Izaiáš 1, 1-19
Pojďte a poukažme
sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchy vaše jako červec dvakrát
barvený, jako sníh zbělají; budou-li červení jako šarlat, jako
vlna budou.
Hřích, hřích, o ten
se stále jedná mezi člověkem a Bohem. Dokud naše svědomí je
potřísněno hříchem, Bůh zavírá oči i před naší modlitbou.
V předcházejících slovech volá Bůh skrze proroka: „...kdo
toho z ruky vaší hledal, abyste šlapali síně mé?
Nepřinášejte více oběti klamání. Protož když rozprostíráte
ruce vaše, skrývám oči své před vámi a když množíte
modlitbu, neslyším; ruce vaše krve plné jsou. Umyjte se, očisťte
se, odvrzte zlost skutků vašich od očí mých, přestaňte zle
činiti.“
V tom je smysl
náboženství. Lidé, kteří obrací svůj zrak k Bohu, aniž
by měli v úmyslu změnit svůj hříšný život, jsou
největšími nepřáteli pravdy. „Lid tento rty mne ctí,
srdce pak jejich daleko jest ode mne.“ (Marek 7, 6). Kolik je
lidí na světě, kteří jsou nábožní až příliš, ale jejich
náboženství je samo pokrytectví, jejich srdce je plné jedu,
plné nenávisti a zhoubných vášní. Proto volá Bůh v Žalmu
50, 16: „Co tobě do toho, že vypravuješ ustanovení má a
bereš smlouvu mou v ústa svá. Poněvadž jsi vzal v nenávist
kázeň a zavrhl jsi slova má. Ústa svá pouštíš ke zlému a
jazyk tvůj skládá lest. Usazuješ se a mluvíš proti bratru svému
...“ Proto dnes vyhovuje lidem taková církev, která se
spokojí jen s povrchní pobožností a jinak nechá člověka
dělat co chce. Ale Bůh ukazuje na jejich konečný cíl: „Ne
každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského,
ale ten, kdo činí vůli Otce mého, který jest v nebesích.
Mnozí mi dí v onen den: Pane, Pane, zdali jsme v tvém
jménu neprorokovali a ve jménu tvém ďábla nevymítali a ve tvém
jménu divy nečinili? A tehdy jim vyznám, že jsem vás nikdy
neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti...“ (Mat. 7,
21-23).
Není nic pošetilejšího,
než se domnívat, že ten svůj hřích můžeme přikrýt pláštěm
nějaké pobožnosti. Kde se nejedná o odstranění hříchu, o
nápravu v životě, o nový život, tam platí slova našeho
Boha: „...když rozprostíráte ruce vaše, skrývám oči své
před vámi a když množíte modlitbu, neslyším.“ (Iz. 1,
15). Všechno naše náboženství je marné, jestliže hřích,
který poskvrňuje naše svědomí, není z našeho srdce
odstraněn. Hřích, ať je jakýkoliv, rozděluje člověka s Bohem
a dokud není odstraněn, rozdělení zůstává. A stav takového
odděleného člověka je hrozný. Je plný neklidu, nic ho
neuspokojuje, stále se do něčeho vrhá, hned za tím či oním se
pachtí, ale uspokojení nenachází v ničem. Na každém kroku
se setkáte s člověkem, který je štvaný svým zneklidněným
a neuspokojeným srdcem. Největší bída je v tom, že člověk
hlavní příčinu svého neklidu a nespokojenosti nezná. Cítí ji,
ale neví, jak ji upokojit. Kdykoliv jdu kolem kina a vidím tam ten
zástup mladých lidí, je mi smutno. Tam nejlépe vidíte obraz
lidské bídy. Co je tu mladých lidí toužících po radosti a
poněvadž neznají pravý zdroj radosti a pokoje, sytí své mladé
neukojené srdce takovýmto svinským mlátem. Hříchem poskvrněné
a s Bohem nesmířené srdce je štváno věčným neklidem a
proto hledá zapomenutí ve světských radovánkách, které nejsou
zase ničím jiným, než ďábelským nástrojem k strhnutí
člověka do dalších hříchů. Smířeného člověka s Bohem
tam nenajdete. Jsou-li případy, že člen sboru tam hledá
uspokojení svých tužeb, pak můžete být ubezpečeni, že je
v tenatech nějakého hříchu a že je rozloučen s Bohem
a tam hledá své zapomenutí, ale marně.
A nyní si všimněme
blížeji našeho textu: Umyjte se a očisťte se. Ale jak? Lidé to
zkouší všelijak. Dokonce jedna církev prohlásila, že má moc od
Boha hříchy odpouštět. Že ale sami v tom nemají žádnou
jistotu, svědčí skutečnost, že i za samého papeže, když umře,
se slouží zádušní mše. Na smrtelné posteli si volají kněze,
vyzpovídají se mu, kněz jim odpustí, ale za nebožtíka se dávají
peníze na modlitby a záhrobní mše dál. A zeptejte se těch
lidí, když se vyzpovídají, jestli jsou si jisti, že mají hříchy
odpuštěné a že vejdou do království Božího. Co vám odpoví?
Běda by bylo člověku, kdyby Bůh odpouštění hříchů svěřil
člověku. Doklad toho máme v historii, viz prodávání
odpustků. Slova Ježíše, na která se tato církev odvolává,
mají docela jiný smysl. Můžeme si na ně ukázat: „A to
pověděv, dechl, a řekl jim: Přijměte moc Ducha svatého.
Kterýmžkoli odpustili byste hříchy, odpouštějí se jim;
kterýmžkoli zadrželi byste, zadržáni jsou.“ (Jan 20,
22-23). Jak máme těmto slovům rozumět, vidíme z jiných
Ježíšových slov: „Zhřešil-li by proti tobě bratr tvůj,
jdi a potresci ho mezi sebou a jím samým. Uposlechl-li by tebe,
získal jsi bratra svého. Jestliže by neuposlechl, přijmi k sobě
ještě jednoho aneb dva, aby v ústech dvou neb tří svědků
stálo každé slovo. Pakli by jich neuposlechl, pověz církvi.
Jestliže i církve neuposlechne, budiž tobě jako pohan a publikán.
Amen pravím vám: Cožkoli svážete na zemi, bude rozvázáno i na
nebi a cožkoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“
(Mat. 18, 15-18).
Z těch slov
vidíme, že tam, kde dává Ježíš moc učedníkům k odpouštění
hříchů, že se jednalo jen o takové provinění, kde se jednalo o
církevní kázeň. Kde se však jedná o prohřešení se proti
Bohu, takový hřích nemůže odpustit žádný člověk.
Jak se tedy očistit?
Někteří lidé to
dělají tak, že sami u sebe ten hřích tak omlouvají, až se jim
zdá, že to, co učinili, žádným hříchem není. Slyšme, co o
takových lidech mluví Písmo: „Nebo bys se umyla sanitrem a
mnoho mýdla na sebe vypotřebovala, přece patrná jest nepravost
tvá před obličejem mým, praví Panovník Hospodin.“ (Jer.
2, 19-23). Člověk může hřích všelijak omlouvat a umývat, před
Bohem hřích zůstává hříchem.
Jak se tedy očistit?
Slyšme slovo Zachariáše
13, 1: „V ten den bude studnice otevřená domu Davidovu a
obyvatelům Jeruzalémským k obmytí hříchu a nečistoty.“
Co je to za studnici, jejíž vodou se může člověk očistit od
všeliké nepravosti? „Odpověděl Ježíš a řekl: Každý,
kdo pije vodu tuto, žízniti bude opět. Ale kdo by se napil vody
té, kterou já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta,
kterou já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se
k životu věčnému.“ (Jan 4, 13-15). Studnicí k obmytí
hříchu a nečistoty, na kterou poukazoval již prorok Zachariáš,
je Pán Ježíš sám. Kde se duše člověka ponořila do hlubin
Jeho lásky a Jeho milosti a kde s vděčným srdcem saje do
sebe vodu živou prýštící z Něho, tam krev prolitá na
Golgotě nás očišťuje od všelikého hříchu. A tam přichází
splnění slov našeho textu: „Pojďte a poukažme sobě, praví
Hospodin: Budou-li hříchy vaše jako červec dvakrát barvený,
jako sníh zbělají; budou-li červení jako šarlat, jako vlna
budou.“ Každý stín, jakákoliv stopa po dřívějším
hříšném životě člověka, v Pánu Ježíši mizí. A o
tom, že je člověku odpuštěno, dostává takové ujištění, že
ví s určitostí, že je přijatý na milost a že bude brát
podíl v Božím království.
A tato jistota odpuštění
a věčného života odstraňuje poslední neklid z našeho
srdce.
Milá duše!
Dosáhla jsi již tohoto
uklidnění ve smíření s Bohem? A jestli ještě ne, co tě
zdržuje? Je ti to ještě málo, že Bůh je hotov zahladit každou
stopu tvého hříšného života? „Pojďte a poukažme sobě,
praví Hospodin: Budou-li hříchy vaše jako červec dvakrát
barvený, jako sníh zbělají; budou-li červení jako šarlat, jako
vlna budou.“ Čekáš ještě na větší důkaz Boží lásky,
než je tento? Nic po tobě Bůh nežádá, než abys přišla
se svým převráceným srdcem k Pánu Ježíši a ponořila se
do hlubin Jeho lásky a milosti. Proč nejdeš? Není hřích, který
by ti nebyl hotov odpustit, není rány, kterou by nedovedl zahojit,
proč váháš mu vydat celé své srdce?
„Budete-li povolní
a poslušní, dobré věci země jísti budete. Pak-li nebudete
povolní ale vzpurní, od meče sežráni budete; nebo ústa
Hospodinova mluvila.“ (Izaiáš 1, 20).
(kázání č. 154)
Žádné komentáře:
Okomentovat