Víra a skutky

Jakub 2, 14-16

Co prospěje, bratři moji,praví-li se kdo víru míti a nemá-li skutků? Zdaliž jej ta víra může spasiti?Nebo jakož tělo bez duše jest mrtvé, takť i víra bez skutků jest mrtvá.

Největším nebezpečím i pro věřícího člověka je to, aby se mu náboženství nestalo pouhým zvykem, pouhou formou. aby mu náboženství nebylo jen takovým svátečním kabátem, který si oblékne, když jde do shromáždění a když je po shromáždění, zase jej svlékne a obleče na sebe zase ten starý kabát. Tito lidé jsou jiní ve shromáždění a doma ve všedním životě jsou zase jiní. V tom všedním životě jako by do nich vešel rarach. S lidmi tohoto charakteru, jimž náboženství je jen svátečním kabátem, se setkáváme již ve Starém zákoně. „Ty pak, synu člověčí, slyš, synové lidu tvého často mluvívají o tobě, za stěnami i ve dveřích domů a říkají jeden druhému a každý bratru svému, řka: Pojďte medle a poslechněte, jaké slovo vyšlo od Hospodina. I scházejí se k tobě, tak jako se schází lid a sedají před tebou lid můj a poslouchají slov tvých, ale nečiní jich. A ačkoli je sobě ústy svými libují, však za mrzkým ziskem svým srdce jejich odchází. A aj, ty jsi jim jako zpěv libý pěkného zvuku a dobře znějící. Slyšíť zajisté slova tvá, ale žádný jich nečiní.“ (Ezech. 33, 30-32).

Bratři a sestry! Pravá zbožnost musí pronikat skrz naskrz celým naším životem. Dovede-li někdo jednu chvíli se modlit a jinou chvíli je otrokem své prudké povahy a svých nálad, pak ta předcházející modlitba byla jen výrazem jeho lživého náboženství. Tuto skutečnost bychom si měli všichni uvědomit. Jak málo je pravé zbožnosti v životě lidí, kteří se mají za věřící. Jak málo je takových rodin, v nichž by i muž i žena svým tichým bohabojným životem dokazovali svou víru v Ježíše Krista. Ne pouhými slovy, nábožnými řečmi, ale skutky lásky, pokory a poslušenství vůči svému Pánu. Je mnoho věřících, kteří v  řešení problémů denního života počínají si právě tak, jako nevěřící. Jsou netrpěliví, popudliví, urážliví, svárliví, pro každou maličkost dovedou vyvolat mezi sebou svár, hněv, neklid. Je tu snad jakási víra, ale bez skutků a víra bez skutků jest mrtvá.

Víra a skutky! Maličko se u těchto slov zastavíme.

Víra.

Je nesporné, že spasení získáváme vírou, ne skutky. Spasení nelze získat nějakou zásluhou. Co je zásluha? Něco, co jsme vykonali nad svoji povinnost. Co je největší povinností náboženského člověka? „Tedy přistoupil jeden ze zákoníků, slyšev je spolu se hádající a vida, že jim dobře odpověděl, otázal se ho: Které jest přikázání první ze všech? A Ježíš odpověděl jemu: Slyš, Izraeli, Pán Bůh náš jeden jest. Protož milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze všech mocí svých. To jest první přikázání. Druhé pak podobné toto. Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Většího přikázání jiného nad tato není. I řekl jemu ten zákoník: Mistře, dobře jsi v pravdě pověděl: Neboť jeden jest Bůh a není jiného kromě něho.“ (Marek 12, 28-32). Co je největší povinností náboženského člověka? Milovat Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší duše své a ze vší mysli své a bližního svého jako sebe samého. Našel se na světě takový člověk, který by byl toto největší Boží přikázání naplnil a tak splnil svou náboženskou povinnost? Jak zní Boží svědectví o člověku? „Hospodin s nebe popatřil na syny lidské, aby viděl, byl-li by kdo rozumný a hledající Boha. Všickni se odvrátili, napořád neužiteční učiněni jsou, není, kdo by činil dobré, není ani jednoho.“ (Žalm 14, 2-3). Není, kdo by činil dobré, není ani jednoho. A když není člověk schopný naplnit ani tu největší svou povinnost a když zásluha je jen to, co člověk učinil nad svoji povinnost, kde je u lidí nějaká zásluha? Spasení nelze získat zásluhou, poněvadž není člověka, který by byl schopen nějaké zásluhy dosáhnout. Spasení lze dosáhnout jedině vírou. „Protož z skutků zákona nebude ospravedlněn žádný člověk před obličejem jeho; nebo skrze zákon poznání hřícha. Ale nyní bez zákona spravedlnost Boží zjevena jest, osvědčená zákonem i proroky. Spravedlnost totiž Boží, skrze víru Ježíše Krista, ke všem a na všecky věřící. Neboť není rozdílu. Všickniť zajisté zhřešili a nemají slávy Boží. Spravedliví pak učiněni bývají darmo, milostí jeho, skrze vykoupení,kteréž se stalo v Kristu Ježíši. (Řím. 3, 20-24).

Nyní jsme však u druhé věci:

Je-li spasení jenom z víry, proč ten požadavek skutků? Jak to, že ap. Jakub zde zdůrazňuje, že víra bez skutků je mrtvá? Víme, že byl za tato slova nazván Lutherem slaměným apoštolem. Jak to, že apoštol Jakub je toho mínění, že víra bez skutků nemůže člověka spasit? Zamyslíme-li se na tím hlouběji, pochopíme jednu skutečnost: víra bez skutků není vírou. Vezměte elektrickou lampu: ve vypínači elektrického světla jsou svedeny dva dráty. Jeden vede k lampě a druhý k elektrické centrále. Když tyto dráty spojíte, lampa svítí. Spojením lampy s elektrickou centrálou se musí lampa rozsvítit. Víra je lano, které spojuje naše srdce s Bohem. A výsledek spojení našeho srdce s Boží centrálou může být jen jeden - světlo nového života, nový život v Bohu - jinými slovy „skutky“. Máme-li živou víru v Ježíše Krista, je tu ihned i ovoce víry, ovoce nového života. A kde není toto ovoce, je to tím, že tu vpravdě živé víry není.

Skutečná víra nemůže být mrtvá, nemůže nepřinášet skutky, vždyť živá víra je dar Ducha svatého a v srdci, kde působí Duch svatý, je i jeho ovoce. „Ovoce Ducha jest láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, středmost.“ (Gal. 5, 22). Není-li toto ovoce, tyto skutky při nás, pak tu není živé víry a pak není pro nás ani spásy.

Zdůrazňuji! Pravá zbožnost prýští jen z živé víry a živá víra se projevuje živými skutky. A skutky jsou zase přirozeným ovocem živé víry. A taková zbožnost, která se projevuje činy, plněním Boží vůle, Božích rozkazů, má pronikat skrz naskrz celým naším životem. Kde tomu tak není, tam je naše víra mrtvá a ta nás spasit nemůže.

A zde bychom se měli jeden každý co nejvážněji zamyslet nad svým vlastním životem.

Bratře, sestro, jaká je tvoje víra? Dokazuješ ji svým životem?

Brno rok 1940