Ef. 1, 1-10
Pavel apoštol
Jezukristův, skrze vůli Boží, svatým, kteří jsou v Efezu, a
věrným v Kristu Ježíši: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho
a Pána Jezukrista. Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Jezukrista,
kterýž požehnal nám všelikým požehnáním duchovním v
nebeských věcech v Kristu, Jakož vyvolil nás v něm před
ustanovením světa, abychom byli svatí a nepoškvrnění před
oblíčejem jeho v lásce, Předzřídiv nás k zvolení za syny
skrze Ježíše Krista pro sebe, podlé dobře libé vůle své, K
chvále slávy milosti své, kterouž vzácné nás učinil v tom
nejmilejším. V němž máme vykoupení skrze krev jeho, totiž
odpuštění hříchů, podlé bohatství milosti jeho, Kterouž
rozhojnil k nám ve vší moudrosti a opatrnosti, Oznámiv nám
tajemství vůle své podlé dobré líbosti své, kterouž
předuložil byl sám v sobě, Aby v dokonání plnosti časů v
jedno shromáždil všecko v Kristu, buď nebeské věci, buď
zemské.
Dnes se chceme na
okamžik zamyslet nad vším bohatstvím, které nám Bůh dal
v Ježíši Kristu – V Něm, skrze Něho a s Ním.
Apoštol Pavel svědčí:
„Nebo v něm přebývá všecka plnost Božství tělesně.“
(Kol. 2, 9). Bůh se nám nemohl jinak dát poznat než tak, že se
ztělesnil v osobnosti Ježíše Krista. Bylo to divné
Izraelskému lidu, že když je Ježíš učil, učil je jako moc
maje, ne jako zákoníci. A když utišil pouhým slovem rozbouřené
moře tak, že rázem bouře utichla, lid se tázal mezi sebou: „Lidé
pak divili se, řkouce: Kteraký jest tento, že ho i větrové i
moře poslouchají?“ (Mat. 8, 27). A když v městečku
Naim zastavil pohřební průvod a mrtvého mládence ujal za ruku a
vzkřísil znovu k životu, lid v úžasu volal: „Prorok
veliký povstal mezi námi, a Bůh navštívil lid svůj.“
(Luk. 7, 16). Ano, Bůh v Ježíši Kristu navštívil lid svůj.
Proto z Ježíše vycházela ta moc. V Něm byla všechna
plnost Božství – tělesně – ztělesněna.
Pán Ježíš mohl
Filipovi na jeho žádost, aby jim ukázal nebeského Otce, či-li
Boha samého, směle říci: „Řekl jemu Filip: Pane, ukaž nám
Otce, a dostiť jest nám. Dí jemu Ježíš: Tak dlouhý čas s vámi
jsem, a nepoznal jsi mne? Filipe, kdož vidí mne, vidí Otce, a
kterakž ty pravíš: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já v Otci a
Otec ve mně jest? Slova, kteráž já mluvím vám, sám od sebe
nemluvím, ale Otec ve mně přebývaje, onť činí skutky. Věřtež
mi, že jsem já v Otci a Otec ve mně; aneb aspoň pro ty samy
skutky věřte mi.“ (Jan 14, 8-11). Osobnost Ježíše Krista
by nám zůstala nevysvětlitelnou záhadou, kdybychom neměli věřit
svědectví jeho i jeho učedníků, že v něm přebývala
všecka plnost Božství – tělesně. Ježíš Kristus, nejvyšší
bytost světa duchovního, tento Syn Boží, byl svému Otci oddán
v takové poslušnosti, že Otec mohl se v něm a skrze
něho projevit v plné své moci a slávě. Proto o něm praví
Písmo: „Kterýžto jsa blesk slávy, a obraz osoby jeho, a
zdržuje všecko slovem mocnosti své, očištění hříchů našich
skrze sebe samého učiniv, posadil se na pravici velebnosti na
výsostech.“ (Žid. 1, 3). A proto, že je v něm
ztělesněna i ta nejvyšší a nejhlubší Boží láska, proto
nevchází v soud s jemu zpronevěřilým lidstvem, ale
poskytuje padlému člověku ještě možnost k návratu. Písmo
nám však mluví o tom, že i ta jeho trpělivost a shovívavost má
svůj čas, své hranice. Zatím všecko zdržuje slovem mocnosti
své. Co klame lid v úsudku o Ježíši Kristu je to, že
nepoužil moc svého Božství při zatčení svými nepřáteli a
že se nechal ukřižovat. Neobrácený člověk, nemaje vnitřního
ducha osvícení, nechápe, že ukřižování Ježíše Krista bylo
dobrovolnou Ježíšovou obětí za naše hříchy, kterou byla
překlenuta propast mezi námi a Bohem a že Bůh přijal tuto
Ježíšovu dobrovolnou oběť, přinesenou z té nečistější
lásky k nám hynoucím, jako oběť zadostiučinění za hříchy
naše, takže my, kteří jsme v Ježíše Krista uvěřili co
v svého Spasitele, smíme nyní vracet se k Bohu takoví,
jací jsme. Protože prolitá krev Ježíše Krista očišťuje nás
od všelikého hříchu a činí nás spoludědici království
Božího. K tomu se ještě vrátíme.
Tedy v Ježíši
Kristu přebývala všecka plnost Božství – tělesně a z této
plnosti čerpáme cestou víry všechnu Boží milost a požehnání
pro náš tělesný i duchovní život. A na tyto zdroje Boží
milosti si chceme právě ukázat:
1. „Jakož vyvolil
nás v něm před ustanovením světa, abychom byli svatí a
nepoškvrnění před oblíčejem jeho v lásce.“ (Ef 1,
4). Dříve, než došlo ke stvoření naší země, byli jsme již
částí Božího plánu o vykoupení. Již tehdy nás Bůh předurčil
k zvolení za syny skrze Ježíše Krista – pro sebe. Je to
velmi nesnadné ku porozumění, že ještě před stvořením naší
země byli jsme Bohem vyvoleni k tomu, abychom uvěřili a skrze
víru v Ježíše Krista stali se syny a dcerami Božími.
Jednou i tomuto předivnému plánu Božímu porozumíme. Sledujme
však běh vlastního života a vzpomeňte na jednotlivé fáze. Co
tu bude otázek: A proč jsem já musel jít tou a tou cestou života,
proč došlo v mém životě k těm a oněm věcem, proč se můj
myšlenkový pochod bral právě tímto směrem? Při takovém
uvažování zjistíte, že do vašeho života stále zasahovala
jakási vyšší moc. Tato vyšší moc často i bořila vaše plány,
mařila vaše naděje, určovala vám jiný směr, než jste si sami
určili a to jen proto, aby vás dostala tam, kde vás právě chtěla
mít. K mnohým věcem došlo proti vaší vůli, proti vašemu
přání. Zasahoval tu Boží plán. Vzpomínám si na svoje mládí.
Kdyby se splnily moje tužby, moje sny, moje plány, nebyl bych dnes
věřícím, byl by mne uchvátil a strhl tento svět a pro Boží
věci by nebylo v mém srdci místo. Ale Bůh z mých
vlastních plánů nadělal trosky. A na těchto troskách postavil
přede mne ten svůj plán. Jak mu za to dnes děkuji. Bůh měl a má
pro mne daleko vyšší cíl, než jaký jsem si vytkl já sám. A
tady je to jeho vyvolení.
Když jsem byl poprvé
uveden do shromáždění baptistů v Brně, bylo se mnou
uvedeno do tohoto shromáždění několik jiných mých
spoludělníků. Přišli ještě dvakrát, třikrát, ale víc je
tam nikdo nedostal. Já se nemohl dočkat shromáždění dalšího.
Hned první shromáždění zanítil ve mně takovou mocnou touhu po
nalezení pravdy, že jsem v jejím hledání neustal, až jsem
po mnoha a mnoha bojích tuto pravdu nalezl v Ježíši Kristu.
Vždyť jsem byl částí Božího plánu o vykoupení již před
stvořením naší země. „Jakož vyvolil nás v něm před
ustanovením světa.“ Otázku, proč Bůh vyvolil právě mne a
ne i ty moje spoludělníky, tuto otázku mi odpoví až věčnost.
Zatím zůstává nezodpovězena. Mám zato, že právě tak se stalo
i s mnohými z vás. Pán Ježíš praví: „Ne vy jste
mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil, a postavil, abyste šli a
ovoce přinesli, a ovoce vaše aby zůstalo, aby zač byste koli
prosili Otce ve jménu mém, dal vám.“ (Jan 15, 16). Boží
vyvolení má cíl: Abychom nesli ovoce a to takové, které by bylo
chloubou nebeského zahradníka. „… abychom byli svatí
a nepoškvrnění před oblíčejem jeho v lásce. Předzřídiv
nás k zvolení za syny skrze Ježíše Krista pro sebe, podlé dobře
libé vůle své, K chvále slávy milosti své, kterouž vzácné
nás učinil v tom nejmilejším.“
V Něm, v Ježíši
Kristu, stali jsme se Bohu vzácnými. V nás samých není nic,
proč by si nás Bůh mohl zamilovat, jsme jen samá bída a samý
hřích. Ale Bůh hledí na nás skrze oběť Pána Ježíše na
kříži, ve které se Ježíš kladl v oběť za náš hřích.
A zde jsme u dalšího
svědectví Písma: „V němž máme vykoupení skrze krev jeho,
totiž odpuštění hříchů, podlé bohatství
milosti jeho.“ (Ef. 1, 7). „Nebo toho, kterýž hříchu
nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli
spravedlností Boží v něm.“ (II. Kor. 5, 21). Podle
bohatství milosti jeho …. Jak bohatá je ta milost Boží, ve
které Bůh připustil, aby ten jeho nejmilejší, který nikdy
hříchu nepoznal, byl z nás učiněn hříchem. A nebylo jiné
cesty k našemu vykoupení. Člověk žádnou cestou, žádným
způsobem nebyl schopen svůj hřích odčinit. Pán Ježíš vzal
tedy tento náš hřích sám na sebe a soud, který měl stihnout
nás, vykonal na sobě. Velikost jeho lásky k nám hynoucím
nikdy dostatečně nepochopíme. A naše vykoupení nám dodává
odvážnou víru, ve které se přibližujeme k Bohu. „V němž
máme smělost a přístup s doufáním skrze víru jeho.“ (Ef.
3, 12). „Neboť skrze něho obojí máme přístup v jednom
Duchu k Otci. Aj, již tedy nejste hosté a příchozí, ale
spoluměšťané svatých a domácí Boží,“ (Ef. 2, 18-19).
Skrze Něho –
přistoupili jsme k hoře Sionu a k městu Boha živého,
Jeruzalému nebeskému a k nesčíslnému zástupu andělů,
k veřejnému shromáždění a k církvi prvorozených,
kteří jsou zapsáni v nebesích a k Bohu soudci všech a
k duchům spravedlivých dokonalých, jak o tom čteme: „Ale
přistoupili jste k hoře Sionu, a k městu Boha živého, Jeruzalému
nebeskému, a k nesčíslnému zástupu andělů, K veřejnému
shromáždění a k církvi prvorozených, kteříž zapsáni jsou v
nebesích, a k Bohu soudci všech, a k duchům spravedlivých
dokonalých, A k prostředníku Nového Zákona Ježíšovi, a ku
pokropení krví, lépe mluvící než Abelova.“ (Žid. 12,
22-24). V něm máme vykoupení, skrze něho máme otevřený
přístup k Otci a k církvi prvorozených a nyní si
ukážeme, co jsme ještě získali s ním.
V Něm, skrze Něho,
s Ním!
„Což tedy díme k tomu? Kdyžť jest Bůh s námi, i kdo proti
nám? Kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za
všecky vydal jej, i kterakž by tedy nám s ním všech věcí
nedal?“ (Řím. 8, 31-32). To nejlepší, co nám vedle
vykoupení v Ježíši Kristu, s Kristem dal, je podíl na
Jeho slávě. „Nebo zemřeli jste, a život váš skryt jest s
Kristem v Bohu. Když se pak ukáže
Kristus, život náš, tehdy i vy ukážete se s ním v slávě.“
(Kol. 3, 3-4). Všichni víme, že to bude v den druhého
příchodu Ježíše Krista. Apoštol Pavel o tom píše bratřím
v Tessalonice: „Nebo jakož věříme, že Ježíš umřel,
a z mrtvých vstal, takť Bůh i ty, kteříž by zesnuli v Ježíšovi,
přivede s ním. Toto zajisté vám pravíme slovem Páně, že my,
kteříž živi pozůstaneme do příchodu Páně, nepředejdeme
těch, kteříž zesnuli. Nebo sám ten Pán s zvukem ponoukajícím,
s hlasem archanděla a s troubou Boží sstoupí s nebe, a mrtví v
Kristu vstanou nejprvé. Potom my živí
pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc
Pánu v povětří, a tak vždycky se Pánem budeme.“ (I. Tes.
4, 14-17). Naplní se slova Písma: „Musí zajisté toto
porušitelné tělo obléci neporušitelnost, a
smrtelné toto obléci nesmrtelnost.“ (I. Kor. 15, 53). Tehdy
se naplní řeč: „Kde jest, ó smrti, osten tvůj?
Kde jest, ó peklo, vítězství tvé?“ (I. Kor. 15, 55). Díky
Bohu, který nám dal vítězství skrze Pána našeho Jezukrista.
„Ale Bůh, bohatý jsa v milosrdenství pro velikou lásku svou,
kterouž zamiloval nás, Také i nás, když jsme mrtví byli v
hříších, obživil spolu s Kristem, (milostí spaseni jste).
A spolu s ním vzkřísil, i posadil na nebesích v
Kristu Ježíši, Aby ukázal v věku budoucím nepřevýšené
bohatství milosti své, z dobroty své k nám v Kristu
Ježíši.“ (Ef. 2, 4-7). Vzkříšení stane se v den
druhého příchodu a tehdy i my se s ním ukážeme v slávě.
Sláva lidu Božího spočívá v tom, že bude s Ježíšem
kralovat na věky. V tom je dědictví lidu Božího, o kterém
čteme: „Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista,
kterýž podlé mnohého milosrdenství svého znovu zplodil nás v
naději živou skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, K
dědictví neporušitelnému a nepoškvrněnému a neuvadlému,
kteréž se chová v nebesích, vám,“ (I. Petr, 1, 3-4).
„Nepřijali jste zajisté ducha služby opět k bázni, ale
přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, totiž
Otče. Tenť Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme synové Boží.
A jestliže synové, tedy i dědicové, dědicové
zajisté Boží, spolu pak dědicové Kristovi, však jestliže spolu
trpíme, abychom spolu i oslaveni byli.“ (Řím. 8, 15-17).
Pro svou tělesnost
nejsme schopni ani pochopit, co vše jsme přijali z plnosti
Božství v Kristu Ježíši, co všechno máme – v Něm,
skrze Něho – a s Ním! Všechno duchovní bohatství, jeho
cena, jeho velikost, bude nám zjevena až tehdy, kdy se ukáže
Kristus, život náš a kdy i my se ukážeme s Ním v slávě.
„Ano
i vás, někdy odcizené a nepřátely v mysli, skrze skutky zlé,
nyní již smířil, Tělem svým skrze smrt, aby vás postavil
svaté, a nepoškvrněné, a bez úhony před oblíčejem svým, Však
jestliže zůstáváte u víře založení a pevní, a neuchylujete
se od naděje evangelium, kteréž jste slyšeli, jenž jest kázáno
všemu stvoření, kteréž jest pod nebem, jehož já Pavel učiněn
jsem služebník. Kterýž nyní raduji se z utrpení svých pro vás,
a doplňuji ostatky ssoužení Kristových na těle svém za jeho
tělo, jenž jest církev, Jejíž učiněn jsem já služebník, tak
jakž mi to svěřil Bůh na to, abych vám sloužil, a tak naplnil
slovo Boží, To tajemství skryté od věků a národů,
nyní pak zjevené svatým jeho. Jimžto Bůh
ráčil známo učiniti, kteraké by bylo bohatství slavného
tajemství tohoto mezi pohany, jenž jest Kristus v vás, ta naděje
slávy, Kteréhož my zvěstujeme, napomínajíce všelikého
člověka, a učíce všelikého člověka ve vší moudrosti,
abychom postavili každého člověka dokonalého v Kristu Ježíši.
O čež i pracuji, bojuje podlé té jeho mocnosti, kteráž dělá
ve mně mocně.“ (Kol. 1, 21-29).
Kéž bychom porozuměli
tomuto radostnému poselství Ježíšova evangelia.
1953 - Rokytnice
