Izaiáš 40, 29
On dá ustalému sílu,
a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.
Ano, takový je Bůh ve
své lásce a ve svém milosrdenství. Třtiny nalomené nedolomí a
lnu kouřícího neuhasí. „Ne podle našich hříchů nakládá
s námi, ani vedle nepravosti našich odplácí nám. Nebo jako
jsou vysoko nebesa nad zemí, tak jest vyvýšené milosrdenství
jeho nad těmi, kteříž se ho bojí. A jak daleko jest východ od
západu, tak daleko vzdálil od nás přestoupení naše“ (Žalm
103, 10-12). Proto tak často přivolává padlému člověku „Neboj
se...“
Dobře zná
malomocenství člověka, že i tam, kde má nejlepší vůli vykonat
dobré, ve většině případů se ho přidrží zlé. Člověk je
celkem padlý tvor. Není jedno místo v jeho srdci, aby nebylo
poskvrněno hříchem. A přece jej Bůh den ode dne zahrnuje svou
láskou a milosrdenstvím. Dokud si je člověk své bídy vědom a
dokud si je vědom, že nebýt Božího milosrdenství a Boží
lásky, že by byl ve svých hříších dávno zahynul a dokud
člověk v té bídě vztahuje své ruce k Bohu, dotud je
Boží otcovská náruč člověku otevřena a platí mu pozvání:
„Pojďte ke mně
všichni, kteří pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí
dám.“ (Mat. 11, 28). „A kdo žízní, přijdi, a kdo
chce, naber vody života darmo.“ (Zj. 22, 17). „On dává
ustalému sílu a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně
udílí.“ (Izaiáš 40, 29).
Často myslím na
Eliáše. Všechna jeho důvěra v Boží vítězství byla
najednou v troskách a on prchá před šířícím se zlem
v jeho vlasti a ani si nepřeje déle žít. Vysíleného a
uštvaného ho nalézá anděl v pustém kraji pod jalovcem, kde
si žádá od Boha smrt. V tomto vysílení usnul. A když se
probudil, nalézá u své hlavy chléb a číši vody, tímto pokrmem
se posiluje a v síle pokrmu jde 40 dní a nocí, až na horu
Boží Oréb, kde dostává další pokyny od Boha. Neděje se i nám
tak nejednou v našem životě? Všechna naše důvěra v Boží
pomoc a v Boží vedení jako by nás najednou opustila. Člověk
vidí jen všude šířící se zlo a nespravedlnost, šklebí se na
něj ze všech stran nejistá budoucnost se všemi nepříznivými
okolnostmi, na všech stranách se setkává s neporozuměním a
tak nakonec pod tíhou života klesá unavený a přál by si nežít.
A právě v takových chvílích posílá Bůh své anděly
s pokrmem a v síle Božího pokrmu se člověk vzpamatuje
a spěchá, aby na takové Boží hoře Oreb, jinými slovy řečeno
u nohou Ježíšových, si vyžádal další radu a sílu k boji.
„On dává ustalému sílu a tomu, ježto žádné síly nemá,
moci hojně udílí.“
Četl jsem, jak
se císař Alexandr ve své válečném tažení ocitl ve velmi
nepříjemné situaci. Jeho vojsko stálými útoky na nepřátele a
pak dlouhými pochody bylo úplně vyčerpáno. Umdlévalo velkou
žízní a také i sám císař. Úplně zemdlen ležel ve svém
stanu. Zpráva o tom se dostala mezi vojíny a tu jeden z nich
s nasazením vlastního života se vplížil v noci mezi
nepřítele, který je obkličoval, prošel všechny jeho hlídky, až
se dostal k vodě, nabral ji do čepice a řetězem
nepřátelských hlídek se zase s nasazením života vplížil
zpět do svého tábora a podal vodu císaři. Věrností a láskou
prostého vojína byl císař tak dojat, že vzal vodu z rukou
vojína a pravil: „Dovedou-li hrdinně snášet žízeň moji
druhové, bylo by pro mne velikým zahanbením, abych zahnal svoji
žízeň vodou, která byla donesena jedním z nich s nasazením
vlastního života.“ A vodu vylil na zem. Zpráva se roznesla po
celém táboře a nadchla vojsko tak, že časně ráno podniklo nový
útok na nepřátelské pozice, nepřítel byl poražen a vojsko
dostalo vodu i pokrm vedle bohaté kořisti. Ježíš nasazuje svůj
vlastní život, aby ukojil žízeň naší duše. Z lásky
k člověku, k unavené duši. Podstupuje nejtěžší boj
s naším nepřítelem, svou smrtí vykupuje naši svobodu,
svojí krví smývá náš hřích a zjednává nám přístup
k Božímu trůnu.
Proč?
Pán Ježíš viděl, že
člověk ve svém malomocenství vůči hříchu si pomoci nemůže.
Nebýt Golgoty, nebýt oběti Ježíše Krista, nebylo by se dostalo
umdlenému síly, hřích by nás uštval. Svojí smrtí na kříži
nám otevřel Pán Ježíš zdroj nevyčerpatelné síly a věčného
života. Z Golgoty vztahuje Bůh svoji Otcovskou náruč i vůči
těm, kteří pod tíhou životního boje, pod tíhou vlastního
hříchu, upadli do takové mdloby, že se jim nedostává více síly
k boji dalšímu.
„On dává ustalému
sílu a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí.“
Nedostává se ti síly?
Umdléváš? Trápí tě myšlenky, že Bůh nemůže mít své
zalíbení v takové nalomené třtině? Nezoufej! On třtinu
nalomenou nedolomí. Jeho láska spočívá v tom, že se
milostivě sklání právě k takovým nalomeným třtinám.
Ztiš se na chvíli před Pánem, zamysli se nad dílem Golgoty a
když ve víře pohlédneš ke kříži, otevřená Boží otcovská
náruč, která ti kyne z Kristova kříže, bude ti duchovním
pokrmem, v jehož síle půjdeš do dalšího boje. Slyš, co ti
přivolává Bůh skrze svého služebníka Izaiáše: „Na
výsosti a v místě svatém bydlím, ano, i s tím, kterýž
jest zkroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha
ponížených, obživuje také srdce zkroušených.“ Jak by
mohla zapomenout žena na nemluvně? Ale právě takovým je Bůh ve
své lásce. A tuto jeho lásku si máme dnešní památkou večeře
Páně znovu připomenout. Jen připomenout? Nejen to, ale plnými
doušky ji do sebe nasát a s upřímnou vděčností za ni
děkovat.
(kázání č. 188, rok
1931)
Žádné komentáře:
Okomentovat