Požehnání utrpení

Jakub 1, 2-4

Za největší radost mějte, bratři moji, kdyžkoli v rozličná pokušení upadáte....

Rozličným pokušením zde nejsou myšlena pokušení, která nás svádí k hříchu, ale jsou zde myšleny různé životní zkoušky, těžkosti a boje. Že bychom se však mohli radovat z takových trpkých životních zkoušek, které nás mnohdy připravují o všechen duševní klid, které jsou příčinou našich bezesných nocí, jejichž příčinou nám zešediví, zbělí předčasně náš vlas? Že bychom takové vyčerpávající vysilující trpké zkoušky a boje mohli mít za největší radost? To je nám těžko pochopit!

Což některá utrpení se dají ještě snést. Přijdou a zase odejdou. Ale jak si počínat v takových případech, kdy z našeho utrpení není žádné východisko?

Člověk se stane obětí nějaké pomsty. Dostane se nevinně do vězení na řadu let. Je mořen zimou, hladem. Týden za týdnem míjí a vysvobození nepřichází. Je možné i z takového utrpení se radovat? Dva mladí lidé se vezmou. Každý z nich má ideál manželství. Brzy však zjistí, že jejich povahy jsou naprosto protichůdné, že se k sobě povahami naprosto nehodí. V každé maličkosti na sebe narážejí a propast mezi nimi se den ode dne prohlubuje. Je možné se z takového nerovného manželství radovat? A přece v Písmu stojí: „Za největší radost mějte, bratři moji, kdyžkoli v rozličná pokušení upadáte.“

Nezapomeňme, že tato slova jsou psána věřícím, tedy nám, kteří víme, že náš pozemský život je přípravou pro život věčný. A přece i nám věřícím jsou tato slova Písma velmi těžce přijatelná. Co nás přivedlo k Pánu? Nebyla to jen touha po spasení, i když na prvním místě se nám jednalo o odpuštění našich hříchů a o dosažení věčného života. Ale přitom jsme počítali i s tím, že nás Pán Bůh vezme do své péče, do své ochrany a že nás povede cestami, na kterých budeme ušetřeni všelijakého utrpení. I my věřící jsme také jen lidé a jsme na světě i když nejsme ze světa. Všichni si děláme nárok na kousek radostného života. Jak to tedy pochopit, že to máme mít za největší radost, když upadáme do rozličných pokušení, do rozličných životních zkoušek?

Podívejme se na tuto věc ve světle Slova Božího, proč věřící člověk musí trpět? „...jestliže kdy potřebí jest zkormouceni jsouce v rozličných pokušeních...“ Jestliže kdy potřebí jest....

Bratři a sestry! Jednou provždy si plně uvědomme, že Pán Bůh bez potřeby žádnou zkoušku, žádné pokušení, na nás nedopouští.

Nezapomeňme však na jednu věc: Bůh zplodil nás v naději živou k dědictví neporušitelnému a neposkvrněnému a neuvadlému, které se chová nám věřícím. Kde? V nebesích! Pán Bůh nás vyvolil – ze světa. I když jsme vyšli ze světa, v srdci jednoho každého z nás z toho porušeného světa mnoho zůstalo. A poněvadž do království Božího nic nečistého nevejde, uvádí nás Pán do ohně různých životních zkoušek, které mají při nás ten účel vyjádřený v přečteném oddílu Slova Božího: „Aby zkušení víry vaší, mnohem dražší nežli zlato, kteréž hyne, avšak se v ohni zkušuje, nalezeno bylo vám k chvále a ke cti a k slávě při zjevení Ježíše Krista.“ Teprve v životních zkouškách objevujeme při sobě co vše při nás zůstalo ze světa. Často, často, se již považujeme za duchovně dokonalé, ale někdo nás urazí slovem a již v nás vzkypí hněv a nenávist k tomu člověku. Někdo se dopustí vůči nám křivdy, ublíží nám a již je tu myšlenka pomsty, odplaty. Stane se malá nehoda – a již je po naší tichosti a trpělivosti. Stihne nás nemoc - a hned je po naší víře. Narazíme na neporozumění u našich nejbližších – a již jsme v srdci podrážděni a hned jsme nakloněni k sváru. Pokušení, zkoušky, v nás odkrývají, co v nás zůstalo ještě ze starého člověka. A poněvadž s vlastnostmi starého člověka do království Božího vejít nemůžeme, musí nás Pán vést k poznání sama sebe, abychom viděli, s čím ještě musíme bojovat. To je jedna požehnaná stránka utrpení.

Požehnání utrpení však sahá ještě dál. Činí nás shovívavými k mdlobám a nedostatkům jiných bratří. Není nebezpečnějšího stavu v církvi, ve sboru věřících, jako když začne jeden druhého podceňovat, kritizovat a pomlouvat. V takovém sboru Duch svatý nemůže působit. Kde se jede nad druhého povyšuje, vyhasíná bratrská láska a tam místo milosrdných samaritánů nastupují pyšní farizeové, kteří jsou největší překážkou v díle Božím. Proto Bůh dopouští i na věřící lid různé životní zkoušky, často i duchovní pád, aby se v srdci věřícího člověka nezakořenila duchovní pýcha.

V trpkých životních zkouškách a pokušeních se hroutí všechna naše vymyšlená dokonalost a člověk poznává, že jestli stojí – a stojí jen Boží milostí – že nemá nic, čím by se nad druhého povyšoval. I apoštol Pavel sám vyznává: „A abych se vysokostí zjevení nad míru nepozdvihl, dán jest mi osten do těla, anděl satan, abych se nad míru nepovyšoval. Za to třikrát jsem Pána prosil, aby to odstoupilo ode mne. Ale řekl mi: Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci dokonává se.“ (II. Kor. 12, 7-9).

Nikdo z nás netuší, kolik duchovní pýchy se skrývá v nitru jednoho každého z nás. Myslíte, že my jsme lepší, než ti, co přivedli do chrámu ženu cizoložnou a chtěli ji pro její hřích kamenovat? Či my nekamenujeme ty, kteří jsou duchovně slabší než my? Ne sice kameny, ono je možné kamenovat druhé také pohledem, slovem, myšlenkou. Někdy se přiblížíte k bratrovi, sestře a máte pocit, jako by vás někdo udeřil, takový odpor vycítíte z něho. Hodil po vás kamenem v tom duchovním smyslu. Pán Bůh musí naši pýchu nějak krotit a tak často zanechává v nás, v našem těle, v naší duši osten, který nás udržuje v pokoře. Jak rádi bychom se někdy zbavili oné slabosti. Bojujeme s ní, rveme se s ní sami v sobě – a ne a ne ji zdolat a ona nad námi znovu a znovu vítězí.

Jak rádi bychom se zbavili nemoci. Říkáme si, že bychom mohli Pánu lépe sloužit, že bychom pro Jeho dílo mohli více vykonat.

Milý bratře, sestro, osten, který je ti dán do těla, má při tobě určité poslání. Především aby jsi zůstal skromný – na Boží milosti závislý. Kdyby nebylo toho ostnu při tobě, tvůj duchovní život by se vyvíjel ke tvé škodě. Měl by jsi jiné zájmy, jiné plány, které by tě odváděly od zdroje Božího života. A tak jen dost měj na Boží milosti. Že jsi při těch zkouškách duchovně sláb? To neubírá nic na spasení, které ti Pán Ježíš vydobyl. Moc Jeho i v nemoci se dokonává. On dá umdlenému sílu.

Další požehnání utrpení je v tom, že poznáváme pomíjitelnost všeho, co nám může poskytnout svět. Všechno, co je na světě, od světa a ze světa, podléhá ustavičným proměnám. Dnes se tím těšíš – zítra to již nemáš. Utrpení obrací naši mysl k Bohu a nutí nás k tomu, abychom hledali Jeho pomoc, Jeho milost a království. Vede nás k tomu, abychom zde na zemi si na ničem nezakládali, aby naše srdce k ničemu nepřirostlo. Abychom stále počítali s tím, že to, co nám bylo svěřeno, můžeme každou chvíli ztratit.

Máš radost ze svých dětí? I ty jsou ti jen Pánem svěřeny. Každou chvíli ti je Pán může odebrat. Nic, zhola nic, není na této zemi trvalé – všecko je časné. A proto si na ničem nezakládej. K ničemu nenech přirůst srdce.

Pomíjitelnost všeho poznáváme v životních zkouškách. Nás věřící nic nemá v životě překvapit. Ať se dostaví v našem životě ztráta čehokoliv, nás to nesmí uvést v zoufalství, máme předem s těmito ztrátami počítat.

A ještě jedno místo z  Písma svatého chci uvést, které nám ukazuje na požehnání utrpení: „Aj, přepálím tě, ačkoli ne jako stříbro, přeberu tě v peci soužení. Pro sebe, pro sebe učiním to. Nebo jakž by mohlo v lehkost vydáno býti? Slávy své zajisté jinému nedám. Slyš mne, Jákobe a Izraeli, povolaný můj: Já jsem první, já jsem i poslední.“ (Iz. 48, 10-12).

Rozumíte? Nebýt utrpení, v němž si uvědomujeme svou malost, své malomocenství, v němž děláme tu zkušenost, že všechna lidská pomoc je marná, bychom patřičnou slávu Bohu nikdy nedali. My bychom všechnu slávu, která patří jedině Bohu, přivlastnili člověku, často sami sobě. A tak Pán Bůh nám musí čas od času ukázat, čím jsme bez Něho. Oheň soužení často spaluje v nás to, co není z Boha, shazuje s trůnu naše pyšné já a postupuje místo Bohu. Pán Bůh jako náš Stvořitel má na to plné právo, aby byl v našem srdci, v našem životě, první i poslední, ale my toto právo nerespektujeme – ovšem – k naší škodě. Bůh není despotický vládce. Chce-li vládnout v našem srdci, pak jen k našemu dobru. Nechce nás zbavit naší svobody, ale dává nám svobodu vyšší, ve které se skutečně stáváme pány své vůle a svého chtění. My tomu však nechceme rozumět, chceme si sami vládnout bez Něho, ale ke své zhoubě. A proto často utrpení, ve kterém nám Bůh dává poznat naše poblouznění a nutnost se k Němu přivinout. Přepalování v peci soužení řídí náš Pán sám. I v tomto přepalování je plno lásky a milosrdenství. Čím vyšší duchovní cíl má Bůh pro člověka, tím těžšími zkouškami jej provádí. Nezapomínejme, že Pán Bůh si nás i zde na zemi již připravuje pro nebeské úkoly.

Chceš, aby Pán Bůh byl ve tvém srdci první i poslední? Ponech v té věci Pánu Bohu volnou ruku, On to s tebou myslí dobře. Je-li tvůj boj, utrpení, větší a těžší, než u jiných, věz, Pán Bůh s tebou má také vyšší, slavnější cíl.

Proto i Job volá: „Aj, jak blahoslavený člověk, kteréhož tresce Bůh! A protož káráním Všemohoucího nepohrdej.“ (Job 5, 17).

A ještě jednu věc si uvědomme: Jestliže nás Pán uvádí do větších a těžších životních zkoušek, pak k nim dá také potřebnou sílu. Věřící člověk nikdy neprožívá Boží přítomnost ve větší míře jako tehdy, kdy je zbaven poslední trošky své vlastní síly. Ano, Jeho moc se dokonává v naší mdlobě. Zároveň si uvědomme, že spasení, které máme v Pánu Ježíši Kristu, naše mdloba nevyprazdňuje. Máme-li skutečné obecenství s Pánem, kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Zarmoucení? Úzkost? Protivenství? Hlad? Nahota?

„Ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížactvo, ani mocnosti, ani nastávající věci, ani budoucí. Nic nás neodloučí od lásky Kristovy“ – tak volá apoštol Pavel.

Pravdou je, že my bychom tak rádi ukázali světu naši dokonalost, chtěli bychom se světu pochlubit, co všechno dokážeme. Ale utrpení, zkoušky, boje při nás dokazují, že my sami jsme jen samá mdloba. Je-li v nás něco ušlechtilého, není to z nás, ale je to Boží moc působící v nás a skrze nás.

„Za největší radost mějte, bratři moji, kdyžkoli v rozličná pokušení upadáte.“ Pán tím tříbí tvoji víru a učí tě trpělivost a tvojí mdlobu nahrazuje svojí mocí a dokonalostí a svým posvěcením.