Spasení

Co rozumíme pod slovem „spasení“?

a) Smíření s Bohem.

Proč smíření? Znamená to, že žijeme v nepřátelství s Bohem? Ano! Proč je člověk nepřítelem Božím? Slyšme svědectví Písma: „A skrze něho aby smířil s sebou všecko, pokoj uvodě skrze krev kříže jeho, skrze něj, pravím buďto ty věci, kteréž jsou na zemi, buď ty, kteréž jsou na nebi. Ano i vás, někdy odcizené a nepřátele v mysli skrze skutky zlé, nyní již smířil.“ (Kol. 1, 20-21). „Totoť jest ten soud, že světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli světlo; nebo skutkové jejich byli zlí. Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla a nejde k světlu, aby nebyli trestáni skutkové jeho.“ (Jan 3, 19-20).

V nitru každého člověka, v němž je vědomí Boha, ozývá se mravní zákon, který nám říká tichým hlasem našeho nitra: To smíš, to nesmíš. Tomu hlasu říkáme svědomí. Satan se snaží hlas svědomí v nás ohlušit, otupit. Jakou cestou? Postaví nám hřích, špatný skutek, do takového světla, že my v tom zlém skutku, kterého se dopouštíme, hřích nevidíme. Uspává naše svědomí. Tím, že nám hřích zmenšuje, dociluje toho, že nakonec ani ten nejšpatnější skutek za hřích nepovažujeme. Ale Pán Bůh skrze působnost Ducha svatého naše svědomí stále probouzí, z každého hříchu nás obviňuje, vyvolává v naší duši po každém spáchaném hříchu nepokoj. A poněvadž si člověk svedený satanem v hříchu libuje, cítí ve svém nitru vůči Bohu, o kterém ví, že je svatý a že hřích nenávidí, nepřátelství. „Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla a nejde k světlu, aby nebyli trestáni skutkové jeho.“

Každý člověk má v určité míře ve svém nitru vědomí, že je Bůh. Ale toto vědomí je mu nepříjemné a snaží se ho potlačit a jde v tom tak daleko, že si stále namlouvá, že žádný Bůh není. Mnohým lidem se to podaří, že nakonec vědomí Boha v sobě úplně potlačí a těmto lidem je i slovo Bůh přímo odporné. A tady jsme u slova – smíření s Bohem. Bůh i takového člověka, který se brání zuby nehty myšlence, že je Bůh, nepouští ze zřetele, ale hledá cestu k jeho srdci. A poněvadž mezi takovým člověkem a Bohem je nepřeklenutelná propast, Pán Bůh poslal na svět svého Syna Ježíše Krista a ten skrze oběť na kříži vzal hřích člověka na sebe, aby tak umožnil padlému člověku návrat k Bohu. Svým poselstvím evangelia probouzí člověka z duchovní mrtvoty, z duchovního spánku a nepřátelství v nitru člověka vůči Bohu proměňuje v živelnou touhu po Bohu, po Jeho odpuštění a po spočinutí v Otcovské náruči. Hřích člověka bere sám na sebe a i tu pokutu za hřích vzal Pán Ježíš na sebe a tak smiřuje člověka s Bohem. „A skrze něho aby smířil s sebou všecko, pokoj uvodě skrze krev kříže jeho, skrze něj, pravím buďto ty věci, kteréž jsou na zemi, buď ty, kteréž jsou na nebi. Ano i vás, někdy odcizené a nepřátele v mysli skrze skutky zlé, nyní již smířil.“ (Kol. 1, 20-21). Smíření člověka s Bohem je první část spasení. Znamená odpuštění našich hříchů, očištění našeho srdce a posvěcení nás k životu věčnému. Zároveň znamená vytržení nás z moci satana. „Kterýž vytrhl nás z moci temnosti a přenesl do království milého Syna svého.“ (Kol. 1, 13). A nyní pochopíme naléhavou výzvu apoštola Pavla: „Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.To pak všecko jest z Boha, který smířil nás s sebou skrze Jezukrista a dal mám služebnost smíření toho. Neboť Bůh byl v Kristu, v mír uvodě svět s sebou, nepočítaje jim hříchů jejich a složil v nás to slovo smíření. Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze nás žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem. Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm.“ (II. Kor. 5, 17-21).

První část spasení je smíření s Bohem.

Pán Ježíš odstranil z našeho života hřích tím, že náš hřích i pokutu za něj vzal sám na sebe. A nepřátelství v našem srdci vůči Bohu změnil v touhu po Bohu. Z moci ďábla nás vytrhl a přenesl nás do království svého. Jak? Vždyť jsme ještě na zemi. Tak, že naše jména zanesl do knihy života. „Avšak z toho se neradujte, že se vám poddávají duchové, ale raději se radujte, že jména vaše napsána jsou v nebesích.“ (Luk.10, 20). Kdo z vás je již v knize života? Můžeme to vědět? „A totoť jest svědectví to, že život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu jeho jest. Kdož má Syna, má život; kdož nemá Syna Božího, života nemá. Tyto věci psal jsem vám věřícím ve jménu Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život a abyste věřili ve jméno Syna Božího.“ (I. Jan 5, 11-13).

Řekněme si něco o království Božím, neboli nebi. Je to sféra ve světě duchovním, tedy určité místo, kde kraluje Bůh a kde jediným zákonem je láska. My všichni jsme obklopeni světem duchovním. Ten nelze vidět tělesným zrakem. Můžeme do něho vidět jen tehdy, když nám Bůh otevře zrak duchovní. Uvedu vám příklad z Bible: „Když pak král Syrský bojoval proti Izraelovi a vešel v radu s služebníky svými, řka: Na tom a na tom místě položí se vojsko mé: Tedy poslal muž Boží k králi Izraelskému, řka: Viz, abys netáhl přes to místo, nebo tam Syrští jsou v zálohách. Protož posílal král Izraelský na to místo, o kterémž mu byl řekl muž Boží, a vystříhal ho, aby se ho šetřil a to j¨nejednou ani dvakrát. A tak zkormoutil se v srdci svém král Syrský pro tu věc a svolav služebníky své, řekl jim: Proč mu neoznámíte, kdo z našich králi Izraelskému donáší? Jemuž řekl jeden z služebníků jeho: Nikoli, pane můj králi, ale Elizeus prorok, kterýž jest v Izraeli, oznamuje králi Izraelskému slova, kteráž ty mluvíš v nejtajnějším pokoji svém. Kterýž řekl: Jděte a vizte, kde jest, abych poslal a jal jej. I oznámeno jemu těmito slovy: Hle, jest v Dotain. Protož poslal tam koně a vozy a vojsko veliké. Kteříž přitáhše v noci, oblehli město. Vstav pak ráno služebník muže Božího, vyšel a aj, vojsko obklíčilo město, koni o vozové. I řekl služebník ten jeho k němu: Ach, pane můj, co budeme dělat? Kterýž odpověděl: Neboj se, nebo mnohem více jich jest s námi, než s nimi. I modlil se Elizeus a řekl: Ó Hospodine, otevři, prosím, oči jeho, aby viděl. A tak otevřel Hospodin oči služebníka toho, a viděl, a aj, hora ta plná koňů a vozové ohniví okolo Elizea.“ (II- Král. 6, 8-17). Jen čas od času Bůh otvíral svým služebníkům duchovní zrak a dával jim nahlédnout do světa duchovního. (II. Kor. 12, 1-4, Zj. 1, 9-19). Duchovní svět je teda rozdělen na duchovní sféry. Nebe, nebo-li království Boží, je jedna z těch sfér určená pro Boží lid. Do této sféry nás, věřící, uvede Pán Ježíš při druhém příchodu. (Jan 14, 1-3; I. Tes. 4, 13-18).

Jsou tu ještě jiné sféry. Je tu sféra, kterou Slovo Boží nazývá peklo. Je oddělena od ostatních sfér. Je to místo, které je určeno pro ty, kteří setrvali ne službě hříchu, ve službě satana a smíření s Bohem odmítli. Je to místo věčného zahynutí.

Sféra, do které Pán Ježíš uvede věřící, Boží lid, je místem, kde nebude již žádné bolesti ani smrti. (Zj. 20, 1-4; 21, 1-5).

O té druhé sféře, určené pro lid nesmířený s Bohem, máme jen malou poznámku ve slovech Pána Ježíše. „Ale synové království vyvrženi budou do temností zevnitřních. Tam bude pláč a skřípení zubů.“ (Mat. 8, 12; 13, 37-43). Zde máme jasně pověděno, že při skonání světa bude lidstvo rozděleno. Jedni budou uvedeni do duchovní sféry, kterou Písmo nazývá Božím královstvím, nebem. Druzí budou uvrženi do duchovní sféry, kterou Písmo nazývá temnosti zevnitřní, peklem.

A nyní si dobře všimněte té druhé věty ve verši: ... a přenesl nás do království milého Syna svého. Co je to království Ježíše Krista? Je to sféra ve světě duchovním, kde Bůh má svůj trůn a kde jediným zákonem je LÁSKA. Tato sféra je vyhrazena Božímu lidu. Každý, kdo se smířil s Bohem, byl přenesen do tohoto království. Jak? Vždyť jsme ještě na zemi! Písmo svaté nám mluví o Knize života. V tu je zapsán každý, kdo je smířený s Bohem a vírou přijal spasení v Ježíši Kristu. (Luk. 10, 17-20; II. Mojž. 32, 31-33; Filip. 4, 3; Zj. 20, 1-15).

Tedy přenesení nás věřících do království Božího je zatím v tom, že naše jména jsou napsána v Knize života.

1955 Rokytnice (dorost)