, 10-11). Božímu soudu se nikdo nevyhne. A ještě si všimneme veršů: „Neboť Bůh byl v Kristu, v mír uvodě svět s sebou, nepočítaje jim hříchů jejich, a složil v nás to slovo smíření.20. Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze náš žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem.“ (II. Kor. 5, 19-21). Jak? Tím, že budete téměř nakloněni státi se křesťany, Ježíšovými učedníky? Ale jimi se tak nestanete. Takovým způsobem smíření s Bohem nedosáhnete. Nestačí být nakloněn pravdám Slova Božího, nutno je celým srdcem přijat a za ně se celým svým životem postavit.

Ratiboř 1955